SOCIOLINGVISTIKA

Základní

Jazykovědná disciplína zabývající se v nejobecnějším smyslu vzájemnými vztahy jazyka a společnosti. Podle jedné z raných definic je úkolem s. ukázat systematickou kovarianci (= společnou proměnu) struktur jazykových a sociálních a pokud možno ukázat kauzální vztahy v jednom či druhém směru (W. Bright). S. je jednou z forem komunikačně-pragmatické jazykovědy (✍Helbig, 1991). Původně se utvářela jako specifický proud americké jazykovědy (H. C. Curry, W. Labov) a jako lingvistická interdisciplína (viz ↗interdisciplinarita jazykovědy). S. se formovala od 60. let 20. stol. v opozici k jazykově teoretickým východiskům chomskyánské lingvistiky, zejména polemizovala s metodickou představou ideálního mluvčího, resp. posluchače žijícího v homogenním jazykovém společenství a s tezí, že jazyková kompetence takového mluvčího má být předmětem lingvistické teorie; oproti tomu s. vyzdvihla sociální a situační ↗variování jazyka a obecně studium ↗komunikační kompetence mluvčích. K centrálním tématům s. patří vedle variování jazyka ↗diglosie, ↗multilingvismus (včetně ↗bilingvismu), ↗jazyková politika a ↗jazykové plánování. Pro formování české s. byla rozhodující teorie ↗spisovného jazyka, studium ↗městské mluvy a ↗slangů a analýza sociálních aspektů ↗jazykové interakce (viz ✍Nekvapil, 1991); v poslední době sílí analýzy ↗jazykového managementu (viz ✍Neustupný & Nekvapil, 2003; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2014).

Rozšiřující

s. se zformovaly dva podstatně odlišné teoreticko-metodologické přístupy: s. orientovaná kvantitativně, tedy ↗kvantitativní s., a ↗interpretativní s. (interakční s.). V široce chápané s. lze rozlišit čtyři (sub)disciplíny:

1. Variační sociolingvistika je spjata především s dílem amerického badatele W. Labova a představuje směr, který bývá nejčastěji ztotožňován se s. jako takovou (a ostatní přístupy pak bývají vykazovány jinam, zejm. do lingvistické antropologie). Charakteristický je pro variační s. přístup korelační: aspekty jazykové struktury (nejčastěji jednotlivé hlásky n. tvary, tzv. varianty) jakožto závislé proměnné bývají korelovány s aspekty sociálních struktur (nejčastěji třída, pohlaví, věk, etnicita) jakožto nezávislými proměnnými. Původním smyslem bylo zjistit, jak variování jazyka závisí na sociálních faktorech, a tak přispět k vysvětlení toho, jak se jazyk vyvíjí.

2. Sociologie jazyka je spojována především se zakladatelskými pracemi J. Fishmana (souhrnně viz např. ✍Fishman, 1976). Také v ní dominuje korelační přístup, ale její záběr je obecnější: sociologové jazyka fishmanovského ražení nepracují příliš s jednotlivými prvky struktury jazyka, ale spíš s komplexními útvary a procesy jako ↗varieta a ↗standardizace (kodifikace) jaz. Pokud jde o struktury společenské, v popředí jsou pojmy jazykové společenství a komunikační doména (rodina, škola, úřad apod.). Úkolem je např. pomocí rozsáhlého dotazníkového průzkumu zjistit, jaký jaz. se používá v určitých komunikačních doménách multilingvního společenství, jaké jsou postoje k tomuto jazyku (varietě), jakou má symbolickou hodnotu, a tak poskytnout poznatky, které by mohly být relevantní při rozhodování o tom, která varieta má být vybrána pro funkci národního n. úředního jazyka a standardizována. Souvislost s ↗jazykovým plánováním je zde zřejmá (✍Nekvapil, 2010). Později se Fishman zabýval hlavně revitalizací a udržováním (maintenance) ↗menšinových jazyků (✍Fishman, 1991).

3. Etnografie komunikace (původně a synonymně etnografie mluvení) navazuje na americkou antropologickou tradici a je spjata především s dílem D. Hymese (viz např. ✍Hymes, 1972). Obecným programem etnografie komunikace je studium komunikační kompetence, tj. souboru všech znalostí, které umožňují mluvčímu, aby mohl komunikovat v určitém jazykovém společenství. Tento soubor nezahrnuje pouze znalost jazyka, tzv. jazykovou kompetenci, která je tradičním předmětem strukturní, resp. generativní lingvistiky, ale i znalost toho, jak užívat jazyk v nejrůznějších komunikačních situacích. V etnografii komunikace jde tedy např. o zúčastněné pozorování a zjišťování toho, kdy se hovoří, kdy se mlčí, o jakém tématu se hovoří a s kým, resp. o čem se vůbec nehovoří (jazykové ↗tabu), jaká varieta jazyka se v dané situaci používá apod. (souhrnně ✍Saville-Troike(ová), 2003, u nás ✍Salzmann, 1997:124–139).

4. Interakční sociolingvistika (neboli interpretativní sociolingvistika) vychází z lingvistické antropologie a etnometodologie, zejména etnometodologické ↗konverzační analýzy (H. Sacks), zčásti také z filozofie běžného jazyka (J. L. Austin, H. P. Grice). Za určitou syntézu tohoto směru lze pokládat práce J. Gumperze z počátku 80. let 20. stol. (zejména ✍Gumperz, 1982 – je příznačné, že tato kniha vyšla jako první svazek edice Studies in Interactional Sociolinguistics). V tomto odvětví s. se analyzují interpretační procesy účastníků rozhovoru – to, jak mluvčí interpretují jazyková jednání svých komunikačních partnerů a jak svá jazyková jednání činí interpretovatelnými (např. vyjadřování souhlasu nebo nesouhlasu při přijímacím pohovoru; viz ↗kontextualizace). Jazykové variaci je přisuzován interakčně konstitutivní charakter, jinými slovy, užití jazykových variant či variet v interakci něco sociálního produkuje (nejen sociální identitu, ale např. sociální distanci, nerovnost spjatou s různou mocí mluvčích nebo naopak solidaritu, důvěrnost apod.).

Interakční s. spolu s etnografií komunikace podstatně přispěly k tomu, že v novějším vývoji s. už nestojí zcela v popředí korelační přístup, a že už tedy v zásadě neplatí jedno z nejrozšířenějších vymezení s. jako výzkumu „jazyka v sociálním kontextu“ (s důrazem na předložku „v“). Jinak řečeno, uznává se, že jazyková variace (variování jazyka) není pouhým odrazem sociálního kontextu, nýbrž sociální kontext je jazykovým variováním (spolu)utvářen (viz ↗kontextualizace). Tento vývoj je už reflektován i ve variační s.; srov. ✍Milroyová & Gordon (2012), zejm. kap. 8.

S tím, jak se radikálně proměňují jazykové situace v dnešním globalizovaném světě, vyvstává potřeba dalších teoretických a metodologických přístupů. Na neobyčejnou rozmanitost jazykových, komunikačních a sociokulturních aspektů života v éře globalizace (viz pojem S. Vertovce superdiverzita) je zaměřena např. sociolingvistika globalizace ✍Blommaerta (2010).

Viz také ↗socioonomastika.

Literatura
  • Ammon, U. & K. J. Mattheier ad. (eds.) The Future of European Sociolinguistics (= Sociolinguistica 14), 2000.
  • Ammon, U. & K. J. Mattheier ad. (eds.) Perspectives of Sociolinguistics (= Sociolinguistica 20), 2006.
  • Ball, M. J. (ed.) The Routledge Handbook of Sociolinguistics around the World, 2010.
  • Blommaert, J. The Sociolinguistics of Globalisation, 2010.
  • Dejmek, B. Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové, 1987.
  • Dittmar, N. Grundlagen der Soziolinguistik, 1997.
  • Fasold, R. The Sociolinguistics of Society, 1984.
  • Fishman, J. A. Advances in the Sociology of Language 2, 1976.
  • Fishman, J. A. Reversing Language Shift: Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Languages, 1991.
  • Gumperz, J. J. Discourse Strategies, 1982.
  • Helbig, G. Vývoj jazykovědy po roce 1970, 1991.
  • Holmes, J. & K. Hazen. (eds.) Research Methods in Sociolinguistics: A Practical Guide, 2014.
  • Hudson, R. A. Sociolinguistics, 1996.
  • Hymes, D. Models of the Interaction of Language and Social Life. In Gumperz, J. J. & D. Hymes (eds.), Directions in Sociolinguistics: The Ethnography of Communication, 1972, 38–71.
  • Chambers, J. K. Sociolinguistic Theory: Linguistic Variation and Its Social Significance, 1995.
  • Chloupek, J. & J. Nekvapil. (eds.) Reader in Czech Sociolinguistics, 1986.
  • Klimeš, L. An Attempt at a Quantitative Analysis of Social Dialects. PSML 4, 1972, 77–93.
  • Kraus, J. K ponimaniju sociolingvistiki v Čechoslovakiji. In Krysin, L. P. & D. N. Šmeljev (eds.), Social´no-lingvističeskije issledovanija, 1976, 199–208.
  • Labov, W. The Social Stratification of English in New York City, 1966.
  • Labov, W. Jedinstvo sociolingvistiky. In Krysin, L. P. & D. N. Šmeljev (eds.), Sociaľno-lingvističeskije issledovanija, 1976, 5–30.
  • Labov, W. Principles of Linguistic Change 2: Social Factors, 2001.
  • Labov, W. The Social Stratification of English in New York City, 20062.
  • Lanstyák, I. Maďarčina na Slovensku – štúdia z variačnej sociolingvistiky. Sociologický časopis 38, 2002, 409–427.
  • Milroyová, L. & M. Gordon. Sociolingvistika: Metody a interpretace, 2012.
  • Nekvapil, J. Interdisciplinarity and Types of Linguistics. In Palek, B. & P. Janota (eds.), Proceedings of LP’ 90, 1991, 100–106.
  • Nekvapil, J. Slang and Some Related Problems in Czech Linguistics. In Chloupek, J. & J. Nekvapil (eds.), Studies in Functional Stylistics, 1993, 99–111.
  • Nekvapil, J. Sociolingvistika v systému encyklopedických hesel. Češtinář 11, 2000–2001,15–24.
  • Nekvapil, J. (ed.) Monotematické číslo Sociolingvistika a sociologie jazyka (= Sociologický časopis 38/4), 2002.
  • Nekvapil, J. O historii, teorii a modelech jazykového plánování. SaS 71, 2010, 53–73.
  • Nekvapil, J. & T. Sherman. (eds.) Monotematické číslo Jazykový management / Language Management (= SaS 75, č. 4),2014.
  • Neustupný, J. V. Sociolinguistics and the Prague School. Prague Linguistic Circle Papers 3, 1999, 275–286.
  • Neustupný, J. V. Sociolingvistika a jazykový management. Sociologický časopis 38, 2002, 429–442.
  • Neustupný, J. V. & J. Nekvapil. Language Management in the Czech Republic. Current Issues in Language Planning 4, 2003, 181–366.
  • Novoje v lingvistike VII (Sociolingvistika), 1975.
  • Salzmann, Z. Jazyk, kultura, společnost, 1997.
  • Saville-Troike, M. The Ethnography of Communication: An Introduction, 2003.
  • Schlieben-Lange, B. Soziolinguistik, 1991.
  • Sociolinguistica Slovaca 1–7, 1995–2013.
  • Švejcer A. D. & L. B. Nikolskij. Úvod do sociolingvistiky, 1983.
  • Wilson, J. Moravians in Prague: A Sociolinguistic Study of Dialect Contact in the Czech Republic, 2010.
Citace
Jiří Nekvapil (2017): SOCIOLINGVISTIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SOCIOLINGVISTIKA (poslední přístup: 19. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka