SLABIKA  (sylaba)

Základní

1. Nejmenší reálně existující artikulačně‑akustická jednotka řeči. Jde o nejjednodušší a nejtěsnější možnou artikulační jednotu prvků řeči (↗hlásek), která vyhovuje dorozumívání. V některých jaz. může být zároveň i jednotkou nesoucí význam, v č. je však vazba slabika = morfém jen náhodná (např. slabičné prefixy); kořeny slov slabičné mohou, ale nemusejí být, podobně sufixy slovotvorné i tvarotvorné (sufixy), které jsou velmi často vzájemně propojeny, např. psané přečtená má morfematickou stavbu pře (prefix), čt (kořen slova), en (slovotvorný sufix), á (koncovka), ale slabičné členění pře‑čte‑ná. Slabičná stavba odpovídá zřejmě přirozenému jaz. citu uživatelů, proto se i malé dítě snadno naučí rozdělit řeč na slabiky (např. v říkadlech), i když (bez ohledu na to, co se říkává) nejde o znalost vrozenou.

Fonetický charakter s. je komplexní: základem je ↗fonace, tj. přítomnost hlasové složky, jež umožňuje realizaci prozodických vlastností vázaných na s. jako celek, a přechod od ↗striktury (sevření mluvidel) k ↗apertuře (uvolnění mluvidel); mezi nimi existuje v artikulaci a akustice kontrast. Podstatná je přitom apertura, striktura nemusí být přítomna (č. předložky [o], [u]). Mluví se i o samostatném artikulačním impulzu každé slabiky souvislé řeči. Model uspořádání prvků slabiky je v jaz. stálý a lze jej pokládat za součást jeho ↗artikulační báze.

Ve slabice je základem jádro slabiky // nukleus, místo maximální apertury, a tedy i nejvyšší ↗sonority (sonantnosti, zvučnosti). Tuto pozici obsazují ve všech jaz. světa sonanty, hlásky s co nejvolnějším vyzněním základního hlasu. Jsou to vokoidy (vokály), v některých jaz. (i v č.) také sonorní konsonanty, pokud stojí mezi jinými konsonanty n. po konsonantu před ↗předělem; sonorní souhláska se tu stává ↗slabikotvornou souhláskou dík pozici, nikoli dík změně vlastností. Běžné jsou v jádru s. [l], [r] ([vl̥na], [kr̥ve], [nesl̥], [bratr̥]), ojediněle [m] ([sedm̥], [osm̥náct], pravidelně vyslovované i [sedum], [osumnáct]), v přejatých slovech event. i [n] ([stejšn̥]; viz ↗sonorní konsonant). Jádro s. je obklopeno konsonanty, ty tvoří svahy slabiky. Před slabičným jádrem stojí konsonantická pretura // iniciála // onset, v č. 1–5členná: [po‑li‑ce], [pro‑šla], [stla‑čte], [fstlak], vzkvět [fskvjet]. Asi 12 % textu tvoří v č. slabiky s vokalickým začátkem ([o‑kolo], [a‑le], [u‑ši]). Strikturu může vytvořit (substandardně) ↗proteze ([vob‑rá‑zek]), ve spis. projevu, zvláště pečlivějším, ↗ráz ([ʔobraz], [ʔokolo]). Po jádru může následovat restriktura // koda, v č. slabice nejvýše tříčlenná: [koč‑kám], [bo‑lest], [zápst]. Podle přítomnosti restriktury rozeznáváme slabiky otevřené, končící místem maximální apertury, slabičným jádrem ([ko‑le‑no], [vl̥-na], [za‑kou̯‑pí]), a slabiky zavřené, jež jsou zakončeny restrikturou ([roz‑dám], [švec]). V č. jsou častější s. otevřené; spojení CV (typ [po], [co‑ko‑li]) pokrývá 60 % textu, typ CCV ([pta:], [sto‑čle‑(ná)]) 10 %, typu V ([o], [a‑(nebo)] apod.) je 5 %, zatímco nejčastější typ zavřených slabik CVC ([pot], [su:l]) tvoří jen 17 % textu (viz též ↗fonotaktika češtiny pro frekvence slabičných typů).

Zvláštním typem jsou slabiky pobočné, kde po počátečním konsonantu sonorním, tedy hlásce s vyšší mírou sonority, následuje jiný konsonant a pak teprve jádro ([rve], [lže]). Stavbou se vymykají z běžného modelu č. a jsou méně stálé. Pravidelně zaniká při běžné výslovnosti počáteční [j] (jdu > [du], jméno > [méno]; u tvarů slovesa být je výslovnost jsem, jsi > [sem], [si] spisovná. Při diachronním popisu č. se jako pobočná chápe každá s. s konsonantem a sonorou, neboť „slabikotvornost“ těchto hlásek vznikla až v historickém vývoji jaz.; např. slovesná příčestí sedl, tiskl byla původně, jak ukazuje metrum veršů, jednoslabičná. Viz ↗pobočná slabika.

Hranice slabiky je nesporná tam, kde splývá s hranicí slova (kromě případů s neslabičnými předložkami: [fʔo‑te‑vře‑ném]), ve výrazech složených z otevřených s. je hranice před místem největší striktury, tj. před souhláskou. Souhlásková skupina mezi dvěma jádry se pro potřeby analýzy rozčleňuje s ohledem na stavbu slova (nej‑ví‑ce, roz‑dal), event. na základě toho, jaké souhláskové skupiny existují na počátku slabik v jiných pozicích (zam‑kla, protože mkl není nikdy na počátku slova). Z fonetického hlediska však může být situace dále modifikována: především se společně s následující slabikou vyslovuje neslabičná předložka n. předpona (z dubového > [zdu‑bo‑vé‑ho]; vcházeli > [fxá‑ze‑li]; zúčtovat > [zú‑čto‑vat]), a to i tam, kde je mezi předložkou (předponou) a slovním základem ↗ráz (v otevřeném > [fʔo‑te‑vře‑ném]). Slabičná předložka si může v ortoepickém projevu uchovat svou hranici (před usnutím > [př̭et‑ʔus‑nu‑ťím]; nad oblaky > [nat‑ʔoblaki]), zato hranice mezi slabičnou předponou končící konsonantem a následujícím slovním základem se většinou ztrácí (nadoblačná > [na‑do‑blač‑ná]). V jiných případech je volba hranice slabiky vázána pouze tím, že poslední konsonant skupiny patří k následující slabice, v souhláskové skupině také bývá vyslovená hranice slabik spíše před okluzivou; jinak záleží na úzu mluvčího (čeština > [češ‑ťi‑na] i [če‑šťi‑na]; charakteristická > [xa‑rak‑te‑ris‑tic‑ká] i např. [xa‑ra‑kte‑ri‑sti‑cká]). Ve velmi pečlivé výslovnosti (viz ↗ortoepie) respektuje mluvčí také hranici předpony a slovního základu n. hranici kompozita, zvláště u méně běžných výrazů (nadúrovňová – běžněji [na‑dú‑rov‑ňo‑vá], event. i [nat‑ʔú‑rov‑ňo‑vá], půlobrat – [pú‑lob‑rat]/[pú‑lo‑brat], event. i [púl‑ʔob‑rat]). Je samozřejmé, že o slabičném skladu slova nerozhodují pravopisné zásady dělení slov: ty jsou tvořeny konvenčně, ale uživatelé často realizace odpovídající pravopisu preferují. V méně pečlivé výslovnosti se objevují i fonetické realizace spojující do jedné slabiky konsonant a vokál, mezi nimiž je hranice slova (mluvil o hokeji – [mlu‑vi‑lo‑ho‑ke‑ji]; poznat okolí – [po‑zna‑to‑ko‑lí]; napít a najíst – [na‑pí‑ta‑na‑jíst]). To značně snižuje kulturu mluvy. Hranice slabiky se promítá do ↗akomodace, která je u spojení heterosylabického (různoslabičného) slabší než u spojení tautosylabického (stejnoslabičného). Viz též ↗slabikování.

Podle některých prací lze za slabiku pokládat i další seskupení hlásek: zcela jasnou strikturou je závěrový konsonant, zatímco úžinový má trvací šum, a je tedy vlastně poněkud otevřenější. Seskupení jako č. bzzz, kšc, jež známe z citoslovcí, tj. okraje slovní zásoby, mají stavbu „jasně přítomná okluze – méně výrazná konstrikce“, tj. minimální kontrast tu existuje. Nejenže jsou vyslovitelná, ale také je jako „slabiky“ můžeme vnímat, dokonce i v odvozených slovech, nenásleduje‑li samohláska (dvouslabičné *kšcnout na kočku). Většinou se takové seskupení označuje raději jako pseudoslabika. Podobné seskupení vzniká v jaz. se silným přízvukem (např. ruština) po redukci vokálu – ten z původní slabiky v rychlejší a méně pečlivé výslovnosti mizí, ale počet slabik slova zůstává zachován (pro č. srov. ✍Machač & Zíková, 2013). V č. taková výslovnost není pravidlem, č. slovní přízvuk k redukci nevede. Slabičný sklad slova je poměrně stálý, může se však měnit v substandardní výslovnosti dík vypuštění vokálu a celé slabiky u velmi otřelých slov: poněvadž > [páč]; viz ↗elize.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Rozšiřující

2. Se s. jakožto nejmenší jednotkou ↗prozodické hierarchie jsou asociovány prozodické vlastnosti jako např. ↗přízvuk. Například v č. je přízvuk (ˈ) asociován stabilně s první s. slova (ˈpa.dat, ˈu‑.pa.dat, ˈne‑.u‑.pa.dat), v polštině se s. předposlední, tzv. penultimou (ˈczɫo.wiek, czɫo.ˈwie.k‑a, czɫo.wie.k‑ˈo.wi) a v makendonštině s předpředposlední, tzv. antepenultimou (ˈpla.ni.na, pla.ˈni.na.‑ta, pla.ni.n‑ˈa.ri.‑te). S. jsou relevantní i pro segmentální fonologii: existují fonologické procesy, které ovlivňují strukturu fonologických segmentů nikoli podle jejich pořadí v lineárním řetězci, ale podle jejich pozice ve slabičné struktuře. Např. fonologické procesy souhrnně ozn. jako ↗lenice, jejichž podstatou je oslabení segmentální struktury (sem patří např. spirantizace okluziv n. vokalizace konsonantů), jsou typicky vázány na slabičné kódy spíše než na slabičné iniciály; k tomu viz ✍Brandão de Carvalho & Scheer (2008). Slabičná struktura hraje roli i v morfologii: některé morfologické procesy, jako např. infixace, reduplikace n. usekávání (truncation), jsou typicky citlivé na slabičnou strukturu; v této souvislosti se hovoří o tzv. prozodické n. templatické morfologii; pro příklady z č. viz ↗templát a ↗truncation.

Pro reprezentaci slabičné struktury se používají různé typy anotace. V (1) jsou anotace, které shodně předpokládají, že s. sama o sobě nemá žádnou vnitřní strukturu, že ji tvoří jen lineární řetězec jednotlivých segmentů. (1a) ukazuje způsob zobrazení ve formě stromu, (1b) způsob zobrazení pomocí závorek a (1c) způsob zobrazení pomocí ↗IPA znaku pro slabičnou hranici (.):

(1)

Alternativní pohled předpokládá, že bezprostředními konstituenty s. nejsou samotné segmenty, ale jiné strukturní jednotky. Např. ve vlivné teorii označované jako ↗Onset‑Rhyme (OR) je struktura s. analogická struktuře syntaktické fráze, tzv. ↗X‑bar struktuře; pro seznam literatury viz ✍Ziková (2014). Strukturu s. v teorii OR ukazuje obrázek v (2):

(2)

V (2) jsou bezprostředními složkami s. iniciála (Onset) a rým (Rhyme), proto se tato teorie ozn. jako Onset‑Rhyme. Konstituent s. ozn. jako rým pak sám obsahuje další dvě bezprostřední složky: jádro (Nucleus) a kódu (Coda).

Pro to, že bezprostředními složkami s. jsou iniciála a rým, se používají různé argumenty. Jedním z hlavních argumentů je to, že iniciála a rým tvoří relativně nezávislé fonotaktické domény, což znamená, že uvnitř iniciál a uvnitř rýmů se segmenty často kombinují různým způsobem. Např. v č. se uvnitř iniciál na začátku slova kombinuje dentální okluziva [t] s [r] v obou možných pořadích, tj. [tr] (např. [tr]ik, [tr]ám) i [rt] (např. [rt]y, [rt]), kdežto uvnitř rýmů na konci slov je možné jen pořadí [rt] (např. ku[rt], do[rt]). (Finální skupiny typu [tr] jsou vždy resylabifikovány: [r] se buď stává slabičným (např. kmo.[tr̩]), n. se uvnitř skupiny objevuje epentetický vokál (např. kmo[tr]‑a, Gpl kmo[ter]); k tomu viz ↗slabičný konsonant a ↗alternace vokálů s nulou.) Dalším argumentem pro to, že iniciála a rým jsou samostatnými konstituenty slabičné struktury, je to, že oba fungují jako nezávislé domény pro různé fonologické procesy. Například v mnoha jaz. s tzv. pohyblivým přízvukem platí, že jeho umístění je citlivé nejen na počet s., ale také na jejich strukturu: roli přitom vždy hraje struktura rýmu (tj. jestli obsahuje dlouhý n. krátký vokál, jestli obsahuje jeden n. více konsonantů a jakých atd.), a ne struktura iniciály. Rým také rozhoduje o váze s. a její otevřenosti; k tomu viz ↗váha slabika a ↗otevřenost slabiky.

Obrázek v (2) reprezentuje ideální strukturu s. Jejím obligatorním konstituentem je ale pouze jádro, které má status hlavy s., a nutně i rým, který jádro projektuje. Iniciála a kóda jsou naproti tomu fakultativní. To lze dobře ilustrovat na č., v níž existují s. s iniciálou i bez ní (oba tyto typy s. jsou např. ve slově o.ko) i s. s kódou i bez kódy, což ukazuje reprezentace slabičné struktury slova bomba v (3).

(3)

Z pohledu slabičné typologie mají iniciály a kódy opačnou distribuci. Pro iniciály platí tato implikace: existence s. bez iniciály implikuje existenci s. s iniciálou, ale ne vice versa. Jinými slovy, s. s iniciálou mají všechny jaz., s. bez iniciály jen podmnožina z nich; není ale znám jaz., který by měl jen s. bez iniciály. Pro kódy platí implikace přesně opačná: existence s. s kódou, tedy zavřených s., implikuje existenci s. bez kódy, tj. otevřených, ale ne vice versa. Jinými slovy, otevřené s. mají všechny jaz., zavřené s. má jen podmnožina z nich a neexistuje jaz., který by měl jen zavřené s.

To, že v různých jaz. mohou mít s. různou strukturu, odvozuje teorie OR pomocí parametrů. Existuje tedy něco jako ideální struktura s., jejíž konkrétní podoba se pak může v jednotlivých jaz. lišit podle toho, jak jsou v nich nastaveny parametry pro to, jak mohou vypadat jednotlivé slabičné konstituenty. Přesněji řečeno, parametry definují, jestli se slabičné konstituenty v daném jaz. mohou větvit, či nikoli. Parametry jsou tedy definovány binárně (ANO n. NE), přičemž jedno ze dvou možných nastavení parametru je vždy automatické, tj. nepříznakové, a druhé je specifické, tj. příznakové. Mezi příznakovým a nepříznakovým nastavením parametru pak existuje vztah implikace: příznakové nastavení nutně implikuje i nepříznakové, ale ne vice versa; k tomu viz např. ✍Ewen & van der Hulst (2001).

Alternativou k teorii OR je ↗moraická teorie (✍Hayes, 1995), kde bezprostředními složkami s. nejsou iniciála a rým, ale tzv. móry (μ). Moraickou reprezentaci slabičné struktury slova bomba ukazuje obrázek (4):

(4)

Na zcela odlišném přístupu k reprezentaci s. je založena teorie ozn. jako Strict CV, popř. CVCV (✍Lowenstamm, 1996, ✍Scheer, 2004, pro č. ✍Ziková, 2008). Ta přepokládá, že slabičnou strukturu tvoří lineární řetězec pravidelně se střídajících konsonantických (C) a vokalických pozic (V), s nimiž jsou buď asociovány určité segmenty, n. které jsou prázdné (a pak se foneticky nerealizují). Slabičný status jednotlivých pozic (tj. kontrast kóda vs. iniciála atd.) je pak definován nikoli hierarchicky (jako v teorii OR), ale laterárně, skrze strukturní vztahy řízení (Goverment) a licencování (Licensing). Laterární reprezentaci slabičné struktury slova bomba ukazuje schéma v (5).

(5)

Rozdíly mezi slabičnými teoriemi spočívají nejen v tom, jakým způsobem je slabičná struktura reprezentována, ale i v tom, kde je reprezentována. Standardní přístup předpokládá, že slabičná struktura je derivována až ve fonologickém komponentu; je tedy výsledkem algoritmu ozn. sylabifikace, který je aplikován na syntakticky uspořádané lineární řetězce segmentů. Sylabifikace se řídí dvěma univerzálními principy, při nichž hlavní roli hraje sonorita segmentů: ↗principem maximální iniciály a principem ↗sonority, viz též ↗slabikování.

Alternativní pohled, který je asociován především s teorií Government Phonology (Fonologie řízení, ✍Kaye ad., 1990) a její odnoží Strict CV, naopak předpokládá, že slabičná struktura je stejně jako segmentální struktura definována už v lexikální reprezentaci. Hlavním argumentem pro to, že informace o slabičné struktuře musejí být uloženy v lexikonu, je to, že nejsou plně odvoditelné z ↗fonotaktiky. Tzn. že řetězce týchž segmentů mohou mít různý slabičný status, a to nejen mezi různými jaz., ale i uvnitř jednoho jaz., což se projevuje tak, že se chovají fonologicky různým způsobem. To lze dobře ilustrovat i na č. Např. kořeny kvart(‑a) a kart(‑a) končí na stejný řetězec segmentů /rt/, který by měl mít podle pravidel sylabifikace stejnou slabičnou strukturu, a tedy i stejné fonologické chování. On se ale ve stejném fonologickém kontextu chová různě, srov. kontrast mezi formami genitivu plurálu kvartkaret, kde je v kontextu před koncem slova jednou skupina /rt/ zachována a podruhé je rozdělena epentetickým vokálem /ret/. Toto rozdílné chování segmentálně identického řetězce /rt/ je důsledkem toho, že má odlišnou slabičnou strukturu: v lexikální reprezentaci kořene kvart má /rt/ jiný slabičný status než v lexikální reprezentaci kořene kart.

Literatura
  • Brandão de Carvalho, J. & T. Scheer. (eds.) Lenition and Fortition, 2008.
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • Ewen, C. & H. van der Hulst. The Phonological Structure of Words: An Introduction, 2001.
  • Hála, B. Slabika, její podstata a vývoj, 1958.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 274–296.
  • Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1972, 218–239.
  • Hayes, B. Metrical Stress Theory: Principles and Case Studies, 1995.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 71–72.
  • Kaye, J. & J. Lowenstamm ad. Constituent Structure and Government in Phonology, Phonology Yearbook 7, 1990, 193–231.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie. In PMČ, 1995, 37–39.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 86–88, 110–111, 175–178.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 35–38 (http://is.muni.cz/).
  • Lodge, K. A Critical Introduction to Phonetics, 2009, 124–129.
  • Lowenstamm, J. CV as the Only Syllable Type. In Durand, J. & B. Laks (eds.), Current Trends in Phonology. Models and Methods, 1996, 419–441.
  • Machač, P. & M. Zíková. Redukční procesy v produkci mluvené češtiny: stabilita fonetických rysů. In Uličný, O. & M. Prošek (eds.), K české fonetice a pravopisu. Studie k moderní mluvnici češtiny 5, 2013.
  • MSČ I, 1948, 205–211.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 152–156, 269–277.
  • Palková, Z. & J. Veroňková. Perception of Czech in Noise: Onset and Coda in Monosyllabic Words. In Milner V. & M. Liker (eds.), Proizvodnja i percepcja govora, 2010, 153–160.
  • Scheer, T. What is CVCV and Why Should It Be?, 2004.
  • Těšitelová, M. a kol. Kvantitativní charakteristiky současné češtiny, 1985.
  • Zec, D. The Syllable. In de Lacy, P. (ed.), The Cambridge Handbook of Phonology, 2007.
  • Ziková, M. Alternace vokálů s nulou v současné češtině. PhD. dis., FF MU, Brno, 2008.
  • Ziková, M. Úvod do slabičné typologie, 2014.
Citace
Marie Krčmová (1), Markéta Ziková (2) (2017): SLABIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLABIKA (poslední přístup: 5. 12. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka