ASIMILACE  (spodoba)

Základní

Vzájemné přizpůsobování hlásek v proudu řeči. Je důsledkem koartikulace, tj. souvislého vyslovování ↗slabik a ↗přízvukových taktů. V širším slova smyslu je to jakékoli vzájemné přizpůsobování zvuků řeči vedoucí k jejich změnám, v užším slova smyslu artikulační (a v důsledku toho akustické) přizpůsobení mezi vokály n. vzájemné ovlivňování konsonantů týkající se funkčně relevantních rysů (↗artikulace); ovlivnění rysů irelevantních se označuje termínem ↗akomodace. Přizpůsobují-li se hlásky sousedící, je to asimilace kontaktní ([láfka], [potpatek]), existuje však i asimilace distantní // asimilace na dálku: dětské [žížeň], lid. [dedektífka]. Běžnější je sbližování vlastností konsonantů, mohou se však sbližovat i vokály (nář. [medecína], [pomoranč]); skutečná vokalická harmonie, která se projevuje výběrem vokálu v koncovce a ohledem na vokál kořenný, v č. není, někdy se naopak uvažuje v takových případech o ↗disimilaci, rozlišení v případech jako běžnější [biju] proti stejně spisovnému [biji], ale [slibuji]; je to ale sporné, protože tu hraje roli stylové zabarvení výrazu. Ve výjimečných případech se objevuje asimilace plná, při níž se dva od původu odlišné konsonanty ztotožňují (lat. ad+fero > affero), většinou se však sblížení týká jen některé vlastnosti (šlo by o asimilaci částečnou, ale termín se nevžil). Asimilace je živý proces, jehož výsledky se v č. odrážejí v písmu jen výjimečně (např. hanba – od haneb, ale citosl. hamba, dnešní dbáti ze staročeského tbáti); brání tomu jak historický, tak etymologický princip českého ↗pravopisu.

V běžných výkladech o č. se asimilace vysvětluje s ohledem na psanou podobu výrazů, a to bez ohledu na skutečný fonetický jev (např. u výrazu zpěv je skupina zp‑ dána jen pravopisně, ale ve výslovnosti je skutečně [spjef]). Je to dáno tradicí výkladů i skutečností, že obecně je pravopisná podoba slova uvědomována uživateli, zatímco zvukové podobě pozornost věnují jen minimálně.

Přizpůsobování ve skupinách konsonantů může být progresivní, n. regresivní. O asimilaci progresivní // asimilaci postupné // asimilaci perseverační mluvíme tam, kde jsou pro výslovnost skupiny rozhodující vlastnosti hlásky první (např. neznělé [s] + znělé [h] – neznělé [sx], typ shon – [sxon]), u asimilace regresivní // asimilaci zpětné, anticipační asimilaci je výsledek ovlivňován souhláskou následnou (např. neznělé [t] + znělé [b] – znělé [db], typ četba – [čedba]; prealveolára + postalveolára – dvě postalveoláry, typ s+česat – [ščesat] apod.).

Vzájemné přizpůsobování výrazových prostředků existuje i v morfologických paradigmatech (např. analogické vyrovnávání kmene) a v syntaxi (↗atrakce pádů), termín a. je však vyhrazen jen pro uzpůsobování na úrovni fonetické, event. fonologické.

V současné spis.č. dochází k a. pouze mezi konsonanty, je kontaktní a většinou regresivní. V nář.n. ve vývoji dětské řeči najdeme příklady i na ostatní typy. Také při diachronním pohledu na jaz. můžeme sledovat některé další způsoby přizpůsobení, jejichž výsledky se v současném jaz. jeví jako alternace v rámci ↗morfonému. Podle toho, která relevantní vlastnost konsonantů a. podléhá, lze rozlišit asimilaci znělostní a asimilaci artikulační, týkající se místa a způsobu artikulace; nazálnost v dnešní č. a. nepodléhá. Při běžném, nelingvistickém užití termínu „spodoba“ se většinou jeho obsah ztotožňuje se spodobou znělosti nastávající ve dvojici souhlásek a jako příklad se uvádí typ shoda – [zhoda]/[sxoda], i když jde o příklad výjimečný (viz dále).

1 Asimilace znělosti // spodoba znělosti

Je vyrovnání znělosti v souhláskové skupině pravých souhlásek, obstruentů (viz ↗kontoid); při ↗desonorizaci přitom znělý konsonant nahrazuje jeho párový neznělý (od+kázat – [otkázat], při ↗sonorizaci je výsledkem znělý konsonant (s+balit – [zbalit]). Většinou jde v č. o regresivní asimilaci znělosti, znělost skupiny souhlásek (dvou i více) se řídí poslední z nich: hádat – [hátka]; setá – [sedba]; od vzpírání – [ot fspíráňí]; výjimky najdeme u [ř], [h] a [v] – viz dále. A. působí i ↗ráz (v ústech – [fʔústex]).

A. znělosti se v č. objeví všude tam, kde jsou pro ni fonetické podmínky (tedy i v přejatých slovech), její uplatnění nezávisí na ↗stylu výslovnosti. Nastává jak uvnitř slova, tak mezi předložkou a následujícím slovem a při spojité výslovnosti také mezi slovy v rámci přízvukového taktu n. promluvového úseku (viz ↗členění souvislé řeči), např. nápis byl odstraněn – ['nápiz bil 'ʔotstraňen]. Ojediněle se asimilovaná výslovnost přenáší i do jiných tvarů (spis. kreseb – [krezep], svatební – [svadebňí] podle asimilovaného [krezba], [svadba]). Dík znělostní a. vznikají v č. některé homofony, tj. výrazy shodně znějící, ale lišící se významem i v písmu (zbít + sbít – [zbít], ztěžovat + stěžovat – [ežovat]). Při znělostní asimilaci jde jak o desonorizaci, tak sonorizaci – jen příkladů na sonorizaci je méně, protože jsou v jaz. méně zastoupeny skupiny pravých souhlásek neznělá+znělá. Progresivní asimilace znělosti je v č. výjimečná. Pravidelně jí podléhá po neznělé souhlásce uvnitř jednoho slova jinak znělé [ř] (keře – křoví [kř̭oví]; zdánlivě je – vzhledem k psané formě jazyka – progresivní a. také u velmi frekvenovaných skupin , : střídat – [stř̭ídat], příčina – [př̭íčina], i když z přísně fonetického hlediska o žádnou a. nejde. Před neznělým konsonantem  podléhá souhláska [ř] tak jako jiné obstruenty a. regresivní: dvířka – [dvíř̭ka], ve vyvářce – [ve vivář̭ce]. Progresivní a. znělosti je možná také u seskupení předpona s+h na počátku slovotvorného základu: spis. jsou dublety typu shledat, shánět s regresivní a. [zhledat, zháňet] (spíše na Moravě) i s progresivní a. (v Čechách) [sxledat, sxáňet]; v č. prostředí tak vznikají homofony jako [sxoďit] (od hoditchodit). U nově tvořených slov progresivní a. v dané skupině není (jen shluknout se – [zhluknou̯t se], shybka – [zhipka]); podobně se jen regresivně uzpůsobují hlásky na hranici slov n. předložky a jména ([kvjed hlohu], [g husám]); progresivní a. typu [kxusám] je nářeční.

Zvláštním způsobem se a. znělosti účastní pravý konsonant [v]. Tvoří znělostní pár s [f] a regresivně se asimiluje vlivem následující neznělé hlásky ([kafka], [ďíí], [fxot], [daf se rozešel]). Samo [v], i když znělé a párové, nemá aktivní asimilační schopnost, znělostní změny před [v] ve spis.č. nenastávají ([sval], ale [zval]; [svolil], ale [zvolil]). V nář. východnější části území se na švu slov i mezi předložkou a základem slova konsonant před [v] sonorizuje ([víʒ vajec], [g voďe]), v některých regionech dokonce podléhá [v] a. progresivní (svoje – [sfoje]). Výjimečné chování [v] při a. znělosti je pozůstatkem starších vývojových fází č. Při a. konsonantu [v] je doložena i hyperkorekce: v regionech, kde se ve skupině neznělý konsonant + [v] toto [v] desonorizuje (typ svíčka – [sfíčka]), se při snaze o „správnost“ mění náležité [f] v přejatých slovech ve [v] (sféra – vysl. [svéra]), a to i u mladých mluvčích. Viz též ↗neutralizace znělosti.

Jedinečné souhlásky ([l], [r], [m], [n], [ň], [j]; viz ↗sonorní konsonant a ↗aproximanta) se a. znělosti neúčastní a ve výslovnosti se jasně odlišují dvojice výrazů jako [sleva] – [zleva], [pral] – [bral], [smála] – [zmála], [snat] – [znát], [í] – [í], [sjednat] – [zjednat] apod. V ortoepické výslovnosti se neasimiluje konec předložky ([od ledu], [nad jezerem], [k mléku]; jen s má dublety – [s láskou̯] i [z láskou̯], podobně „psané“ přes – [př̭es most] i [př̭ez most]). Dublety jsou také před imperativní plurálovou koncovkou ‑me: hodit – [hoťme] i [hoďme]. Na švu samostatných slov je konec prvního vyslovován před sonorou nezněle ([hat leze], [kvjet lekňínu]); výslovnost se zachováním znělosti ([had leze]) je oblastní (mor.) variantou výslovnosti spis., sonorizace neznělého konsonantu ([kvjed lekňínu]) je nespis. Nespis. je i sonorizace před imperativním ‑me: ztratit – nespis. [straďme se]. V Čechách je naopak tendence k neznělé výslovnosti před sonorou včetně neortoepického: [pot lesem].

2 Asimilace artikulace // spodoba artikulace

Znamená, že se ve skupině souhlásek mění místo a způsob tvoření. Výsledkem může být zánik některé ze souhlásek, n. její obměna. A. artikulační se týká všech ↗kontoidů, je však méně pravidelná než a. znělosti; při pečlivé výslovnosti je omezena jen na několik typů, v běžné mluvě, zvláště rychlé, je mnohem častější; její užití tedy nese i příznak stylový.

Výslovnost dvojice stejných souhlásek (stejných foneticky, tj. i tam, kde vznikly dík asimilaci znělosti: odtušil – [ottušil], podtrhnout – [pottr̥hnou̯t]): Tam, kde patří konsonanty různým výrazům, vyslovují se v kultivované mluvě obě souhlásky ([kluk / které:mu...], [vínos / s ňímš je nutno počítat], [př̭ílet této delegace], [př̭ines seno]), je‑li však mezi nimi vnitřní předěl (viz ↗souvislá řeč a její členění), zejména mezi předložkou + jménem, vzniká gemináta // souhláska zdvojená, v níž je druhá ze souhlásek jen naznačena: [př̭eddomem], [bessebe], [kollesa], [krommamiŋki]; neslabičné předložky se v této pozici vokalizují, tj. mění se na slabičné: [ve voďe], [ke kožixu], jen v uměleckém vyjádření najdeme i [vvodu], [kkráse]; takové spojení je nutno vyslovovat zdvojeně. Zdvojeně by se mělo v pečlivé mluvě vyslovovat i na švu mezi předponou a slovním základem ([bezzubí], [poddaní], [př̭ettančit], [nejjasňejší]), na švu složených slov ([púllán], [čtirrohí]), v imperativech typu [uvjedomme] a ve spojeních s částicí ‑li ([mňelli na to čas]). Pokud není mezi souhláskami předěl, je základní výslovnost nezdvojená, místo dvou konsonantů se vyslovuje jen jeden (vyšší – [viší], měkká – [mňeká], panna – [pana], babiččin – [babičin]). Zdvojená výslovnost je vhodná tam, kde může dojít k záměně výrazu ([pecce] × [pece], [racci] × [raci], [cvr̥ččí] × [cvr̥čí]), n. ve slavnostní mluvě ([hr̥dliččin zval ku lásce hlas], [zásada viššího principu mravňího]). Může však být i odrazem stavu v nářečí (např. Na Opavsku) n. jde o hyperkorekci.

3 Asimilace artikulačního místa // spodoba artikulačního místa

Spočívá ve změně místa artikulace vlivem následující souhlásky. Ve spis.jaz. dochází pravidelně k a. místa ve skupině [n] + [k], [g]: velární [ŋ] (zadní [ŋ]), jež se tu vyslovuje, je spis. jen uvnitř slova (ramínko – [ramíŋko], kongeniální – [koŋgenijálňí]); na švu slov a. vhodná není (pan král – [pan král]). Toto velární [ŋ] je možno vyslovit i před [x], seskupení je však velmi vzácné (inchoativum – [iŋxoatívum]). Výslovnost se zachováním [n] v takových skupinách je hyperkorekcí n. odrazem nářečí. Zřídka vznikají fonetické podmínky pro spis. a. ve skupině [m] + [v], [f], kde vzniká [μ] retozubné (tramvaj – [traμvaj], nimfa – [niμfa]). Za hranicemi spis.jaz. je podobná a. u skupiny [n] + [v], [f]: konfekce – nesp. [koμfekce].

A. místa tvoření je i alternace, která se tradičně označuje jako měkčení, tj. změna alveolárních [t], [d], [n] vlivem následujících palatálních okluziv [ť], [ď], [ň]. Nastává ve spis.jaz. pouze uvnitř slova a je fakultativní: puntík – [puík] / [puňťík], kotník – [koík] / [koťňík], sedni –[sei] / [seďňi]. Na hranici slov, ale i mezi předponou a slovním základem je třeba v kultivované mluvě vyslovit obě rozlišené souhlásky: před nim – [př̭eimi], oddělit – [oelit], předtisknout – [př̭eisknou̯t]). V seskupení konsonantu orálního a nazálního dochází také k obměnám tvoření dík společnému artikulačnímu pohybu (viz dále).

V běžné mluvě některých regionů existuje i opačný typ změny: palatála se mění na alveoláru a z výslovnosti mizí: viďte – [vite], pusťte – [puste].

4 Asimilace artikulačního způsobu // spodoba artikulačního způsobu

Vzniká sblížením artikulačních pohybů sousedních hlásek. Probíhá např. mezi závěrovými a úžinovými alveolárami: výsledkem je výslovnost afrikáty: světs – [svjecká], kanads – [kanacká], kraí – [kračí], řií – [řičí]). Je ortoepická jen na úseku mezi předěly (viz ↗souvislá řeč a její členění), jinde je fakultativní: podzim – [podzim] / [poʒim], podzemí – [podzemí] / [poʒemí]. Neortoepické je splývání alveolární okluzivy a semiokluzivy s následnou ↗elizí jedné ze souhlásek, typ matce – nespisovné [mace], sbližování ostrých a tupých sykavek s následnou elizí, typ mužs – [muská], babičce – [babice] n. typ ítat – [ščítat], esat – [ščesat]. A. mezi nazální alveolárou a semiokluzivou (pans – [panckí], menší – [meí], event. [meňčí]) je rysem mluvy nekultivované.

Mimo pozornost zůstávají změny ve skupinách hlásek homorgánních (tvořených na stejném místě): u takových hlásek rozlišených nazálností se jedna realizuje jen pohybem véla: lampa – [lampa], padne – [padne], panda – [panda], anděl – [aňďel]; taková obměna se nazývá nosní exploze. Podobně dochází k bokové explozi: ve skupinách [t], [d], [n] + [l] je závěr nutný pro vytvoření okluzivy zrušen na boku a výslovnost plynule přechází do bokového [l]: metla – [metla], padla – [padla].

Jednotlivé typy a.č. jsou různě hodnoceny v ↗ortoepii. Při osvojování základních teoretických znalostí o č. ve škole se pozornost věnuje asimilaci znělosti, ostatní typy jsou sotva dotčeny. Zjednodušování souhláskových skupin viz i ↗elize, ↗epenteze, ↗metateze, ↗disimilace. K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Rozšiřující
Literatura
  • ČM, 1988, 34–35.
  • ČŘJ, 2000, 21.
  • Hála, B. Výslovnost spisovné češtiny 1, 1955, 2., dopl. vyd. 1967, 43–65.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 356–367.
  • Hůrková, J. Česká výslovnostní norma, 1995, 27–36.
  • Hůrková, J. (ed.) Spisovná výslovnost. In 1, 1986, 58–66, 97–99.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 89–91, 180–189.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 108–115 (http://is.muni.cz).
  • Lodge, K. A Critical Introduction to Phonetics, 2009, 45–53.
  • MSČ 1, 1948, 79–99.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 145–146, 328–338.
  • Skarnitzl, R. Znělostní kontrast nejen v češtině, 2011, 122–140.
  • Volín, J. Fonetika a fonologie. In MSoČ 1, 2010, 50–55.
  • Zeman, J. Základy české ortoepie, 2008, 92–116.
Citace
Marie Krčmová (2017): ASIMILACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ASIMILACE (poslední přístup: 13. 11. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka