TRANSKRIPCE  (přepis)

Základní

1. V lingvistice obvykle písemný záznam zvukové řeči pomocí vhodně zvolených grafických značek (grafémů) tak, že východiskem je zvuková rovina. Při fonetické t. se konkrétní souvislý řečový projev rozkládá na posloupnost jednotlivých ↗hlásek, pro něž jsou užívány grafémy tak, aby jednomu zvuku odpovídal vždy jeden a týž grafém a naopak (tj. nepřihlíží se k ustálenému pravopisu); při fonologické t. je východiskem sled ↗fonémů tvořících text. Soustava značek je vždy zvolena tak, aby byly vystiženy všechny (podstatné) varianty zvukových segmentů, které pro konkrétní popis potřebujeme. Odlišnost optického obrazu jaz. jednotek (např. slov) v různých t. a v běžném pravopisu by měla mj. odrážet rozdíly zvukové a psané formy jaz. Fonetický transkript se umisťuje do hranatých závorek: [kobilka], [ftom], fonologický do závorek šikmých: /kobilka/, /v=tom/.

Fonetická transkripce je nejvíce známá a propracovaná. Pod tímto označením se skrývá mnoho různých způsobů zápisu, protože potřeba zaznamenat konkrétní zvuky řeči se utvářela po staletí s různým cílem (např. záznam znění jaz., který nemá vlastní psanou podobu – v tomto případě se o t. nemluví; záznam výslovnosti v různých učebních textech, kde by měl být zápis srozumitelný i pro laika; t. již známého jaz. pro účely vědecké analýzy mluvené řeči apod.) a pro různé jaz., které mají nejen velmi rozdílný soubor hlásek, ale užívají i různých písem, jež se často pro t. využívají. Výsledkem byly pak velmi rozdílné transkripty (skoro) téhož jaz. materiálu, což vytvářelo překážky při nadnárodní vědecké komunikaci.

S rozvojem fonetiky jako (pomocné) lingvistické disciplíny (viz ↗fonetika) vzniká v r. 1886 v Paříži Mezinárodní fonetická asociace (International Phonetic Association, ve zkratce IPA; francouzský název Association phonétique internationale, ve zkratce API – tato zkratka se dnes užívá málo), která vytváří fórum pro vzájemnou nadnárodní vědeckou spolupráci. Naléhavost společného způsobu t. byla pro ni natolik výrazná, že byla již krátce nato (1888) vypracována na základě způsobů užívaných ve francouzské, event. anglické, fonetice Mezinárodní fonetická transkripce (angl. International Phonetic Alphabet, viz  https://www.internationalphoneticassociation.org); označuje se podle zkratky asociace jako transkripce IPA. Vedle záznamu hlásek umožňuje i záznam slovního přízvuku silového a tónového a také typu výdechu pro fonaci. Soustřeďuje se primárně na zápis jednotlivých výrazů, ale přiměřeně ji lze užít i na celé texty, v nich však přistupuje také vázanost výrazů v proudu řeči a intonace celého sdělení; formalizace těchto složek se promýšlí, jednotlivá řešení nebývají obecně přijímána (viz ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu).

Mezinárodní fonetická transkripce je od počátku koncipována tak, aby vyhovovala přepisu nejrůznějších jaz. světa, a průběžně se doplňuje a zpřesňuje (poslední verze je z r. 2005). Využívá písmen běžné abecedy (je alfabetická; nealfabetické systémy, velmi vzácné, naznačují artikulační n. akustickou charakteristiku hlásek tvarem značky n. komplexní formulí podobnou vzorci) a doplňuje je zvláštními značkami a diakritiky pro hlásky, které vlastní písmeno v angl. modifikaci abecedy nemají, ojediněle se užijí i digrafy. Používání mezinárodní t. má význam zejména při srovnávání jaz. a nadnárodní komunikaci obecně. Systém značek t. nemůže být uzavřený, vždy mohou být objeveny nové hlásky (např. v nově popisovaných jaz.), jež by potřebovaly vlastní transkripční znak; tvoří se v tom případě v duchu zásad již existujících. Kromě toho je t. jistým způsobem zobecnění nesmírně mnohotvárné zvukové stavby jaz., a proto odráží i míru zobecnění, již autor ve své práci zvolil. Nedorozuměním lze čelit jen tím, že se k pracím zabývajícím se zvukovou stavbou řeči přičleňuje i dnes tabulka transkripčních znaků s jejich specifikací. Pro potřeby komunikace prostřednictvím počítače se vyvíjel od 80. let 20. stol. transkripční systém odvozený od IPA. Jeho jméno SAMPA je zkratkou názvu Speech Assessment Methods Phonetic Alphabet (Řečové vyhodnocení metod fonetické abecedy). Č. varianta je dostupná od r. 2003.

Pro záznam výslovnosti v konkrétních jaz. není uplatnění transkripce IPA vždy stejně výhodné. Záleží např. na tom, hodí‑li se pro jaz. použití základních značek, n. je‑li zapotřebí kombinovaných znaků a modifikací s diakritickými znaménky. Pro t. textů pro potřeby běžných uživatelů, pro něž je daný jaz. mateřštinou a jimž nejde o srovnávání s jiným jaz., se proto obvykle vypracovává zjednodušená forma t., ať už na bázi IPA, n. na bázi inventáře grafémů používaných v běžném psaní, tedy např. pro č. s využitím písmen s diakritikou, pro jaz. užívající cyrilice i na bázi tohoto písma. Pro č. byla mezinárodní transkripce poprvé využita A. Frintou v knize Novočeská výslovnost (1909), další souborné fonetické práce ji však užívají až v poslední době. V posledních letech byla modifikace mezinárodní transkripce vypracována reprezentačním způsobem také pro č. (✍Dankovičová, 1999); příslušné značky viz dále. Je zjednodušená, věnuje totiž pozornost jen jevům, které nejsou výsledkem asimilace, tj. v podstatě zachytí spíše základní realizace č. fonémů, a to ne vždy (např. nebere v úvahu fonologicky relevantní rozdíl č‑dž (Číny – džíny), s nímž je nutno v č. v opozici slova domácího a cizího počítat). Proto se užívá jen omezeně, autoři speciálních prací podle potřeby raději pro přesnost volí přímo značky IPA, resp. vytvořili adekvátnější systém (✍Bičan (online)). Technický rozvoj umožňuje dnes nejen užívání většiny speciálních značek i pro tisk, ale také převody mezi typy t.. Zásady transkripce však nejsou zcela ustáleny, zejména ve starších pracích mohou být užity i jiné grafémy.

Při transkripci spis. č. se užívají tyto grafémy:

Vokoidy (vokalické zvuky, samohlásky a dvojhlásky)

Transkripční znaky IPA využitelné pro vokoidy standardní češtiny

Charakter vokoidu

Modifikace vědecké transkripce pro češtinu

Běžná transkripce
(vč. dialektologické, pokud nemá dialekt specifické samohlásky; ty pak mají svůj znak)

[a], [ε], [ᴐ], [u]
zavolej [zavᴐlεj]

č. krátké vokály kromě i

[a], [ε], [o], [u]
zavolej [zavolεj]

[a], [e], [o], [u]
nahoru [nahoru]

[ɪ]
byliny [bɪlɪnɪ]

krátké č. i (je poněkud širší než dlouhé)

[ɪ]
byliny [bɪlɪnɪ]

[i] / [ɪ]
byliny [bilini] / [bɪlɪnɪ]

[a:], [ε:], [i:], [o:], [u:]
záletná [za:lɛtna:]

č. dlouhé vokály

[a:], [ε:], [i:], [o:], [u:]
záletná [za:lεtna:]

[á], [é], [í], [ó] [ú]
záletná [záletná]

[oυ], [aυ], [ευ]
autoritou [aυtorɪtoυ]

diftongy v č.

[o͡u], [a͡u], [ɛ͡u]
autoritou [a͡utorɪto͡u]

[ou̯], [au̯], [eu̯]
autoritou [au̯toritou̯]

[ə]
psal b – [psal bə]

redukovaný vokál

[ə]
psal b – [psal bə]

[ə]
psal b – [psal bə]

(Bližší charakteristika samohlásek a dvojhlásek viz ↗vokoid.)

Akribickému přepisu č. by odpovídalo označení výslovnosti „otevřenější“ i u [o], ale tak jemný rozdíl není v návrhu č. vědecké t. vzat v úvahu.

Kontoidy (konsonanty, souhlásky)

Pro přepis kontoidů se podle možností užívá v t. písmen běžné abecedy; v transkriptu se tak objeví p, b, m, t, d, n, k, g, f, v, s, z, l, r, j. Záznam však musí odpovídat skutečně vysloveným hláskám, a proto se od pravopisného zřetelně liší: [láfka], [bapka], [krezebná], [zup]. V ostatních případech se v běžné č. t. na rozdíl od IPA a její vědecké modifikace užívá více typicky č. písmen (např. písmena s háčkem).

Transkripční znaky IPA využitelné pro kontoidy standardní češtiny

Charakter kontoidu

Modifikace vědecké transkripce pro češtinu

Běžná transkripce (vč. dialektologické, pokud nemá dialekt specifické souhlásky; ty pak mají svůj znak)

[c], [ɟ], [ɲ]
děti [ɟεcɪ]; nitě [ɲɪcε]

palatální okluzivy

[c], [ɟ], [ɲ]
děti [ɟεcɪ];
nitě [ɲɪcε]

[ť], [ď], [ň]
děti [ďeťi]; nitě [ňiťe]

[ŋ]
sklenka [sklεŋka]

velární (zadní) n

se zvláštní značkou se nepočítá

[ŋ]
sklenka [skleŋka]

[ɱ]
tramvaj [traɱvaj]

labiodentální m

se zvláštní značkou se nepočítá

[μ]
tramvaj [traμvaj]

[ʃ], [ʒ]
šiška [ʃɪʃka]; žížala [ʒi:ʒala]

postalveolární konstriktivy

[ʃ] [ʒ]
šiška [ʃɪʃka]; žížala [ʒi:ʒala]

[š] [ž]
šiška [šiška]; žížala [ži:žala]

[t͜s]
cesta [t͜sεsta]

prealveolární neznělá semiokluziva

[t͜s]
cesta [t͜sεsta]

[c]
cesta [cesta]

[d͜z]
podzim [pod͜zɪm]

prealveolární znělá semiokluziva

se zvláštní značkou se nepočítá

[ʒ]
podzim [poʒim]

[t͜ʃ]
číslo [t͜ʃiːslo]

postalveolární neznělá semiokluziva

[t͜ʃ]
číslo [t͜ʃiːslo]

[č]
číslo [číslo]

[d͜ʒ]
léčba [lɛ:d͜ʒba]

postalveolární znělá semiokluziva

se zvláštní značkou se nepočítá

[ǯ]
léčba [léǯba]

[x]
chechtat [xɛxtat]

velární neznělá konstriktiva

[x]
chechtat [xɛxtat]

[ch], ev. [x]
chechtat [chechtat], ev. [xextat]

[γ]
duch byl [duγbɪl]

velární znělá konstriktiva

se zvláštní značkou se nepočítá

[γ], ev. [h]
duch byl [duγbil], ev. [duhbil]

[ɦ]
host [ɦost]

glotální konstriktiva znělá (č. h)

[ɦ]
host [ɦost]

[h]
host [host]

[r̝]
řeřicha [r̝ɛr̝ɪxa]

párová znělá alveolární vibranta (č. znělé ř)

[r̝]
řeřicha [r̝ɛr̝ɪxa]

[ř]
řeřicha [řeřicha]

[r̝̊]
tříska [tr̝̊i:ska]

párová neznělá alveolární vibranta (č. neznělé ř)

se zvláštní značkou se nepočítá

[ř̭]
tříska [tř̭íska]

[ʔ]
doopravdy [doʔopravdɪ]

glotální neznělá okluziva (český ráz)

se zvláštní značkou se nepočítá

[ʔ]
doopravdy [doʔpravdi]

[l̩], [r̩]
vlk [vl̩k]; prst [pr̩st]

sylabičnost (slabikotvornost)konsonantu

[l̩], [r̩]
vlk [vl̩k]; prst [pr̩st]

[l̥], [r̥]
vlk [vl̥k]; prst [pr̥st]

(Bližší charakteristika souhlásek viz ↗kontoid.)

Ze srovnání je patrno, že mezinárodní t. užívá někdy jiných grafémů n. v jiném významu, než je v č. prostředí běžné ([c] ve významu „ť“; značka pro slabikotvornost) a že ani pro přísně spis. projev nemusí zcela vyhovovat, neboť, jak bylo řečeno, a vlastně proti smyslu t., neodráží dostatečně rovinu zvukové realizace.

Základem t. každého typu je vždy záznam zvukové formy jaz. na úrovni segmentálního popisu. Suprasegmentální zvukové kvality jsou v transkripčních soustavách zaznamenávány méně stabilně. Obvykle je zavedeno několik značek pro různé druhy lineární segmentace, tj. pro ↗hraniční signály různé hloubky a v návaznosti na strukturu daného jaz. (např. pro hranici mezi ↗takty, mezi ↗výpovědními úseky atd.), dále potřebný počet značek pro druhy přízvuku (slovní přízvuk hlavní a vedlejší, větný přízvuk atd.) a rovněž značky pro záznam funkčních prvků melodie (pro tóny v ↗tónových jazycích, pro větné melodické kadence apod.). Pro č. se přízvuk označuje jen u souvislých textů, neboť u izolovaných výrazů je ve spis. jaz. vždy na první slabice výrazu. Užívá se značka IPA: rád si tam zajedu – ['rátsitam 'zajedu]. Intonace se většinou zaznamenává rozdělením slabik mezi několik řádků (srov. ↗intonace). Při t. by se měly psát dohromady i všechny skupiny výrazů, pokud jsou skutečně spojitě vysloveny, v praxi se však dává pro přehlednost zápisu přednost oddělování slov podobně jako v písmu, event. s naznačením spojitosti. Výpovědní úseky (↗členění souvislé řeči) se oddělují |, výraznější hranice úseků, např. intonačně uzavřené součásti složitější výpovědi, vyjadřuje značka ||.

Transkribovaný text pak vypadá např. takto:

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne

Mezinárodní transkripce (IPA)

[tag ˈdloυho sε ˈxoɟi: ˈsε d͜ʒba:nεm ˈpro vodu | ˈʔaʃ sε ˈʔuxo ˈʔutr̩ɦnε]

Vědecký přepis v české modifikaci transkripce reflektující možné spojování slov:

[tagˈdloυhosεˈxoɟi: ˈsεd͜ʒba:nem ˈprovodu | ˈašsεˈuxo ˈutr̩ɦnε]

Běžný přepis češtiny:

[ˈtagdlou̯hose ˈchoďí ˈseǯbánem ˈprovodu | ˈʔašse ˈʔucho ˈʔutr̩hne], ev. také

[ˈtag dlou̯ho se ˈchoďí ˈse ǯbánem ˈpro vodu | ˈʔaš se ˈʔucho ˈʔutr̩hne]

Detailnost přepisu je závislá na cíli, k němuž má výsledek sloužit. Má‑li být např. zaznamenána výslovnost mluvčích s vadou sykavek, je třeba zavést další značky podle klasifikace těchto vad. Pro běžnou potřebu se naopak užívá velmi zjednodušené t., která výslovnost jen naznačuje a využívá i pravopisných konvencí (srov. např. poznámky o výslovnosti cizích slov n. citátových výrazů ve slovnících: behaviorální – [bihej‑], antimon – [‑ty‑], his master’s voice – [hiz mástrs vojs]).

Fonologická transkripce zachycuje rozklad souvislé řeči na úrovni segmentálních fonémů (↗foném). Mezi šikmé závorky (/…/) se při ní zachycují pouze ty jevy, které jsou v daném jaz. významotvorné, vedle jednotlivých segmentálních fonémů a segmentace promluvy na významové celky (↗hraniční signál) také relevantní průběh intonace. Značky pro fonémy jsou tytéž jako pro hlásky, můžeme tedy potkat jak přepis využívající IPA, tak opírající se o č. abecedu. Výsledný tvar transkriptu může být navíc ovlivněn fonologickou koncepcí, které dává uživatel přednost (viz ↗fonologické koncepce).

Dialektologický zápis je také svého druhu t., záznamem skutečného znění mluvy bez ohledu na pravopis. Vychází z tradice oboru a věnuje více pozornosti specifikům konkrétního nářečí, zvláště těm, která si uživatelé uvědomují (především tedy těm, která jsou i fonologicky závažná). Značky, kterých se v dialektologii užívá, nemusejí být shodné s fonetickou t. češtiny, která je propracovávána pro jaz. spis., a nereflektuje tedy např. různé typy středových vokálů v středomoravských nářečích, i když jsou výrazně odlišné a fonologicky závažné (srov. ↗středomoravská nářečí). Pokusem o sjednocení způsobu zápisu dialektů byla v r. 1951 pětistránková Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských, která vydala Česká akademie věd a umění. Jejich aplikací je také způsob zápisu v reprezentativním ČJA. V jednotlivých dialektologických pracích autoři často připojují i charakteristiku hlásek, které značky vyjadřují. Za speciálním účelem lze v dialektologicky orientovaných pracích přistoupit k lemmatizaci (↗lemma); tak postupuje ČJA při zobrazování zeměpisného rozšíření výrazů, při němž odhlíží od pravidelných hláskových změn.

Záznamem dialektu jsou i texty národopisné povahy, zápisy pohádek, lidových vyprávění atd. Nejsou skutečnou t. ve smyslu výše představených zásad, protože slouží primárně k práci etnologa, folkloristy apod. a sekundárně, zejména vytištěny n. jinak zveřejněny, i pro běžné příjemce: proto se opírají o stávající pravopis a z dialektu zachytí jen výrazné prvky. Hranaté závorky se neužívají, text vypadá skoro jako běžně napsaný: ve středomoravském nářečí by to bylo:

Tak/g dlóho se chodí ze džbánem pro vodu, až/š se ucho utrhne

Pro potřeby budování ↗Českého národního korpusu, v jehož rámci se průběžně vytváří rozsáhlý korpus mluvené češtiny, je třeba vytvořit vlastní systém t., který by umožnil jednoznačné vyhledávání dokladů a byl současně natolik přehledný, aby s ním mohli pracovat všichni lingvisté (tedy nejen fonetikové n. dialektologové), a to i zahraniční. Návod pro tvorbu transkriptů se v této době dotváří a teprve po ověření v praxi může být – jako další transkripční systém č. – plně využíván.

Pro přepis autentického znění parlamentních řečí a podobných závažných projevů dlouhou dobu sloužil těsnopisný záznam pořizovaný oficiálním zapisovatelem. Dnes existuje i počítačový program, který podobný záznam zvuku do psaného jaz., v tomto případě v jeho pravopisné podobě, umožní: není dokonalý, zejména se zatím nedovede vyrovnat s méně pečlivou výslovností. Může však dobře posloužit pro potřeby neslyšících, ale také pro administrativní praxi, třeba právnickou.

V lingvistické literatuře se můžeme setkat i s jinými druhy t.: morfonologická transkripce zachycuje stavbu slov na úrovni ↗morfonémů a rozkládá výraz na jednotlivé ↗morfémy; umisťuje se mezi {…}  např. kmen slov a slovních tvarů kniha – knize – knížka – knižní může být vyjádřen jako {i/í}{h/ž/z}, častěji se však záznam pro přehlednost zjednodušuje, např. při slovotvorné analýze slova knížečka jako kníž‑eč‑k‑a; přitom se většinou vychází z pravopisné podoby. Pro potřeby ↗konverzační analýzy byla vytvořena speciální t., která rezignuje na přesnost záznamu zvuku řeči, ale přesněji odráží věci podstatné pro utváření dialogu, tedy např. pauzy, zdůrazňování částí výrazů, protahování hlásek, paralelnost promluv více komunikantů atd. (viz ↗transkripce v konverzační analýze).

2. O t. se mluví také tam, kde jsou východiskem zápisu jaz., které neužívají hláskového písma. Takový přepis se v praxi využívá především u vlastních jmen. Ve většině případů je psaná podoba jména ustálena, není však zcela neměnná. S rozpadem koloniálního systému přibývá případů, kdy se přepis např. zeměpisných názvů mění tak, aby lépe odpovídal specifiku místního kulturního jaz. (srov. Ndžamena – N’djanema, hl. město Čadu, Djakarta – Jakarta, hl. město Indonésie, ale i mnohá jména čínská, arabská, např. Peking – Pej‑ťing, Damašek – Dimišk aš Šám). Pro přepisy z těchto jaz. byly pro č. vypracovány zvláštní zásady (viz v literatuře). Způsob přepisu jmen nelze v č. textech směšovat s problémem volby názvu počeštěného a původního (Vratislav – Wrocław, New Mexico – Nové Mexiko, Cáchy – Aachen apod.), ten závisí na charakteru textu i tradici jednotlivých oborů.

Na oficiálních mapách je podle mezinárodní konvence nutno uvádět jména v jaz. země, již mapa zobrazuje; pro jaz. nepíšící latinkou v podobě transliterované (viz ↗transliterace), pro ostatní transkribované: srov. na mapách Číny Beijing „Peking“, Shanghai „Šanghaj“, Guangzhou „Kanton“ aj.

V transkribované podobě se vydávají některé texty staré č. literatury. Na rozdíl od transliterace v transkribovaném textu zachycujeme předpokládanou zvukovou podobu novočeskými grafickými prostředky. Srov. následující verše jednoho z rukopisů Alexandreidy:

(a)

transliterace: Czo gye wspachal, ſamy wyzte, gyez protywno gyeſt zagyſte

transkripce: Co je vzpáchal, sami vizte, jež protivno jest zajistě

‘Co spáchal, sami vizte, jež protivno jest zajisté’

Rozšiřující
Literatura
  • Ashby, P. Speech Sounds, 2005, 64–72.
  • Bičan, A. IPA pro češtinu (http://phil.muni.cz/jazyk/).
  • ČJA I, 1992, 49–52.
  • Dankovičová, J. Czech. (Zásady transkripce češtiny.) Handbook of the IPA, 1999, 70–75.
  • Heselwood, B. Phonetic Transcription in Theory and Practice, 2013.
  • Hoffmannová, J. Metodologie „konverzační analýzy“ a transkripční symboly. In Stachová, J. (ed.), Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování, 1992, 234–241.
  • Isačenko, A. V. & M. Romportl. Návrh fonetické a fonologické transkripce češtiny. SaS 27, 1966, 163–166.
  • Kol. Česká verze fonetického zápisu SAMPA (http://noel.feld.cvut.cz/sampa).
  • Kol. Pravidla pro vědecký přepis dialektologických zápisů českých a slovenských, 1951.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 19–30.
  • Krčmová. M. Fonetika a fonologie, 2009, 19–20, 142–146 (http://is.muni.cz/).
  • Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 549–565.
  • Lodge K. A Critical Introduction to Phonetics, 2009, 67–95.
  • Pačesová, J. Sté výročí založení Mezinárodní fonetické asociace a otázky fonetické transkripce. SaS 51, 1990, 243–247.
  • PČP, 1993, 84–89.
  • Šrámek, R. Cizí místní jména v češtině. In Daneš, F. a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 280–286.
  • Trnková, H. (ed.) Transkripce čínštiny, 1999.
  • Viz také Transliterace.
Citace
Marie Krčmová (2017): TRANSKRIPCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TRANSKRIPCE (poslední přístup: 22. 10. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie grafémika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka