DIATEZE

Základní

Termín pro přiřazení ↗participantů / ↗aktantů sémantické struktury věty a pozic, které obsazují v syntaktické struktuře věty. Pro jazykovědu je důležité jednak to, jakými principy je toto přiřazení řízeno, tj. proč např. ve větě Babička sušila prádlo je agens (tj. babička) v pozici podmětu a patiens (tj. prádlo) v pozici přímého předmětu, zatímco ve větě Prádlo schlo je patiens nikoliv v pozici přímého předmětu, ale podmětu. Pro jazykovědu jsou nicméně zajímavé i takové d., které se dají analyzovat jako systematické formálně‑syntaktické alternace jedné a téže sémantické struktury. Typický příklad ukazuje (1):

(1)

a.

Zedníci právě opravují stodolu

b.

Stodola je právě opravována zedníky

V obou větách je nominální výraz zedníci participantem události opravování s rolí agens a stodola je participantem téže události s rolí patiens a věty (a) a (b) alternují různými d., tj. tak, že v (a) je v pozici gramatického podmětu agens a patiens je v pozici přímého předmětu, zatímco v (b) je v pozici gramatického podmětu patiens a agens je v pozici adjunktu s instrumentálem; přičemž v obou větách je neutrální slovosled ↗SVO, resp. SV. Tento typ systematické alternace daných různou d. je tradičně analyzován jako různý ↗slovesný rod (aktivum // věta s aktivní morfologií (a) × pasivum // věta s pasivní morfologií (b)); jde o rodovou diatezi. Termín d. se snaží reflektovat pozorování, že alternace typu aktivum × pasivum tvoří jen podmnožinu systematických alternací mezi větami, které byly zjištěny napříč jazyky a pro mnohé z nichž ani neexistují obecně přijaté názvy (na rozdíl od alternace v (1)). Vedle rodových d. existují i d. nerodové, v č. jsou to alternace (pro první přiblížení) např. ty v (2)–(8) (nejvíc takových alternací shromáždil ✍Mrázek, 1976):

(2)

a.

Zedníci právě opravují stodolu

b.

Právě se opravuje stodola *zedníky

(3)

a.

Vítr otevřel okno

b.

Okno se otevřelo větrem

(4)

a.

Petr rozlil mléko

b.

Petrovi se rozlilo mléko

(5)

a.

V jezeře se hemžily ryby

b.

V jezeře se to hemžilo rybami

(6)

a.

Bolí mě záda

b.

Bolí mě v zádech

(7)

a.

Petr má můj obdiv

b.

Můj obdiv patří Petrovi

(8)

a.

Napustil vodu do vany

b.

Napustil vanu vodou

Navíc byly pozorovány diatezové alternace lišící se nejen umístěním participantů v různých syntaktických pozicích, ale taky tím, že v jedné z diatezí je obligátní výraz, který v jiné obligátní není: Petr studoval matematiku (dobře) – Petrovi se studovala matematika *(dobře).

Kategorie d. se tedy nikoli náhodou objevuje v tzv. leningradské škole jazykové typologie (Cholodovič, Chrakovskij aj.) a v sémanticky orientovaném popisu ↗MTT a údajně (viz ✍Bybbe, 2010) poprvé byla představena ve společné studii dvou hlavních reprezentantů obou směrů; viz ✍Meľčuk & Cholodovič (1970). Pro č. funkčněstrukturalistické syntaktické myšlení byla svým přístupem „od významu/funkce k formě“ atraktivní a byla přijata jak v teorii ↗DVS, tak i ↗FGP a analyzována funkčně jako prostředek hierarchizace větné struktury (ve FGP) n. hierarchizace propozice v DVS; viz ↗hierarchizace propozice. D. tedy není (u nás ani jinde) analyzována pouze jako alternace syntaktických pozic participantů sémantické struktury věty, nýbrž i jako alternace významu. Struktury lišící se různou d. nejsou synonymní, ale liší se významem; některé sémanticky: např. Napustil vodu do vany neimplikuje ‘vana byla plná vody’ – Napustil vanu vodou implikuje ‘vana byla plná vody’; Uklízečka uklidila dr. Hrubanovi pracovnu = dokončený děj – Dr. Hruban má pracovnu uklizenu = výsledný stav plynoucí z děje; u některých není shoda, zda jde o rozdíl sémantický n. pragmatický: např. Petr rozbil vázu – Váza byla rozbita Petrem; viz ↗slovesný rod.

Pokud jde o vztah mezi větnými strukturami lišícími se různou d., existují dva základní přístupy, které jsou spojeny s přístupem k syntaktickému popisu. Alternující struktury jsou generovány (a) „každá zvlášť“, (b) „jedna z druhé“. Přístup (b), typický i pro č. syntaktologii, rozlišuje d. primární // základní a d. sekundární, tj. d. odvozené z d. primární. Uplatňuje se u takových alternací, které lze popsat transformačním pravidlem reflektujícím změny povrchové morfosyntaktické struktury. Obvykle se za primární d. pokládají takové struktury, které v množině alternací obsahují pozice pro všechny participanty a ve kterých je participant v hierarchii sémantických rolí (klasicky podle ✍Bakera (1988): agens (/ kauzátor) < patiens < expiriens < další) nejvyšší v pozici podmětu (v příkladech (1)–(7) je to varianta (a), v příkladu (8) to není podle tohoto kritéria rozhodnutelné, takže v některých teoriích se nepokládají za d., nýbrž za alternace valenčních rámců (např. MSoČ 2, 2014; tam i jejich detailní popis)). Za d. je naopak pokládá (1998), nejsou ale výsledkem derivace. Analýza rozlišující primární a sekundární d. je preferována u alternací obsahujících jedno a totéž sloveso a v jedné z alternací verbální struktura obsahuje více jazykového materiálu, takže tato struktura může být analyzována jako derivát, tj. sekundární d.; v příkladech (1)–(8) je to varianta (1b)–(5b). U alternací obsahujících jedno a totéž sloveso vyjádřené slovesem ve stejné morfologické formě (příklady (6) a (8)) je možné odvodit, která d. je primární a která sekundární jen v případě (6), neboť zde je směr vztahu mezi alternacemi konstruovatelný na základě definice primární diateze; jde tedy o d. derivačně „slabší“. V příkladu (8) jsou i podle tohoto kritéria alternace rovnocenné. Alternace obsahující různá slovesa, resp. predikáty, jež jsou v nějakém sémantickém vztahu, jsou taky analyzovány různě: pokud se pokládají za d., pak jde o d. bez derivačního vztahu (viz příklad (7) a taky např. (i) Petr je větší než Pavel – Pavel je menší než Petr, (ii) Sparta porazila Slavii – Slavia zvítězila nad Spartou, (iii) Petr je učitelem Pavla – Pavel je žákem Petra). Argumentem proti jejich analýze jako různých d. je (kromě jiného) to, že např. obě alternace (ii) poskytují alternace diatezí: Sparta porazila Slavii – Porazila se Slavia, Slavia zvítězila nad Spartou – Zvítězilo se nad Spartou.

Různé názory jsou také na to, zda za různé d. pokládat jen alternace obsahující stejný počet participantů, nebo i alternace, z nichž v jedné je počet participantů redukován. Problém nečiní alternace, v nichž jsou k dispozici syntaktické pozice pro participanty a jeden n. všichni participanti nemusí být vyjádřeni, např. (Farmář) už zasel (obilí (Obilí) bylo zaseto (farmářem), nýbrž alternace, z nichž v jedné je participant bez syntaktické pozice, a liší se názory, zda jde o redukci participantů n. jen o jeho nevyjádření (s významovým efektem). Např. (Petr) úmyslně tancoval pomalu  Úmyslně se tancovalo pomalu *Petrem; V kamnech vyhasl oheň – V kamnech vyhaslo.

Autoři diferencují diatezové alternace jedné a téže sémantické struktury (a s nimi spojené významové efekty) podle různých kritérií. V č. lingvistice jsou navrženy dva přístupy:

Z teorie ↗DVS je to (1998), chápající d. jako struktury v derivačním vztahu, které rozlišují alternace lišící se tím, že subjekt je v nich obsazen různými sémantickými participanty (d. subjektové), a alternace, v nichž subjekt zůstává stejný a liší se obsazením objektu (d. objektové), a hledisko derivačního vztahu uplatňuje v další analýze subjektových d. Diatezové alternace dělí podle toho, jaký participant je v primární d. v pozici subjektu (d. agentní × d. kauzátorské) a oba typy dále dělí podle toho, který participant je v pozici podmětu ve struktuře se sekundární d.: agens – patiens (Obecní úřad přidělil novomanželům malou garsonku – Obecním úřadem byla novomanželům přidělena garsonka – Novomanželům se přidělila garsonka), agens – recipient (Obecní úřad přidělil novomanželům malou garsonku – Novomanželé mají / dostali od obecního úřadu přidělenu garsonku); kauzátor – patiens (Lítost sevřela Petrovi hrdlo – Petrovi se sevřelo hrdlo lítostí) a kauzátor – recipient (Lítost sevřela Petrovi hrdlo – Petr má hrdlo sevřené lítostí). D. objektové (1998) jen registruje, analýzu těchto alternací představuje v rámci ↗DVS Daneš ve VT (1985).

Druhá klasifikace d.č. je zakotvena v teorii ↗FGP: MSoČ 2 (2014) pokládá d. za d. gramatické, a důsledně tedy při klasifikaci uplatňuje hledisko gramatického významu struktury, která je v té které alternaci příznaková (podle toho i d. označuje). Rozlišuje pak: (a) pasivní d. (jen Obecním úřadem byla novomanželům přidělena garsonka, nikoli Novomanželům se přidělila garsonka), rezultativní d. (Je / Mám uvařeno), recipientní (pasivní) d. (Novomanželé mají / dostali od obecního úřadu přidělenu garsonku), deagentní d. (Novomanželům se přidělila garsonka), dispoziční d. (Hrálo se mi výborně), reciproční d. (Jan a Marie se líbají) a (opatrně) také kauzativní d. (Dal popravit tisíce černochů).

Jiný aspekt, jímž se alternace liší, pozoruje ✍Padučeva (2000): rozdíl mezi větami (i) Američani (si) zvolili prezidentem / za prezidenta Baraca Obamu a (ii) Američani (si) zvolili prezidenta analyzuje jako rozdíl mezi d. přímou (i) a d. nepřímou (ii).

Objevují se také pokusy (u nás ✍Karlík, 2004) aplikovat diatezové alternace i na struktury menší než věta, tj. na nominální skupiny s ↗verbálním substantivem, a postihnout tak paralelismus vět a nominálních skupin:

(9)

a.

Pilát ukřižoval Krista

Pilátovo ukřižování Krista

b.

Kristus byl ukřižován Pilátem

Kristovo ukřižování Pilátem

Viz též ↗hierarchizace propozice, ↗slovesný rod.

Rozšiřující
Literatura
  • Avgustinova, T. & W. Skut ad. Typological Similarities in HPSG: A Case Study on Slavic Verb Diathesis. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in Head-driven Phrase Structure Grammar, 1999, 1–28.
  • Babby, L. H. Voice and Diathesis in Slavic. Glossos 10, 2010 (http://slaviccenters.duke.edu/).
  • Baker, M. C. Incorporation. A Theory of Grammatical Function Changing, 1988.
  • Běličová, H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu, 1982.
  • Grepl, M. & P. Karlík. Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty, 1983.
  • Cholodovič, A. A. Tipologija passivnych konstrukcij: Diatezy i zalogi, 1974.
  • Chrakovskij, V. S. Diathesis. Acta linguistica academiae scientiarum Hungaricae 29, 1979, 289–307.
  • Chrakovskij, V. S. Diateza i referentnosť. In Zalogovyje konstrukcii v raznostrukturnych jazykach, 1981, 5–38.
  • Karlík, P. Mají dějová substantiva slovesný rod? In Č‑US 5, 2004, 33–46.
  • Křížková, H. Kategorie osoby a systém diateze v slovanských jazycích. Sl 45, 1976, 337–355.
  • Mel’čuk, I. A. & A. A. Cholodovič. K teorii grammatičeskogo zaloga. Narody Azii i Afriki 4, 1970, 111–124.
  • Mrázek, R. Problematika tzv. hierarchizace propozice. SaS 37, 1976, 86–97.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Padučeva, E. V. Verbs Implying Semantic Role of Result: Correlation between Diathesis and Aspectual Meaning. Linguistische Arbeitsberichte 75, 2000, 125–136.
  • Perissutti, A. M. Lokativní diateze v češtině v rámci konstrukční gramatiky. In Polách, V. P. (ed.), Jazyková interakce a jazykové rozhraní a strategie "cutting‑edge" [JazInt], 2008, 211–218.
  • , 1998.
  • Štícha, F. Utváření a hierarchizace struktury větného znaku, 1984.
  • Uspenskij, V. A. K ponjatiju diatezy. In Chrakovskij, V. S. (ed.), Problemy lingvističeskoj tipologii i struktury jazyka, 1977, 65–84.
  • VT, 1985.
  • Viz též Hierarchizace propozice, Slovesný rod.
Citace
Petr Karlík (2017): DIATEZE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIATEZE (poslední přístup: 21. 9. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka