APROXIMANTA  (klouzavý konsonant)

Základní

Jsou to obecně hlásky s nevýraznou, často i proměnlivou artikulací a málo rozvinutou strukturou šumu i tónu; a. není vlastně typickou souhláskou, ale ani samohláskou: tomu odpovídá tradiční pojmenování polosamohláska, polovokál; v akustické terminologii glida (z angl. glide). Mezi ↗kontoidy jsou řazeny proto, že nikdy netvoří (stejně jako ostatní vlastní konsonanty) jádro ↗slabiky. V č. je a. [j] (post)palatální konstriktiva s nevýraznou strikturou blížící se postavením mluvidel samohlásce [i]; úžina může být dosti široká (např. mezi dvěma [a] – [kája], [maják]), v sousedství [i] je naopak užší ([miji], [pijí]).

Při zapojování do fonických řad pozorujeme u č. [j] různé zvláštnosti. Při méně pečlivé výslovnosti může mezi dvěma vokály zanikat (to je – [toe], krajíček – [kraíček]), a to až k zániku slabiky (přijít – [př̭ít]). V nář. i běžné mluvě se vypouští na konci slov po [i], event. s „náhradním dloužením“ vokálu: nepij to – [nepi to], umyj si ruce – [umí si ruce]. V přejatých slovech naopak vyslovujeme [j] na styku heterosylabického i/y + vokálu (rádio – [rádijo], epyém – [epijém]; v č. slovní zásobě je takové seskupení možné jen na švu slov, event. prefixu a základu a výslovnost s [j] je neortoepická; viz ↗hiát. Ojediněle vzniká [j] také tam, kde je v cizím slově i po vokálu (laik – [lajk]). V nářečích (a v historii jaz.) se uplatňovalo jako protetická hláska ([jarmara]). Jako jediná č. palatální konstriktiva se využívá v přejatých slovech k nápodobě palatalizovaných fonémů výchozího jaz. (přejímky z ruštiny: Rjazaň, Ljubov). Následuje-li hláska [j] v tautosylabickém spojení po vokálu (spis. [máj], [spí‑vej‑te], [ne‑ku‑puj], [brej‑le], nespis. [u‑mej‑vat]), vzniká na fonetické úrovni ↗diftong.

A. je v některých jaz., mj. i ve slovenštině (a také v nářečích; jde o způsob výslovnosti /v/ na konci slabiky) bilabiální [u̯], akusticky i artikulačně blízké polovokalické složce č. diftongu [ou̯] a přejatých [au̯], [eu̯]; v popisech spis.č. se nepokládá za samostatnou hlásku (↗diftong). Pro jiné jaz. se do této skupiny řadí podle konkrétní situace také [l] (laterální aproximanta) n. [h]. Hláska [h] má některé vlastnosti a. také v č. (zánik mezi vokály v rychlé mluvě, nářeční užití jako hlásky protetické), je to však běžná souhláska párová.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce. Schematická zobrazení mluvních orgánů jsou standardně užívána v lingvistické literatuře. Jsou odvozena, ev. převzata, z ✍Hály (1960).

Rozšiřující
Literatura
  • Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 244–248.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 49–50.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie. In PMČ, 1995, 39–40.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 70–72, 158–159.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 87–88 (http://is.muni.cz/).
  • Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 53–54, 147.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 79, 109, 210–212.
  • Palková, Z. & J. Veroňková ad. Stabilizace některých termínů pro fonetický popis češtiny v závislosti na nových výsledcích výzkumu. In Duběda, T. (ed.), Sborník z konference česko-slovenské pobočky ISPhS, 2004, 65–74.
  • Šaur, V. České náslovné j, 1994.
  • Viz též Kontoid, Asimilace.
Citace
Marie Krčmová (2017): APROXIMANTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/APROXIMANTA (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka