STYLISTIKA

Základní

Vědní obor, který se zabývá stylem jak z teoretického, tak z praktického hlediska. Termín styl se užívá v různých oborech lidské činnosti (viz ↗styl) a je vhodné jej upřesňovat rozlišujícím atributem (styl architektonický, styl odívání apod.); a to platí i pro stylistiku, která se jím zabývá. V rámci filologie jde o dva pohledy: literárněvědný a jazykovědný. Stylistika literárněvědná se zabývá stylem krásné literatury a má přímou vazbu na poetiku, obor s tradicí již od antiky, jenž je naukou o tvaru literárního díla; takto orientovaná stylistika studuje celkovou výstavbu díla včetně motivů, fabule, syžetu, přičemž si všímá též pro tyto texty typických vyjadřovacích prostředků. Jazykovědná stylistika // lingvostylistika se soustřeďuje na výrazovou složku jakýchkoli textů/komunikátů v celé její proměnlivosti, i když v novějším pojetí neodmítá ani přihlédnutí k tematice (viz ↗stylotvorné činitele). Možnost striktně oddělit oba pohledy je spíše teoretická, protože styl je záležitostí komplexní a není vhodné ho (alespoň v č. pojetí) vidět jen ve vybraných typech textů n. v omezení jen na jazykovou složku. Kromě toho i hranice mezi texty krásné literatury a jinými okruhy užití jazyka může být velmi propustná.

S. jako jazykovědná disciplína je poměrně mladá: její profil se utváří na přelomu 19. a 20. stol. v souvislosti s překonáním mladogramatického přístupu k jazyku. Mnohost pohledů na jazyk se odráží v koncepcích stylistiky, aniž by byla některá z nich závazná, a důsledkem je také stále ještě probíhající stabilizace terminologie oboru. V praxi ovšem existovala stylistika (starý, již neužívaný název slohověda) od antiky v podobě různých doporučení a návodů pro tvorbu textů včetně záměrné přípravy na ni. Pro toto praktické zaměření by bylo vhodné užívat označení nauka o stylizaci; její základní metodou bylo nalézání ideálních vzorů vyjádření ve vybraných situacích a jejich nápodoba (proto též stylistika normativní). V současnosti takové omezování subjektu původce textu není na pořadu dne, nicméně pro osvojování aktivního užití spis.jaz., a zejména pro tvorbu textů administrativní povahy, je dodnes nutností.

Teoretická jazykovědná s. se zabývá zejména užíváním jaz. v různých komunikačních situacích a funkcích a také zkoumáním vlivů, které mají na užívání jaz. různé vlastnosti původců promluv. V prvním případě lze mluvit o stylistice objektivní neboli mimopersonální s. (v jejím rámci v č. lingvistice zejména o ↗stylistice funkční), v druhém o stylistice subjektivní neboli personální s. V obou případech se dochází k výsledkům tím, že se vychází z analýzy textů (stylistika textová) a zobecňují se jejich společné vyjadřovací tendence a jazykové rysy, nachází se jejich ↗stylová norma. To opravňuje k pojetí obecné stylistiky a k jejímu odlišení od stylistiky individuální, jejímž cílem je popsat a vysvětlit rozdíly ve výběru výrazových prostředků a v jejich spojování do textu u jednotlivých původců textů.

Pro lingvostylistiku se někdy užívá termín stylistika jazyková. Má své oprávnění jen v tom smyslu, že vytýká v krajním zobecnění předmět stylistického zkoumání – jazyk – proti jiným předmětům, u nichž se rovněž mluví o různých stylech. Jazyk jako systém svůj styl nemá, ten je záležitostí teprve realizace jazyka, tj. mluvy. Stylistika však přesahuje do gramatiky a lexikologie tím, že se v těchto jazykovědných disciplínách mohou uvádět u jednotlivých výrazových prostředků ↗stylové/stylistické příznaky odvozené od toho, jak jsou v jednotlivých typech textů tyto prostředky užívány (např. inf. moci se hodnotí jako forma s příznakem knižní, varianta moct pak jako tvar stylově neutrální; genitivní vazba slovesa užívat argumentů se pociťuje jako knižní na pozadí dnes už stylově neutrální vazby akuzativní užívat argumenty). Tyto charakteristiky jsou dobově podmíněny a s vývojem jazyka a typů komunikace se mění. Průnik stylistických údajů do gramatiky a lexikologie lze vysvětlit tím, že jde o krajně obecné informace predispoziční (uvedení stylového příznaku upozorňuje na obecnou řečovou oblast, v níž lze uplatnění daného výrazu předpokládat). Touto cestou se stylistika propojuje s ↗teorií spisovného jazyka a ↗teorií jazykové kultury, protože informuje o obvyklosti a odvozeně z toho o vhodnosti a náležitosti výrazových prostředků v nejrůznějších oblastech jazykové komunikace.

S. se zabývá ↗konkurencí výrazových prostředků, podmínkami jejich užití, funkcemi, a hlavně výsledky užití, které závisejí na působení různých ↗stylotvorných faktorů. Přináší tak přídatné informace o funkcích v textu a podmínkách komunikace, a ovšem i o vlastnostech subjektů, které komunikují. Protože nejdůležitějšími přídatnými informacemi, které stylistické zkoumání poskytuje, jsou v č. pojetí informace o funkci textu v komunikaci, mluvíme o stylistice funkční. Základ její teorie a do jisté míry i metodiky vypracovala ↗Pražská škola a současná stylistika č. a poměrně významná část stylistiky světové se dosud zabývají dalším rozvíjením tohoto teoretického a metodologického dědictví pražských strukturalistů. V závislosti na chápání stylu se uplatňují i jinak zaměřené stylistiky. Z nich je možné jmenovat zvláště francouzskou stylistiku expresivní, která si jako primární úkol klade analýzu a realizaci expresivních funkcí řeči. Základ k ní položil Ch. Bally (viz ✍Bally, 1951) na počátku 20. stol. a tato orientace našla řadu přívrženců nejen ve Francii, ale i v Británii a Polsku. V anglosaském světě a v severských zemích má důležité místo stylistika, která se snaží uplatnit při výzkumu stylistických jevů metodologii generativní gramatiky. I když zde řada otázek zůstává nevyjasněná, můžeme tento směr označit jako stylistika generativní; přístup se uplatnil zejména v teorii textu a versologii, nauce o verši, která je součástí stylistiky literárněvědné. Strukturalistický pohled na styl rozvíjela na Slovensku tzv. „nitranská škola“ (F. Miko a jeho žáci), zaměřující se primárně na styl umělecké literatury. Svou soustavou výrazových kategorií, obecných tendencí ve tvorbě textu, je inspirativní také pro teorii překladu. Významný podíl na rozvoji stylistické teorie a metodologie má jazykověda polská, zvláště její středisko varšavské a wroclawské; obě střediska se dlouhodobě zabývají mj. sémantickými posuny, které jsou podmíněny komunikačními funkcemi promluv (odtud název stylistika sémantická); jejím představitelem je např. ✍Mayenowa (1974) aj. Stylistika pragmatická a stylistika psychologická obohacují, jak již název napovídá, stylistická zkoumání o podněty daných disciplín. Preferovanou metodu práce ukazuje označení ↗kvantitativní stylistika,  která dnes získává významnou materiálovou oporu v budovaných jazykových korpusech. Škola ruská, dnes reprezentovaná zvláště školou permskou (✍Kožina(ová), 1982), byla a zčásti dosud je silně ovlivněna ↗sociolingvistikou. Pro rozvoj oboru má nezastupitelný význam periodikum Stylistyka (vychází od r. 1992 v Opole), které v tematicky orientovaných ročnících prezentuje zejména výsledky bádání ve slovanských zemích. Časopis vznikl díky aktivitě polonistiky Univerzity v Opole (S. Gajda), kde se v tematicky zaměřených konferencích vytvořil základ pro mezinárodní kontakty v rámci lingvostylistiky (stylistika jazyková). V časopise Stil (Bělehrad; od r. 2002) najdeme příspěvky o stylu a stylizaci v širším pojetí.

Podobně jako jazykověda vůbec má i stylistika svou větev synchronní a diachronní. Synchronní stylistika analyzuje stylistické diferenciace jazykových projevů a hodnotí výsledky výběru výrazových prostředků podle potřeb stylotvorných faktorů. Může být zaměřena především na otázky teoretické n. může pojednávat o otázkách praktické stylizace a slouží výchově uživatelů jazyka. Diachronní stylistika (historická stylistika) si klade za cíl výzkum stylů ve starších obdobích vývoje spisovného, popř. kulturního jazyka a popis dobových objektivních i subjektivních stylů, ale také jejich dobové proměny. Metodologie historické stylistiky se neobejde bez komparativních postupů: rozdíly ve stylech jednotlivých období lze poznat srovnáváním jejich výběrových a textotvorných tendencí s tendencemi dnešními, a ovšem i s tendencemi různých období minulosti. Mají‑li stylistické studie jako svůj konečný cíl vypracování vývoje stylů, jde o stylistiku vývojovou. Pro jednotlivá období ve vývoji stylů lze volit názvy obvyklé při označování příslušných kulturních epoch. Názvy jako stylistika renesanční, barokní, klasicistická, romantická aj. však uplatňují další význam termínu stylistika: označuje se tak soubor výběrových a textotvorných tendencí v daném období. Předmětem stylistiky srovnávací (komparativní stylistika) je porovnávání obecných n. individuálních stylů v témž jazyce n. také jednotlivých obecných stylů v jazycích různých. V řečové praxi můžeme pozorovat, že styly obecné, zejména funkční, mají některé společné výběrové a textotvorné rysy, kterými se liší od obecných stylů jiného jazyka. V takovém případě má své oprávnění pojem komparativní stylistika mezijazyková. Nejnovější studie k tomuto tématu se najdou v časopise Stylistyka (2012). Viz také ↗styl.

Rozšiřující
Literatura
  • Achmanova, O. S. (ed.) Linguostylistics. Theory and Method, 1976.
  • Bally, Ch. Traité de stylistique française I, 1951, 1–30.
  • Bečka, J. V. Česká stylistika, 1992, 7–54.
  • Cassirer, P. On the Place of Stylistics. In Enkvist, N. E. & H. Ringbom (eds.), Style and Text, 1975, 27–48.
  • Čechová, M. Pojetí a pojmosloví stylistiky. In Čechová, M. & M. Krčmová ad., Současná stylistika, 2008, 16–58.
  • Doležel, L. Vers la stylistique structural. TLP I, 1964, 257–266.
  • Enkvist, N. E. Linguistic Stylistics, 1973.
  • Findra, J. Teoreticko-metodologická problematika. In Findra, J., Štylistika súčasnej slovenčiny, 2013, 13–28.
  • Fowler, R. Style and the Concept of Deep Structure. Journal of literary semantics 1, 1972, 5–24.
  • Gajda, S. Stan współczesnej stylistyki a synteza stylistyczna. In Gajda, S. (ed.), Synteza w stylistyce słowiańskiej, 1991, 7–12.
  • Gajda, S. Stylistics Today. Stylistyka 1, 1992, 5–14.
  • Guiraud, P. Essais de stylistique, 1969, 9–82.
  • Hausenblas, K. K základním pojmům jazykové stylistiky. SaS 16, 1955, 1–15.
  • Hausenblas, K. Základní okruhy stylistické problematiky. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, 1963, 287–293.
  • Hausenblas, K. Situace stylistiky, její koncepce a aktuální úkoly. SlavPrag 26, 1987, 9–18.
  • Hausenblas, K. Výstavba jazykových projevů a styl, 1991.
  • Hausenblas, K. Od tvaru k smyslu textu: Stylistické reflexe a interpretace, 1996.
  • Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a ..., 1997.
  • Hoffmannová, J. Stylistika pragmatická. In ESČ, 2002a, 465.
  • Hoffmannová, J. Stylistika psychologická. In ESČ, 2002b, 465.
  • Hoffmannová, J. & M. Mikulová. Korpusy mluvené češtiny a možnosti jejich využití pro poznání rozdílných „světů“ mluvenosti a psanosti. In Čermák, F. (ed.), Korpusová lingvistika Praha 2011: 2, 2011, 78–92.
  • Horálek, K. O jazykovědné základy stylistiky. Dialog 3, 1964, 6–16.
  • Hough, G. Style and Stylistics, 1969.
  • Chloupek, J. & J. Nekvapil. (eds.) Studies in Functional Stylistics, 1993.
  • Jedlička, A. Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky. SaS 38, 1977, 324–328.
  • Jedlička, A. & V. Formánková ad. Základy české stylistiky, 1971, 9–21.
  • Jelínek, M. Stylistika. In PMČ, 1995, 701–731.
  • Kořenský, J. Co je předmětem stylistiky a co je předmětem teorií verbální komunikace? In Gajda, S. & M. Balowski (eds.), Stylistyczne konfrontacje, 1994, 27–31.
  • Kožina, M. N. (ed.) Osnovnyje ponjatija i kategorii lingvostilistiki, 1982.
  • Kožina, M. N. (ed.) Stilističeskij enciklopedičeskij slovar´ russkogo jazyka, 2003.
  • Kraus, J. K sociolingvistickým prvkům ve funkční stylistice. SaS 32, 1971, 271–278.
  • Kraus, J. Jazyk a styl ve společenské interakci. SaS 36, 1975, 257–265.
  • Kraus, J. O stylistice. In Petr, J. & A. Polívková (eds.), Praktické kapitoly ze spisovné češtiny, 1987, 93–99.
  • Kraus, J. Stylistika kvantitativní. In ESČ, 2002, 465.
  • Krčmová, M. Stylové normy a jejich místo ve stylistické teorii a stylizační praxi. In Gajda, S. & M. Balowski (eds.), Stylistyczne konfrontacje, 1994a, 33–38.
  • Krčmová, M. O místo stylistiky v rámci věd o jazyce. In Damborský, J. (ed.), Jazykověda. Linguistica 1, 1994b, 15–22.
  • Krčmová, M. Stylistika – věda pomezní. JA 32, 1995, 33–35.
  • Krčmová, M. Styl a nauka o něm. In Kořenský, J. (ed.), Český jazyk, 1998a, 196–201.
  • Krčmová, M. Styl a stylistika. In Čechová, M. & M. Krčmová ad., Současná česká stylistika, 1998b, 17–23.
  • Krčmová, M. Stylistika. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 296–335.
  • Mathesius, V. Řeč a sloh. In Havránek, B. & J. Mukařovský ad., Čtení o jazyce a poezii, 1942, 13–102.
  • Mayenowa, M. R. Poetyka teoretyczna, 1974.
  • Minářová, E. Stylistika jako lingvistická disciplína, její předmět a cíl zkoumání. In Minářová, E., Stylistika pro žurnalisty, 2011, 11–21.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997, 7–41.
  • Riffaterre, M. Essais de stylistique structurale, 1971, 27–158.
  • Skublatanka, T. O definicjach stylu. Stylistyka 4, 1995, 7–23.
  • Sowinski, B. Stilistik. Stiltheorien und Stilanalysen, 1991.
  • Spencer, H. The Philosophy of Style, 1952.
  • Stich, A. Czech Linguostylistics in the Period Following the Second World War. Style 2, 1968, 175–187.
  • Stylistický web (http://phil.muni.cz/stylistika/).
  • Wales, K. A Dictionary of Stylistics, 2001.
  • Viz také Styl.
Citace
Milan Jelínek, Marie Krčmová (2017): STYLISTIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/STYLISTIKA (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka