PALATALIZACE

Základní

1. Doprovodné přiblížení zadní části jazyka ke tvrdému patru (palatu), typ ↗sekundární artikulace.

2. Změna nepalatálních/nepalatalizovaných konsonantů v konsonanty palatální/palatalizované, nejčastěji vlivem kontaktu s předními vokály n. jotací, typ ↗asimilace. Vedle latentního spontánního tlaku mluvidel k pohodlnější výslovnosti rozhodovala o tom, zda a jak se p. konkrétně uskuteční, situace daného fonologického systému n. subsystému, resp. potřeby fonémických alternací při flexi a derivaci. Živě probíhaly p.psl. v souladu s širší tendencí k sylabickému synharmonismu (s ním souvisí přehlásky samohlásek a další typy asimilací).

Rozšiřující

2.1 Praslovanská palatalizace velár

(a) Při první palatalizaci velár, p. regresivní, se před pův. předními vokály +ē̆ n. +ī̆ měnily k > č, g > ž, ch > š, např. +četyre+ketūr‑ (srov. lit. keturì, lat. quattuor z pův. +k, za něž v balt. a sl. +k; viz ↗satemové jazyky); +živъ < +gīv‑ (srov. lit. gývas [gi:vas], lat. vīvus z pův. +g, za něž je v balt. a sl. +g; viz ↗satemové jazyky), n. 2. os. sg. préz. +rečešь+rek‑e‑šĭ (srov. 1. os. sg. +rek‑ǫ); 2. os. sg. préz. +možešь+mog‑e‑šĭ (srov. 1. os. sg. +mog‑ǫ); +grěšьnъ ‘hříšný’ < +grěch‑ĭ‑n‑ (srov. subst. grěchъ ‘hřích’).

Za znělé +g je doloženo fakticky ž, ale pův. střídnicí byla znělá afrikáta +d’ž, odpovídající neznělé afrikátě č (= t’š) za neznělou veláru +k. Závěrová složka [d’] v afrikátě +d’ž prehistoricky zanikla, ale její stopy zůstaly zachovány ve skupině +zg, v níž při první p. velár došlo k ↗asimilaci tuposti z > ž a k ↗disimilaci (tj. zániku druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek), např. +mozg‑ē‑nos po první p. velár a změně ē > a po ž+mozd’žanъ, asimilací tuposti > +možd’žanъ, disimilací > +možd’anъ (srov. stsl. moždanъ ‘morkový, tučný’ s -d‑ z bývalého, ale jinak už nedoloženého +d’ž+; k tomu subst. mozgъ ‘mozek’); n. z kořene se samohláskovým vrcholem prodlouženým (viz ↗ablaut) +gēr‑ (srov. k tomu s o‑stupněm +gor‑ v č. hořeti) utvořeno sufixem ‑o‑s a prefixem +jьz‑+ĭz‑ subst. +(j)ьz‑gēr‑os, po první p. velár +jьzd’žērъ, asimilací tuposti a změnou +ē v a+jьžd’žarъ, disimilací (zánikem druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) a po zániku slabých ↗jerů a poté i náslovného j‑ jako ↗pobočné slabiky > žďár ‘zhořelec’ → místní jm. Žďár (s -d‑ z bývalého, ale jinak už nedoloženého +d’ž).

Ve skupině sk (původní i vzniklé ↗asimilací znělosti ze zk) došlo při první p. velár obecně slovansky k asimilaci tuposti pův. ostré sykavky (šč), event. na části sl. teritoria též k disimilaci (zániku druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) šč (= št’š) > št’, např. +pisk‑ē‑la (srov. nepalatalizovanou podobu kořene v písk‑ati) > píščala (tak stč. a dosud ve vmor.nář.) > nč. píšťala, stsl. pištalь; n. +bez‑kĭnd‑ĭnos, asimilací znělosti a palatalizací > +besčędьnъ, asimilací tuposti > +beščędьnъ, disimilací (zánikem druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) šč (= št’š) > št’ (v stsl. s depalatalizací t’ > t beštędьnъ ‘bezdětný‘).

(b) Při druhé palatalizaci velár, rovněž regresivní, se před mladšími předními ě, i+oi̯ / +ai̯ (viz ↗monoftongizace) měnily k > ć, g > , ch > ś (a to zsl. > š), např. při externí komparaci cělъ ‘celý, zdravý’ < +kělъ < +koi̯‑los (srov. gót. hails, něm. heil, angl. whole), n. při interní komparaci stsl.nom. sg. noga × dat. sg. nodzě+nogě+năgai̯ (koncovku srov. v lat. aen. v ř. ‑a/‑ē s „iota subscriptum“), stsl.nom. sg. duchъ × nom. pl. dusi+duchi+dou̯šoi̯+dou̯soi̯ (srov. koncovku ‑oinom. pl.mask.ř.).

Znělá afrikáta  za g2 je historicky zachována ještě v starší vrstvě stsl., v mladší už po zániku závěrové složky frikativa z (tedy nodzě // nozě), frikativa je pak na větší části sl. jaz. území, i v č.; jen v p. je zachováno systémově dz < g2 (srov. p. pieniądze × č. peníze, slk. peniaze), a nesystematicky i v mk. (nář.). (V r. a slk. jsou dnes analogicky podle tvarů mimo palatalizační pozici restituovány tvary s velárami, např. na ruke.)

Nejednotný byl vývoj kv‑, gv‑ před ě, i+oi̯ / ai̯: zsl. bez p. (srov. č. květ, hvězda, p. kwiat, gwiazda), jsl.vsl. s druhou p. velár, tedy ćv‑, dźv‑zv‑, srov. stsl. cvětъ, dzvězda/zvězda, r. cvet, zvezdá.

Nejednotný byl vývoj skzg před ě, i+oi̯ / ai̯: zsl. (= št’š; > št’) a žd’ž (> žd’) jako při první p. velár × jsl. a vsl. sc (= sts; > st) a zdz (> zd), srov. stč. dska, na dščě / na dště (dnes analogií podle ruka – ruce už i deska – desce) × stsl. dъska, na dъscě / na dъstě; +mězga > stč. miezha ‘míza’, u mieždžě / u mieždě; stsl. dręzga ‘háj, les’, vъ dręzdzě / vъ dręzdě.

(c) Při třetí palatalizaci velár, progresivní p., se veláry měnily se stejným výsledkem jako při druhé p. velár, ale za jiných podmínek: po ьi, ę, pokud za velárou nenásledoval vokál, který palatalizaci bránil, tj. +ū̆ > yъ, např. +vьch‑ > vьś‑ / vьš‑ (stsl. vьsь, r. ves’ × č. všechen, p. wszystek,slk. všetok). Pův. pravidelnost zčásti zastřena analogií, srov. k nom. sg. +otьkъ, gen. +otьka, 3. palatalizací otьca, dat. +otьku (< +ătĭkău̯), palatalizací > otьcu a podle těchto tvarů s -c‑ též nom. +otьcъ, přehláskou > otьcь. (O třetí p. velár, podmínkách jejího průběhu, o jejím stáří, ba vůbec existenci panuje v odborné lit. nejednotnost. Jazykovědci se dnes převážně kloní k názoru, že třetí palatalizace velár se uskutečnila dříve než druhá palatalizace velár, srov. např. ✍Mareš (1999:56–58), ✍Holzer (2001:38–40), ✍Holzer (2003:35–36) aj.)

Pro systémové souvislosti p. velár se připouští možnost, že v době první p. velár ještě nebylo obecně sl. konstituováno fonologické ch, neboť to se vyvinulo z ie. +s po +i, +u, +r, +k, a to zprvu v š (viz ↗glottogeneze Slovanů), které by v případech jako 3. os. pl. aoristu +prosišę bylo mohlo být zachováno „předpalatalizačně“, tj. přímo z +prosisn̥t a už bez dalších předpokládaných mezistupňů se změnou š > ch (+prosichę) a s palatalizací ch > š (+prosišę). Totéž platí i pro zsl. při druhé a třetí p. velár (tedy dat. sg. +mou̯sai̯ > +mou̯šai̯ > +mušě), kdežto v jsl.vsl. ještě před druhou a třetí p. velár by byla proběhla změna š > ch a toto ch pak palatalizováno spolu s kć, g > rovněž v sykavku ostrou ś (tedy dat. sg. +mou̯sai̯ > +mou̯šai̯ > +mou̯chai̯ > +muchě+muśě).

2.2 Praslovanské změny souhlásek před jotací

Změny souhlásek před jotací  / j, jsou změny, při nichž  / j zaniklo: +kj > č, např. +plak‑ati, +plak‑jǫ+plačǫ ‘pláču’; +gj > (+dz) > ž, např. +lъg‑ati, +lъg‑jǫ+lъžǫ ‘lžu’; +chj > š, např. mask. +duchъ, fem. +duch‑ja+duša (ale při nejisté chronologii vzniku ch event. i možnost +doṷs‑ > mask. +douš‑os, fem. +doṷš‑ja > mask. +duchъ, fem. +duša); +sj > (+šš ?) > š, např. +prosi‑ti, +prosi‑enъ+prosi̯‑enъ+proššenъ (?) > +prošenъ; +zj > (+žž ?) > ž, např. +vozi‑ti, +vozi‑enъ > +vozi̯‑enъ > +vožženъ (?) > +voženъ; +rj > (+r’r’ ?) > +r’, např +mor‑jo > +mor’r’e (?) > +mor’e; +lj > (+l’l’ ?) > +l’, např. +pol‑jo > +pol’l’e (?) > +pol’e; +nj > (n’n’ ?) > +n’; např. +vonjavon’n’a (?) > +von’a; u alveodentál +tj > (+t’t’ ?) > +t’ a +dj > (+d’d’ ?) > +d’ pro pozdní psl. výsledek jen předpokládaný.

Ve spojení labiál s jotací se vyvinulo jako přechodový konsonant tzv. epentetické l, srov. +bj+bl’, např. +ljubi‑ti, +ljubi‑ǫ+ljubi̯‑ǫ > stsl. l’ubl’ǫ; +pj+pl’, např. +kupi‑ti, +kupi‑ǫ > +kupi̯‑ǫ > stsl. kupl’ǫ; +vj+vl’, např. +lovi‑ti, +lovi‑ǫ > +lovi̯‑ǫ > stsl. lovl’ǫ; +mj > +ml’, např. drěm‑ati, 2. os. pl. +drěm‑je‑te > stsl. drěml’ete, ale na sklonku psl. jako zcela regulérní doloženo jen na jsl.vsl. teritoriu, kdežto na zsl. území, kde jsou jen jeho ojedinělé stopy, buď už prehistoricky zaniklo, n. se plně nevyvinulo (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny); historicky zaniklo v b.mk. (viz ↗slovanské jazyky).

2.3 Vznik palatalizovaných konsonantů

Palatalizované konsonanty (též „změkčené“, „tónově zvýšené“, „diézní“) vznikaly v pozdní psl., zprvu jako poziční varianty před předními vokály i, ьe, ě, ę. Jev je to buď obecně sl. s prehistorickými depalatalizacemi v jsl. oblasti, n. od počátku pouze ssl. (s přesahem do b.‑mk. nář.). Stupeň realizované fónické změkčenosti je patrně před různými vokály různý; největší asi před ě, i, kde dochován v č. u [ď], [ť], [ň] (ty však už tvoří samostatnou palatální řadu), srov. ticho [ťicho], dělat [ďelat], nikdo [ňigdo] × +ťep’em’e > tepeme, kde nastaly ↗depalatalizace (kromě jsl. teritoria zasáhly sekundárně i část zsl. území a ukr., v níž dokonce též před +i > y). O ssl. měkkostní korelaci konsonantů též ↗slovanské jazyky.

Literatura
  • Belić, A. La troisième ou la plus récente palatalisation des gutturales. RÉS 8, 1928, 50–67.
  • Durnovo, N. Le traitement de *sk dans les langues slaves. RÉS 6, 1926, 216–223.
  • Ekblom, R. Die Palatalisierung von k, g, ch im Slavischen, 1935.
  • Ekblom, R. Die frühe dorsale Palatalisierung im Slavischen, 1951.
  • Havránek, B. Ein phonologischer Beitrag zur Entwicklung der slavischen Palatalreihen. TCLP 8, 1939, 327–334.
  • Holzer, G. Zur Lautgeschichte des baltisch‑slavischen Areals. WSJ 47, 2001, 33–50.
  • Holzer, G. Urslavische Phonologie. WSJ 49, 2003, 23–40.
  • Channon, R. On the Place of the Progressive Palatalization of Velars in the Relative Chronology of Slavic, 1972.
  • Jacobsson, G. Die progressive Velarpalatalisierung im Slavischen phonologisch betrachtet. WSJ 23, 1977, 70–75.
  • Jeżowa, M. Z problemów tak zwanej trzeciej palatalizacji tylnojęzykowych w językach słowiańskich, 1968.
  • Kalnyn’, L. E. Razvitije korreljacii tverdych i mjagkich soglasnych fonem v slavjanskich jazykach, 1961.
  • Knutsson, K. Über die sogenannte zweite Palatalisierung in den slavischen Sprachen, 1926.
  • Koschmieder, E. Die Palatalitätskorrelation im Slavischen. ZfSP 27, 1959, 245–255.
  • Lehr‑Spławiński, T. Próba datowania tzw. II palatalizacji spółgłosek tylnojęzykowych w języku prasłowiańskim. In Studia z filologii polskiej i słowiańskiej I, 1955, 375–383.
  • Lunt, H. G. Praslavjanskaja progressivnaja palatalizacija. In Jakopin, F. (ed.), Slovansko jezikoslovje: Nahtigalov zbornik, 1977, 167–181.
  • Lunt, H. G. The Progressive Palatalization of Common Slavic, 1981.
  • Mareš, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1999.
  • Nitsch, K. Nature et chronologie de la seconde palatalisation en slave commun. RÉS 6, 1926, 42–53.
  • Otrębski, J. O tzw. Baudouinowskiej palatalizacji w językach słowiańskich, 1929.
  • Otrębski, J. Die Sonderfälle der 2. slavischen Palatalisation. ZfSP 35, 1971, 63–76.
  • Stieber, Z. Przyczynek do zagadnienia palatalności w językach słowiańskich. In Ezikovedsko‑etnografski izsledvanija v pamet na akademik Stojan Romanski, 1960, 49–51.
  • van Wijk, N. La genèse de la mouillure des consonnes dans les langues slaves. Sl 15, 1937–1938, 24–42.
  • Večerka, R. K praslovanským palatalizacím velár. SPFFBU A 20, 1972, 53–61.
  • Viz též Nářeční štěpení praslovanštiny, Praslovanština, Slovanské jazyky.
Citace
Radoslav Večerka (2017): PALATALIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PALATALIZACE (poslední přístup: 14. 11. 2019)

Další pojmy:

fonologie diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka