DISIMILACE

Základní

Syntagmatická změna/obměna spočívající především v rozrůznění výrazových prostředků v různě velkých úsecích textu. Konkretizace tohoto obecného významu se různí podle lingvistických disciplín, v nichž se termínu užívá.

1 Ve fonetice

Ve fonetice se d. rozumí syntagmatická změna hlásky v souvislé řeči vedoucí k rozlišování, opak ↗asimilace. Dochází při ní k zvětšení akustických a artikulačních rozdílů dvou hlásek v jednom řečovém úseku. Typem d. je nář. výslovnost [dochtor] místo spisovného [doktor], při níž dochází k diferenciaci skupiny [k+t] (místo dvou okluziv se objevuje konstriktiva + okluziva), n. nář. d. alveolár, tradičně označovaná jako disimilace zubnic: bez sebe – [bejsebe], spis. [bessebe]; viz ↗nářečí). V běžné mluvě dochází k d. v zakončení číslovek ‑ct (jedenáct – [jedenást]) a ve výrazu čtyři a jeho odvozeninách ([štiři]), kde se semiokluzivy [c], [č] mění před následující okluzivou v konstriktivy. D. je v dnešní č. méně pravidelná než asimilace, její projevy mohou mít charakter sporadický: např. ji známe z výrazu čtyři, ale nikoli ze stejné skupiny ve slově čtení.

2 V morfologii a slovotvorbě

V morfologii lze v č.d. uvažovat při volbě dubletních koncovek: tvary jako kupuji, studuji, kde se neopakují tři ‑u, jsou totiž běžnější než tvary jako kryji, přibiji, i když jde o tutéž slovesnou třídu s týmiž tendencemi vývoje koncovek. Ve jmenné flexi je analogický proces d. vidět např. na koncovce gen.sg.: spis. Mánesa, ale Halase.

Ve slovotvorbě je proces d. vidět na derivátech žalářník × *žalářář, štramberský × *štramberkský, tenista × *tenisista aj; viz PMČ (1995:114, 167, 245).

3 Ve stylistice

Ve stylistice se d. uplatňuje jako proces vedoucí k vyhnutí se nemotivovanému opakování lexikálních prostředků a syntaktických konstrukcí. Nazývá se textová disimilace. Ze stylistického hlediska je za prostředky d. pokládají výpustky slov a slovních skupin (Přišel tam Petr a Petr > Ø hned taky začal hrát na kytaru), pronominalizace (Včera jsem čekal na Hanku u školy a zítra tam na Hanku > ni budu čekat zase), náhrada slova jiným slovem se stejnou referencí (Včera jsem čekal na Hanku u školy a zítra tam na Hanku > svou kamarádku budu čekat zase, viz VT (1985:198–207)).

4 V historické mluvnici

V historické mluvnici se termínem d. rozumí zjednodušení souhláskové skupiny vypuštěním hlásky, která se v ní (po zániku ↗jeru) opakovala n. velmi podobala jiné. Příkladem může být vývoj ve skupině sykavek: k sg.mask. řecký je pl. řečtí z původního grečьščiji, ruská z *russkárusьskaja.

Rozšiřující
Literatura
  • ESČ, 2002, 114.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky na obecně fonetickém základě, 1962, 373.
  • Hujer, O. Disimilace souhlásek v češtině. In Výroční zpráva akademického gymnázia v Praze, 1905.
  • Jelínek, M. Stylistika. In PMČ, 1995, 731, 762.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 91, 189.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 144, 146, 263, 267.
  • PMČ, 1995.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999, 16–21.
  • VT, 1985.
Citace
Marie Krčmová (2017): DISIMILACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DISIMILACE (poslední přístup: 25. 6. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka