TEXT

Základní

T. se v obecném jazykovém úzu rozumí „tištěný n. psaný záznam jazykového projevu“ (SSJČ, 1989 VI:154) v rozsahu delším než věta, který je smysluplný, formálně i obsahově uzavřený, mající určitou funkci a podle druhu či typu t. i určitou strukturu, která se konkretizuje v interakci. O takové představy o t. se opírá i každodenní textová praxe jeho tvůrců a recipientů (srov. ✍Fix(ová), 2008:17). Na nejobecnější rovině se t. dá charakterizovat jako jaz. projev (proces i jeho výsledek či záznam). Jím se kromě ligvistiky odborně zabývají mj. i translatologie, literární věda, historie, teologie, psychologie aj. ✍Van Dijk (1980) tak dokonce postuluje obecnou „vědu o textu“. S ohledem na různá metodologická východiska a různé cíle různých humanitních oborů i lingvistických disciplín, směrů, škol i autorů se tedy t. chápe velmi různě. Tak se např. psychologie a ↗psycholingvistika soustředí především na procesuální charakter t., tj. na produkci a recepci t. v procesu ↗psaní n. ↗čtení, méně už např. na prostředky textové ↗koheze, tj. formální spojitost elementárních textových jednotek v t. apod.

V rámci lingvistiky se t. reflektovaně zabývá ↗textová lingvistika, jež své předchůdce vidí v rétorice a ↗stylistice (✍Brinker & Antos ad. (eds.), 2000). Obrat k t. nicméně textovou lingvistiku přesahuje a stojí pro paradigmatický posun v jazykovědě od jazyka jako systému k jazyku v jeho užití a interakci, který je charakteristický i pro ↗sociolingvistiku, ↗konverzační analýzu, lingvistickou pragmatiku, s nimiž se textová lingvistika místy překrývá, resp. sbližuje.

↗textové lingvistice stojí v popředí definic t. jeho komplexnost, spojitost a uspořádanost (✍Helbig, 1991:139n.), resp. ↗kompozice t., a později i jeho funkce v jaz. interakci jako nástroje jaz. jednání. V textové gramatice se mj. řeší jednak otázka formální spojitosti mezi větami prostřednictvím lexikálních a gramatických prostředků, resp. jejich formálního vztahu, pro niž se vžilo označení textová ↗koheze (v ↗syntaxi t. se věta chápe jako elementární stavební jednotka t.), jednak otázka významové soudržnosti výpovědí v t. Významová soudržnost výpovědí je přitom založena mj. i na významovém vztahu lexikálních prostředků, o nějž se opírají významové vztahy mezi výpověďmi (v sémantice a pragmatice t. se za elementární stavební jednotku t. považuje ↗výpověď). Textová ↗koherence tedy staví také na textové ↗kohezi (srov. ✍Tanskanen(ová), 2006; Štícha v AGSČ, 2013:905). Ve vazbě na situaci a kontext může být ovšem koherence výsledkem komplexních kognitivních procesů a nemusí se vázat jen na významový, sémantický vztah výpovědí.

V „propozičním pojetí“ t. orientovaném na jaz. systém, v němž ✍Helbig (1991:147) integruje ↗syntax t. a ↗sémantiku t., podle Helbiga převládal názor, že se t. konstruuje a interpretuje, a proto také má vykládat „zdola“ nahoru, tj. od nadvětných zřetězených dvojic textových jednotek směrem k vyšším, formálně a tematicky provázaným celkům jako odstavec nebo kapitola. V tomto kontextu se diskutuje i postulát, že existuje tzv. textová rovina obdobná nižším jazykovým rovinám či plánům (✍Harris, 1952; ✍Daneš & Viehweger, 1977 aj.). Někdy se dokonce v obdobě k abstraktnímu ↗fonému či ↗morfému a jejich realizaci ve ↗fónu či ↗morfu rozlišuje také ↗textémt. (srov. např. ✍Koch, 1969; ✍Koch, 1973); jiné významy textému v textové lingvistice viz ↗syntax t..

Přibližně od 80. let 20. stol. se spolu s formováním a prosazováním lingvistické pragmatiky prosazuje „komunikační pojetí“ t. (✍Feilke, 2000:76) a představa, že se t. konstruuje, a proto také má vykládat „shora“ dolů, tj. jako nástroj lidského jednání od intence producenta t. směrem k jednotlivým výpovědím a jejich významovým vztahům, což se označuje jako ↗pragmatika t. Tento přístup vychází z předpokladu, že uživatelé jaz. se při produkci a recepci t. s ohledem na komunikační situaci a cíl opírají o globální textové vzorce pro určité druhy textů či žánry jako „dopis“ (srov. mj. ✍Hladká, 2013), „černá kronika“ (✍Homoláč, 1998), „cestovní průvodce“ aj. (srov. např. ✍Kraus & Hoffmannová, 1996; ✍Fandrych & Thurmair(ová), 2011), resp. o ↗scénáře pro určité typy komunikačních situací (srov. např. ✍Bublitz, 2009) jako „nákup“, „schůze“, „návštěva lékaře“ aj. (doklady viz ✍Hoffmannová & Müllerová ad., 1992 a bibliografický přehled v ✍Kasper(ové), 2009). V komunikačně pragmatickém přístupu k t. tak byla ve vazbě na typizovaný ↗kontext postupně posílena reflexe kognitivní dimenze t. a spolu s tím byla doceněna role specifického, kulturního i obecného vědění o světě při tvorbě a porozumění t. (✍Figge, 2000). Zájem se také postupně přesunul od izolovaného t. k textovým sítím a komplexům t. (✍Adamzik(ová), 2004) až po ↗diskurz jako soubor textových událostí, které se v rámci dobové, dominantní n. subverzivní diskursní praxe založené v dobových diskursních kategoriích vztahují ke stejnému předmětu komunikace, třebaže ho podávají různým způsobem (k diskurzu ve Foucaultově podání srov. např. ✍Auer, 2014). Jeho analýzou se zabývá ↗analýza diskursu, resp. ↗kritická analýza diskurzu (srov. mj. ✍van Dijk, 1985; ✍Schiffrin(ová) & Tannen(ová) ad. (eds.), 2001; ✍Homoláč, 2009).

Vedle ↗koheze a ↗koherence na straně jedné a intencionálnosti na straně druhé se tak v různých metodologických souvislostech berou v úvahu i jiné rysy t. jako jeho informativnost, intertextovost, přijatelnost či situativnost. ✍De Beaugrande & Dressler (1981)✍de Beaugrande & Dressler (1992) postulují sedm principů, jejichž uplatněním se konstituuje t. a které tak určují i rysy konkrétního t. a spolu s tím i jeho ↗textovost, čímž dávají odpověď na otázku, zda je t. z komunikačního hlediska t. Výklad t. prostřednictvím textovosti se nicméně stal předmětem kritiky. Jejím východiskem je empirická zkušenost, že zatímco některé rysy u konkrétních t. vystupují do popředí, jiné mohou být s ohledem na médium, druh a funkci t. i konkrétní kontext zčásti nebo úplně potlačeny, aniž t. přestává být t. Ve ✍Vaterovi (1993)✍Vaterovi (2001) se upozorňuje také na to, že problematické je i vymezení jednotlivých rysů vůči jiným rysům. ✍Feilke (2000:76) zase kriticky poznamenává, že pojmy použité v modelu ↗textovosti náleží k různým teoretickým tradicím, zatímco ✍Warncke (2002:127) jim pro textovou lingvistiku nadále přisuzuje orientační funkci, protože jejich pomocí lze popsat charakteristické vlastnosti prototypických t. (✍Fix(ová), 2008:19).

Na tomto pozadí by se t. dal definovat jako zřetězení vět, sled znaků spojených určitou funkcí, tematická jednotka, nástroj jazykového jednání i konstrukt opírající se o vědění svých uživatelů (srov. ✍Adamzik(ová), 2004:38n.), přičemž zmíněné charakteristiky by se daly uvést i v obráceném pořadí. Různé textově lingvistické školy totiž na jednotlivé body nazírají různě (srov. ✍Fix(ová), 2008:18). Tím se heslo na jiné úrovni vrací k vstupní charakteristice t. V této souvislosti se jeví problematické omezení t. na psaný projev, neboť s ohledem na médium lze jako t. chápat i jazykové projevy ↗znakované a mluvené, resp. ↗multimodální (tedy např. pozdrav s úsměvem a úklonou, mluvené zprávy v TV s obrazovým i textovým doprovodem, přednáška s powerpointem apod.). ✍Daneš (1989) připomíná i t. taktilní a mentální. Jako „texty“ se ovšem např. v kulturní sémiotice chápou i neverbální artefakty, které kódují význam a stávají se v rámci určitého komunikačního znakového společenství jednotlivě i v interakci s jinými „texty“ východiskem ↗sémiózy, resp. se textově lingvistické modely aplikují na výklad neverbálních artefaktů (✍Warnke & Gerhard(ová), 2006).

Vztah psaného t. a ↗dialogu je i nadále předmětem diskuze. Proti chápání dialogu jako t. se namítalo, že mluvčí v jaz. interakci mají a mohou sledovat a sledují různé cíle, takže je problém chápat dialog jako komplexní t. s jednou intencí. Podle ✍Hausenblase (1984) není dialog t., protože v něm není dodržena jednota subjektu, smyslu a stylu. Jak ukazuje např. analýza telefonických rozhovorů n. jiných forem mluvené interakce (srov. např. ✍Müllerová, 1984; ✍Ferenčík, 2007), má ale i dialog svou strukturu danou ↗párovými sekvencemi, kterou popisuje ↗konverzační analýza, n. členěním na iniciální, středovou a finální fázi. A podobně jako jsou psané t. rámcově určeny globálními ↗textovými vzorci mají takový rámec i dialogické interakce jako „nákup“, „vyšetření“, „schůze“ apod., u nichž se předpokládá, že se orientují podle typizovaných ↗scénářů.

Rozšiřující
Literatura
  • Adamzik, K. Textlinguistik. Eine einführende Darstellung, 2004.
  • AGSČ, 2013.
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Brinker, K. & G. Antos ad. (eds.) Text- und Gesprächslinguistik: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, sv. 1, 2000.
  • Bublitz, W. Englische Pragmatik, 2009.
  • Coseriu, E. Textlinguistik, 1980.
  • Daneš, F. Zum Status der Textebene. In Daneš, F. & D. Viehweger (eds.), Probleme der Textgrammatik II, 1977, 153–158.
  • Daneš, F. Věta a text, 1985.
  • Daneš, F. Existenzmodi des Textes. In Kořenský, J. & W. Hartung (eds.), Gesprochene und geschriebene Kommunikation, Linguistica XVIII, 1989, 49–56.
  • Daneš, F. & D. Viehweger. (eds.) Probleme der Textgrammatik I–II, 1974, 1977.
  • Daneš, F. & D. Viehweger. (eds.) Ebenen der Textstruktur, 1983.
  • de Beaugrande, R. & W. U. Dressler. Einführung in die Textlinguistik, 1981.
  • de Beaugrande, R. & W. U. Dressler. A New Introduction to Text Linguistics, 1992.
  • Dressler, W. U. (ed.) Current Trends in Textlinguistics, 1978.
  • Dressler, W. U. Semiotische Parameter einer textlinguistischen Natürlichkeitstheorie, 1989.
  • Fandrych, Ch. & M. Thurmair. Textsorten im Deutschen: Linguistische Analysen aus sprachdidaktischer Sicht, 2011.
  • Feilke, H. Die pragmatische Wende in der Textlinguistik. In Brinker, K. & G. Antos ad. (eds.), Text- und Gesprächslinguistik: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, sv. 1, 2000, 64–82.
  • Ferenčík, M. Exercising Politeness: Membership Categorization in a Radio Phone-in Programme. Pragmatics 17, 2007, 351–370.
  • Figge, U. L. Die kognitive Wende in der Textlinguistik. In Brinker, K. & G. Antos ad. (eds.), Text- und Gesprächslinguistik: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, sv. 1, 2000, 96–104.
  • Fix, U. Text und Textlinguistik. In Janich, N. (ed.), Textlinguistik: 15 Einführungen, 2008, 15–34.
  • Gülich, E. & W. Raible. Linguistische Textmodelle, 1977.
  • Harris, Z. S. Discourse Analysis. Lg 28, 1952, 1–30.
  • Hausenblas, K. Výstavba jazykových projevů a styl, 1972.
  • Hausenblas, K. Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné), SaS 45, 1984, 1–7.
  • Heinemann, W. & D. Viehweger. Textlinguistik, 1991.
  • Helbig, G. Vývoj jazykovědy po roce 1970, 1991.
  • Hladká, Z. a kol. 111 let českého dopisu v korpusovém zpracování, 2013.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a ..., 1997, 154–169.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová ad. Mluvená čeština v autentických textech, 1992.
  • Homoláč, J. A ta černá kronika, 1998.
  • Homoláč, J. Internetové diskuse o cikánech a Romech, 2009.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Kasper, G. Politeness. In D´hondt, S. & J.-O. Östman ad. (eds.), The Pragmatics of Interaction, 2009, 157–173.
  • Koch, W. A. Vom Morphem zum Textem, 1969.
  • Koch, W. A. Das Textem, 1973.
  • Kraus, J. & J. Hoffmannová. Písemnosti v našem životě, 1996.
  • Müllerová, O. Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS 45, 1984, 8–17.
  • PMČ, 1996.
  • Schiffrin, D. & D. Tannen ad. (eds.) The Handbook of Discourse Analysis, 2001.
  • SSJČ, 1989.
  • Tanskanen, S.-K. Collaborating towards Coherence: Lexical Cohesion in English Discourse, 2006.
  • van Dijk, T. A. Some Aspects of Text Grammar, 1972.
  • van Dijk, T. A. Textwissenschaft, 1980.
  • van Dijk, T. A. Studies in the Pragmatics of Discourse, 1981.
  • van Dijk, T. A. (ed.) Handbook of Discourse Analysis, 1985.
  • Vater, H. Einführung in die Textlinguistik: Struktur, Thema und Referenz in Texten, 1992.
  • Vater, H. Einführung in die Textlinguistik. Struktur und Verstehen von Texten, 2001.
  • Warncke, I. Adieu Text – bienvenue Diskurs? Über Sinn und Zweck einer poststrukturalistischen Entgrenzung des Textbegriffs. In Fix, U. & K. Adamzik ad. (eds.), Brauchen wir einen neuen Textbegriff? Antworten auf eine Preisfrage, 2002, 125–141.
  • Warnke, I. & U. Gerhard. Texturen suburbaner Räume im 21. Jahrhundert – Linguistische und stadtgeographische Perspektiven auf den nordamerikanischen Neotraditionalismus. In Böck, B. & B. Dumont (eds.), Beiträge zum interdisziplinären Kolloquium Stadt und Text, 2006, 13–35.
  • Weinrich, H. Textgrammatik der deutschen Sprache, 1993.
Citace
Marek Nekula (2017): TEXT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TEXT (poslední přístup: 20. 6. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka