IMPERFEKTUM

Základní
Rozšiřující

Společně s ↗aoristem syntetický, tj. jednoslovný, minulý čas, který stará čeština zdědila z psl. a ve střední češtině zase ztratila; viz ↗slovesný čas ve starší češtině. Z hlediska způsobu tvoření se nazývá jednoduchý minulý čas, neboť jeho tvary se tvořily flexí připojovanou na pravou periferii uvnitř slova, stejně jako tvary jiného minulého času ↗aoristu a na rozdíl minulého času ↗préterita, které se tvořilo analyticky, tj. kombinací dvou slov. Původ i. je nejasný, neboť se jeho koncovky, obsahující ch‑ový element, nápadně podobají sekundárním formám ↗aoristu sigmatického, což ilustruje následující tabulka č. 1:

Tabulka č. 1: Koncovky staročeského imperfekta

os.

singulár

duál

plurál

1.

ch

‑chově / ‑chova

‑chom/‑chomy/‑chome

2.

‑še

‑šta (‑sta)

‑šte (‑ste)

3.

‑še

‑šta (‑sta)

‑chu

Variantní koncovky ‑sta, ‑ste, v tabulce uvedené v závorkách, jsou nepůvodní, stč. i. je přijalo sekundárně z ↗aoristu sigmatického, a to na základě tvarového vyrovnávání obou jednoduchých minulých časů. Tyto koncovky se připínaly ke kmeni, který byl ve stč. tvořen sufixem ‑ie‑ n. ‑á‑. Historické jazykovědné bohemistice činí potíže přiřadit tento „imperfektivní kmen“ k prézentnímu n. infinitivnímu slovesnému kmeni, tj. dvěma základním tvarotvorným základům č. slovesa. Tento stč. stav má své praslovanské kořeny. V psl. bylo tvoření i. velmi neobvyklé, neboť vytvářelo ↗hiát na hranici mezi slovesným kmenem a koncovkou: koncovky totiž v psl. vždy začínaly vokálem a a připojovaly se k tvarotvornému základu („kmeni“), který končil na a n. ě. Tento vokál a n. ě na konci tvarotvorného základu i. mohl být rozdílného původu: (1) byl infinitivní kmenotvornou příponou (+plak‑a‑ti → +plak‑a‑achъ; +trьp‑ě‑ti → +trьp‑ě‑achъ), (2) byl vokalickým zakončením kořene sloves s nulovou infinitivní kmenotvornou příponou (+zna‑Ø‑ti → +znaachъ; +umě‑Ø‑ti → +uměachъ), (3) byl vývojovým kontinuantem specifického imperfektivního sufixu +‑ē‑, kterým se tvořil tvarotvorný základ i. těch sloves, která měla jiné zakončení než (1) n. (2). Některá slovesa s tvarotvorným základem typu (3) (tj. s dodaným i. sufixem +‑ē‑) mohla být překvapivě derivována ze základu kmene prézentního, a to obvykle v těch případech, ve kterých vokalické zakončení infinitivního kmene neumožňovalo derivaci pomocí +‑ē‑: +pluti, plovǫ, plověšь → sg.: 1. os. +plov‑ě‑achъ, 2. a 3. os. +plov‑ě‑aše; +kryti, kryjǫ, kryjěšь → sg.: 1. os. +kryj‑a‑achъ, 2. a 3. os. +kryj‑a‑aše; +pęti, pьnǫ, pьnešь → sg.: 1. os. +pьn‑ě‑achъ, 2. a 3. os pьn‑ě‑aše; +prositi, prošǫ, prosišь → sg.: 1. os. +proša‑achъ (< +pros‑i‑a‑achъ), 2. a 3. os proša‑aše (< +pros‑i‑a‑aše). U některých sloves se již v psl. vytvořily dublety, tj. formy jak derivované z infinitivního kmene, tak také ze základu kmene prézentního: +zъvati, zovǫ, zovešь → sg.: 1. os. zъv‑a‑achъ × zov‑ě‑achъ, 2. a 3. os. zъv‑a‑aše × zov‑ě‑aše.

Ve stč. se situace ještě více zkomplikovala, neboť sekvence +‑ě‑a‑, +‑a‑a‑ nacházející se na hranici mezi tvarotvorným základem i. a vokalickým začátkem koncovky podlehly sérii fonologických změn, které podstatně proměnily podobu vokálu na hranici mezi slovesným základem a afixem (změny jsou vyjmenovány podle relativní chronologie v terminologii v diachronní bohemistice standardní): ↗kontrakci (2. os. sg. +umějaaše > +umějáše, +zъvaachъ > +zъváchъ), přehlásce ’a > ě v závislosti na konsonantickém kontextu (+umějáše > umějě:še), viz níže, diftongizaci ě: > ie (umějě:še > umějieše) a monoftongizaci ie > í (umějieše > umějíše). Tak se podoba původního „kmenotvorného vokálu“ zcela zastřela. Na základě uvedených hláskových změn se ve stč. vytvořily dvě podoby „quasiimperfektivního“ kmenotvorného sufixu 1. ‑á‑, 2. ‑ie‑ (> ‑í‑), které jsou v důsledku kontrakce dlouhé. Oba sufixy jen zčásti odpovídají původní distribuci praslovanského +‑a‑, +‑ě‑. Důležitým faktorem provázejícím vývoj i. sloves se stč. „kmenotvornou příponou“ ‑ie‑ bylo to, že v jistých osobách nemohla proběhnout přehláska ´a > ě, a to kvůli tomu, že konsonant následující po +‑á‑ byl tvrdý (1. os. sg. +umějaachъ > +umějáchъ > +umějách). V jiných osobách, ve kterých +‑a‑ předcházelo palatalizovanému konsonantu, však podmínky pro provedení přehlásky existovaly (srov. výše provedený výklad hláskového vývoje 2. os. sg. umějieše). Tak by měly ve stč. u těchto sloves existovat vedle sebe dvě podoby i. „kmene“ +umějá‑ × umějie‑. Navzdory uvedeným zákonitostem hláskového vývoje se u těchto sloves ve stč. vyskytuje jen jedna forma „kmenotvorného vokálu“: ‑ie‑ (uměj‑ie‑ch). Je proto nutné počítat s morfologickým procesem, který odstraňuje kmenovou alomorfii +uměj‑á‑uměj‑ie‑, a to ve prospěch podoby vzniklé na základě přehlásky (tj. uměj‑ie‑). Způsob stč. tvoření i. se od psl. změnil ve způsobu flektivní morfologie i v jiných případech: např. slovesa typu prositi, prošu, prosíš nepodléhala již v i. jotaci (viz ↗palatalizace): namísto psl. +prošaachъ bylo stč. prosiech.

Podobně jako v psl. se také ve stč. u některých slovesných typů tvořily dvě paralelní sady i. forem: 1. od infinitivního kmene končícího na ‑á‑, ‑ie‑; 2. od základu prézentního kmene rozšířeného ‑ie‑. Paralelní existenci dvou i. paradigmat jednoho slovesa dokumentuje následující tabulka:

Tabulka č. 2: Dvě sady forem imperfekta slovesa bráti, beru, béřeš

Formy derivované z infinitivního kmene

os.

singulár

duál

plurál

1.

brách

bráchově (chova)

bráchom (chomy/‑chome)

2.

bráše

brášta (sta)

brášte (ste)

3.

bráše

brášta (sta)

bráchu

Formy derivované ze základu prézentního kmene sufixem ie

os.

singulár

duál

plurál

1.

beřiech

beřiechově (chova)

beřiechom (‑chomy/‑chome)

2.

beřieše

beřiešta (sta)

beřiešte (‑ste)

3.

beřieše

beřiešta (sta)

beřiechu

Významová stránka stč. i. (podobně jako stč. ↗aoristu) je dosud nedostatečně prozkoumána. V diachronně koncipované slavistice jsou aorist a i. považovány za minulé časy, které původně (tj. v psl.) zařazovaly děj/stav slovesa do minulosti, čímž se lišily od složeného perfekta, jehož význam byl rezultativní (viz ↗préteritum ve starší češtině). Podobným způsobem lze interpretovat významovou stránku aoristu a i. v nejstarších stč. památkách, kde se užívaly jako vyprávěcí časy, tj. jako prostředky souvisle rozvíjeného vyprávění: i. pak obvykle sloužilo k vyjadřování dějů/stavů, u nichž se pozornost soustřeďovala na jejich průběh, viz Komárek (NMV, 1976:132): stav: přěd starými těmi Aristotiles sedieše, jenž tehdy králév mistr bieše AlxV ‘před těmi staršími seděl Aristoteles, který byl tehdy králův učitel’ (HMJČ IV, 1929:540); děj: ta rytieře prosiešta sv. Petra, aby z města postúpil (Pas) ‘ti rytíři prosili sv. Petra, aby opustil město’ (ibid.). Odtud bylo blízko k další funkci stč. i., a to minulého času děje/stavu průvodního k jinému minulému ději/stavu, viz Dostál (HiMČ II/2, 1967:192): když jeho na popravu vediechu, jeden nemocný počě volati (Pas) ‘když ho vedli na popravu, začal jeden nemocný volat’ (HMJČ IV, 2007:541). Kromě toho se stč. i. mohlo odvozovat od dokonavých sloves, a tím vyjadřovat specifické gramatické významy (Gebauer (HMJČ IV, 1929:542); ✍Hujer, 1934:71; Dostál (HiMČ II/2, 1967:193); Šlosar (HMČ, 1986:194): (a) opakovanosti děje/stavu: uzřieše zlodějě, běžieše s ním ‘jestliže spatřil zloděje, utíkal za ním’ (HMJČ IV, 2007:543) (b) nereálnosti (nefaktovosti) děje/stavu: tu pan Jan z Strážě po nepřieteléch jědieše a ovšem po nich v hrad vendieše, by byl s ním most u přiekop neleťal ‘tu pán Jan ze Stráže pronásledoval nepřátele a jistě by za nimi pronikl do hradu, kdyby se pod ním přikop nepropadl’ (ibid.). Někdy bylo užití i. u slovesa dokonavého vidu motivováno rýmem: vida to lev, že pán ležieše, žalostěmi velikými zařváše Baw ‘vida lev, že pán ležel, velikou žalostí zařval’ (HMJČ IV, 2007:549). Distribuce stč. i. a aoristu se však během dalšího vývoje čím dál tím více řídila slovesným videm, a tak se stč. i. tvořilo především od sloves nedok., zatímco aorist preferoval slovesa dokonavá (viz Šlosar v HMČ, 1986:194).

Při nemožnosti zkoumat mluvenou podobu starší č. nelze podrobněji pozorovat proces zániku i. v mluveném jaz., jisté však je, že stejně jako aorist silně ustupuje z památek 15. stol. (např. Hus ho užívá jen v biblických citátech n. parafrázích). Za jasný symptom jeho zániku lze považovat případy, kdy je užito u dokonavých sloves namísto aoristu bez výše uvedených specifických gramatických významů opakovanosti n. nereálnosti daného děje/stavu (někdy se hovoří o „hybridním aoristu“, tak ✍Hanzíková, 1979:15, 19, 20): jakžkoli Žibřid na koni osedíše, však jej Štilfrid hluboce zabodíše Štilf ‘ačkoli se Žibřid udržel v sedle, přesto ho Štilfrid probodl’ (HMČJ IV, 2007:549). V památkách 16. stol. se i. již téměř nevyskytuje, popř. je jeho užití předmětem dobových jazykovědných sporů (známa je např. polemika autorů prvních gramatik č. V. Filomatesa, který ho navrhuje v jaz. biblického překladu vůbec neužívat, a J. Blahoslava, který ho naopak doporučuje jako ekvivalent latinských imperfektivních forem; více viz Gebauer (HMČJ III, 1958:64)). Gebauer (HMČJ III, 1958:64), Trávníček (HMČs, 1935:383) a Komárek (NMV, 1976:133) považují za symptom zániku i. to, že se v památkách 16. stol. objevují chybně utvořené formy analytického préterita skládající se z i. a auxiliáru, jako je doklad byl lovieše, tj. formy, ve kterých je tvar i. lovieše mylně chápán jako „participium“. Funkční analýza může vidět souvislost mezi zánikem i. a aoristu a gramatikalizací vidu s argumentací, že když se gramatikalizoval vid, bylo z hlediska funkčního redundantní vyjadřovat rysy dokonavost a nedokonavost v minulém čase ještě i speciálními tvary časovými. Z formálního hlediska lze zánik i. a aoristu dávat do souvislosti se synkretismem 2. a 3. os.sg., která je v rozporu s typem č. jako jaz. bez obligátního lexikálního vyjádření subjektu.

Literatura
  • Aitzetmüller, R. Altbulgarische Grammatik als Einführung in die slavische Sprachwissenschaft, 19912.
  • Dostál, A. Studie o vidovém systému v staroslověnštině, 1954.
  • Hanzíková, L. K imperfektu dokonavých sloves. In Bauerová, M. ad. (eds.), Miscellanea Brunensia, 1979, 15–20.
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1958.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda IIIJazyk, 1934, 1–83.
  • NMV, 1976.
  • Pleskalová, J. Stará čeština pro nefilology, 2001.
  • Sadnik, L. Das slavische Imperfekt. WS 5, 1960, 19–30.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
Citace
Pavel Kosek (2017): IMPERFEKTUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/IMPERFEKTUM (poslední přístup: 6. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka