TEXTOVOST

Základní

Základní vlastnost textu, tj. nadání jazykového útvaru být ↗textem. ✍De Beaugrande & Dressler (1981:3) text chápou jako „komunikační okurenci“ (souvýskyt), při níž při realizaci textu dochází k naplnění sedmi kritérií t. s tím, že pokud není některé z těchto kritérií naplněno, není text z komunikačního hlediska textem. T. se tedy podle tohoto přístupu opírá o konstitutivní principy, které se v konkrétním textu manifestují v jeho rysech. ✍De Beaugrande & Dressler (1981)✍de Beaugrande & Dressler (1992) postulují těchto sedm konstitutivních principů, jež jsou navzájem v interakci a mohou se tak vyvažovat: (1) kohezi, (2) koherenci, (3) intencionálnost (zaměřenost mluvčího k jistému obsahu (✍Searle, 1983), která určuje dominantní funkci textu, která se v něm manifestuje, resp. nadání textu určitou dominantní intencí, již lze charakterizovat podobně, jako se vymezují ilokuční funkce ↗mluvních aktů, a to s přihlédnutím k funkcím dílčích výpovědí, jež jsou vůči takové dominantní funkci subsidiární, podpůrné), (4) informativnost (sdělnost textu ve smyslu ne/očekávatelnosti informace s ohledem na typ textu, situaci, vědění a vztah mluvčích (tj. např. při nečekaném přechodu z neformálního na formální oslovení) i s ohledem na kompaktnost, kompatibilitu a úplnost informací), (5) akceptovatelnost (tj. jazyková, stylistická a obsahová přijatelnost textu pro adresáta s ohledem na jeho jazykovou kapacitu i připravenost porozumět významové soudržnosti a smyslu textu v situaci, v níž je text podán a v níž mluvčí sdílí, resp. je připraven sdílet společné vědění o světě), tedy nikoli jen ne/akceptabilita textu ve smyslu ne/gramatičnosti jeho jednotek (✍Chomsky, 1965), (6) situativnost (zapojenost textu do situačního a kulturního ↗kontextu i s ohledem na volbu média, ↗variety a ↗registrů) a (7) intertextovost (vázanost textu jednak na jiné texty prostřednictvím ↗aluze, resp. prostřednictvím prostředků ↗podání textu, jakož i paradigmatická vazba na žánrové modely či diskursní kategorie; u lit. textů srov. ↗intertextualita, viz též ↗evidenciálnost). ✍De Beaugrande & Dressler (1981) vycházejí také z tří regulativních principů, tj. eficience (čím méně nároků při produkci a recepci textu, tím eficientnější text je), efektivity (text je efektivní, když má na adresáta takový dopad, který si jeho producent přál) a přiměřenosti (text je přiměřený, když naplňuje kritéria t. a princip eficience a efektivity jsou v rovnováze).

V rámci ↗textové lingvistiky se t. v závislosti na metodologických východiscích a pojetí ↗textu odvozuje také z dílčího rysu textu, který ostatní rysy dominuje. Např. textová gramatika se zvl. ve svých počátcích soustředí na ↗kohezi a ↗koherenci textu, přičemž textem rozumí komplexní, spojitý, relativně uzavřený jazykový útvar konstruovaný od věty či výpovědi „zdola“. Komunikačně-pragmatické pojetí zase vychází z intencionálnosti, resp. intence textu zaměřené k jistému obsahu, přičemž textem rozumí funkčně a obsahově relativně jednotný a vnitřně soudržný celek konstruovaný od intence „shora“, jenž má v jazykové interakci určitou funkci. Oba přístupy se přitom nevylučují a příspěvek ✍de Beaugranda & Dresslera (1992) lze chápat také jako pokus o překonání rozdílů při výkladu různě pojímaného textu. Podle druhu textu a jeho funkce pak při konkrétní realizaci některé rysy vystupují do popředí, zatímco jiné mohou být potlačeny. Empirie je i východiskem kritiky ✍de Beaugrandova & Dresslerova (1992) výkladu t., neboť reálné texty se bez některých rysů mohou obejít. ✍Vater (1993), ✍Vater (2001) upozorňuje také na to, že problematické je i vymezení jednotlivých rysů vůči jiným rysům, ✍Feilke (2000:76) kriticky poznamenává, že pojmy použité oběma autory náleží k různým teoretickým tradicím, zatímco ✍Warncke (2002:127) jim pro textovou lingvistiku nadále přisuzuje orientační funkci, protože jejich pomocí lze popsat charakteristické vlastnosti prototypických textů (✍Fix(ová), 2008:19).

Rozšiřující
Literatura
  • Daneš. F. On Text-constituting Semantic Relations. In Rot, S. (ed.), Languages in Functions, 1983, 71–76.
  • de Beaugrande, R. & W. U. Dressler. Einführung in die Textlinguistik, 1981.
  • de Beaugrande, R. & W. U. Dressler. A New Introduction to Text Linguistics, 1992.
  • Feilke, H. Die pragmatische Wende in der Textlinguistik. In Brinker, K. & G. Antos ad. (eds.), Text- und Gesprächslinguistik: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, sv. 1, 2000, 64–82.
  • Fix, U. Text und Textlinguistik. In Janich, N. (ed.), Textlinguistik: 15 Einführungen, 2008, 15–34.
  • Greenbaum, S. (ed.) Acceptability in Language, 1977.
  • Chomsky, N. Aspects of the Theory of Syntax, 1965.
  • PMČ, 1995.
  • Searle, J. R. Intentionality, 1983.
  • Vater, H. Einführung in die Textlinguistik: Struktur, Thema und Referenz in Texten, 1993.
  • Vater, H. Einführung in die Textlinguistik. Struktur und Verstehen von Texten, 2001.
  • Warncke, I. Adieu Text – bienvenue Diskurs? Über Sinn und Zweck einer poststrukturalistischen Entgrenzung des Textbegriffs. In Fix, U. & K. Adamzik ad. (eds.), Brauchen wir einen neuen Textbegriff? Antworten auf eine Preisfrage, 2002, 125–141.
Citace
Marek Nekula (2017): TEXTOVOST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TEXTOVOST (poslední přístup: 5. 7. 2020)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka