SONORITA

Základní
Rozšiřující

Skalární vlastnost fonologických segmentů, která má vliv na jejich pozici ve slabičné struktuře.

Na škále s. stojí nejníže explozivy a nejvýše nízké vokály:

Ve zjednodušené podobě je škála s. třístupňová, přičemž nejníže stojí ↗šumové konsonanty (T), tj. explozivy a frikativy, uprostřed ↗sonorní konsonanty (R), tj. nazály, likvidy a glidy, a nejvýše ↗vokály (V): T < R < V.

Z fonetického hlediska není s. jednoznačně definována. Z hlediska akustiky je s. rozdílem v množství akustické energie koncentrované do jednotlivých frekvenčních pásem: hlásky s nejvyšší mírou s. mají ↗formantovou strukturu, hlásky na opačném konci škály žádnou formantovou strukturu nemají. Z artikulačního hlediska souvisí míra s. se stupněm ↗apertury: čím méně překážek stojí při artikulaci v cestě proudícímu vzduchu, tím vyšší má daná hláska míru s. Neplatí ale, že s. jakožto fonologická vlastnost je beze zbytku odvoditelná z fonetických charakteristik. Např. z artikulačního hlediska se jednotlivé typy sonor výrazně liší: nazály mají sice nulovou aperturu, ale vzduch při artikulaci proudí přes nosní dutinu, u likvid je pak rozdíl mezi laterálami, v č. /l/, které sice také mají nulovou aperturu, ale vzduch při artikulaci proudí ústní dutinou, a vibrantami, v č. /r/, jež mají zároveň nulovou a nenulovou aperturu; k diskuzi o fonetické interpretaci s. viz ✍Harris (2006), ✍Clements (2009).

V různých fonologických teoriích je s. segmentů definována různým způsobem. V modelech definujících fonologické segmenty jako množiny ekvipolentních rysů je míra s. dána kombinacemi různých hodnot daných rysů. Např. v ↗SPE definují míru s. rysy [±sonorní] a [±konsonantický]: šumové konsonanty mají rysy [–son., +kons.], nazály a likvidy [+son., +kons.], glidy [–son., –kons.] a vokály [+son., –kons.]. V teorii Government Phonology, kde subsegmentální strukturu tvoří hierarchicky organizované privativní melodické jednotky, tzv. elementy, je s. segmentů odvozena z jejich komplexity (tj. počtu elementů, které obsahují) a jejich uspořádání; viz např. ✍Harris (1990).

S. je, spolu s linearitou, určující pro derivaci slabičné struktury; viz ↗slabika. V lineárním řetězci hlásek jsou vokály jakožto segmenty s nejvyšší mírou s. automaticky sylabifikovány jako slabičná jádra. V ideálním případě pak s. uvnitř slabiky směrem k jádru stoupá a směrem od něj naopak klesá, popř. zůstává stejná (tzv. sonority sequencing principle). To mj. znamená, že dvojice typu RT jsou buď tautosylabické, tj. jsou sylabifikovány jako komplexní kódy, n. jsou heterosylabické, tj. jde o dvojice typu kóda‑iniciála, a to v závislosti na své pozici v slově. Např. ve slovech jako Norbert n. perkelt jsou dvě dvojice typu RT: první z nich, jsouc v intervokalické pozici, je heterosylabická, druhá, jsouc ve finální pozici, je tautosylabická, tj. Nor.bertper.kelt; k sylabifikaci dvojic se stoupající sonoritou (TR) viz ↗princip maximální iniciály (srov. též ↗slabikování).

č. mohou být jako slabičná jádra sylabifikovány i konsonanty s vysokou mírou s., tj. likvidy /r/ a /l/ a výjimečně i nazály, a to ve dvou kontextech: 1. v interkonsonantické pozici (např. br.loh, pl.ný), 2. postkonsonantické pozici na konci slova (např. ka.pr, so.kl). V prekonsonantické pozici na začátku slova ale sonory jádro netvoří, i když tvoří sonoritní vrchol; např. rdou.sit je dvouslabičné slovo, stejně i lka.ní, mhou.řit apod. Dvojice typu RT na začátku slova tak porušují princip s., podle něhož s. segmentů směrem k slabičnému jádru stoupá; viz ↗slabičný konsonant. V č. tradici se iniciální skupiny typu RT označují jako ↗pobočné slabiky.

Č. obecně patří mezi jaz., které v iniciální pozici tolerují konsonantické dvojice s různými profily s.; v tom se shoduje např. s polštinou, ale liší se např. od angličtiny, kde jsou v iniciální pozici možné pouze dvojice typu TR, tj. se stoupající s.

#TR
(stoupající sonorita)

#RT
(klesající sonorita)

#TT
(stejná sonorita)

#RR
(stejná sonorita)

tlapa, drak, pnout

rty, lhát, mžourat

tkát, pták, bdít, kdo

rmoutit, lnout, mnout

č. mohou stát na začátku slova i skupiny tří konsonantů, jejichž sonoritní profil je vždy v rozporu s principem s. Tyto skupiny jsou dvojího typu. První skupiny tvoří řetězce se ↗sibilantou; např. střílet, zdvihnout, žbluňkat, šklebit, štvát. Existence iniciálních skupin se sibilantami, v nichž s. směrem ke slabičnému jádru nestoupá, ale není specifikum č., jde o typologicky rozšířený jev; k tomu viz např. ✍Goad (2011).

Druhý typ tříkonsonantických skupin je naopak specifický pro č.: jde o skupiny s frikativou ř, tj. #CřC. Tyto skupiny tvoří uzavřenou třídu, kterou reprezentují staré kořeny ve slovech jako hřbet, hřbitov, hřmít, chřtán, křtít, třmen, třpyt, třtina a toponymech jako např. Břvany n. Třtice. V č. mohou být v iniciální pozici výjimečně i skupiny o více než třech konsonantech. Ty jsou ale až na výjimky (opět se sibilantami jako pštros, pstruh, vstřícný) heteromorfémové, tj. vzniklé prefixací (vz‑planout, v‑střelit).

Iniciální konsonantické skupiny s jiným než stoupajícím sonoritním profilem jsou v různých slabičných teoriích interpretovány různým způsobem. Obecně lze říci, že teorie používají dva různé nástroje pro analýzu: (a) extraslabičnost (např. ✍Rubach & Booij (1990) pro polštinu), (b) prázdná slabičná jádra (např. ✍Scheer (2007) pro skupiny typu #RT ve slovanských jaz. n. ✍Kaye (1992) pro skupiny s iniciální sibilantou v geneticky různých jaz.).

Literatura
  • Clements, G. N. Does Sonority Have a Phonetic Basis? In Raimy, E. & Ch. Cairns (eds.), Contemporary Views on Architecture and Representations in Phonological Theory, 2009, 165–176.
  • Goad, H. The Representation of sC Clusters. In van Oostendorp, M. & C. Ewen ad. (eds.), The Blackwell Companion to Phonology, 2011, 898–923.
  • Harris, J. Segmental Complexity and Phonological Government. Phonology 7, 1990, 255–300.
  • Harris, J. The Phonology of Being Understood: Further Arguments against Sonority. Lga 116, 2006, 1483–1494.
  • Kaye, J. Do You Believe in Magic? The Story of s+C Sequences. SOAS Working Papers in Linguistics and Phonetics 2, 1992, 293–313.
  • Rubach, J. & G. Booij. Edge of Constituent Effects in Polish. NLLT 8, 1990, 427–463.
  • Scheer, T. On the Status of Word-Initial Clusters in Slavic (and Elsewhere). In FASL 15, 2007, 346–364.
  • SPE, 1968.
  • Zec, D. Sonority Constraints on Syllable Structure. Phonology 12, 1995, 85–129.
Citace
Markéta Ziková (2017): SONORITA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SONORITA (poslední přístup: 20. 10. 2020)

Další pojmy:

fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka