AKOMODACE

Základní

l. Ve fonetice specifický typ ↗asimilace, přizpůsobení konsonantu okolním vokálům n. vokálů okolním konsonantům, při němž se uzpůsobují rysy funkčně irelevantní (viz ↗artikulace). Je důsledkem koartikulace a souvisí s existencí ↗tranzientů, tj. přechodových artikulačních a akustických jevů mezi hláskami v souvislé řeči. Změny jsou nejsilnější v rámci jedné slabiky, u tautosylabických (stejnoslabičných) spojení, v heterosylabickém (různoslabičném) seskupení je ovlivnění slabší; přes hranice přízvukového taktu (↗slovní přízvuk) se v č. objeví jen při velmi rychlé a málo pečlivé mluvě.

Jednotlivé typy a. vedou k auditivně patrným změnám zvuku hlásek. V jaz. systému se mohou prosadit jako systémová změna varianty realizace fonému, tj. nový alofon, n. zůstávají na úrovni fakultativní realizace, která závazná ani pravidelná není. V současné č. můžeme pozorovat zejména obměny vznikající nazalizací (nosním zabarvením hlásky v sousedství nazál; srov. rozdíl ve znění [á] ve slovech [mám] a [lál]), labializací (zesílením činnosti rtů, srov. proměny tvaru retní štěrbiny u [m] ve srovnání slov [mila] a [mula] n. výraznější zaokrouhlení rtů u vokálu vysloveného po retnici (labiále), srov. [o] ve slovech [bok] a [lok]), palatalizovaností (posunem výslovnosti ke středu ústní dutiny; srov. znění hlásky [i] ve slově [ňiť], jež zní poněkud jinak než ve slově [šiška], n. hlásky [k] ve slovech [ruku] a [triki]; tomuto přizpůsobování se říká i palatalizace; v historické mluvnici má tento termín jiný, specializovaný význam, viz ↗palatalizace); méně výrazná je v dnešní č. velarizace (posun výslovnosti k zadní části ústní dutiny) a asibilace (připojení sykavého zabarvení k hlásce v sousedství sykavek). Viz též ↗sekundární artikulace.

Důsledkem a. může být intervokalické oslabování některých konsonantů. V běžné (nespis.) mluvě tak mizí [h], [j] n. [v] (to je toho → [toetoo], to nevím → [to neim]) n. nosní souhláska, která vplyne do nazalizovaného konce vokálu (nemám náladu → ['ne=á= 'náladu]). A. může být počátkem změn funkčně relevantních rysů artikulace. Vede pak ke vzniku nových alofonů (viz ↗foném), a konečně k alternacím v rámci ↗morfonému. Srov. v diachronním pohledu na jaz. např. ↗přehláska n. ↗palatalizace. Viz také ↗fonetika, ↗fonologie, ↗ortoepie.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

2. V sémantice viz ↗akomodace presupozice: posluchač akomoduje, přizpůsobuje presupozici, která není v prvním plánu splněna.

3. V sociolingvistice viz ↗řečová akomodace: uzpůsobení způsobu vyjadřování určitému prostředí.

Rozšiřující
Literatura
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 55–57.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 182–183.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 110 (http://is.muni.cz).
  • Legát, M. & R. Skarnitzl. The Role of Nasal Contexts on Quality of Vowel Concatenations. Proceedings of the 15th International Conference on Text, Speech and Dialogue, 2012, 551–558.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 145, 147.
  • Skarnitzl, R. Koartikulační vliv nazálních konsonantů na jejich segmentální okolí v češtině a v angličtině. PhD. dis., FF UK, Praha, 2008.
  • Viz též Změny v realizaci hlásek v souvislé řeči, Asimilace.
Citace
Marie Krčmová (2017): AKOMODACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/AKOMODACE (poslední přístup: 20. 8. 2019)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka