ROLE HLASIVEK V ŘEČI

Základní

Hlasivky se nacházejí v hrtanu, kde se pnou od hlasivkových chrupavek na vnitřní stranu chrupavky štítné. Při odpovídajícím nastavení hrtanových svalů jsou hlasivky rozkmitány výdechovým proudem z plic; přítomnost tohoto kmitání (hovoříme také o fonaci), jeho rychlost a způsob jsou základem pro obrovskou bohatost lidského řečového chování.

Hlasivky kmitají složitým způsobem (vytvářejí tedy více frekvencí najednou), přičemž nejnižší frekvenci označujeme jako ↗základní frekvence (F0). Základní frekvence je přítomna (tedy hlasivky kmitají) při tvorbě ↗hlásek, které nazýváme znělé. Jedná se především o ↗samohlásky (víme, že jde o hlásky tónové a tónovost je způsobena právě kmitáním hlasivek), dále pak o ↗sonorní konsonanty (nazály jako [m n] a ↗aproximanty jako [j l]) a znělé ↗obstruenty (explozivy jako [p d k], frikativy jako [f z ʃ] a afrikáty jako [t͜ʃ]). Je to právě u poslední jmenované skupiny, u obstruentů, kde se hlasivky podílejí na vytváření fonologických kontrastů: rozdíl mezi neznělými obstruenty /p s t t͜ʃ/ na jedné straně a znělými /v z d d͜ʒ) na straně druhé spočívá právě v kmitání hlasivek.

Vraťme se k samohláskám a sonorám. Je to především u těchto hlásek, kde změny v rychlosti kmitání hlasivek (změny F0) vnímáme jako změny výšky. F0 je tak nejdůležitějším korelátem vnímané výšky hlasu a v užším slova smyslu průběhy F0 vytvářejí ↗intonaci. V oznamovací větě Už musím jít. tak bude F0 klesat, zatímco ve zjišťovací otázce Už musím jít? bude stoupat.

Způsob kmitání hlasivek se odráží ve vnímané kvalitě hlasu. Běžně používáme tzv. normální fonaci, při níž hlasivky kmitají s vysokou amplitudou s vynaložením relativně malého úsilí. Složitý mechanismus ovládání hrtanových struktur nám ale umožňuje využít další způsoby kmitání hlasivek; hovoříme o fonačních modifikacích. Ponecháme-li například zadní část hlasivkové štěrbiny (glotis) mezi hlasivkovými chrupavkami mírně pootevřenou, hovoříme dyšně; toho využíváme, když chceme sdělit něco důvěrného. Naopak když středové části hlasivek silněji přitlačíme k sobě, hovoříme hlasem, který je vnímán jako ostrý.

Když hovoříme o činnosti hlasivek při řeči, stojí za zmínku i jejich úplné zavření a následné rozražení závěru; hovoříme o tzv. ↗rázu. Ve slově neobyčejný můžeme plynule přejít ze samohlásky [ɛ] na následující [o], avšak při pečlivější výslovnosti můžeme předponu oddělit [nɛʔobɪt͜ʃɛjniː]. Základní podoba rázu je hlasivková exploziva (tedy vytváříme zmíněný úplný závěr), ale často jej realizujeme jako pouhé snížení základní frekvence, někdy doprovázené nepravidelností (tzv. třepená fonace); i v takových případech však předěl jednoznačně vnímáme. Souhrnně můžeme u tohoto způsobu využívání hlasivek hovořit i o glotalizaci.

Hlasivky se tedy podílejí na vytváření segmentálních i suprasegmentálních kontrastů a pomocí jejich nastavování dosahujeme široké škály výrazových prostředků, které využíváme k naší každodenní komunikaci.

Rozšiřující
Literatura
  • Gerratt, B. R. & J. Kreiman. Toward a Taxonomy of Nonmodal Phonation. Journal of Phonetics, 29, 2001, 365–381.
  • Redi, L. & S. Shattuck-Hufnagel. Variation in the Realization of Glottalization in Normal Speakers. Journal of Phonetics, 29, 2001, 407–429.
  • Skarnitzl, R. Acoustic Categories of Nonmodal Phonation in the Context of the Czech Conjunction “a”. Phonetica Pragensia X, 2004, 57–68.
  • Skarnitzl, R. Znělostní kontrast nejen v češtině, 2011.
Citace
Radek Skarnitzl (2017): ROLE HLASIVEK V ŘEČI. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ROLE HLASIVEK V ŘEČI (poslední přístup: 19. 4. 2024)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka