ORTOEPIE

Základní

l. Spisovná výslovnost. Jde o aplikaci fonetických poznatků na vyjadřovací praxi, součást komplexní ↗jazykové kultury. Do o. patří i ortofonie, tj. nauka o náležitém tvoření a znění hlásek mluvené podoby. Zásady ortofonie vymezují jak postoj k oblastním, nářečním a vrstvovým obměnám hlásek, tak k realizacím individuálním; ty jsou obvykle hodnoceny ve veřejném projevu jako výslovnostní chyby (nedostatky), n. jde o vady řeči; viz ↗poruchy řeči. Z hlediska ortofonie může být problémem regionálně odlišné znění [i], [e] (středočeské je výrazně širší) n. [a], [á] (na jihu Čech je přednější, na Brněnsku zadnější) n. varianty hlásky [l], viz ↗likvidy, což může zbytečně přitahovat pozornost posluchače a třeba i narušovat celkové znění souvislé řeči. Nářeční hlásky do veřejných projevů proniknou jen ojediněle n. jako záměrná stylizace a skutečným ortofonickým problémem nejsou.

Ortoepická pravidla tvoří soubor zásad spis. užívání spis. tvořených zvuků řeči. Jako popis normy existují v mnoha jaz., jen v některých (mj. i v č.) mají status kodifikace, tj. norem obecně přijatých a závazných. Při jejich vytváření je třeba:

(a) Co nejúplněji poznat reálnou ↗normu, tj. existující stav výslovnosti ve veřejných projevech včetně povědomí o něm. Za základ se bere norma nositelů spis.jaz. v kulturním centru, k normě dalších center se přihlíží ve formě výslovnostních dublet. Tato norma se utváří postupně, pro č. např. až ve 20. stol.; teprve vznik celospolečenské sféry kultivovaných mluvených projevů, který nastává s rozvojem sdělovací techniky, vytvořil totiž postupně i situaci, v níž tuto normu bylo nutno popsat a kodifikovat, aby byla orientací pro další uživatele této podoby národního jaz. Ve starších dobách (od 19. stol.) se podobná potřeba jevila u jevištní řeči, ale výsledek celonárodní postavení neměl.

(b) Vyřešit vztah výslovnostní normy k normě pravopisné, neboť v jaz. s hláskovým písmem, jako je č., se obě normy ovlivňují. V č. je u domácích slov možno bez problémů k psané podobě přiřadit správnou výslovnost (naopak to ovšem neplatí), u slov přejatých to však je možné jen někdy a nalezení pravidel a jejich formulace jsou obtížné. Proto se výklady o obou skupinách slov oddělují do samostatných prací, n. alespoň do samostatných oddílů práce jediné.

(c) Vymezit okruh mluvených projevů, kde je nutno kodifikovanou výslovnost dodržovat. V č. platí ortoepické zásady pro spis. projevy předem připravené a citově neutrální, ve spontánním, byť veřejném projevu se dodržují méně striktně. Navíc je spis. výslovnost stylově diferencována, rozlišuje se styl výslovnosti základní (neutrální), vybraný (pečlivý, slavnostní, explicitní) a zběžný (běžný, implicitní). Za hranicemi spis.jaz. je výslovnost nedbalá, náznaková n. výslovnost nářeční; ve všech takových případech jde již o výslovnost substandardní. Výslovnostní styly se liší mírou závaznosti pravidel: zběžná výslovnost umožňuje i ve spis. projevu méně přesnou realizaci jednotlivých hlásek, zjednodušování některých složitějších souhláskových skupin (např. [prázno], [spomínat], [př̭iť], [babičin]), dochází v ní k většímu ovlivňování výslovnosti přes hranice slova (dát sedm korun – [dácedum korun]), méně striktní jsou zásady přízvukování předložkových spojení apod. Nevhodná je však i výslovnost hyperkorektní, při níž se víceméně přesně vyslovují všechny hlásky, které jsou v písmu reprezentovány písmeny (např. zdvojená výslovnost typu [kamenná], [mňekká]; podobná výslovnost ovšem může mít původ v nářečí).

(d) Zvolit takový způsob formulace zásad, aby byl srozumitelný i pro běžné uživatele, k nimž se materiály obracejí. Vycházejí proto z psané podoby slov a slovních spojení a vysvětlují, jak se správně vyslovují, vlastně jak je třeba je spisovně číst. Knížky o výslovnosti č. slov obsahují nejprve celkové poučení o zvukové stavbě č. včetně systematiky hlásek a až na to navazují poměrně důkladná poučení o výslovnosti slov a slovních spojení a o přízvuku slovním, zatímco zvukové ztvárnění výpovědi a celku promluvy (intonace, frázování) jsou postiženy jen rámcově. První výsledky kodifikačního úsilí jsou až z 50. let (✍Hála, 1955, ✍Hála, 1967), pro cizí slova ze 70. let (✍Romportl & Buchtelová ad., 1978); knížka obsahuje i obecné zásady, jimiž se výslovnost těchto slov v č. řídí. Starší, individuální práce (✍Trávníček, 1935, ✍Trávníček, 1940) měly jen orientační povahu a nebyly obecně přijaty. Novější práce (✍Hůrková, 1995) mluví naopak už jen o popisu normy, protože nemůže mít kodifikační platnost (není zaštítěna institucí dbající na jazykovou kulturu prostřednictvím tvorby kodifikačních materiálů – tedy Ústavem pro jazyk český AV ČR), i když tak v praxi slouží. Ortoepické zásady jsou také součástí mluvnic (z novějších např. ČM, 1988, 1, 1986; školní mluvnice) a respektují je novější souhrnné práce o české fonetice (viz ↗fonetika). Pro výslovnost cizích slov, kde dochází v č. textech i k proměnám jejich grafického obrazu a kde stále přibývají slova nová včetně vlastních jmen, výše uvedená příručka ✍Romportla & Buchtelové ad. (1978) v konkrétních případech zastarala a vodítkem je jen nejnovější verze Akademického slovníku cizích slov. Obecné výklady o procesu adaptace obsažené v této knize (13–36) však platí i dnes. Praxi slouží i více knížek určených přípravě herců n. veřejných mluvčích. Jejich výklady jsou v oblasti o. na kodifikaci navázány, ale nejsou komplexní ani zcela spolehlivé.

(e) Uvést ortoepické zásady do vyjadřovací praxe. Především je mluvená realizace č. podceňována a kodifikace o. není ani zdaleka tak známá jako pravidla pravopisu. Úskalím praktické aplikace o. také je, že veškeré prvky musejí být automatizovány, protože zásahy nikoho, kdo o. ovládá lépe, nejsou (na rozdíl od oprav psaných textů) po vyslovení v rámci daného sdělení možné. I samo její osvojování je dlouhodobým úkolem, protože se výslovnostní mechanismy ustalují v dětství a k jejich změně je potřebný silný motiv. Význam tu má jak školní výuka, tak – zejména – mluvní vzor masových sdělovacích prostředků. Bohužel je jejich výslovnostní úroveň i ve zpravodajství kolísavá.

(f) Relativně úplný popis vztahu mezi psanou a zvukovou podobou č. v ortoepických příručkách vede k tomu, že se v nich mnoho místa věnuje věcem, které jsou pro Čecha zcela automatické a nejsou ani regionálně nijak odlišeny. Je to zejména výslovnost před pauzou, asimilace mezi párovými ↗obstruenty (kromě [v], event. [h]), odlišení diftongu od spojení [o+u], [a+u], [e+u], užití ↗hiátového j, spojení ↗vokoidu a ↗kontoidu (kontoidu a vokoidu) v rámci slova a užití slabikotvorných konsonantů (↗konsonant sonorní). Pro spis. realizaci vokalické kvantity je dostačujícím vodítkem psaná podoba č.

Skutečnými ortoepickými problémy jsou mezislovní asimilace k následujícím sonorám, glidám, vokálům a k obstruentu [v], event. [h], kde jsou rozdíly regionální, ojediněle reflektované v podobě dublet ([z mámou̯]/[s mámou̯]; [schoda]/[zhoda]) – viz ↗asimilace znělosti), výslovnost u slov začínajících vokálem (viz ↗ráz) a výslovnost souhláskových skupin, kde dochází k ↗asimilaci artikulační, která je odlišena také stylově.

V slovech přejatých se – kromě výrazů citátových – přizpůsobuje přízvuk (přechází na první slabiku bez ohledu na výchozí jaz.) a nahrazují se jednotlivé cizí hlásky nejbližší hláskou českou. Asimilační pravidla se uplatňují stejně jako v č. (dysgrafik – [dizgrafik], kongesce – [koŋgesce]. V procesu adaptace rozhoduje i úzus, který může mít k výchozímu jaz. daleko, např. image – č.instr. [imičem] i [imiǯem], event. i [imičí] a [imiǯí]. Detailní informace o takovém přizpůsobení nutno hledat v Internetové jazykové příručce, vytvořené Ústavem pro jazyk český. Na okraji o. je řešení výslovnosti cizích jmen vlastních, důležité pro vyjadřovací praxi. Výslovnost původního jaz. není v č. prostředí vždy vhodná, řešení nutno hledat v speciálních materiálech, zvl.: ✍Romportl & Honzáková ad. (1996), ✍Kučera & Zeman (1998), ✍Zeman (2000), ✍Zeman (2002), ✍Zeman (2003), ✍Zeman (2005), ✍Zeman (2006).

Ortoepické zásady se týkají také umístění ↗slovního přízvuku. Čechovi nečiní ve spontánním projevu problém umístění ↗klitik, v povědomí zejména starších generací je však povinnost přízvukovat jako celek jednoslabičnou vlastní předložku s následujícím jménem (s přízvukem na předložce), i když toto pravidlo není zcela striktní a v souvislosti s členěním výpovědi se různě modifikuje. Pravidla intonace jsou z hlediska ortoepie jen rámcová, i když právě vhodné ↗frázování je pro percepci veřejné promluvy velmi důležité.

Výslovnost v umělecké mluvě musí na jedné straně zabezpečit srozumitelnost textu (proto je herec i zpěvák veden k dokonalé artikulaci hlásek a jejich seskupení, k přesnému přízvukování a frázování promluvy a také k vědomému zvládnutí dechu a hlasu), na druhé straně však je zvuk i prostředkem záměrné estetizace vyjádření; jednotlivé postavy v divadelní hře n. ve filmovém dialogu jsou dnes charakterizovány nejen přiměřeným textem, ale i odpovídající realizací, hrdinové z městské periferie tedy např. nejen specifickým lexikem, ale i nedbalou výslovností. V minulosti to však bylo právě divadlo, kde se spisovná výslovnost kultivovala a odkud vycházely (nejen u nás) první podněty pro její popis (Durdík, Trávníček). Takové práce vznikají i dnes (např. ✍Lukavský, 2000); prolínají se v nich svébytné informace o výslovnosti s výklady o celkovém ztvárnění uměleckého textu v herecké praxi, opírající se o zkušenosti autora.

2. Nauka o spisovné výslovnosti. Ve starší literatuře se objevil i termín kallilogie (✍Durdík, 1883) vztahující se na celkovou estetickou kvalitu mluveného projevu. Nebyl obecně přijat.

Rozšiřující
Literatura
  • Adámková, I. Hodnocení výslovnostních jevů z hlediska ne/spisovnosti. In Minářová, E. & K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost: zdroje, proměny a perspektivy, 2004, 121–124.
  • ČM, 1988, 39–52.
  • ČŘJ, 2000, 39–41.
  • Durdík, J. Kallilogie čili o výslovnosti, 1883, 1997.
  • Hála, B. Výslovnost spisovné češtiny 1, 1955, 2., dopl. vyd. 1967.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 375–387.
  • Hála, B. & M. Sovák. Hlas – řeč – sluch, 1962, 213–232.
  • Honzáková, M. & F. Honzák ad. Čteme je správně: slovníček výslovnosti cizích jmen, 3., dopl. vyd. 2004.
  • Hůrková, J. Mluvní výchova a úloha tzv. mluvního vzoru. ČJL 43, 1992–1993, 9–13.
  • Hůrková, J. Česká výslovnostní norma, 1995.
  • Hůrková, J. Antická jména: jak je číst a skloňovat, 2005.
  • Hůrková, J. (ed.) Spisovná výslovnost. In 1, 1986, 92–106.
  • Internetová jazyková příručka (http://prirucka.ujc.cas.cz/).
  • Kraus, J. (ed.), Nový akademický slovník cizích slov, 2009 (v tomto slovníku orientují ve spisovné výslovnosti údaje u jednotlivých slov).
  • Krčmová, M. Kultivovaná výslovnost současné češtiny. In Čmejrková, S. & I. Svobodová (eds.), Oratio et ratio, 2005, 209–219.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 191–211.
  • Krčmová, M. Výchova kultivovaného mluveného projevu: mezi teorií a praxí. In Ondrášková, K. (ed.), Čeština - bádání a učení, 2007, 113–119.
  • Krčmová, M. Přehled ortoepických zásad současné češtiny. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z 38. běhu LŠSS, 2005, 73–93.
  • Kučera, J. & J. Zeman. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 1 – Anglická osobní jména, 1998.
  • Kudlanová, P. Mluvní vzory dnešních dětí. In Novák, R. & M. Rosová (eds.), Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: cesty ke komunikaci, 2001, 101–103.
  • Lukavský, R. Kultura mluveného slova, 2000.
  • 1, 1986.
  • Palková, Z. Spisovný standard jazyka v mluvené komunikaci. In Jančáková, J. & M. Komárek (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, 1995, 76–80.
  • Palková, Z. Variabilita standardu výslovnosti a její meze. In Dorovská, D. & E. Minářová (eds.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, 106–109.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 320–345.
  • Palková, Z. Čeština na jevišti. In Hasil, J. (ed.), Přednášky z XLII. běhu Letní školy slovanských studií, 1999, 83–92.
  • Palková, Z. Jevištní řeč dnes. In Čechová, M. (ed.), Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře, 1999a, 33–38.
  • Palková, Z. Srozumitelnost řeči ve vztahu k spisovnosti mluvených projevů: spisovnost a nespisovnost. In Minářová, E. & K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost: zdroje, proměny a perspektivy, 2004, 94–98.
  • Palková, Z. Zvuková podoba veřejných mluvených projevů z hlediska jazykové kultury. Čeština doma a ve světě 13, 2005, 37–38.
  • Palková, Z. Výslovnost současné češtiny a kultura řeči. ČJL 59, 2008–2009, 18–26.
  • Palková, Z. & J. Veroňková ad. Zvuková podoba rozhlasové češtiny. In Hraše, J. & B. Kolářová (eds.), Proměna rozhlasového výrazu a tvaru, 2003, 20–39.
  • Romportl, M. & R. Buchtelová ad. Výslovnost spisovné češtiny, 1978.
  • Romportl, M. & M. Honzálová ad. Čteme je správně?, 1996.
  • Svobodová, J. Spisovnost a mluvní vzory mládeže. In Minářová, E. & K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost: zdroje, proměny a perspektivy, 2004, 370–377.
  • Trávníček, F. Správná česká výslovnost, 1935.
  • Trávníček, F. Spisovná česká výslovnost, 1940.
  • Veroňková, J. Průřez rozhlasovými stanicemi 1999–2002 (ze série poslechových testů „Řečový vzor“). In Minářová, E. & K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost: zdroje, proměny a perspektivy, 2004, 99–107.
  • Volín, J. Mluvní styly. In MSoČ 1, 2010, 62–64.
  • Weingart, M. Zvuková kultura českého jazyka. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 123–244.
  • Zeman, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 2: Severská osobní jména, 2000.
  • Zeman, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 3: Románská osobní jména, 2002.
  • Zeman, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 4: Francouzská osobní jména, 2003.
  • Zeman, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 5: Italská, holandská a albánská osobní jména, 2005.
  • Zeman, J. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 6: Polská, maďarská, estonská a latinská osobní jména, 2006.
  • Zeman, J. Základy české ortoepie, 2008.
  • Viz též Asimilace, Akomodace, Ráz.
Citace
Marie Krčmová (2017): ORTOEPIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ORTOEPIE (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka