ZNAK

Základní

Podle ✍Černého & Holeše (2004:16) panuje v rámci sémiotiky shoda v tom, že „znak (signum, signans) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, referent, věc)“ a že „existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje“. Znak se tak jako znak vyjevuje v rámci semiózy, již je možno chápat jako „proces, v němž něco funguje jako znak,“ a v níž „si něco povšimne něčeho prostřednictvím něčeho třetího“ (✍Morris, 1988:20).

Úvodní definice znaku odkazuje k Ch. S. Peirceovi, který zavedl pojem semiózy a znak (sign) definoval “as anything which is so determined by something else, called its Object, and so determines an effect upon a person, which effect I call its interpretant, that the later is thereby mediately determined by the former” (✍Peirce, 1998:478), tedy „jako něco, co je určeno něčím jiným, co můžeme nazvat jako jeho Objekt, a co působí na osobu, kterou nazývám interpretant, že to druhé [= Objekt] je určeno prostřednictvím toho prvního [= znakem]”. Pro vzájemnou provázanost všech tří aspektů se tento model znaku označuje jako triadický. ✍Morris (1938), podle kterého je interpretant pojmem nebo myšlenkou, navíc interpretant doplnil o interpreta a objekt zpřesnil odlišením ↗denotátu (předmět) a ↗designátu (třída předmětů), přičemž Peirce Objektem rozumí i imaginární konstrukt.

Jak vidět, existují při definici znaku významné rozdíly, jejichž přehled, též s ohledem na lingvistiku, podávají specializované práce (✍Palek (ed.), 1997; ✍Nöth, 1990; ✍Nöth, 2000; ✍Cobley, 2001; ✍Černý & Holeš, 2004; ✍Posner & Robering ad. (eds.), 1997–2003; ✍Eco, 2009). Sémiotika přitom nepopisuje jen znaky verbální, k nimž se ovšem pozornost lingvistiky obrací především, třebaže pro ni např. v rámci pragmatiky mají význam i znaky nonverbální, jako ↗modulace souvislé řeči n. ↗gesta.

Rozšiřující

unilaterálním modelu znaku, rozšířeném a variovaném v analytické filozofii jazyka, se znakem rozumí „výraz“ (R. Carnap), „jméno n. slovní spojení“ (G. Frege) či „to, co je smyslově vnímatelné na symbolu“ (L. Wittgenstein). Znak se v tomto pojetí k „předmětu“ mimojazykové reality nevztahuje přímo, ale prostřednictvím pojmu, jak to v sémiotickém trojúhelníku jazykového znaku znázornili ✍Ogden & Richards (1923), kteří vyšli z toho, že symbol (znak) vyvolává pojem, který se vztahuje k „předmětu“ mimojazykové reality (referentu), který je zastupován symbolem:

To, co se ve vizuální zkratce schématu jazykového významu jeví jako jednoduché, je ve skutečnosti předmětem rozsáhlých teoretických debat: o „předmětu“ (objektu) jako materiálním předmětu či třídě předmětů, o možnosti spojení „předmětu“ s možnými světy, o podstatě „pojmu“, o uchopitelnosti „předmětu“ jako součásti znaku, o adekvátnosti sémantické teorie pro výklad pragmatických fenoménů apod. K některým z těchto otázek viz ↗reference, ↗referent, ↗denotát a designát aj.

V strukturalistické lingvistice hraje klíčovou roli bilaterální, diadický model znaku spojovaný s F. de Saussurem, který vychází z „oboustranné psychologické entity“ „akustického obrazu“ a „pojmu“, které se navzájem asociují. De Saussure to vysvětluje mj. na lat. slově arbor, jehož „akustický obraz“ /arbor/ asociuje „pojem“ ʻstromʼ a naopak „pojem“ ʻstromʼ asociuje „akustický obraz“ /arbor/, přičemž slovo de Saussure považuje za základní jednotku jazyka i základní jednotku znakovou:

(české zobrazení podle ✍de Saussure, 1989:97)

Zobecněný „akustický obraz“ přitom de Sassure situuje na úrovni jazyka (langue), zvuková konkretizace zobecněného „akustického obrazu“ v mluvě (parole) už pro něj není otázkou jaz. znaku. ✍De Saussure (1989:50) svůj postoj vysvětluje mj. odkazem na situace, kde neznáme jazyk (langue) jako systém a tím ani akustické obrazy ve vazbě na pojem, a kde tak sice slyšíme zvuky určitého jazyka, ale nerozumíme jim, takže zvuková konkretizace podle něho není to, co rozhoduje o tom, že něco funguje jako znak; viz langueparole. Jak je vidět i z de Saussurovy grafiky, soustředí se jeho model jaz. znaku na otázku vztahu mezi takto zobecněnou formou („akustickým obrazem“) a „pojmem“ slova či znaku, tj. na vztah mezi signifiant // označující (též signifikant či signans) a signifié // označované (též signifikát či signatum), zatímco vztah k předmětu mimojazykové reality (referentu) v tomto modelu nehraje roli, třebaže na úrovni sémantické se u de Saussura objevují termíny sens (↗smysl) a signifikation (význam) (✍de Saussure, 1989:21).

Vztah akustického obrazu a s ním asociovaného pojmu de Saussure přirovnává ke stranám listu papíru a označujícíoznačované považuje za nedílné. Tato nedílnost či nedílná jednota je podle něho výsledkem konvence, společenské „úmluvy“ (✍de Saussure, 1989:51), kterou jednotlivec nemůže libovolně měnit, což zakládá stabilitu a přinejmenším relativní neproměnnost jaz. znaku. Tím je tento vztah zároveň primárně arbitrární, nezávislý, libovolný, přirozeně nemotivovaný. Arbitrárnost označujícího a označovaného, která je pro de Saussura prvním principem (✍de Saussure, 1989:98), se podle něho ukazuje např. v tom, že různé jaz. označují totéž různě. Tak je např. pojem ʻstromʼ asociován s různými akustickými obrazy, tj. s lat. arbor /arbor/, č. strom /strom/, angl. tree /tri:/ apod., a bez znalosti konvence spojení označujícího a označovaného zvukový obraz neasociuje daný pojem a pojem naopak bez znalosti této konvence neasociuje, nemotivuje akustický obraz.

Arbitrárnost je východiskem nejen jazykové různosti, ale i lineárnosti (jak složení jazykového obrazu z ↗fonémů, tak lineárnosti na vyšší úrovních). Od principu arbitrárnosti se odchylují zvukomalebná slova (↗onomatopoia) či emocionální citoslovce, jejichž akustický obraz přímo, bez konvence asociuje příslušný význam, resp. skutečnost přímo, bez konvence motivuje akustický obraz. Různé jaz. si tak v oblasti onomatopoií jsou podobné. Onomatopoia jsou ale výjimkou a ve skutečnosti je i podoba onomatopoií výsledkem konvence, srov. např. č. haf-haf, něm. wau-wau aj. (srov. ✍Schuppener, 2013). Mluví-li se tedy o tom, že absolutní arbitrátnost je v jaz. zřídkavá, nemyslí se tím na přímou motivaci akustického obrazu z pojmenovávané skutečnosti, ale na tzv. motivaci sekundární, tj. na souvislost motivované jednotky s jinou, motivující jednotkou: např. číslovka dvanáct je motivována číslovkou dva s kořenem dv‑, přičemž motivace z ‑náct od +na desęte (✍Holub & Lyer, 1978:303) je sice etymologicky zastřena, vyjevuje se ale díky výskytu ‑náct v číslovkách 11 až 19.

Pro de Saussurovu teorii znaku je ústřední pojem diferenční „hodnoty“, s jehož pomocí se jaz. znak vymezuje vůči jiným znakům. Podle ✍Nötha (2000:75) jde o systémový vztah bez mentální substance, konkrétně to znamená, že anglické sheep (‘ovce’) a mutton (‘jehněčí’) mají diferenční hodnotu na úrovni lexikálního systému (langue), zatímco ve francouzském mouton se tato hodnota uplatňuje jen v konkrétním syntagmatickém okolí v mluvě (parole). To znamená, že se při překladu sice reflektuje, není ale ve francouzštině lexikalizována ve svébytném slově, tedy jazykovém znaku. Podobně je tomu u českého prst a německého Zeh (‘prst na noze’) a Finger (‘prst na ruce’); viz langueparole.

Morris s jiným oborovým pozadím pak na rozdíl od de Saussura explicitně tematizuje nejen vztah znaku k jiným znakům, ale také vztah znaku k předmětům mimojazykové reality a uživatelům, přičemž vztah znaku k předmětům mimojazykové reality diferencuje v pojmech ↗denotát a designát. Tyto tři relace jaz. znaku označuje ✍Morris (1946) jako jeho syntax, sémantiku a pragmatiku; jinak s těmito pojmy pracuje ✍Klaus (1963), který je doplňuje o sigmatiku (srov. ✍Heinrichs, 2011). Morris a ✍Bühler (1934), jehož model znaku je podán v rámci ↗komunikačního modelu a ↗funkcí jazyka, tak položili základy pragmatického chápání jazykového znaku. Nezávisle na sobě používají oba pojmů symptom, signál a symbol. Podle Morrise je symptom znak, v němž je vztah mezi znakem a tím, co zastupuje, kauzální, přirozený, nekonvenční, nezáměrný (např. „lesk v očích“ jako příznak emocionálního rozrušení či sexuálního vzrušení; „akcent“ jako příznak regionálního n. etnického původu). Signál je naopak záměrnou zprávou mluvčího směrem k adresátovi, která v jazykové interakci využívá prostředků verbálních i nonverbálních (barva hlasu či ↗gesta), tyto znaky ale nejsou konvenční, synonymní s jinými znaky a jsou užity jedinečně v určitém kontextu, takže při jejich interpretaci hraje roli inference. Symbol, v jehož pojetí Morris navazuje na Peirce, pak chápe jako umělý, konvenční znak, synonymní s jinými znaky, vypojitelný z kontextu (k Bühlerovi viz ↗funkce jazyka).

Sémiotika jako obecná nauka o znaku se zabývá nejen verbálními a neverbálními znaky, jichž užívá člověk, ale mj. také semiózou v rámci organismu či mezi organismy, např. při hledání potravy n. partnera, při obraně n. vymezování teritoria apod., ale také semiózou spojenou s příznaky zrání, stárnutí či choroby organismu (skvrny na duhovce), jež by bylo možno odlišit pomocí pojmů interakční/neinterakční a záměrné/nezáměrné (✍Nöth, 1990; ✍Nöth, 2000; ✍Posner & Robering ad. (eds.), 1997–2003; ✍Witzany, 2006). Na takovéto obecné rovině se znaky zabýval mj. Ch. S. Peirce, jehož klasifikace znaků podle jejich vztahu k předmětu (Objektu) a rozlišení znaků na ikony, indexy (viz dále) a symboly (viz výše) rezonuje i v lingvistice.

Ikonem se v návaznosti na Peirce rozumí znak, jehož vztah k předmětu je založen na podobnosti. Ikonickým znakem kočky je např. její odlitek, socha, model, fotografie, rytina, obraz, piktogram, v jaz. jsou takovým ikonem právě onomatopoia jako mňau imitující „mňoukání“, kde je zřetelná podobnost mezi znakem a předmětem, resp. zvukem, který vydává. Vedle obrazových ikonů (image icons) se za ikony považují i diagramy (iconic diagram), v nichž se zrcadlí vztah mezi referenty, např. mapa jako ikonický diagram města, růstový diagram odrážející proměny velikosti jedince, populace, ekonomiky apod. Ikoničností či ↗ikonicitou jazyka se zabýval např. ✍Bar-Hillel (1954), ✍Jakobson (1965) aj. (novější literatura viz ↗ikonicita). Už Jakobson popsal celou řadu nearbitrárních ikonických jevů zvl. v gramatice a slovotvorbě. Např. postupné narůstání počtu morfémů při ↗stupňování star‑ý – star‑š‑í – nej‑star‑š‑í koreluje s gradací na úrovni významu; obdobně lze ikonický diagram vidět v rozdílu sg. strom a pl. strom‑y, nebo sg. ved‑u a pl. ved‑eme apod. Jakobson připomněl také nearbitrárnost na úrovni větné a jeho zjištění platí i pro text. Jak upozorňuje už ✍Wittgenstein (1922), je totiž věta reprezentací stavu věcí. Ikonicitu je přitom možno vidět i v ↗aktuálním členění větném, tedy sledu tématu a rématu, kde známé a „blízké“ stojí v oznamovací větě zpravidla na začátku, zatímco nové a „vzdálené“ stojí zpravidla na konci výpovědi. V souvětí a textu zase sled propozic či vyprávěných skutečností zpravidla reprezentuje sled skutečných událostí (možný je ovšem při vyprávění i příznakový postup retrospektivní), vzpomínání se mimeticky modeluje rozvrstvením textu na dvě časové roviny apod. Ikonicitu je ovšem možno spatřovat i v ironickém zabarvení hlasu, v němž se mísí „sladká“ a „hrubá“ složka hlasu, čímž se tento protiklad stává signálem ↗ironie, apod.

Index podle Peirce vyznačuje konkrétní, kauzální vazba znaku na předmět. Např. kouř ukazuje na oheň, zvýšená teplota je příznakem choroby apod. V jazyce lze za indexy považovat výrazy s ↗deiktickým významem jako , ty …; zde, teď ...; dnes, včera ...; takto, toto ... aj., jimiž se mluvčí a jejich promluvy situují v ↗komunikační situaci či ↗ko(n)textu a pro něž se v lingvistice užívá i označení shifters. Např. smysl se mění ve vztahu k předmětu podle toho, kdo je mluvčí, adverbiální výraz zítra má význam „den následující po dni promluvy“, jíž se konkretizuje její smysl; ukazovací zájmena a jiné determinátory v NS (= NP/DP) napojují NS na „předměty“ v komunikační situaci či kontextu, resp. signalizují kontextovou zapojenost NS podstatnou pro její adekvátní interpretaci. Koreferenční výrazy v rámci věty n. textu, který mají stejný referent a jejichž smysl se utváří ve vztahu k němu i ve vztahu ke koreferenčním výrazům, lze postihnout jejich koindexací: Kareli sei holí × Kareli hoy holí. Systematičtěji se jazykovým znakům, jež lze chápat jako indexy, a „indexálnosti“ jazyka věnoval např. ✍Čermák (2000), který indexálnost považuje za všudypřítomnou.

V lingvistice se užívá i pojmu indexikálnost // reflexivnost, jenž se spojuje především s H. Garfinkelem (srov. ✍Auer, 2014:120–128). Ten zaměřil pozornost na tzv. indexikální výrazy, které se zdaleka neomezují jen na deiktika, třebaže jako deiktika izolovaně, bez kontextu nemají smysl. Jejich užitím se v dialogu ukazuje na způsob, „jakým s ohledem na kontext organizujeme naše každodenní jednání“, přičemž indexikální výrazy zároveň poskytují „vodítka, která našim partnerům ukazují, jak jim [a našemu jednání] má býti rozuměno. Ze situačních okolností produkce jednání, tedy z jeho načasování, z aspektů místa, osoby mluvčího a adresáta a jejich vzájemného vztahu, se dá poznat“ jak „jednání interpretovat“ (ibid. 126), a to i bez dalšího metapragmatického vysvětlení a přechodu k jejich reflexi na kognitivní rovině. Tím se oklikou vracíme k Bühlerovu modelu znaku, v němž je jazykový znak v komunikační situaci zároveň konkrétním užitím (token) i částí jazykového systému (type); viz ↗komunikační model.

Viz též ↗teorie znaku.

Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Bar-Hillel, Y. Indexical Expressions. Mind 63, 1954, 359–374.
  • Bühler, K. Sprachtheorie, 1934.
  • Cobley, P. (ed.) The Routledge Companion to Semiotics and Linguistics, 2001.
  • Čermák, F. Jazyk a jazykověda, 1993.
  • Čermák, F. Index a indexálnost v jazyce: některé poznámky. In Č-US 2, 2000, 115–121.
  • Černý, J. & J. Holeš. Sémiotika, 2004.
  • de Saussure, F. Kurs obecné lingvistiky, [1916] 1989.
  • Eco, U. Teorie sémiotiky, 2009.
  • Heinrichs, J. Die Sigmatik als vierte semiotische Dimension bei Georg Klaus – Eine kritische Würdigung. Zeitschrift für Semiotik 33, 2011, 237–254.
  • Holub, J. & S. Lyer. Stručný etymologický slovník jazyka českého, 1978.
  • Jakobson, R. Shifters, Verbal Categories, and the Russian Verb, 1957.
  • Jakobson, R. Hledání podstaty jazyka. In 12 esejů o jazyce, [1965] 1970, 29–45.
  • Klaus, G. Semiotik und Erkenntnistheorie, 1963.
  • Lyons, J. Semantics, 2 sv., 1977.
  • Lyons, J. Semantics, 2 sv., 1980.
  • Morris, Ch. W. Foundations of Theory of Signs, 1938.
  • Morris, Ch. W. Signs, Language and Behavior, 1946.
  • Morris, Ch. W. Grundlagen der Zeichentheorie, Ästhetik der Zeichentheorie, 1988.
  • Nöth, W. Handbuch der Semiotik, Handbook of Semiotics, 1990.
  • Nöth, W. Handbuch der Semiotik, 2000.
  • Ogden, C. K. & I. A. Richards. The Meaning of Meaning, 1923.
  • Palek, B. (ed.) Sémiotika, 1997.
  • Peirce, Ch. S. Collected Papers, 8 sv., 1931–1958.
  • Peirce, Ch. S. The Essential Peirce, sv. 2, 1998.
  • Posner, R. Ikonismus in der Syntax: zur natürlichen Stellung der Attribute. Zeitschrift für Semiotik 2, 1980, 57–82.
  • Posner, R. Charles Morris and the Behavioral Foundations of Semiotics, 1987.
  • Posner, R. & K. Robering ad. (eds.) Semiotik / Semiotics: Ein Handbuch zu den zeichentheoretischen Grundlagen von Natur und Kultur, 3 sv., 1997–2003.
  • Schaff, A. Úvod do sémantiky, [1960] 1966.
  • Schuppener, G. Bildungsmuster von Onomatopoetika im Deutschen und Tschechischen. In Nekula, M. & K. Šichová ad. (eds.), Bilingualer Sprachvergleich und Typologie: Deutsch – Tschechisch, 2013, 159–176.
  • Wittgenstein, L. Tractatus logico-philosophicus, [1922] 1993.
  • Wittgenstein, L. Filosofická zkoumání, [1953] 1993.
  • Witzany, G. Biosemiotics in Transdiciplinary Contexts, 2006.
Citace
Marek Nekula (2017): ZNAK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZNAK (poslední přístup: 19. 9. 2019)

Další pojmy:

obecná lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka