PRASLOVANŠTINA

Základní

Poslední prehistorická fáze ↗glottogeneze Slovanů, fakticky nedoložený „prajazyk“ (též „jazyk předek“) slovanský, z něhož se vyvinula č. i ostatní ↗slovanské jazyky. Její konec se klade do sklonku 1. tis. n. 1., začátek do prvních stol. (300–400) n. 1. v navázání na protoslovanštinu (předslovanštinu, ranou praslovanštinu) jako bezprostředně předcházející fázi téhož vývojového proudu.

Rozšiřující

1 Fonologie

Vlastní p. se zformovala jako specifická jaz. větev hlavně sérií převratných změn hláskových, které vedly jednak ke vzniku zcela nového fonologického repertoáru (postupně repertoárů), jednak k hluboké proměně fónické podoby starých zděděných slov s dalekosáhlými důsledky morfologickými. Základní jednotkou, v jejímž rámci se realizovaly změny, byla slabika (proto „sylabismus“):

(a) Řada změn se charakterizuje jako projevy zákona otevřených slabik (n. tendence k progresivní sonoritě slabik); byly to:

(i) zániky souhl., a to všech v absolutním konci slov (s výjimkou některých předložek), např. +vьlkъ ‘vlk’ (bez pův. koncového ‑s) × lit. vil͂kas, lat. lupus, ř. λύκος, stind. vṛkā‑ stejného významu; a ražených před jinou souhl. uvnitř slov, např. +sъnъ ‘spánek’ od kořene +sъp‑ (srov. +sъp‑ati), tedy < +sъpnъ (srov. k tomu lit. sãpnas, stind. svápna‑, ř. ὕπνος aj. stejného významu), +gǫsli ‘housle’ od kořene +gǫd‑ (srov. +gǫd‑ǫ ‘hudu’), tedy < +gǫdsli atp. n. v (tehdy bilabiální) po b, např. +valiti × +obaliti < +obvaliti; zachovány zůstaly jen skupiny souhl. typu s/z+C (tj. sk, zd atd.), C+S (tj. dm, bl, kr atd.) a S+S (tj. mr aj.) na začátku slabiky (viz ↗disimilace);

(ii) vznik ↗nosovek ę, ǫ, např. +pętь ‘pět’ (srov. ř. πέντεtv.), +rǫka ‘ruka’ (srov. lit. rankàtv.);

(iii) ↗monoftongizace diftongů, při níž vznikly mj. nové u, ’u, ě (např. dat. sg. +vьlku, +konu, +ženě < +åu̯, +‑eu̯, +‑åi̯) a zvětšila se frekvence výskytu i (např. biti < +bei̯tei̯);

(iv) ↗metateze likvid, jejíž výsledky v pozdní p. diferencovaly sl. teritorium (↗nářeční štěpení praslovanštiny);

(v) ↗proteze, která rovněž změnila fónickou podobu starých slov, srov. +vy‑ a germ. +ūt, sthněm. ūz (něm. aus), +vъz‑ a lit. už‑, avest. us‑/uz‑, +jь‑detь ‘jde’ a lat. i‑t aj.

(b) Řada změn se charakterizuje jako projev tendence k palatalizaci hlásek v rámci sylabického harmonismu. Byly to:

(i) ↗palatalizace (souhl.), a to jednak velár, při nichž vznikly nové, dotud neexistující, fonémy č, (ď)ž, š, ć, , ś a v morfologii i slovotvorbě charakteristické alternace k č ć (např. +pekǫ, +pečešь, imper. +pьći), g – (d’)ž (např. +bogъ, vok. sg. +bo(d’)že, nom. pl. +bodźi) a ch š ś (v zsl. ś > š) (např. +mucha +mušьka, dat. sg. +muśě, zsl. +mušě), jednak všech souhl. před jotací, přičemž je zvětšena frekvence č, ž, š (i možnost jejich postavení před nepřední samohl., např. +duša, akuz. sg. +dušǫ, dat. sg. +mǫžu) a jsou vytvořeny nové palatalizované souhl. r’, l’, n’, dále t’, d’ (ty se posléze do různých sl.jaz. vyvinuly různě) a zsl. b’, p’, m’, v’ (když jsl.vsl. s l-epentetickým bl’, pl’, ml’, vl’, ale s omezením v b.-mk. oblasti), např. +more, +pole, +vona, +světa/+světta (?) ‘svíce’, +meda /+medda (?) ‘mez’, +zema (č. země, p. ziemia atd.) // +zemla (stsl., vsl., srb., ch., sln.) atd.;

(ii) ↗přehlásky samohlásek s důsledky pro morfologii (rozštěpení „tvrdých“ a „měkkých“ typů), např. nom. sg. +vьlkъ × +mǫžь, +město × +pole, dat. sg. +ženě × +duši aj.

(c) Řada proměn se uskutečnila v ↗prozodických prostředcích, zejm.:

(i) metatonie ↗slabičných intonací (s důsledky pro pozdější č. vokalickou kvantitu);

(ii) vývoj pův. ↗vokalické kvantity, který vedl mj. ke vzniku zprvu pouze krátkého o (např. pozdně psl. +ok‑o, srov. lat. oc‑ulus, +or‑ati, srov. lat. ar‑are), nového y (např. +synъ, srov. stind. sūnú-), ě (např. +běžati, srov. lit. bėgti) a redukovaných ъ, ь (↗jery) (např. +bъděti ‘bdít’, lit. budėtitv., stind. budhyátē ‘bdí’; +mьgla ‘mlha’, lit. miglà, ř. ὀ‑μίχληtv.).

2 Morfologie

Svou morfologií byla p. flexivním jazykem syntetickým, typologicky podobná č.; gram. kategorie vyjadřovala flexí.

(a) V deklinaci substantiv zachovávala kategorie pádu (nom., gen., dat., akuz., lok., instr.vok.) a čísla (sg., pl.du.) zděděné z ie. východiska (↗indoevropské jazyky). Formálně organizujícím faktorem psl. deklinačního systému se stal tzv. kmenový princip. Záležel v tom, že pův. trojčlenná struktura slovních tvarů „kořen – kmenotvorná přípona / téma – koncovka“ (s pův. víceméně jednotným souborem koncovek pro všechna subst.) byla při vývoji do p. zastřena tzv. „ztrátou pojmu o kmeni“ neboli fúzí v důsledku hláskových změn na švu starého kořene a kmenotvorné přípony a zejm. na švu kmenotvorné přípony a pův. koncovky. Výsledkem byly střídnice, které se z hlediska p. jeví jako nové koncovky. Jejich různost se vytvořila z geneticky stejných koncovek, ale různých kmenotvorných přípon; např. akuz. sg. +vьlkъ (<+‑o‑m), +žen‑ǫ (<+‑ā‑m), +kamen‑ь (<+‑en‑m̥) s bývalou společnou koncovkou akuz. +‑m, připínanou k různým kmenotvorným příponám. Různé skloňovací typy, které takto vznikly, se někdy nazývají ↗kmeny (o‑kmeny, a‑kmeny atd.), aby tak byl označen jejich původ. Vedle principu kmenového se ve výstavbě praslovanského deklinačního systému uplatnilo i rozlišování rodů (mask., fem., neutrum), zděděné ze starších fází; rozhodujícím organizujícím faktorem subst. deklinace se však rodový princip měl stát až v hist. vývoji sl.jaz. (i č.); viz ↗rod. Na sklonku pozdně psl. období se předpokládají tyto typy substantivní deklinace:

(i) kmeny samohláskové: o‑kmeny mask. a neutra (+vьlkъ, +vьlka a +město, +města), jo‑kmeny a jako jejich podtyp ьjo‑kmeny mask. a neutra (+mǫžь, +mǫža; +pole, +pola; +žrěbьjь, +žrěbьja ‘osud’ a +znamenьje, +znamenьja), a‑kmeny mask.fem. (+vojevoda, +vojevody a +žena, +ženy), ja‑kmeny a jako jejich podtyp ьja‑kmeny mask.fem. (+junoša, +junošę/‑ě a +duša, +dušę/‑ě / +sǫsědyni, +sǫsědynę/‑ě ‘sousedka’; +sǫdьji, +sǫdьję/‑jě ‘sudí’ a +ăldьji, +ăldьję/‑jě ‘loď’, srov. stč. lodí), u‑kmeny mask. (+synъ, +synu), i‑kmeny mask.fem. (+gostь, +gosti ‘host’ a +kostь, +kosti);

(ii) kmeny souhláskové: t‑kmeny mask. (+ălkъtь, +ălkъte ‘loket’), n‑kmeny mask. a neutra (+kamy, +kamene ‘kámen’ a +jьmę, +jьmene ‘jméno’), s‑kmeny neutra (+slovo, +slovese), nt‑kmeny neutra (+otročę, +otročęte ‘dítě’), ъv‑kmeny (podle pův. označované též ū‑kmeny) (+svekry, +svekrъve ‘tchyně’), r‑kmeny fem. (+mati, +matere).

Princip kmenový se projevoval v jednotném skloňování mask.fem. a‑/ja‑/ьja‑kmenů; též o‑/jo‑/ьjo‑kmeny a n‑kmeny měly – kromě staré diference v nom., akuz, vok. všech čísel – shodnou deklinaci pro mask. a neutra. Na druhé straně se přece jen projevuje už i nástup principu rodového: (i) mezi mask.fem. i‑kmenů rozdílné tvary v instr.sg. (+gostьmь × +kostьjǫ) a nom.pl. (+gostьje × +kosti); (ii) souhl. kmeny, představující skupinky neproduktivní a zastoupené malým počtem reprezentantů, jsou koncem p. v rozkladu a na ústupu, takže z pův. koncovek souhl. deklinace zachovávají v torzu jen některé jednotlivosti a mají už v mnoha případech analogické koncovky podle i‑kmenů, a‑kmenů a o‑kmenů (srov. např. stsl. varianty v nom.gen. pl. dьne // dьnьje, dьnъ // dьnьjьn.lok. sg. kamene // kameni), zčásti různě v různých sl.jaz. (srov. např. diference v sekundárních koncovkách dat., lok.instr.pl. mezi stsl. crьkъvamъ, crьkъvachъ, crьkъvami; materьmъ, materьchъ, materьmi a stč. tykvem (<‑ьmъ), tykvech (<‑ьchъ), tykevmi (<‑ьmi); materám, materách, materami); (iii) málo početná skupina i‑kmenů mask. zčásti zachovává rod, ale začíná přecházet k o‑/jo‑kmenům mask. (srov. stsl.dat. pl. pečatomъnom. sg. pečatь, dat. sg. pǫtu vedle pǫtinom. sg. pǫtь); srov. různý rod v sl.jaz., např. č. zvěřfem., r. zvermask.; č. pouťfem., r. put’mask.; (iv) málo početná skupina u‑kmenů začíná splývat s o‑kmeny téhož rodu (mask.). Byly tak učiněny první kroky k tomu, aby se nejproduktivnější a nejpočetněji zastoupené typy pův. „kmenů“ staly postupně deklinačními reprezentanty rodů: o‑/jo‑/ьjo‑kmeny maskulin (zprvu ještě bez rozlišení životnosti a neživotnosti) a neuter, a‑/ja‑/ьja‑kmeny a i‑kmeny feminin.

(b) V deklinaci adjektiv se toto deklinační schéma prosadilo dříve než u subst.; zastoupení měl typ „tvrdý“: o‑/a‑kmeny (+dobrъ, +dobra, +dobro jako +vьlkъ, +žena, +město), a „měkký“: jo‑/ja‑kmeny (+pěšь, +pěša, +pěše jako +mǫžь, +duša, +pol’e), oba vedle jmenného typu též v deklinaci složené (+dobrъjь, +dobraja, +dobroje; +pěšьjь, +pěšaja, +pěšeje). Adj. deklinace podle jiných kmenů je zachována ve stopách: i‑kmenová v izolovaných, ustrnulých a vlastně už adverbializovaných útvarech jako +ispьlnь (doloženo v stsl. isplъnь ‘úplně, zcela’), +prěprostь (doloženo ve stsl. ve významu ‘prostě, stručně; povrchně’) aj.; u‑kmenová deklinace je likvidována připojením sufixu ‑ko‑ (tedy o‑kmenů), např. +săldъkъ ‘sladký’ × lit. saldùstv. (u‑kmen). Koncovky kons. kmenů jsou zachovány (jak dokládá stsl.) (i) v nom.sg.pl.mask. komparativu (s‑kmeny): nom. sg. +starějь (<+‑is), pl. +starějьše (<+‑is‑es) × gen.sg. mask. +starějьša (<+-is‑jō(d)), dat.sg. mask. +starějьšu (<+‑is‑jou̯) (jako +mǫža, +mǫžu atd.); (ii) v nom.sg.pl.mask.part.préz.akt. (n‑/nt‑kmeny): nom.sg. mask. +vedy/ ‑a (< +‑ōn), pl. +vedǫšte × gen.sg. mask. +vedǫta (stsl. vedǫšta < +‑ont‑jō(d)), dat.sg. mask. +vedǫtu (stsl. vedǫštu < +‑ont‑jou̯) (jako +mǫža, +mǫžu atd.); (iii) v nom.sg.pl.mask.part.prét.akt. (s‑kmeny): nom.sg. mask. +plakavъ (+‑u̯ŭs < +‑us), pl. +plakavъše (+‑u̯ŭs‑e < +‑us‑es) × gen.sg. mask. +plakavъša (< +‑u̯ŭs‑jō(d), dat.sg. mask. +plakavъšu (<+‑u̯ŭs‑jou̯) (jako mǫža, mǫžu atd.).

(c) Zájmena si zachovávala specifické skloňování, a to jak bezrodá (os.zájm. 1. a 2. os.zájm. reflexivní, u nichž se používaly vedle tvarů ortotonických +mьně, +tebě/+tobě a +sebě/+sobě, též arch. tvary enklitické mi, ti, si, když tvary akuz. +, +, + byly ještě ortotonickými a enklitickými se začaly stávat teprve po proniknutí tvarů gen. +mene, +tebe, +sebe do akuz.), tak i rodová; u těch však docházelo k částečné promiskuitě různých typů kmenových i k vlivům skloňování jmenného a složeného.

(d) V konjugaci sloves docházelo v p. (a zčásti už v předchozích fázích) k podstatnějším změnám ie. dědictví:

(i) V oblasti slovesných modů zanikl nebo se tu ani nevyvinul konjunktiv známý z některých jiných ie. jaz. Až na ojedinělé zbytky zanikly tvary pův. imperativu, ale vytvořil se nový imperativ přehodnocením tvarů pův. optativu (tvary +nesi, +nesěte aj. jsou totožné s optativy např. v staré ř. aj.); viz také ↗imperativ ve starší češtině. Nově byl vytvořen kondicionál spojením ‑l‑ového participia s tvary slovesa +byti, a to (a) tzv. bi‑kondicionál, doložený v kontaminovaném a zčásti dubletním paradigmatu v stsl., který vznikl jako praslovanský neologismus patrně ze dvou souborů forem, jednak tvarů perfekto-prézentu s významem durativního futura: sg. +bimь, +bi, +bi; pl. +bimъ, +bite, +; du. +bivě, +bita, +bite (byly příslušné pro užívání ve větách účelových a obsahových žádacích/přacích), jednak komplexivního aoristu: sg. +bichъ, +bi, +bi; pl. +bichomъ, +biste, +bišę; du. +bichově, +bista, +biste (byly příslušné pro užívání v ireálném souvětí podmínkovém); (b) tzv. by‑kondicionál, nově tvořený z dosavadních tvarů by‑aoristu (bez ‑stъ v 2. a 3. os.sg.): sg. +bychъ, +by, +by; pl. +bychomъ, +byste, +byšę; du. +bychově, +bysta, +byste; ke konci psl. období bi‑kondicionál odumíral a začal být nahrazován by-kondicionálem; viz také ↗kondicionál ve starší češtině.

(ii) V oblasti ↗diateze se p. vyznačuje neexistencí tzv. media (slovesného „rodu středního“) a vytvářením nových pasivních obratů s pomocí si, a později i trpných part.

(iii) V oblasti slovesných časů se p. vyznačuje absencí starého perfekta (pokud nebylo zprvu záležitostí diateze; viz ↗indoevropské jazyky); specifický tvar vyjadřující stav přítomný vzniklý z děje minulého byl vytvořen v p. jako nové perfektum opisem z přít. tvarů slovesa byti a ‑l‑ového part., tedy +prišьlъ jesmь ‘přišel jsem’, vlastně ‘(šel jsem a) jsem přišlý’ (tyto tvary byly později přehodnoceny v průběhové préteritum a v č. mají význam préterita; viz také ↗préteritum ve starší češtině. – U omezeného počtu souhl. sloves 1. a 2. tř. je zděděno paradigma tzv. aoristu asigmatického (silného, tematického), tvořeného v ie. východisku od kořene rozšířeného o tematické -o‑/‑e‑ zčásti tzv. sekundárními koncovkami (ale geneticky de facto primárními), pro p. srov. +‑m, +‑s, +‑t, +‑mos, +‑te, +‑nt, jichž se užívalo pův. k tvoření min. časů; po jejich fúzi s kmenotvornou příponou vznikly nové sl. koncovky v tvarech jako sg. +nesъ ‘(při)nesl jsem’, +nese (2. i 3. os.), pl. +nesomъ (1. os.), +nesete (2. os.), +nesǫ (3. os.) a dále i du.: +nesově, +neseta, +nesete. Zděděno bylo i tvoření tzv. aoristu sigmatického s pomocí sufixu -s‑, ten je však koncem p. – kromě v pozici před C (‑ste, ‑sta) – zachován jen ve vzácných archaismech (např. stsl. věsъ ‘(při)vedl jsem’, probasę ‘probodli’), když jinak s bylo nahrazeno ch, a to zprvu foneticky (+prosisom > +prosišom > +prosichъ), posléze i analogicky (dle +prosichъ i +dělachъ); viz také ↗aorist asigmatický, ↗aorist sigmatický. Staré ie. imperfektum se nedochovalo, zato vzniklo nové imperfektum sufixem ‑ach‑, který se připojoval ke kmeni zakončenému na ě/a a k němuž se pak připojovaly koncovky známé z aoristu asigm.: +veděachъ ‘vedl jsem’, +veděaše ‘vedl jsi’, +veděachomъ (1. os.pl.), +veděašete (2. os.pl.), +veděachǫ (3. os.pl.) a du. +veděachově, +veděašeta, +veděašete; viz také ↗imperfektum. Ani staré futurum tvořené na části ie. teritoria s pomocí ‑s‑ nemá v p. pokračování; budoucí význam se vyjadřoval préz. tvary dok. sloves a s pomocí opisů, zvl. +vъčьnǫ / +načьnǫ ‘začnu’+ inf. (to je při tzv. inchoativním futuru možné dodnes) n. +jьmamь ‘mám’ n. +chotǫ ‘chci’ + inf. (tak doloženo ještě i stč.; opis budu + inf. je až mladší); viz také ↗futurum ve starší češtině, ↗futurum.

Formálně bylo tvoření slovesných tvarů založeno na rozlišování kmenů prézentního a infinitivního; préz. kmen byl buď atematický, n. tematický a dvojího typu byly podle toho i tvary prézentu; od ↗atematických sloves (+jesmь, +damь, +věmь, +jamь, smíšeně též +jьmamь) koncovkami v sg. +‑mь, +‑si, +‑tь, od ↗tematických sloves   +‑ǫ, +‑šь, +‑tь/‑tъ/‑Ø, v pl.du. stejně: +‑mъ, +‑te, +(ǫ)/+‑(ę)tь / +(ǫ)/+‑(ę); +‑vě, +‑ta, +‑te.

3 Syntax

Rekonstruovat historicky nedoložené fáze ve vývoji syntaxe je ve srovnání s hláskoslovím a morfologií obtížnější (a méně přesné) ze dvou důvodů. Jednak sám vývoj syntaktických typů neprobíhá jako v hláskosloví více méně důslednou substitucí jedné entity jinou v poměrně krátkém časovém úseku, nýbrž za dlouhodobé koexistence typu výchozího i typu mladšího / typů mladších, s jejich event. funkčním, stylistickým aj. rozlišením. A jednak jsou starší vývojové fáze jaz. doloženy jen v písemných záznamech, zčásti přímo jako texty literární, které se už touto svou specifičností právě v syntaxi hluboce odlišují od (pozdní) p., protože v ní se jaz. komunikace uskutečňovala jen v podobě projevů ústních, většinou situačně prvotních dialogických reakcí na základní životní situace, v menší míře též projevů situačně sekundárních (vyprávění, snad i útvarů ústní slovesnosti, textů obřadních, zvykového práva apod.). Důsledkem fyzické přítomnosti adresáta a situační evidentnosti základních pragmatických složek výpovědi „já – zde – nyní“ v ústní mluvě byla kontextová eliptičnost a situační implicitnost projevu. S ní souvisely asi četné bezpředložkové vazby tam, kde se postupně vyvíjely předložkové, srov. bezpředl. lok. +prilěpiti čьto čemь (ten dosvědčen v stsl., a to i v přísl. určení místa tomь městě ‘na tom místě’ a času tomь časě ‘v té době’), bezpředl. dat. +jьde Kyjevu (tak doloženo zvl. v str.), bezpředl. gen. +dojьde města apod. Lineárně nevratná realizace mluvené řeči, provázená více n. méně vždy „časovou tísní“, byla nezřídka nastartovávána a koncipována bez jasné celkové výpovědní perspektivy na elementárním sledu tématu a rématu (viz ↗aktuální členění větné), k němuž se připojovaly různé okolnostní a vysvětlující dodatky aditivním způsobem a s různou mírou syntaktické autonomnosti a formální nezapojenosti, jako formulačně neukončené ↗apoziopeze apod. Proto tu bylo patrně méně syntakticky uzavřených a vnitřně racionálně skloubených jednotek, skutečných vět intelektuálního typu, než v (literárních) textech psaných. V ústních projevech se s velkou pravděpodobností objevovala mj. syntakticky nezačleněná pojmenování v nom., „nominální věty“ sui generis, které už v mnoha případech ztrácely větnou platnost (při fónické realizaci zprvu pauzu/pauzy) a byly vtahovány do svého textového okolí způsobem, který se mohl jevit jako ↗anakolut, formální ↗atrakce, v němž se dalekosáhle uplatňovala ↗shoda podle smyslu apod. Reliktové útvary primitivní syntaxe jsou jako ojedinělé jevy ještě zčásti zachovány v starých písemných záznamech, nezanedbatelně i v souč. dial. Např. přísl. určení vyjadřující časovou distribuci v řadě po sobě následujících dní se dnes vyjadřuje repetiční figurou komparační den co den n. ablativní den ode dne, což bylo možné i v pozdní p. (doloženo stsl. dьnь jače dьnь n. dьnь otъ dьne), ale tam vedle toho též dьnь dьne a s mechanickou atrakcí prvního členu k druhému dьne dьne, ba také arch. dьnь dьnь. Nedostatek perspektivy celé výpovědi ve chvíli jejího zahájení dokumentují např. v mor.nář. věty typu Kúpiło sa jalůvka (jen při antepozici predikativního slovesa) bez očekávané (ale ovšem též možné) kongruence Kúpiła sa jalůvka. Dnešní gen. vlastnosti typu muž dlouhé brady a synonymní s ním instr. se s, tedy muž s dlouhou bradou, byly v užívání už i v pozdní psl. (instr. ještě bez sociativní předl.!), ale jako mladší útvary za starší a souběžně s nimi stále ještě existující nom. prostě pojmenovávající danou kvalitu bez formálně syntaktického zapojení (doloženo v stč. muž dlúhá brada), u něhož lze oprávněně předpokládat pův. archetypální autonomii syntaktickou (+Mǫžь. Dъlga bărda.).

Nč. přechodníky vznikly z nom. (všech čísel) starých jmenných tvarů part. nt‑ových a s‑ových, která byla svého druhu verbálními adj. a jako taková mohla konstruovat tzv. ↗doplněk, tedy (obdobně jako v nč.) +jьdǫ bosъ ‘jdu bos’ n. +jьdǫ poję ‘jdu zpívaje’. Doplňky se patrně vyvinuly z pův. nominálních vět: +Jьdǫ. Bosъ. ‘Jdu. (Jsem) bos’, +Jьdǫ. Poję. ‘Jdu. (Jsem) zpívaje (tj. zpívající)’. Participia však byla na rozdíl od adjektiv vybavena větší výrokovou dynamičností, a nadto celým valenčním potenciálem sloves, od nichž byla tvořena, takže vytvářela jako tzv. druhé/sekundární přísudky nespecifikované ekvivalenty vedl. vět (zvl. průvodních okolností a časových); proto mohla a mohou dosud od slovesa byti učinit dynamičtějším doplněk adjektivní, srov. např. stsl. idǫ, sy bosъ ‘jdu, jsa bos’. Na rozdíl od nč. přechodníků se pozdně p. sekundární přísudky participiální vyznačovaly větší mírou přísudkové samostatnosti: mohly být s větou obsahující primární přísudek spojeny s pomocí slučovacích spojek (interjekcionálního původu) i, a apod., např. stsl. krьštь sę isusъ i vъzide otъ vody, doslova: ‘byv Ježíš pokřtěn, i vyšel z vody’ (s i dnes nemožným), stč. bránieše sě jemu a řka (opět s dnes nemožným a). Přechodníky se mohly objevit po relativech a interrogativech, např. +ne věste česo prosęt’e (stsl. vskutku prosęšte, stč. prosiece), mohlo se jich užívat po fázových slovesech (žena ne prěsta lobyzajǫt’i, stsl. vskutku lobyzajǫšti, doslova ‘nepřestala líbajíc’, tj. ‘líbat’), užívalo se jich dále jako primárního přísudku po sponě +byti, např. stč. byl tři léta po moři jezdě, dosl. ‘byl jezdě’, tj. ‘jezdil’, dokonce i zcela samostatně bez kopuly (od starých písemných dokladů zčásti zachováno dodnes v r. dial., např. korova uže telivši ‘kráva už se otelila’, vlastně ve významu perfekto-prézentu ‘je otelená’), ba byly v užívání i part. obraty heterosubjektové (nominativ absolutní), vedle písemných dokladů starých srov. ještě i arch.nář. konstrukce v sl.jaz. současných jako č. (vmor.) Přinďa tam, nebylo tam nikoho, r. (úsloví) Boby ne griby: ne posejav, ne vzojdut apod.

Souvětí nč. typu nebyla ještě zformována, pravé spojky se vyvíjely většinou teprve v historickém vývoji sl.jaz. z bývalých interjekcí, partikulí a relativ. Existovaly snad jen (parataktické) kopulativní i, kopulativně-adverzativní a a kauzálně-explikativní bo a dále věty relativní, uvozované zájm., jako např. jьže ‘jenž, který’, n. příslovci, jako jьdeže ‘kde’ apod. Různé sémantické relace mezi větami sousedícími v proudu řeči, které dnes vyjadřujeme jako spojková souvětí, vyplývaly z konfrontace jejich propozičních obsahů při jejich prosté juxtapozici n. spojení kopulativním. V oblasti slovních druhů byly nejen spojky teprve ve stadiu zrodu, ale nebyly ještě zformovány ani číslovky. Představovaly jen soubor slov spjatých významem (označovaly jednotlivé členy přirozené řady čísel), ale rozdílných svou morfologií (zájmennou u 1 a 2, i nominální, a to zčásti v pl. u 3 a 4 a zčásti v sg. od 5 výše) a syntaxí; odlišně od dnešního úzu se chovaly zejm. čísl. 5–10, 100 a 1000, které měly povahu číselných subst.sg. (tedy +pętь něco jako ‘pětka, pětice’ atd. a pak: +ta pętь mǫžь jestь prišьla × nč. těch pět mužů přišlo); viz ↗číslovka.

4 Slovní zásoba

Pokud jde o slovní zásobu, kromě lexikálních vrstev přejatých n. vzniklých v kontaktu s jinými etniky (viz ↗glottogeneze Slovanů) tvořila základní slovní fond p. slova zděděná z ie. dávnověku jako kmeny (hotová slova) n. jako kořeny, resp. kořenová slova rozšířená o sekundární vokalické sufixy (‑i‑, ‑o‑, ‑a‑) většinou bez zřejmé sémantické motivace, pravděpodobně z potřeby kompenzovat ztráty způsobené hláskovými zániky, a zvětšit tak objem slova, resp. přiřadit je k produktivnímu morfologickému paradigmatu, např. (v p. podobě s o, nikoli s event. vývojovými mezistupni ă/å) myšь (i‑kmen, ale srov. lat. mūs), drěvo (s‑kmen, ale srov. ř. δρῦς), zima (a‑kmen, ale srov. lat. hiems); tak též některá etymologická deminutiva, jejichž sufixy však už v p. deminutivní funkci neměly, např. +ovьca (srov. lat. ovis), +sъlnьce (srov. lat. sol) aj. Toto staré lexikální dědictví (přímé i nepřímé) – kromě řídkých p. slov bez ie. souřadnic jako +dǫbъ ‘dub’, +klen‑ (klęti ‘klít, zaklínat’), +moltъ ‘mlat, kladivo’ n. +mьlčati – se dalekosáhle dochovalo z p. až do souč.sl.jaz.; v nich bylo společných slov tohoto typu objeveno na 1200, a pokud by se vzala v úvahu slova chybějící v jednom, resp. nejvýš ve dvou dnešních sl.jaz., je tu zachován soubor slov netvořených produktivně slovotvornými afixy v objemu zhruba 2 000 jednotek.

Mnohé označují přírodniny, a to jak jevy přírody neživé, živlů, prvků, útvarů geofyzikálních a astronomických, např. +zema, +voda, +solь, +rěka, +more, +větrъ, +mьgla ‘mlha’, +dъždžь ‘déšť’, +gvězda, +dьnь ‘den’, +noktь (> notь/nottь [?]) ‘noc’, +nebo aj., tak i přírody živé, pojmy zoologické, např. +bykъ, +blъcha, +koza, +mucha, +sorka ‘straka’, +svinьja, +vorna ‘vrána’, +vьlkъ, +žьlna ‘žluna’, pojmy botanické, např. +avorъ ‘javor’, +berza ‘bříza’, +kolsъ ‘klas’, +kǫkolь ‘koukol’, +lipa, +ovьsъ ‘oves’, +plodъ, +rěpa, +solma ‘sláma’, +vino, pojmy z živočišné a lidské anatomie a fyziologie, např. +čelo, +nosъ, +ormę ‘rámě’, +ucho, +potъ, +kry ‘krev’, +slьza, k tomu adj. jako +gluchъ ‘hluchý’, +slěpъ, +sytъ, +sъdorvъ ‘zdravý’, +živъ, k tomu i slovesa jako +běgati, +ležati, +sěděti, +skakati, +lizati, +piti, +sъpati, +drěmati, +bъděti, +plakati. S lidskou pracovní činností souvisí staré názvy nástrojů jako +gǫsli ‘housle’, +metьla, +motyka, +mečь, +sьrpъ, +veslo aj. n. různých zařízení, výtvorů a produktů lidské činnosti jako +dvorъ, +jama, +mostъ, +pektь (> petь/pettь [?]) ‘pec’, +ognь, +(j)iskra, +dymъ, +medъ, +melko ‘mléko’, +męso ‘maso’, +voskъ, +pěna a k tomu slovesa jako +loviti, +melti ‘mlít’, +myti, +ryti, +služiti, +tręsti ‘třást’, +tъkati ‘tkát’, +učiti, +viti atd.

Rozsáhlá a diferencovaná byla též nomenklatura příbuzenských a sociálních vztahů jako +mati, +dъkti ‘dcera’, +synъ, +sestra, +brat(r)ъ, +vъnukъ, +vьdova, +sǫsědъ ‘soused’, +gostь, +ljudьje aj.

Zastoupena byla i slova z oblasti psychické a pro pojmy emocionálního, intelektuálního n. morálního hodnocení jako +gněvъ, +strachъ, +grěchъ, +slava apod., rovněž slova kultovní a religiózní jako +bogъ, +klęti () ‘zaklínat (se)’, +rajь, +svętъ ‘svatý’ (pův. ‘mocný, silný’ v oblasti magie); dále též adj. jako +mǫdrъ, +tajьnъ, +zъlъ a vůbec adj. označující vlastnost vnímatelnou smysly, např. +mokrъ, +suchъ, +choldьnъ ‘chladný’, +teplъ, +tvьrdъ, +ostrъ, +tǫpъ ‘tupý’, +tichъ, +bělъ, +čьrnъ, n.adj. s významem polohy n. míry prostorové n. časové +lěvъ, +malъ, +pьlnъ, +širokъ, +vysokъ, +novъ, +moldъ ‘mladý’, +starъ, +vetъchъ ‘starý’. K obecně potřebným slovům základního významu patřila konečně i zájm., čísl., předl., jako +sъn, +vъn, záporky +ne, +ni aj.

5 Tvoření slov

Základní soubor slov byl rozhojňován tvořením nových slov. Vzácně je doloženo tvoření reduplikací kořene, např. +pol‑pol‑os ‘plápol’, +por‑por‑os ‘prapor’, +gol‑gol‑os ‘hlahol’ (též částečná reduplikace: +dadętь ‘dají’ < +dō‑d‑n̥t‑, doloženo ve stsl.).

Střídmě se využívalo kompozice, zvl. při tvoření společenské terminologie a vlastních jmen, např. +čelověkъ / +čьlověkъ (pro 1. část srov. lit. kélmas ‘kmen’, pro 2. část lit. vaĩkas ‘dítě, syn’, vaĩkis ‘chlapec, mládenec, pacholek’ < ie. +ueik‑ ‘síla, bojovat’, kompozitum tedy podle tradičního výkladu ve významu ‘příslušník rodu’; vzhledem k významu ie. kořene by pův. význam tohoto psl. kompozita mohl být i ‘bojovník rodu’), +bratъsestra ‘sourozenci’, +vojevoda, +Svętopъlkъ, aj.

V derivaci byla uplatněna prefixace, v níž se užívalo k tvoření nových slov předpon jako +po()‑, +jьz‑, +orz‑ ‘roz‑’, +ot‑, +ob‑, +vъz‑, +(n), +(n), +na(), +per() ‘pře(d)’, +za‑, +pri‑, +bez‑, nář. též +vy‑, které se primárně připínaly k slovesným základům a udržovaly se pak i u jmenných tvarů od prefigovaných sloves odvozených (+vъzdati : +vъzdanьje), někdy však fungovaly i jako první část nominálního útvaru, který od slovesného základu odvozen nebyl, např. +bezbožьnъ, +pomorьje.

Nejvlastnějším zdrojem tvorby nových slov byla sufixace. Z nových, specificky sl. sufixů srov. např. sufixy pro tvoření kolektiv a abstrakt +‑ьje (+listьje, +sъdorvьje ‘zdraví’), +‑ьstvo (+ljudьstvo, +běžьstvo), abstrakt od adj. +‑ostь (+mǫdrostь ‘moudrost’, +moldostь ‘mladost’), abstrakt od sloves i jmen +‑ьba, +‑oba (+služьba, +zъloba), jmen nástrojů +‑dlo (+šidlo, +ordlo ‘rádlo’), jmen činitelských +‑telь, +‑ьcь, +‑tajь, +‑ьnikъ, +‑ar’ь (ten přejat z lat. ‑arius prostřednictvím germ.) (+roditel’ь, +lovьcь, +ortajь, stč. rataj ‘oráč’, +dъlžьnikъ, +pekar’ь), názvů potomků a mláďat +‑ęt‑, +‑itjь (+kozьlę ‘kůzle’, stsl. lьvičištь ‘lvíče’), deminutiv +‑ьcь, +‑ьkъ, +‑ьka, +‑ъkъ, +‑ъka, +‑ikъ (+měšьcь ‘míšek’ k +měchъ, +nožьka, +květъkъ, +nožikъ), adj. posesivních i široce vztahových +‑itjь, +‑ovъ, +‑inъ, +‑jь, +‑ьskъ, +‑ьnъ (+ženinъ, +bratrovъ, stsl. otьčь ‘otcův/otcovský’, +mǫžьskъ, +želězьnъ), též +‑atъ, +‑itъ (+ženatъ, +sьrditъ ‘rozhněvaný’) aj. Ze slovesných přípon se rozvíjelo zejm. préz. +‑ne‑/+‑no‑ a (mladší) infinitivní +‑nǫ.

V důsledku rozchodu Slovanů ze ↗slovanské pravlasti docházelo k ↗nářečnímu štěpení praslovanštiny a z takto diferencované p. se vyvinuly ↗slovanské jazyky, mezi nimi též č.

Literatura
  • Adlivankin, S. Ju. & I. A. Frolova. Istorija praslavjanskoj fonetiki. Pozdnij period, 1979.
  • Arumaa, P. Urslavische Grammatik I–III, 1964–1985.
  • Barford, P. M. The Eearly Slavs: Culture and Society in Early Medieval Eastern Europe, 2001.
  • Bauer, J. Syntactica slavica, 1972.
  • Berneker, E. Slavisches etymologisches Wörterbuch 1–2, 1908–1914.
  • Birnbaum, H. Common Slavic. Progress and Problems in its Reconstruction, 1975.
  • Birnbaum, H. & P. T. Merrill. Recent Advances in the Reconstruction of Common Slavic (1971–1982), 1985.
  • Carlton, T. R. Introduction to the Phonological History of the Slavic Languages, 1991.
  • Čekman, V. N. Issledovanija po istoričeskoj fonetike praslavjanskogo jazyka, 1979.
  • Derksen, R. Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon, 2008.
  • Halla-aho, J. Problems of Proto-Slavic Historical Nominal Morphology: On the Basis of Old Church Slavic, 2006.
  • Holzer, G. Urslavische Phonologie. WSJ 49, 2003, 23–40.
  • Hujer, O. Slovanská deklinace jmenná, 1910.
  • Jagić, V. Beiträge zur slavischen Syntax: Zur Analyse des einfachen Satzes, 1899.
  • Kopečný, F. ad. Základní všeslovanská slovní zásoba, 1981.
  • Kopečný, F. ad. Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena 1. Předložky. Koncové partikule, 1973 (reprint 2010).
  • Kopečný, F. ad. Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia, 1980 (reprint 2010).
  • Kuznecov, P. S. Očerki po morfologii praslavjanskogo jazyka, 1961.
  • Lamprecht, A. Praslovanština, 1987.
  • Mareš, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1999.
  • Mareš, F. V. Diachronische Morphologie des Ur- und Frühslavischen, 2001.
  • Meillet, A. Le slave commun, 1934.
  • Němec, I. Genese slovanského systému vidového, 1958.
  • Ondruš, Š. Odtajnené trezory slov, 2000.
  • Rusek, J. & W. Boryś ad. (eds.) Dzieje Słowian w świetle leksyki, 2002.
  • Schenker, A. M. Proto-Slavonic. In Comrie, B. & G. G. Corbett (eds.), The Slavonic Languages, 2002, 60–121.
  • Shevelov, G. Y. A Prehistory of Slavic. The Historical Phonology of Common Slavic, 1964.
  • Sławski, F. (ed.) Słownik prasłowiański, 1974–.
  • Suprun, A. Je. Praslavjanskij jazyk, 1993.
  • Townsend, Ch. E. & L. A. Janda. Common and Comparative Slavic: Phonology and Inflection with Special Attention to Russian, Polish, Czech, Serbo-Croatian, Bulgarian, 1996.
  • Trubačev, O. N. (ed.) Etimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov. Praslavjanskij leksičeskij fond, 1974–.
  • Varbot, Ž. Ž. Praslavjanskaja morfonologija, slovoobrazovanije i etimologija, 1984.
  • Velčeva, B. Praslavjanski i starobălgarski fonologičeski izmenenija, 1980.
  • Zubatý, J. Studie a články I, 1, 1945.
  • Zubatý, J. Studie a články I, 2, 1949.
  • Zubatý, J. Studie a články II, 1954.
  • Žuravlev, V. K. Razvitije gruppovogo singarmonizma v praslavjanskom jazyke: opyt diachroničeskoj fonologii, 1963.
  • Viz také Glottogeneze Slovanů, Nářeční štěpení praslovanštiny, Slovanská pravlast, Staroslověnština.
Citace
Radoslav Večerka (2017): PRASLOVANŠTINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRASLOVANŠTINA (poslední přístup: 23. 5. 2018)

Další pojmy:

slavistika diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka