DISKURZ

Základní

1. Pojmem d. se míní řada poměrně různých jevů – na jednom pólu je to pouhé užívání jazyka, zejména ve formě promluv a textů (discourse as language use), na druhém pólu sociální praxe spjatá s užíváním jazyka, resp. šířeji znakových systémů (discourse as social practice). Obě pojetí se v určité míře vzájemně předpokládají, v prvním je však větší důraz na užívání jazyka, v druhém na sociální praxi. Zatímco první pojetí je typické pro (anglofonní) lingvistiku, druhé je typické pro sociální vědy. Jsou však i pojetí, která programově usilují o propojení těchto dvou pólů, z nichž nejznámější je pojetí diskurzu v ↗kritické analýze diskurzu. Relativně komplexně si můžeme d. vymezit jako:

Soubor jazykových (obecně: znakových) reprezentací nějakého aspektu světa, spojený s určitým věděním, charakteristický pro určitou společenskou skupinu či instituci, která kontrolovaným produkováním těchto (a ne jiných) reprezentací zároveň přispívá k produkování sebe sama. (definice J. Nekvapila)

Užívání termínu d. v češtině je poměrně novou záležitostí. V lingvistice je to často pouhý anglicismus nahraditelný zavedenými spojeními či termíny jako užívání jazyka, jazykový projev, promluva n. text. Je symptomatické, že značná část problematiky pokryté anglofonními příručkami nazvanými Discourse Analysis (viz ✍Brown & Yule, 1983; ✍Widowson, 2007) by v č. či slovenském kontextu mohla být označena jako ↗textová lingvistika či dokonce ↗stylistika.

Rozšiřující

2. V českých (ale i německých) sociálních vědách je užívání termínu d. spojeno především s dílem francouzského filozofa M. Foucaulta. Ale to, že dnes v souvislosti s Foucaultem mluvíme v Česku o d., není samozřejmé. Ještě na začátku 80. let 20. stol. filozof P. Horák, pozdější překladatel některých základních Foucaultových děl do češtiny, ve své monografii variuje synonymicky výrazy „diskurz“ a „rozprava“ (viz ✍Horák, 1982). Pojetí d. u Foucaulta není jednoznačné, je však jasné, že „diskurz“ pro něj neznamená pouhý text n. promluvu. Sám ✍Foucault (2002:116n.) k tomu říká: „To, co popisujeme jako „systémy formování“, netvoří konečný stupeň diskurzu, pokud tímto termínem rozumíme texty (nebo promluvy), tak jak se nabízejí se svým slovníkem, syntaxí, logickou strukturou nebo rétorickou organizací. Analýza zůstává před touto zjevnou rovinou, jež je rovinou úplné konstrukce.“ Foucaulta spíš zajímají „preterminální regularity, vzhledem k nimž se konečný stav definuje“ a především tím se stává zajímavým pro sociální vědy, neboť tyto pravidelnosti, které předcházejí konečný stav, se utvářejí činnostmi institucí, ekonomickými procesy, formami chování apod. Podle ✍Fairclougha (1992), jednoho z protagonistů ↗kritické analýzy diskurzu, je na Foucaultových myšlenkách o d. cenné hlavně toto: (1) d. má konstitutivní povahu, vytváří/ustavuje různé aspekty sociálna, předměty vědění, sociální subjekty apod., (2) elementy diskurzní praxe nějaké společnosti n. instituce jsou synchronně i diachronně složitě (tj. intertextově i interdiskurzně) propojeny, (3) diskurzní povahu má i moc (demonstrováno vznikem a užíváním žánrů, jako je zpověď), (4) diskurz má v zásadě politickou povahu, jinak řečeno, mocenské zápasy probíhají prostřednictvím d., ale zápasí se i o diskurz sám, (5) důležitým aspektem sociální změny je změna diskurzní praxe. Fairclough však Foucaultovy myšlenky také kritizuje: Foucault podle něj neužívá pojem praxe ve smyslu konkrétních instancí sociálních aktivit, a to včetně mluvení a psaní, takže Foucaultova „diskurzní praxe“ nezahrnuje produkování konkrétních promluv a textů, což má i ten důsledek, že Foucault přeceňuje sociální účinek diskurzů a nedoceňuje aktivity konkrétních sociálních subjektů. Výsledkem této kritiky je to, že Faircloughova koncepce d. je na rozdíl od foucaultovských přístupů programově obohacena o textovou/promluvovou dimenzi (viz ↗kritická analýza diskurzu).

Diskurzy bývají často nazývány a vymezovány podle ústředních předmětů, které vytvářejí, tj. podle jejich hlavních témat (d. o migraci Romů, d. globálního oteplování), n. podle oblasti společenského života, v níž se objevují, resp. kterou spoluvytvářejí (mediální, politický, odborný d.), resp. kombinováním těchto dvou kritérií (mediální d. o migraci Romů, odborný d. globálního oteplování). Takto vymezené d. jsou specifickou abstrakcí založenou na nějakém souboru konkrétních textů či promluv, neboť tento soubor zná (má k dispozici) v relativní úplnosti jen příslušný analytik diskurzu, nikoli konkrétní mluvčí či sociální aktéři. Zatímco pro analytika je velikost tohoto souboru často dána rozsahem zamýšleného výzkumu, pro každodenní aktéry se (alespoň částečná) znalost tohoto souboru utváří na základě konkrétních interakcí, jichž se účastní. To je motivem pro pojetí d. jako „sítě všech textů (např. o nějakém tématu) a reakcí na ně a na jiné reakce“ (✍Homoláč, 2009:32), inspirovaného konceptem ↗mediální dialogické sítě.

3. Z hlediska textové lingvistiky se konceptu d. už dostalo nejrůznějších definic, výkladů a interpretací, zčásti přímo textovělingvistických, zčásti obecnějších (viz výše). Někteří autoři publikací, jež mají discourse n. discourse analysis v názvu, zdůrazňují nadvětný charakter a spojitost, soudržnost d.; je to úsek (stretch) jazykového vyjádření rozsáhlejší než věta, složený z několika propojených vět, konstituující koherentní jednotku (srov. např. ✍Stubbs, 1983). ✍Schiffrin(ová) (1994)✍Schiffrin(ová) & Tannen(ová) ad. (eds.) (2003) uvádějí tři hlavní typy definic d.: (1) d. jako „něco nad větou“, (2) d. představuje aktuální užití jazyka v komunikaci, (3) d. znamená užití jazyka v ↗kontextu, ve spojení se sociální praxí. (Srov. podobně i ✍Brown & Yule, 1983; n. ✍Johnstone(ová), 2002, podle níž d. je „to, co děláme užíváním jazyka“.) ✍Schiffrin(ová) (1994) rozlišuje formalistické a funkcionalistické pojetí d.; podle ní formalisté chápou d. jako strukturu a zdůrazňují v něm mezivětné vztahy (i když je třeba vzít v úvahu, že věta není jednotkou mluveného projevu). Naproti tomu funkcionalisté chápou d. funkčně, ve vazbě na sociální a kulturní kontext, na účastníky komunikace a jejich vztahy, činnosti, život ve společnosti; jednotkou d. není věta, ale kontextualizovaná ↗výpověď. Schiffrin(ová) se přimlouvá za spojení obou pojetí. Vztah formy a funkce vidí jako určující i ✍Renkema (1993), který d. definuje jako sekvenci propojených vět/výpovědí (FORMA), jimiž produktor komunikuje sdělení recipientovi (FUNKCE).

✍Nunan (1993) patří mezi badatele, kteří zdůrazňují distinkci d. a ↗textu. Text podle něho představuje realizaci jazyka, kterou lze interpretovat bez kontextu, kdežto d. zprostředkovává význam a účel a je zapuštěn do kontextu jazykového i nejazykového (ten zahrnuje typ komunikační události, téma komunikace, prostředí = setting, účastníky, jejich vztahy a záměry, zkušenosti a znalosti). ✍Cook (1994) odlišuje text a d. podobně; d. je „úsek“ (stretch) jazyka v užití, zprostředkující účastníkům význam v kontextu, vnímaný jako účelný (smysluplný) a koherentní, spojitý. D. pak lze chápat i jako „text v kontextu“. ✍Hodge & Kress (1988) pojímají d. jako sociální proces, do něhož jsou začleněny jednotlivé texty (tj. konkrétní materiální objekty produkované v diskurzu), podobně i ✍Fowler (1996): text je matérie, médium diskurzu, zatímco d. zahrnuje celý složitý proces interakce mezi lidmi produkujícími a přijímajícími texty.

Někdy se termíny textd. užívají beze snahy o přesné rozlišení, v podstatě jako synonyma. ✍Stubbs (1983) upozorňuje na to, že někdy bývá text rezervován pro projevy psané (pak se i sféra zájmu textové lingvistiky spojuje s projevy psanými), zatímco d. pro projevy mluvené. D. bývá rozsáhlejší než text, vyznačuje se hloubkovou, funkční ↗koherencí založenou mj. na konstelaci mluvních aktů, zatímco pro text je příznačná spíše povrchová ↗koheze. Možné je i rozlišení monologického textu a interaktivního diskurzu (který může zahrnovat též sociální událost). ✍Coulthard (1985) a další představitelé birminghamské analýzy diskurzu se také přikláněli k rozlišení psaného textu a mluveného, interaktivního, kontextově zapojeného d. Coulthard sice připomíná, že němečtí lingvisté užívají termín „text“ i pro mluvené projevy, zatímco jeho krajané M. Hoey a H. Widdowson užívají „diskurz“ i pro projevy psané. Týmové publikace Coulthardem editované však nesou příznačné názvy Advances in Spoken Discourse Analysis (✍Coulthard (ed.), 1992) × Advances in Written Text Analysis (✍Coulthard (ed.), 1994).

Autoři nahlížející do historie pojmu‑termínu d. uvádějí, že byl vykládán převážně jako „rozprava“, „rozhovor“ n. „diskuse“, tedy vztahován k mluveným dialogickým komunikátům. Přispěl k tomu pravděpodobně i ✍Benveniste (1959) a jinde svou distinkcí discours – histoire (později récit); viz ↗příběh a komentář. Jde o rozlišení dvou režimů řeči, světa komentovaného a světa vyprávěného, modu promluvy a modu zprávy. Zpráva informuje o minulých událostech a tváří se, „jako by se vyprávěla sama“; užívá se hlavně 3. osoba, ve francouzštině příslušné slovesné časy, žádné deiktické prostředky; vyprávění je neosobní, objektivizované, známky přítomnosti mluvčího a adresáta i vazba na komunikační situaci jsou potlačeny. Týká se především projevů psaných. D. (promluva) nezapírá situaci svého vzniku, mluvčího ani posluchače, vztah účastníků je vyznačen osobními zájmeny a slovesnými tvary, má povahu dialogickou, obsahuje prostředky vyjádření subjektivity, ↗modality, ↗deixe. Týká se projevů mluvených, ale i psaných. Čisté typy jsou spíše vzácné, častější jsou formy přechodné; odosobněné zprávy bez stop pisatele a adresáta se objevují zřídka, většinou jsou ovlivněny formou d.

✍Duszak(ová) (1998) z historie termínu d. ještě vybírá, že (také díky adjektivu diskurzivní) navozoval v minulosti i logické konotace, význam racionální uspořádanosti. Zaměření na psané texty spojuje Duszak(ová) hlavně s evropskou lingvistikou, mj. se strukturalistickými přístupy (zaměření na formu, hotový produkt, na gramatiku textu, jeho nadvětný rozměr). Američtí badatelé tvořící základy ↗etnometodologie a ↗konverzační analýzy se naproti tomu od počátku orientovali na mluvenou řeč, včetně využití prostředků neverbálních. Postupně pak v sobě analýza d. spojila zájem o strukturní i funkční aspekty projevů psaných i mluvených; zaměřila se na „jazyk v užití“ či „text v kontextu“ a do pojmu d. zahrnula celý komunikační akt, jeho složky verbální i neverbální, situaci i účastníky interakce, jejich strategie atd. Psané projevy s jejich více n. méně skrytou dialogičností, interaktivností, interpersonálními významy tu není třeba nijak oddělovat od projevů mluvených. D. je zde chápán i procesuálně; procesuální pojetí, které spočívá v tom, že d. zahrnuje situační kontext, interakci, strategie a záměry, vyzdvihují i další polští autoři ✍Bartmiński & Niebrzegowska Bartmińska (2012). Text bývá u této skupiny autorů pojímán i jako záznam, fixace (psaná, verbální) komunikační události. Také ✍Chimombo & Roseberry (1998) vykládají d. jako komunikační proces a jako interakci s mnoha komponenty, jejímž výsledkem je (široce chápaný) text. Jako dvě hlavní dimenze interakce vydělují: (a) kontext (jeho 8 základních komponentů tvoří sociální a kulturní situace, setting (prostředí), komunikační kanál, účastníci, jejich vztahy, postoje k textu, účel, téma; dohromady určují žánr textu); (b) jazyk (jeho 8 komponentů představují ↗reference a ↗koreference, slova a lexikální jednotky, substituce a ↗elipsa, spojky a spojování vět, konkrétní jazykové rysy, doslovné a nedoslovné významy, ↗inference, ↗konverzační implikatury, ↗presupozice, neverbální prostředky; dohromady určují registr textu, který odpovídá žánru).

Také u francouzských autorů (např. ✍Charaudeau & Maingueneau, 2002) se spojuje zaměření na interní vztahy v rámci nadvětné struktury se zaměřením na vnětextové souvislosti textu, tj. na d. jako propojení textu a kontextu. D. je podmíněn kontextem, kontext zpětně redefinován diskurzivními událostmi. U d. je důležitá interaktivnost, orientovanost na adresáta, kontextualizovanost a vztah k interdiskurzu, tj. žánrová charakteristika na pozadí jiných žánrů. D. je definován jako sociohistoricky ukotvený komunikační akt, n. také jako společensky a situačně podmíněná znaková struktura nad úrovní textu. Pracuje se i s odvozenými termíny hyperdiskurz, hypodiskurz, kodiskurz.

Z frankofonní sféry však bezesporu nejvíce ovlivnil současné přístupy k diskurzu poststrukturalista ✍Foucault (1994) a jinde; srov. k tomu i ✍Auer (2014). Pro Foucaulta d. není rozhovorem, přímou interakcí tváří v tvář, promluvovou událostí, nýbrž množinou textů/promluv (vzájemně k sobě vztažených, často institucionálně souvisejících) a společenských zásob vědění, jež se v textech/promluvách manifestují a jež jsou texty/promluvami produkovány. Foucault zdůrazňuje diskurzní praktiky, s nimiž jsou spojeny role, které účastník d. může/nemůže zaujmout (např. v d. šílenství roli lékaře, schizofrenního pacienta ad.); dále diskurzní formace (vztažení d. k určitému okruhu mluvčích, postoji, funkci, epoše, tématu – např. d. zdravotnický, surrealistický, ekologický, renesanční, mediální, polemický…). Dále klade důraz na řád d. (síť sociálních praktik, které řídí výběrovou realizaci jazykových možností) a na kontrolu d. (jako výkon moci). V d. se spojují konvencionalizované způsoby myšlení a mluvení, vybrané k vyjadřování idejí; množiny propojených idejí se označují jako ideologie. Na Foucaulta bezprostředně navazují představitelé ↗kritické analýzy diskurzu (critical discourse analysis).

✍Van Dijk (1997) v úvodu ke kompendiu s výmluvným názvem Discourse as Structure and Process chápe d. jako užití jazyka v kontextu (komunikační události, sociální situace). Jako jeho hlavní aspekty vyděluje užití jazyka („text and talk“, tedy v projevech mluvených i psaných), kognici (sdělování názorů, přesvědčení) a interakci v sociálních situacích. V souladu s Foucaultem však připisuje d. i ideje a ideologie (např. d. neoliberalismu, d. R. Reagana). Spolu s řadou dalších autorů Dijk rozlišuje d. v abstraktním smyslu (jako typ sociálního fenoménu) a konkrétní diskurzy (zde se d. stává počitatelným jménem). Další představitel kritické analýzy diskurzu ✍Fairclough (1992), ✍Fairclough (1995), ✍Fairclough (2003) rovněž liší d. jako abstrakci (na úrovni sociálních praktik, řádu d.) a diskurzy (v plurálu): jsou to způsoby reprezentace světa – procesů, relací a struktur světa materiálního, myšlenkového i sociálního. Různé d. představují různé perspektivy ve vztahu ke světu. D. se mohou i mísit, texty vztahující se ke stejným událostem n. aspektům světa mohou náležet do různých d. Podle Fairclougha prostřednictvím diskurzních událostí konstituuje d. různé aspekty sociálna (sociální subjekty, jejich vztahy, systémy znalostí a postojů); elementy diskurzní praxe (instituce aj.) jsou ve společnosti složitě propojeny, tj. jde o interdiskurzivitu (viz také ↗intertextualita). Sociální změny přinášejí i změny diskurzní praxe. D. má v zásadě politickou povahu, diskurzní povahu má i moc. Důležitým rysem d. je historičnost. Podle ✍Nekvapila (2006) Fairclough doplnil Foucaultovo pojetí d. o dimenzi textu/promluvy; text je podle Fairclougha základní vrstva d., kterou překrývá vrstva diskurzní praxe (zahrnující procesy produkce a interpretace textu) a vrstva sociokulturní praxe (vztažená k situačnímu, institucionálnímu, společenskému a kulturnímu kontextu); srov. i ✍Kaderka (2001).

Na Foucaulta navazuje svým pojetím i ✍Homoláč (2006): d. je užívání jazyka (případně dalších znakových systémů) členy dané společnosti, resp. jejich jistou skupinou a/nebo v určité oblasti společenského života a/nebo v komunikaci o určitém tématu. D. je tvořen texty a charakterizován diskurzními praktikami, tj. způsoby zacházení s texty, jejich produkce, recepce, distribuce textů i jednotlivých výrazových prostředků. Množina všech textů v d. je spojena paradigmatickým, architextovým vztahem; ten zakládá možnost syntagmatických, intertextových vztahů mezi texty v d. D. představuje síť z různých textů (např. o nějakém tématu) a reakcí na ně a na jiné reakce, síť situovanou v čase a prostoru; zahrnuje texty psané i mluvené, dialogické i nedialogické komplexy textů o stejném tématu. ✍Van Dijk (1997) liší i d.komplexy diskurzu (jako parlamentní debata, hesla ve slovníku, seriál aj.). Rovněž ✍Hoffmannová (1997) chápe dlouhodobý d. o určitém tématu jako soubor textů, které se dostávají do různých vzájemných vztahů a podílejí se na přenosu, zprostředkování, ale i vytváření určitých sociálních, politických, kulturních, v různé míře institucionalizovaných hodnot.

Specifickým užíváním pojmu‑termínu d. se vyznačuje naratologie. Čeští naratologové (např. ✍Hrabal, 2013) se opírají hlavně o ✍Genetta (1980) a chápou d. jako podání příběhu, způsob jeho (textové, obrazové, verbální, pohybové) realizace. Způsob vyprávění příběhu určuje významovou výstavbu díla. Diskurzivní rovinu vyprávění lze analyzovat s využitím tří základních kategorií: času, vypravěče a fokalizace (tj. perspektivy, pozice, z jaké je příběh prezentován).

4. V užším smyslu, reflektujícím primárně jazykovou strukturu d., je (pro první přiblížení) d. vnímán z hlediska toho, že jde o sled výpovědí (či ↗komunikátů), mezi nimiž se sledují diskurzní vztahy, n. méně často se užití tohoto termínu omezuje na projevy mluvené. V mnoha aspektech se popis d. blíží ↗stylistice, která nabízí zejména typologii jazykových projevů, dále úvahy o jejich výstavbě a funkci v komunikaci. Stylistikou z hlediska stavby textů se zabýval především ✍Hausenblas (1964), ✍Hausenblas (1972), ✍Hausenblas (1984), ale také již ✍Mathesius (1943). Systematicky se jevům na pomezí syntaxe a textových vztahů, tj. d. z hledisek, kterými se zabývá textová lingvistika, věnuje ✍Daneš (1968) a zejména ✍Daneš (1985) a později podává ucelenou koncepci tzv. nadvětné syntaxe ✍Hrbáček (1994). K popisu konektivních prostředků v č. pak zatím zřejmě nejpodrobnějším a nejucelenějším způsobem přispěly studie Hoffmannové (především ✍Hoffmannová, 1983; ✍Hoffmannová, 1984; ✍Hoffmannová, 1997) a ✍Peška (2011). Zvláštní pozornost byla v bohemistice věnována také teorii reference a anafory a otázkám určenosti (✍Palek, 1968; ✍Palek, 1988; ✍Hlavsa, 1972; ✍Hlavsa, 1975; ✍Daneš, 1979; ✍Běličová & Uhlířová, 1996 aj.), viz také ↗koreference.

Z hlediska dichotomie langueparole (popř. Chomského dichotomie kompetence a performance) je d. chápán jako realizace systému v konkrétních mluvených a psaných promluvách; z hlediska popisu systému zůstává otázkou, zda jde o vyšší rovinu jazykového systému (v Trnkově pojetí čtvrtý plán, promluva, srov. nyní ✍Trnka, 2014), n. zda se popis d. tomuto pojetí rovin vymyká (podle ✍Hausenblase, 1972, jde u stylistiky o křížení této osy, v rovině d. existují jevy systémové i parolové). V každém případě, jak upozorňuje již ✍Skalička (1937), ✍Skalička (1948), nemohou tyto otázky stát stranou lingvistického bádání.

Jako důležité propojení mezi studiem větné struktury a nadvětnými, diskurzními vztahy se jeví ↗aktuální členění větné. Lze tu navázat na pozorování ✍Weila (1844) o dvou možných návaznostech mezi větami, totiž paralelní, kdy na sebe věty navazují svými tématy, n. postupnou, kdy na réma jedné věty navazuje réma věty následující. Tato myšlenka se později znovu objevuje a dále rozvíjí v Danešových ↗tematických posloupnostech, viz ✍Daneš (1968), ✍Daneš, 1985. Podrobnější propracování vztahu mezi aktuálním členěním věty a koherencí v d. opírá Hajičová (v ✍Hajičová & Vrbová, 1982; ✍Hajičová, 1993; ✍Hajičová, 2012) o hypotézu, že existuje konečný mechanismus, který umožňuje posluchači identifikovat referent na základě částečného uspořádání prvků zásoby znalostí, o níž mluvčí předpokládá, že ji sdílí s posluchačem; toto uspořádání je založeno na různých stupních aktivovanosti těchto prvků, která je dána jednak pozicí daného prvku v základu n. ohnisku výpovědi, povrchovou realizací daného prvku a také vzdáleností od posledního povrchového zmínění prvku v d.

↗Korpusová lingvistika vnesla do analýzy diskurzních vztahů nový rozměr: díky možnostem počítačového zpracování se zpřístupňuje dosud nevídané množství jazykových dat pro empirické zkoumání a jednou z cest, jak jazyková data připravit pro využití v lingvistickém výzkumu, je jejich ↗anotace neboli značkování. Prvním soustavným pokusem o vytvoření počítačového korpusu anotovaného z hlediska diskurzních vztahů je pro angl. tzv. Penn Discourse Treebank (✍Prasad(ová) & Dinesh ad., 2008), primárně založený na zkoumání vztahů mezi dvěma sousedními větami vyjádřenými tzv. konektory (konektorem v širším slova smyslu je např. spojka, částice či víceslovné spojení; postupně se ukázalo, že specifikaci konektoru je třeba rozšířit a předmětem výzkumu i součástí anotačních schémat se staly i tzv. alternativní spojovací prostředky, srov. ✍Prasad(ová) & Joshi ad. (2010) a pro č. ✍Rysová, 2012). Pro č. vznikl v návaznosti na ↗Pražský závislostní korpus tzv. Pražský diskurzní korpus (PDiT); viz ✍Poláková & Mírovský ad. (2013), a to na stejném objemu dat, jaký poskytuje nejnovější verze 3.0 Pražského závislostního korpusu (✍Bejček & Hajičová ad., 2013).

Analýza diskurzních vztahů byla původně inspirována snahou vysvětlit funkci spojovacích prostředků, které uvádějí formálně oddělené výpovědi do jistého významového vztahu (příčina, rektifikace, zobecnění apod.); postupně se však zabývá i dalšími otázkami textové koherence, jako jsou textová koreference a asociační vztahy (✍Poláková & Mírovský ad., 2013). Jednotky spojené vztahem tohoto typu autoři nazývají diskurzní argumenty. Jde o úseky textu vyjadřující jistou propozici (děje, stavy, události apod.); nelze tu užít termínu výpověď, protože zachycované vztahy se mohou vyskytovat i mezi větami závislými, které nejsou samostatnými výpověďmi. Pro anotační účely bylo v pojetí ↗PDiT stanoveno praktické omezení, že prozatím budou za diskurzní argumenty považována pouze vyjádření propozice pomocí slovesa v určitém tvaru, nikoli nominalizace, participia apod. Argumentem diskurzního vztahu tedy může být věta jednoduchá, věta vedlejší, souvětí a dále kombinace těchto struktur. Užití konektivních prostředků mezi nepropozičními výrazy (vztah mezi entitami maminka a tatínek) nepovažují autoři za jev výstavby diskurzu v uvedeném smyslu. Rozsah diskurzních argumentů je teoreticky neomezený – lze např. pozorovat příčinný vztah mezi celými dvěma odstavci textu. Pro dosažení jednoty v přístupu k textu se však v ↗PDiT uplatňuje princip minimality argumentu: rozsah argumentu je v konkrétním případě stanoven vždy tak, aby význam vztahu mezi argumenty byl vyvoditelný z obsahu argumentů samotných, avšak aby neobsahoval nadbytečné informace. Významové vztahy lze pozorovat i mezi argumenty, které nejsou formálně spojeny konektivním prostředkem (Nepřišel. Byl nemocný.). Analýza realizovaná v rámci PDiT se těmto vztahům prozatím věnuje pouze okrajově. Při značkování diskurzních vztahů (ale i ↗koreference a ↗asociační anafory) se pracuje se zachycením věty v podobě ↗závislostního stromu, jak je tomu na tektogramatické rovině ↗Pražského závislostního korpusu, a tyto vztahy se popisují jak v rámci jednoho stromu, tak i mezi stromy či skupinami stromů navzájem. Tento postup umožňuje využít informací již obsažených v předchozích analýzách těchto textů, lze se např. opřít o jednotnou rekonstrukci elips, která byla provedena na tektogramatické rovině, využít značek pro vsuvky, v některých případech přímo vyjít ze značkování vztahů na tektogramatické rovině (některé vztahy v podřadicích souvětích odpovídají diskurzním vztahům, např. příčina a přípustka). Viz také ↗analýza diskurzu, ↗kritická analýza diskurzu, ↗teorie reprezentace diskurzu.

Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Bartmiński, J. & S. Niebrzegowska Bartmińska. Tekstologia, 2012.
  • Bejček, E. & E. Hajičová ad. Prague Dependency Treebank 3.0, 2013.
  • Běličová, H. & L. Uhlířová. Slovanská věta, 1996.
  • Benveniste, É. Les relations de temps dans le verbe français. Bulletin de la Société Linguistique 545, 1959, 237–250.
  • Blommaert, J. Discourse: A Critical Introduction, 2005.
  • Brown, G. & G. Yule. Discourse Analysis, 1983.
  • Cook, G. Discourse and Literature, 1994.
  • Coulthard, M. An Introduction to Discourse Analysis, 1985.
  • Coulthard, M. (ed.) Advances in Spoken Discourse Analysis, 1992.
  • Coulthard, M. (ed.) Advances in Written Text Analysis, 1994.
  • Daneš, F. Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného). SaS 29, 1968, 125–141.
  • Daneš, F. O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS 40, 1979, 257–270.
  • Daneš, F. Věta a text, 1985.
  • Duszak, A. Tekst, dyskurs, komunikacja międzykulturowa, 1998.
  • Fairclough, N. Discourse and Social Change, 1992.
  • Fairclough, N. Critical Discourse Analysis, 1995.
  • Fairclough, N. Analysing Discourse. Textual Analysis for Social Research, 2003.
  • Foucault, M. Diskurs, autor, genealogie, 1994.
  • Foucault, M. Archeologie vědění, 2002.
  • Fowler, R. Linguistic Criticism, 1996.
  • Genette, G. Narrative Discourse. An Essay in Method, 1980.
  • Hájek, M. Čtenář a stroj: Vybrané metody sociálněvědní analýzy textů, 2014.
  • Hajičová, E. Issues of Sentence Structure and Discourse Patterns, 1993.
  • Hajičová, E. On Scalarity in Information Structure. Linguistica Pragensia 22, 2012, 60–78.
  • Hajičová, E. & J. Vrbová. On the Role of the Hierarchy of Activation in the Process of Natural Language Understanding. In Horecký J. (ed.), Coling 82 – Proceedings of the Ninth International Congress of Computational Linguistics, 1982, 107–113.
  • Hausenblas, K. On the Characterization and Classification of Discourses. In Vachek, J. (ed.), Travaux linguistiques de Prague, 1964, 67–83.
  • Hausenblas, K. Výstavba jazykových projevů a styl, 1972.
  • Hausenblas, K. Text, komunikáty a jejich komplexy. Zamyšlení pojmoslovné. SaS 45, 1984, 1–7.
  • Hlavsa, Z. K protikladu určenosti v češtině. SaS 33, 1972, 199–203.
  • Hlavsa, Z. Denotace objektu a její prostředky v současné češtině, 1975.
  • Hodge, R. & G. Kress. Social Semiotics, 1988.
  • Hoffmannová, J. Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu, 1983.
  • Hoffmannová, J. Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes. In Kořenský, J. & J. Hoffmannová (eds.), Text and the Pragmatic Aspects of Language, 1984, 101–140.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a…: současná situace stylistiky, 1997.
  • Homoláč, J. Diskurz o migraci Romů na příkladu internetových diskusí. Sociologický časopis – Czech Sociological Review 42, 2006, 329–351.
  • Homoláč, J. Internetové diskuse o cikánech a Romech, 2009.
  • Horák, P. Struktura a dějiny, 1982.
  • Hrabal, J. Narativní diskurz. In Kubíček, T. & J. Hrabal ad. Naratologie. Strukturální analýza vyprávění, 2013, 103–165.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Chang, G. C. & H. B. Mehan. Diskurz vedený nábožensky: Bushova vláda o válce s terorismem a alternativní diskurzy. Biograf 40–41, 2006, 85–111.
  • Charaudeau, P. & D. Maingueneau. Dictionnaire d´analyse du discours, 2002.
  • Chimombo, M. P. F. & R. L. Roseberry. The Power of Discourse. An Introduction to Discourse Analysis, 1998.
  • Jínová, P. Vybrané problematické aspekty konektivních prostředků v rámci anotace mezivýpovědních významových vztahů v PDT. Bohemica Olomucensia 2, 2011, 138–147.
  • Jínová, P. Nejčastější konektivní prostředky kauzálního vztahu v Pražském závislostním korpusu. Studie z aplikované lingvistiky / Studies in Applied Linguistics (SALi) 1–2, 2012, 35–52.
  • Jínová, P. & J. Mírovský ad. Semi-automatic Annotation of Intrasentential Discourse Relations in PDT. In Kay, M. & Ch. Boitet (eds.), Proceedings of the 24th International Conference on Computational Linguistics (Coling 2012), 2012, 43–58.
  • Johnstone, B. Discourse Analysis, 2002.
  • Kaderka, P. Text, kontext, diskurz. JA 38, 2001, 5–12.
  • Keller, R. Diskursforschung: Eine Einführung für SozialwissenschaftlerInnen, 2004.
  • Leudar, I. & J. Hayes ad. Hostility Themes in Media, Community and Refugee Narratives. Discourse and Society 19, 2008, 187–221.
  • Mathesius, V. Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu. SaS 7, 1943, 114–129.
  • Nekvapil, J. Úvodem k monotematickému číslu „Analýza promluv a textů, analýza diskurzu“. Sociologický časopis – Czech Sociological Review 42, 2006, 263–267.
  • Nunan, D. Introducing Discourse Analysis, 1993.
  • Palek, B. Cross-reference: A Study from Hyper-syntax, 1968.
  • Palek, B. Referenční výstavba textu, 1988.
  • Pešek, O. Argumentativní konektory v současné francouzštině a češtině. Systémové srovnání a analýza okurenční respondence, 2011.
  • Poláková, L. & J. Mírovský ad. Introducing the Prague Discourse Treebank 1.0. In Mitkov, R. & J. Park (eds.), Proceedings of the 6th International Joint Conference on Natural Language Processing, 2013, 91–99.
  • Prasad, R. & N. Dinesh ad. The Penn Discourse Treebank 2.0. In Calzolari, N. ad. (eds.), Proceedings of the Sixth International Conference on Language Resources and Evaluation (LREC'08), 2008, 2961–2968.
  • Prasad, R. & A. Joshi ad. Realization of Discourse Relations by Other Means: Alternative Lexicalizations. In Huang, Ch. & D. Jurafsky (eds.), Proceedings of the 23rd International Conference on Computational Linguistics (Coling 2010), 2010, 1023–1031.
  • Renkema, J. Discourse Studies. An Introductory Textbook, 1993.
  • Rysová, M. Alternative Lexicalizations of Discourse Connectives in Czech. In Calzolari, N. ad. (eds.), Proceedings of the Eight International Conference on Language Resources and Evaluation (LREC'12), 2012, 2800–2807.
  • Schiffrin, D. Approaches to Discourse, 1994.
  • Schiffrin, D. & D. Tannen ad. (eds.) The Handbook of Discourse Analysis, 2003.
  • Skalička, V. Promluva jako lingvistický pojem. SaS 3, 1937, 63–166.
  • Skalička, V. The Need for a Linguistics of „la parole“. Recueil linguistique de Bratislava 1, 1948, 21–38.
  • Stubbs, M. Discourse Analysis. The Sociolinguistic Analysis of Natural Language, 1983.
  • Trnka, B. Rozbor nynější spisovné angličtiny, 2014.
  • van Dijk, T. A. (ed.) Discourse as Structure and Process. Discourse Studies: A Multidisciplinary Introduction 1, 1997.
  • Weil, H. De l’order des mots dans les langues anciennes comparées aux languages modernes, 1844.
  • Widdowson, H. G. Discourse Analysis, 2007.
Citace
Jiří Nekvapil (1,2), Jana Hoffmannová (3), Eva Hajičová (4) (2017): DISKURZ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DISKURZ (poslední přístup: 21. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka