JERY

Základní

Praslovanské redukované samohlásky spjaté opozicí přední : zadní a označované zpravidla jako měkký jer (ь) a tvrdý jer (ъ).

Rozšiřující

(1) ь se do psl. vyvinul z ie. +ĭ: např. +dьnь ‘den’ (srov. lat. nun‑dĭn‑ae ‘trh’, doslova ‘trhový, tj. devátý den’), a ъ z ie. +ŭ, např. +mъchъ (srov. lat. mu̠scu̠s tv.); (2) v deklinačních koncovkách: ‑ь < bsl. +‑im < ie. +‑m̥ (po souhl.); v důsledku psl. ↗zákona otevřených slabik (viz ↗praslovanština) po zániku koncového +‑m, srov. akuz.sg.mask. n‑kmenů kamenь (< +kamenim < +kamenm̥), ‑ъ (a) regulérně < +‑ō̃n/+‑ō̃m, např. gen. pl. +vьlkъ ‘vlků’ (srov. ř.gen.pl. se členem τῶν λύκωνtv.); (b) ne zcela regulérně v koncovkách nom.akuz.sg. o‑kmenů mask.; je sice nom.akuz. sg. +vьlkъnom. z pův +‑os a s akuz. z pův. +‑m, když obě homoformní psl. koncovky dobře odpovídají lat. ‑us a ‑um, srov. lupuslupum se změnou předkoncovkového ‑o‑ > ‑u‑, ale o‑kmeny neutra mají za +‑om koncovku ‑o, např. město (nikoli tedy +městъ) a s‑kmeny neutr. za +‑os rovněž koncovku ‑o, např. slovo (nikoli tedy +slovъ). Hláskoslovná nedůslednost ve vývoji uvedených koncovek se vykládá různými možnými analogiemi, při nichž pro podobu koncovek neutra by byla mohla hrát úlohu forma nom.‑akuz. zájm. neutra to, regulérně < +tod; (3) z pův. redukovaného vokálu e/o při ↗ablautu: např. +berǫ × +bьrati (<+berati), +zovǫ × +zъvati (<+zovati).

Kromě etymologických j. se už v bsl. vyvinuly vsuvné ĭŭ doprovázející pův. slabikotvorné , , , , tedy ĭr, ŭr, ĭl, ŭl, ĭm, ŭm, ĭn, ŭn (viz ↗glottogeneze Slovanů); někdy se jim říká nepravé jery. V rekonstrukcích příslušných psl. slov se někdy užívá grafiky ьr, ъr, ьl, ъl, ьm, ъm, ьn, ъn (když za +, + vznikly ↗ nosovky), někdy prostě v řádku ьr, ъr, ьl, ъl, ..., např. +vьrba, +gъrdlo, +vьlkъ, +dъlgъ, i když nejde o j. etymologické. Jakožto vsuvné (svarabhaktické) samohlásky vstupující mezi souhlásku a pův. ьr, ъr, ьl, ъl se v sl.jaz. i v č. chovají vývojově jinak než j. etymologické (1)–(3); např. dnes je v č. vlk, nikoli *velk, jak by se byl vyvinul pravý j. ь, n. dluh, nikoli +delh, jak by se byl vyvinul pravý j. ъ. K tomu viz též ↗slabičný konsonant.

V souvislosti se ↗zákonem otevřených slabik (viz ↗praslovanština) vznikaly v pozdně psl. výpůjčkách tzv. neetymologické jery, které měly otevřít slabiky v příslušném cizím slově zavřené; doloženo v stsl. např. olъtarь ‘oltář, kněžiště’ z lat. altāre ‘oltář’, psalъmъ ‘žalm’ z ř. ψαλμός téhož významu, mъnasъ ‘hřivna‘ z ř. μνᾶς (tvaru gen.sg. nebo akuz.pl. substantiva μνᾶ ‘mince’) atp.

Před zánikem v pozdní psl. se j. v tzv. pozici napjaté, tj. před j/i̯, na větší části sl.jaz. teritoria prodlužovaly, a to ь > i a ъ > y, v silné pozici, tj. v sudé od konce, asi už v 9. stol., např. +dobrъjь > +dobryjь, v slabé pozici, tj. v liché od konce, asi až v 10. stol., např. +prǫtьje+prǫtije; v č. nastala navíc v těchto případech ↗kontrakce, např. dobrý, stč. prútie, nč. proutí. V slovech se sufixy a koncovkami obsahujícími j. v kontaktu s jotací docházelo nezřídka k metatonii (viz ↗slabičná intonace).

J. se někdy pokládají za samohlásky redukované („kratší než krátké“), ale jindy se tato jejich kvantitativní charakteristika neuznává. V každém případě koncem psl. období, kdy se začala krácením délek v některých pozicích obnovovat ve vokalismu opozice dlouhá : krátká (viz ↗vokalická kvantita), dostávaly se j. do systémové izolace, protože se nemohly do této opozitní soustavy zapojit; důsledkem je jejich vytlačení ze systému; v literatuře se objevuje pod názvem zánik a vokalizace jerů. Tyto fonologické procesy proběhly podle tzv. Havlíkova pravidla, formulovaného zprvu pro č., ale platného ve svém obecném znění pro všechny sl. jaz.

Havlíkovo pravidlo (v jedné z klasických formulací): V souvislé řadě slabik s j. zanikaly j. v lichých, tzv. slabých pozicích (počítáno od konce k počátku slov) bez náhrady, kdežto v sudých, tzv. silných pozicích, se vokalizovaly, tj. byly nahrazeny některými z krátkých samohlásek.

Tyto obecně sl. procesy záleží – podle klasické fonologické teorie – ve „ztrátě slabičnosti jako důsledku transformace dvou sylabém v jednu sylabu (slabiku)“ (✍Žuravlev, 1977); zahájeny byly v 10. stol. (tak i na našem území) a dovršeny na přelomu 12.–13. stol. (tak na strus. teritoriu). Konkrétními výsledky vokalizace j. se slovanské jazyky zčásti mezi sebou odlišují (viz ↗slovanské jazyky).

Do češtiny se oba j. vokalizovaly v e, např. psl. +21 (doložené v této podobě v stsl.) > den (srov. ale sch. dȃn), psl. +21 (‘spánek, sen’, doložené v této podobě v stsl.) > sen (srov. ale vsl. a mk. son, b. săn, sch. sȁn). Byla-li souvislost řady slabik s j. přerušena slabikou s jinou samohláskou, byl j. před ní (vlastně za ní při počítání „proti proudu řeči“) jakoby znovu v pozici první, jako lichý/slabý tedy zanikl, např. +1nędzь1 (pův. ‘kníže’) > kněz. (Jen domnělá je v č. vokalizace ъ > o např. ve slově bodrý (+bъdrъ); jde o novodobou výpůjčku z r., kde tato změna byla ve své době regulérní.)

Pravidelnost zániku a vokalizace j. je někdy porušena analogií; např. z +domъ3čь21 vzniklo očekávané domček vskutku v stč. (a v slk.), ale v nové č. analogií podle regulérního e ze silného/sudého j. mezi mčgen.sg. z +domъ2čь1ka > domečka proniklo toto e i do nom., kde hláskoslovné oprávnění nemá: domeček. Podobně analogií podle stč.gen. pl. desk s jerovým e mezi ds (+2skъ1) zobecnělo toto e posléze i v ostatních tvarech typu deska, kde je etymologicky nepůvodní, když za výchozí +dъska by hláskoslovně odůvodněný byl tvar dska; srov. ještě v titulu díla Viktorina Kornela ze Všehrd z rozhraní 15–16. stol. O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery.

Zánik a vokalizace j. a hláskové procesy jimi vyvolané podstatně změnily bývalou fónickou podobu č. slov i pův. typy a rozsah hláskových alternací v č. flexi a derivaci. Obecně vývojem j. začaly být v č. přijatelné i slabiky zavřené a vytvářely se nové typy souhl. skupin a celkově se zmenšil slabičný objem mnoha slov a slovních tvarů. Konkrétní důsledky vývoje j.č.: ↗alternace vokálů s nulou, náhradní dloužení (↗vokalická kvantita), ↗asimilace, ↗disimilace, ↗pobočné slabiky, ↗depalatalizace.

K pojmu j. v synchronní lingvistice viz ↗alternace vokálů s nulou.

Literatura
  • Abernathy, R. The Fall of the Jers: A Statistical Interpretation. In Halle, M. & H. G. Lunt (eds.), For Roman Jakobson, 1956, 13–18.
  • Havlík, A. K otázce jerové v staré češtině. LF 16, 1889, 45–51, 106–116, 248–258, 342–353, 436–445.
  • Havlík, A. Vokalizace předložek v češtině doby střední a nové. In Dvacátá druhá výroční zpráva o obecním gymnasii reálním spojeném s vyššími třídami gymnasijními i realními (městské střední škole) v Praze: koncem roku školního 1889, 1889, 3–14.
  • Jeselevič, I. E. & V. M. Markov. Istorija reducirovannych glasnych v russkom jazyke, 1998.
  • Komárek, M. Dějiny českého jazyka, 2012.
  • Krajčovič, R. Problém jerového pravidla. SlSlov 14, 1979, 23–27.
  • Novák, Ľ. K otázce jerových střídnic a kontrakce v střední slovenštině, 1931.
  • Pohl, H. D. Zum phonematischen Status der sogenannten Halbvokale (Jers) im Ur- und Gemeinslavischen. In Mayrhofer, M. & M. Peters ad. (eds.), Lautgeschichte und Etymologie, 1980, 367–376.
  • Šachmatov, A. A. Die gespannten (engen) Vokale ъ und ь im Urslavischen. Archiv für slavische Philologie 31, 1910, 481–506.
  • Šmilauer, V. Slovenské střídnice jerové a změna e, ě > a, o, 1930.
  • Žuravlev, V. K. Pravilo Gavlika i mechanizm padenija slavjanskich reducirovannych. VJa, 1977, 30–43.
  • Viz také Slovanské jazyky, Pračeština, Praslovanština.
Citace
Radoslav Večerka (2017): JERY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JERY (poslední přístup: 25. 1. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka