DIALOG

Základní

Dialog jako jedna ze základních forem (lidské) interakce bývá vymezován tím, že jde o komunikaci dvou nebo více účastníků, kteří se střídají v pronášení svých ↗replik. Přidávána bývá i podmínka, že komunikace někam směřuje, způsobuje nějakou změnu v okolní skutečnosti, ve stavu informovanosti účastníků, v jejich vzájemných vztazích; že se při výměně replik partneři něčeho společně dobírají, vzniká nějaká nová kvalita – což nemusí být vždy vyšší stupeň vzájemného porozumění, souladu, ale třeba i názorové vyjasnění a upřesnění vzájemných pozic (byť i nesouladných, protikladných). Za prototyp d. lze pokládat mluvený d.face‑to‑face“, kdy se účastníci střídají v rolích mluvčího a posluchače, zastávají střídavě aktivní a pasivní komunikační roli. Účastník v momentální roli posluchače je sice „pasivní“, i tak však vyvíjí značné úsilí zaměřené na interpretaci partnerova sdělení (na základě užitých prostředků verbálních i neverbálních, situačních aspektů, vlastních znalostí a zkušeností) a zároveň na přípravu vlastního vstupu do komunikace. ✍Linell (1998) ukazuje, jak na sebe účastníci v průběhu d. působí, vzájemně se utvářejí a přizpůsobují (shaping); nejsou to předem fixně dané subjekty a ani jejich komunikační role nejsou ostře ohraničené, každý je do jisté míry zároveň mluvčím a posluchačem. Partneři jsou spojeni sítí vzájemných anticipací, feed‑backů, neustálého positioning; lze tu mluvit o ko‑produkci (ko‑autorství) i ko‑recepci.

✍Mukařovský (1941) postihuje d. třemi základními rysy: (1) výraznou polaritou „já“ a „ty“, jejímž jazykovým korelátem je užívání 1. a 2. osoby zájmen a sloves, imperativu, vokativu, syntaktických vztahů odporovacích n. připouštěcích; (2) zakotvením v reálné předmětné situaci, ke které účastníci poukazují (prostředky časové a prostorové ↗deixe – zájmeny, zájmennými příslovci, slovesnými časy) a jejíž proměny ovlivňují průběh d.; (3) střídáním odlišných kontextů ve významové výstavbě d., které vede k významovým zvratům na rozhraních ↗replik (projevují se mj. užíváním odlišných hodnotících prostředků, ale i intonace, tempa apod.). Podobně i ✍Linell (1998) sleduje v d. posuny mezi jednotlivými kontexty, neustálou cirkulaci a „negociaci“ významů, procesy ↗kontextualizace, rekontextualizace a dekontextualizace. Navíc do d. obvykle vstupuje větší počet bachtinovských „hlasů“: i když jde zdánlivě o dyadickou komunikaci se dvěma účastníky, bývá leckdy ve hře ještě nepřímý, virtuální, implikovaný adresát, „rozštěpená“ adresovanost mířící i k nepřítomnému subjektu, k publiku aj.

Za d. lze ale považovat i komunikaci bez přímého, situačně zakotveného kontaktu partnerů. Tradičně tak bývala chápána korespondence, kde jednotlivé dopisy plnily úlohu replik; a v současném období rozvoje elektronické komunikace jsou psané dialogy čím dál tím běžnější a přirozenější (rychlé výměny e‑mailů a SMS zpráv, chaty, internetové možnosti psaných d. on‑line). Termín d. je poměrně univerzální (✍Hoffmannová, 2000) a vztahuje se ke komunikaci jakéhokoliv počtu účastníků; není tedy nutné rozlišovat duolog (dva účastníci) a polylog (větší počet). Složka dia‑ ve výrazu d. znamená ‘skrze, přes, mezi’; ✍Linell (1998) chápe d. jako fenomén, který má vždy nejméně dvě tváře („Janus‑like“), hledí na obě strany, je někde mezi, neustále v pohybu. Č. výraz rozhovor vyhovuje spíše pro komunikaci mluvenou (těžko bychom mluvili o „psaném rozhovoru“). Zřejmě proto se pokusil ✍Bečka (1992) vyhradit termín d. pro dialogy psané, hlavně literární, a pro běžné mluvené d. používat výraz „rozhovor“. Výraz hovor staví do popředí průběžnost, neukončenost komunikace. V angl. se pro jakýkoli mluvený d. užívá výraz conversation (viz ↗konverzace), v č. spojovaný hlavně s nezávaznou, samoúčelnou, kontaktově motivovanou konverzací společenskou.

Monolog nelze považovat za „opak“ d.; ✍Mukařovský (1941) je sice považuje za dva „navzájem protikladné elementární postoje“, ale uvědomuje si složité vztahy obou forem interakce. Není možno vést mezi nimi ostrou hranici, v komunikaci se vyskytuje množství útvarů přechodných. Stupeň dialogizace monologu řečníka, přednášejícího, herce záleží na míře adresnosti (adresovanosti) monologu (mluvčí oslovuje posluchače, předjímá jejich námitky apod.) a na možnosti „zpětné vazby“ od posluchačů (reagují smíchem, souhlasným pokyvováním, potleskem). V případě, kdy beletristé, publicisté, autoři reklamních textů stylizují komunikaci se čtenářem, formují v textu subjekt adresáta a explicitně se k němu obracejí, jde o  d. fiktivní. K monologizaci d. dochází tehdy, když dominantní účastník delší dobu setrvává v roli mluvčího (např. vypráví příhodu), komunikace získává asymetrický charakter, partneři se pravidelně nestřídají; ale také tehdy, když se účastníci střídají, zdánlivě vedou d., ale míra jejich neporozumění je tak vysoká, že mluví každý o něčem jiném, vede si svou, jejich sdělení se vzájemně míjejí, pronášejí vlastně paralelní monology, jako je tomu např. v absurdním dramatu.

✍Mukařovský (1941) se zabývá i otázkou primárnosti některé z obou forem – s odvoláním na Tardeho (priorita monologu) a Jakubinského (priorita d.). Sám odmítá prioritu některé z forem a charakterizuje vztah d. a monologu jako dynamickou polaritu a komplementárnost; dialogičnost a monologičnost jsou kvality, které se v konkrétním textu setkávají a prolínají v různých podobách a proporcích.

Dialogičnost v širším smyslu je ovšem přístup, který se dnes výrazně uplatňuje v řadě společenských (humanitních) věd, jako je filozofie, sociologie n. sociální psychologie. Podle sociálních psychologů (viz např. ✍Marková, 2007) je dialogičnost schopnost lidské mysli (ego) vytvářet sociální skutečnosti, vnímat je, uvažovat a vyjadřovat se o nich ve smyslu alter; lidské myšlení a jazyk jsou generovány dialogičností, proto myslíme a mluvíme především v protikladech. Tento přístup v 90. letech rozpracovala skupina humanitních vědců vedených Markovou ve sbornících ✍Marková & Foppa (eds.) (1990), ✍Marková & Foppa (eds.) (1991), ✍Marková & Graumann ad. (eds.) (1995). Široké chápání dialogičnosti sdílejí tito badatelé s ✍Bachtinem (1980) aj., který chápal dialogičnost jako orientovanost každého „já“ na jazyk a svět druhých, jako „vícehlasí“, polysémii, heterogennost významů v pohybu. Bachtin užíval nerozlišeně pojmy dialogičnostdialogismus a oboje vztahoval k lidskému myšlení, poznávání i vyjadřování. ✍Linell (1998) v návaznosti na Bachtina odlišil dialogičnost (jako základní charakteristiku lidské kognice a komunikace) a dialogismus (jako paradigma, metodologii, epistemologii humanitních a sociálních věd). Podle dialogistů je vždy součástí d. pohyb mezi dvěma polaritami: na jedné straně symetrie, vyrovnanost, reciprocita, vzájemnost (mutuality), sdílení (intersubjektivita) a porozumění, na druhé straně asymetrie, konkurence, soutěživost (competition), napětí až konfliktnost.

Členění (segmentaci) d. je možno interpretovat různě podle toho, co jednotliví autoři považují za celek a co za jeho části. ✍Hausenblas (1984) nepovažuje běžný d. za jeden komunikát (jazykový projev), nýbrž za komplex komunikátů; nejsou zde totiž splněny podmínky jednoty subjektu podavatele, jednoty ↗stylu (různí účastníci si do d. přinášejí odlišné personální styly) ani jednoty smyslu (smysl d. si pro sebe interpretuje každý účastník po svém). Za jeden text (komunikát) je v tomto pojetí pokládána ↗replika, případně souhrn replik jednoho mluvčího. Zde je ovšem podle Hausenblase nutno rozlišovat komunikaci primární a sekundární; reálný, primární d. je komplexem komunikátů, zatímco sekundární d. literární je složkou jednoho komunikátu (textu epického n. dramatického), kde za subjekty postav stojí jediný subjekt autorský a s ním je spojena jednota celkového stylu a smyslu. Podobně liší i ✍Hrbáček (1994): v rámci „promluvových komplexů“ řadí běžný, primární dialog mezi „sekvence promluv“, formované na základě principu řazení, zatímco sekundární literární (epický) dialog mezi „složené promluvy“, vznikající postupem inkorporace.

V každém případě se ale d. na základě střídání mluvčích v aktivních a pasivních komunikačních rolích člení na repliky; mechanismus střídání mluvčích (turn‑taking) podrobně vykládá ↗konverzační analýza, včetně skákání do řeči a překryvů replik, přerušení a přesahů. Zabývá se rovněž tím, jak jsou sousední repliky, navzájem těsně spojené a podmíněné strukturně i funkčně, uspořádány do sekvencí, z nichž nejčastější je dvojice otázka + odpověď. Vykládá i některé ustálené typy sekvencí (přípravné, vložené, postranní), velkou pozornost věnuje sekvencím opravným. Viz také ↗párová sekvence, ↗opravná sekvence, ↗odpověď.

Z jiného pohledu (podle průběhu d. v jednotlivých fázích) lze dialogický „text“ členit na začátek (zahájení), střed a ukončení; obvykle nejrozsáhlejší část odpovídající fázi středové se pak dál dělí na tematické bloky, event. další obsahově‑pragmatické jednotky motivované uskutečňováním záměrů jednotlivých účastníků d. při probírání dílčích témat. Vztahy mezi tematickými bloky lze vyložit i na základě jednotlivých typů ↗tematických posloupností (průběžné téma aj.). Důležitou roli tu hraje potřeba tematického souladu účastníků; pokud se jeden z nich pokusí zavést do d. nové téma, nemusí být ostatními hned akceptováno, může nastat i určitý zápas o téma; buď se podaří prosadit nové n. se účastníci vrátí k tématu dosavadnímu, uplatňují se tu různé taktiky a strategie. Záleží samozřejmě na tom, zda je d. řízený (většinou d. institucionální, event. jiné d. asymetrické): pak o výstavbě d. rozhoduje hlavně jeden z účastníků (moderátor, profesionál), který postupně zavádí do d. jednotlivá dílčí témata, ukončuje hovor o určitém tématu a zavádí jiné, zajišťuje udržování tematického souladu, snaží se zabránit nežádoucím odbočkám (i když některé kontaktové, konverzační vložky případně připustí). Segmentaci d. zvýrazňují z jaz. prostředků hlavně ↗členicí signály, kromě nich prostředky parajazykové (↗intonace, pauzy, ↗přízvuky, proměnlivé tempo a hlasitost řeči) a neverbální, mimojazykové (pohledy, gesta, pohyby, smích aj.); viz ↗gestika. O členění d. srov. 3 (1987), ✍Müllerová & Hoffmannová (1994), ✍Hoffmannová & Müllerová ad. (1999). Hrou témat v dialogu je zaujat i ✍Linell (1998), který ve své initiative‑response‑analysis klade důraz na obojakost a prostupnost d. jednotek, na to, že každá replika je vlastně zároveň „iniciací“ i „responzí“. Sám zavádí jednotku epizody a jako případnou vyšší jednotku organizace d. – na cestě ke ↗komunikačním žánrům – tzv. komunikační projekt (může jím být oprava, vysvětlení, odlehčující konverzační vložka aj.).

Také na typologii d. existuje mnoho různých názorů. ✍Mukařovský (1941) rozlišil d. osobní (založený na polaritě „já“ – „ty“, např. hádka), d. situační (např. při společné práci) a d. konverzační (samoúčelný, kontaktový „hovor pro hovor“). Jindy se rozlišuje d. reálný (přirozený) a fiktivní (stylizovaná komunikace autora se čtenářem), d. psané a mluvené, bezprostřední (face‑to‑face) a zprostředkované (mezi mluvenými d. telefonické), připravené a nepřipravené, soukromé a veřejné, řízené (především institucionální) a spontánní. Specifickou povahu mají d. doprovodné (při společně vykonávané činnosti může převažovat vyjadřování implicitní, s velkým podílem prostředků deiktických a neverbálních). Typ d. je do značné míry určován i počtem účastníků, který významně ovlivňuje strukturaci a průběh rozhovoru. A velmi častá je detailnější typologizace d. podle komunikačních situací, v nichž se uskutečňují: v prostředí pracovním a mimopracovním, při nákupech a poskytování služeb, ve škole, v lékařské ordinaci, na úřadech a v různých institucích. ✍Müllerová (2000) v opoře o Bachtinovy „žánry řeči“ rozlišuje d. žánry jako každodenní konverzaci, výměnu názorů, řešení problémů, svěřování se („zpověď“, troublestelling), vzájemné informování a sdělování dojmů, jednostranné informování („výslech“), d. s dětmi, d. při společenských hrách, také spory (hádky). ✍Zeman (2013) podrobně interpretoval dva běžné situační d. žánry: nákupní d. a ptaní se na cestu. Relativně vyhraněné a pevně strukturované jsou různé typy d. odborných (diskuse, polemiky) a publicistických (interview, debaty, besedy, talk show aj; srov. ✍Čmejrková & Hoffmannová ad. (2013)). K hlavním prostředkům výstavby textů uměleckých patří dialog epický, formovaný prostřednictvím uvozovacích vět a přímé, neznačené přímé, polopřímé či nepřímé řeči (srov. ↗formy podání řeči), a dialog dramatický, k jehož důležitým složkám patří kromě replik postav i scénické poznámky. Dramatickému dialogu věnoval velkou pozornost ✍Mistrík (1997); specifické vlastnosti výstavby dialogu pokládá za tak závažné, že uvažuje o samostatném dialogickém slohovém postupu.

K badatelským školám a metodologickým přístupům, které se zaměřují na analýzu d., patří kromě badatelů inspirovaných Bachtinem, sociálně psychologických vyznavačů dialogismu a ↗konverzační analýzy také logické teorie dialogických her, přístupy pragmaticko‑logické (H. P. Grice a jeho „maximy“, viz ↗konverzační maxima), ↗(kritická) analýza diskurzun. přístupy založené na ↗teorii mluvních aktů. Z těch vychází i E. Weigand(ová), spolu s F. Hundsnurscherem a dalšími hlavní představitelka společnosti International Association for Dialogue Analysis; srov. např. ✍Weigand(ová) (1989), ✍Fritz & Hundsnurscher (eds.) (1994). Viz také ↗institucionální dialog, ↗spontánní dialog.

Rozšiřující
Literatura
  • Bachtin, M. M. Román jako dialog, 1980.
  • Bečka, J. V. Česká stylistika, 1992.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. Styl mediálních dialogů, 2013.
  • Fritz, G. & F. Hundsnurscher. (eds.) Handbuch der Dialoganalyse, 1994.
  • Hausenblas, K. Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS 45, 1984, 1–7.
  • Hoffmannová, J. K univerzálnosti a specifičnosti pojmu dialog. In Č-US 2, 2000, 53–62.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová ad. Konverzace v češtině (při rodinných a přátelských návštěvách), 1999.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Linell, P. Approaching Dialogue. Talk, Interaction and Contexts in Dialogical Perspectives, 1998.
  • Marková, I. Dialogičnost a sociální reprezentace. Dynamika mysli, 2007.
  • Marková, I. & K. Foppa. (eds.) The Dynamics of Dialogue, 1990.
  • Marková, I. & K. Foppa. (eds.) Asymmetries in Dialogue, 1991.
  • Marková, I. & C. F. Graumann ad. (eds.) Mutualities in Dialogue, 1995.
  • 3, 1987, 645–659.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997, 307–311.
  • Mukařovský, J. Dvě studie o dialogu (Dialog a monolog. K jevištnímu dialogu). In Mukařovský, J. Kapitoly z české poetiky 1, 1941, 143–179.
  • Müllerová, O. Žánry a syntaktické rysy mluvených projevů. In Bogoczová, I. & K. Fic ad. (eds.), Tváře češtiny, 2000, 21–54.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová. Kapitoly o dialogu, 1994.
  • Weigand, E. Sprache als Dialog. Sprechakttaxonomie und kommunikative Grammatik, 1989.
  • Zeman, J. Základní konverzační situace v češtině. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Komunikační situace a styl. Studie k moderní mluvnici češtiny 2, 2013, 25–51.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): DIALOG. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIALOG (poslední přístup: 21. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka