NOSOVKY

Základní

Nosové samohlásky ę/ǫ. Vznikly v ↗praslovanštině jako jeden z projevů tendence k progresivní sonoritě slabik (viz ↗zákon otevřených slabik, ↗sonorita) z ↗tautosylabických sekvencí e + n/m n. o/a + n/m.

Rozšiřující

N. vznikaly (a) pravidelně uprostřed slova, tedy e, o/a + n/m + C > ę/ǫ + C, např. +pętь ‘pět’ < +pentĭ (srov. ř. πέντε, stind. paňča, lit. penkì), +pǫtь ‘pouť, cesta’ < +pontĭ (srov. stind. panthāḥ ‘cesta’, lat. pons, gen. pont‑is ‘most’); též ę + C < ьn/ьm + C, ať šlo o pův. +/+, např. +pamętь ‘paměť’ < +‑mĭnt‑+‑mn̥t‑ (srov. lit. atmintìs ‘vzpomínka, paměť, památka’, stind. mati‑ ‘mysl, myšlenka’, lat. mens gen. ment‑is ‘mysl’) n. +in/+im v přejatých slovech, např. cęta ‘mince, zlaťák’, kъnędzь ‘kníže’, výpůjčky z germ. (srov. gót. kintus, germ. +kuninga‑); (b) na konci slova před pauzou jen ‑ēn/‑ēm > ‑ę, např. akuz.sg.zájm. 1. os. +mēm > ‘mě’, a ‑ān/‑ām > ǫ, např. akuz. sg. +rǫkǫ ‘ruku’ (ř. koncovka je ‑ān, lat. ‑ām). Jinak jsou střídnice jiné, a to (i)  < +‑ŏn/+‑ŏmn. < +‑ō̃n / +‑ō̃m, např. akuz. sg. (stsl.) rabъ < ‑ŏm (srov. ř. ‑on, lat. ‑um < +‑om), gen. pl. (stsl.) rabъ+‑ō̃n (srov. ř. -ō̃n); (ii) -y (též ‑a) < +‑ṓn / +‑ṓm, např. nom. sg. +kamy ‘kámen’ < +kamṓn,nom.sg.part.préz. akt. vedy (jsl., tak doloženo v stsl./ veda (ssl., tak dnes ještě v č.) < +vedṓn; (iii)  < +‑ьm < +‑m̥, např. akuz. sg. kamenь+kamenьm+kamenm̥.

Při ↗nářečním štěpení praslovanštiny jsou pozorovány alternace v koncovkách gen.sg., nom.‑akuz. pl. ja‑kmenů a akuz.pl.mask. jo‑kmenů: jsl. -ę × ssl. ‑ě, srov. jsl. dušę × ssl. dušě, jsl. mǫžę × ssl. mǫžě.

Do současnosti jsou n. (a) zachovány jen v polštině, kde je však za obě n.stp. slabice krátké dnes ę, např. +pętь > pięć, akuz. sg. +rǫkǫ > rękę, za obě n.stp. slabice dlouhé je dnes [ǫ], graficky ą, např. +pętъjь ‘pátý’ > piąty, +sǫdъ ‘soud’ > sąd (stopy rhinesmu („nosovosti“) jsou nesoustavně v „rozvázané“ výslovnosti s nazálou v b.mk.dial., např. +bǫdešь > băndeš, +pętъkъ > pentok); (b) denazalizovány, a to (i) vsl. ę’a/ja, např. +pętь > r. pjat’; ǫ > u, např. +rǫka > r. ruká; (ii) jsl. ę > e, např. ob. jsl. pet, ǫ > b. ă, srov. răká, mk. a, srov. raka, srb., ch. u, srov. rúka, sln. o, srov. róka; (iii) slk. ę > ä/ia, ’a, srov. +pęta > päta, +pętъkъ > piatok, +tęgnǫti > tiahnuť, +zajęcь > zajac, ǫu/ú, srov. +rǫka > ruka, +sǫdь > súd; (iv) luž. ǫ > u, srov. +ǫtъkъ > wutk ‘útěk’, ę > hl. ja/’a/a/e/(o), dl. ě/je/e, srov. +pęta > hl. pjata, dl. pěta, +tęgnǫti > hl. ćahnyć, dl. śěgnuś, +devętь > hl. dźewjeć, dl. źewjeś, +telę > hl. ćelo (gen. ‑eća), dl. śele.

Na českém území už v ↗pračeštině se n. vyvíjely takto: ę > äǫ > u, z těchto střídnic pak v souvislosti s jejich kvantitou a fonetickým okolím > nč. a/á, ě/e, í, srov. +pęta > pata, +pętъkъ > pátek, +pętь > pět, +desętь > deset, +zajęcь > zajíc, a u/ou (< ú), i/í, srov. +rǫka > ruka, +ǫtъkъ > útek, +sǫdъ > soud, +kryjǫkryji, +kryjǫtь > kryjí.

Literatura
  • Birnbaum, H. Reinterpretacje fonologiczne nosówek słowiańskich: na podstawie materiału prasłowiańskiego, starosłowiańskiego i polskiego. In American Contributions to the Fifth Congress of Slavists, 1963, 27–48.
  • Holzer, G. Urslavische Phonologie. WSJ 49, 2003, 23–40.
  • Kortlandt, F. H. H. On the History of the Slavic Nasal Vowels. IF 84, 1979, 259–272.
  • Milewski, T. O powstaniu prasłowiańskich samogłosek nosowych. RS 10, 1931, 80–115.
  • Noha, M. Zum Alter der urslavischen Nasalvokale. ZfSP 4, 1927, 64–68.
  • Viz také Nářeční štěpení praslovanštiny, Pračeština, Praslovanština, Slovanské jazyky.
Citace
Radoslav Večerka (2017): NOSOVKY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NOSOVKY (poslední přístup: 23. 5. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka