PODMĚT  (subjekt)

Základní

V klasických a školních mluvnicích označení pro větný člen, jemuž se přísudkem přisuzuje/predikuje nějaký příznak (děj, stav a jejich změny). V těchto gramatikách je jakožto člen predikační dvojice syntakticky nezávislý (Šmilauer v NS, 1969; ČŘJ, 1996). P. je v syntaktickém vztahu ↗shody s přísudkem: určité tvary sloves přijímají koncovky vyjadřující stejné rysy osoby a čísla, jako má p. (Já hraj‑u; Petr//Petra hraje‑Ø; Kluci hraj‑í), příčestí a posponová adjektiva vyjadřují stejné rysy rodu a čísla, jako má p.: Petr hrál‑Ø; Petra hrál‑a; Kluci hrál‑i. P. se vyjadřuje nominální skupinou (NS), jejímž jádrem je typicky subst., n. zájmeny tázacími, vztažnými, neurčitými, anebo osobními zájmeny, a to zpravidla v nominativu:

(1)

Můj mladší bratr

hraje na klavír

Bratr

Někdo/Kdo

On

P. nemusí být lexikálně vyjádřen, protože v č. je na základě shody p. s přísudkem z morfologické formy (z koncovky finitního slovesa) přísudku odvoditelné, jaké rysy p. má.

[ ]1.os.sg.

Hraj‑u na klavír

[ ]3.os.sg.

Hraje‑Ø na klavír

Pokud má ve větách s indikativem n. kondicionálem přísudek tvar 1. n. 2.os., je nevyjádřený p. rekonstruovatelný jako p. s rysem 1. n. 2.os., tedy vyjádřitelný jen zájmeny , ty, my, vy: //0 už se obléká‑m. Z hlediska informační struktury je věta s lexikálně nevyjádřeným p. s rysem 1./2.os. bezpříznaková, zatímco věta se zájmenným p. vyjadřuje vždy něco navíc, zpravidla v rámci ↗aktuálního členění věty. P. musí být vyjádřen osobním zájm. 1.os., pokud ve větě s minulým časem slovesa není vyjádřen auxiliár jsem: substandJá šel domů // *0 Šel domů; substandMy šli domů // *0 Šli domů. Pokud má přísudek tvar 3.os.sg. n. pl., je nevyjádřený p. rekonstruovatelný jako p. s rysem 3.os., a tedy vyjádřitelný nominální skupinou, neboť všechna subst. mají rys 3.os., zájmeny s rysem 3.os. a osobními zájmeny s rysem 3.os.: (i) Petr//Někdo//On hraje‑0 na klavír; (ii) 0 hraje‑0 na klavír. Z hlediska informační struktury je vyjádření p. nominální skupinou „bezpříznakové“ (nepotřebuje „kontext“) (i) a jeho lexikální nevyjádření je příznakové (ii), nominální výraz, který je referenčně identický se slovně nevyjádřeným podmětem, musí být (na základě koindexace + ↗salience) nalezitelný v kontextu: Petrvše pozoroval. Když učitelj namočil lakmusový papírekk do kyselinyl, 0i/j/k/*l zčervenal; viz ↗koreference. Pokud má přísudek tvar imperativu, p. může být vyjádřen jen osobními zájmeny 2.os. a 1.os.pl. n. může zůstat nevyjádřen a zase je z morfologické formy imperativu (z jeho koncovky) rekonstruovatelný; vyjádření zájmenem je tedy příznakové: Ty//0 čti. Může být ovšem vyjádřen i neurčitými zájmeny: Někdo (z nás) mu to řekněme; Někdo (z vás) čtěte; v několika frazémech jsou nominální imperativní podměty: Bůh ti pomáhej × *Petr ti pomáhej; viz ↗imperativ. Lexikálně vyjádřený p. mohou mít i dva typy infinitivních vět: podmínkové infinitivy (//0 číst tu knihu, zbláznil bych/by se) a přací infinitivy (Mít //0 tak třicet let!); viz ↗infinitiv.

č. funkčním myšlení se dovolují i p. s jinými pády než nom.; vždy vedou k tomu, že přísudek má impersonální flexi a vždy v podmětu, nahrazujíce nominativ, signalizují další významové rysy, zvl. kvantitativní: gen. partitivní u několika málo sloves (Tam napadl sníh → Tam napadlo sněhu); gen. záporový, omezený na frazémy (Po ráně nezůstala ani památka → Po ráně nezůstalo ani památky); viz ↗genitiv; lok. přidělovaný předložkou po s významem podílnosti (Na stolech ležely dvě knihy → Na stolech leželo po dvou knihách) apod. Za p. se v řadě tradičních č. gramatik v návaznosti na ✍Kopečného (1953) pokládá i gen. počítaného předmětu / numerativ po určitých číslovkách od pěti výš a po číslovkách neurčitých: Dva chlapci odešli × Pět//Několik chlapců odešlo; viz ↗genitiv.

P. s obligátní lexikální nerealizací se v č. tradici nazývá nulový podmět (✍Ružička, 1968); funkčně je analyzován jako tzv. všeobecný podmět (s interpretací všeobecného konatele): S poctivostí nejdál dojdeš = ‘každý člověk dojde nejdál s poctivostí’ × Ty s poctivostí nejdál dojdeš  ‘každý člověk dojde nejdál s poctivostí’, n. jako tzv. anonymní podmět (s interpretací anonymního konatele) ve větách s přísudkem ve tvaru 3.os.pl. mužského rodu životného: Zabili nám Ferdinanda = ‘někdo, ale nikoli mluvčí n. adresát, zabil Ferdinanda’; i ten se nezřídka pokládá za všeobecný podmět. Nulovou realizaci musí mít p. v indikativních větách, pokud mají být interpretovány jako věty imperativní: věta My čteme má nedostupnost interpretace ‘čtěte’ × věta Čteme má dostupnost interpretace ‘čtěte’. Taky v koordinaci vět s identickými p. se v druhé větě p. v bezpříznakových strukturách nevyjadřuje: Petri přišel domů a 0//*on//*ten nepozdravil. Zde ale o nulový p. nejde, protože existují kontexty, v nichž musí být lexikálně vyjádřen: Petri přišel domů a jen oni/*j pak povečeřel rybu, ostatní měli kuře. Vyjádřen musí být i tehdy, přináší‑li novou informaci o koreferentním podmětu první věty: Petri přišel domů a ten rošťáki/j vám ani nepozdravil. Naproti tomu se vcelku jednotně mluví o tzv. neurčitém podmětu v případech, kdy je p. realizován zájmenem to, n. 0 ve větách s přísudkem ve tvaru neosobním typu V hodinách to//0 hrklo. Existují i jiné podměty to, např. odkazující k nějaké události: [Eva mi lhala]i a toi mě šokovalo. Odkazuje‑li to k nějaké entitě, která je součástí události, jsou možné varianty s různým slovosledem a z něho odvoditelnou různou sémantickou interpretací: To je dobrý trenér // Trenér je to dobrý. Ve větách se sponou se spona shoduje nikoli s p. to, ale s posponovým jménem: To *bylo//byly jen kecy. Klasická mluvnice nemá teorii pro analýzu to ve strukturách typu (Na hladině se objevily vlnky) To Marie hodila do vody mýdlo, v nichž jsou v povrchové syntaxi dva podměty, z nichž odkazovací to je podmětem jiné věty, ale v důsledku syntaktické operace se stává součástí povrchové struktury věty s p. Marie. Srov. analýzy č. to v generativním rámci u ✍Šimíka (2007).

V mnoha gramatikách se za p. pokládají vedlejší věty, které mají stejnou distribuci jako podmětové nominální skupiny; nazývají se vedlejší věty podmětné. (Termín s adjektivem podmětná se užívá pro tento typ vět, zatímco termín s adjektivem podmětová – věta – se užívá jako synonymum pro dvojčlenná věta.) Jsou spojkové (Mrzí mě, že nepřišel // ta prohra) a vztažné (Kdo nepřijde včas // Petr nebude dobře vidět); spojkové věty mají stejnou distribuci s NP, nikoli ale pozici ve struktuře: např. věty stávající se podmětovými díky pasivizaci zůstávají v neutrálních kontextech ve své pozici: Petr doporučil Pavlovi, aby nic neříkal ‒ Pavlovi bylo Petrem doporučeno, aby nic neříkal. Posun do levé periferie věty, typický pro pasivizací vytvářené nominální podměty (Petr předal Pavlovi dárek ‒ Dárek byl předán Pavlovi Petrem), je u vět velmi příznakový: Aby nic neříkal, bylo doporučeno Pavlovi Petrem. Pro mnoho teorií je to jeden ze signálů toho, že ve skutečnosti vůbec nejde o podmětové věty: (Ono) bylo doporučeno Pavlovi Petrem, aby nic neříkal. Spojkové věty patří do kategorie ↗obsahových vět.

Stejnou distribuci mají podmětové infinitivní skupiny, jejichž jádrem je infinitiv slovesa, které je přísudkem vedlejší věty: Před zápasem je nutné, [abychom věřili ve vítězství] // [věřit ve vítězství], a nominální skupiny, jejichž jádrem je dějové substantivum tvořené od slovesa, které je přísudkem vedlejší věty: Před zápasem je nutné, [abychom věřili ve vítězství] // je nutná [víra ve vítězství]; viz ↗nominalizace.

č. gramatologii orientované funkčně se termínu p. užívá nejednotně, a objevují se proto i termíny s přívlastky, které mají jednotlivá pojetí p. odlišit. Míní se jím (a) jevy z roviny morfologicko‑syntaktické struktury věty (NS je v nom. a její jádro řídí shodu s přísudkem); jde o p. mluvnický/formální: [Starší bratr Jany] kritizoval0 Evu; (b) jevy z roviny sémantické/významové struktury věty (agens děje, kauzátor děje, patiens děje, nositel stavu, posesor atd.): AgensBratr kritizoval Evu, PatiensEva byla kritizována bratrem, KauzátorMráz spálil všechny hrozny, PosesorPetr má nové kolo, ProživatelPetr pochybuje o vítězství; p. hloubkový/logický/obsahový; (c) jevy z roviny komunikační/informační (to, o čem se mluví – ↗téma); p. psychologický: Bratr kritizoval Evu; Evu kritizoval bratr ‒ tak u nás např. Trávníček v MSČ (1949), který termínu p. bez přívlastku užívá pro jev roviny (b); nadto rozlišuje p. přísudkový (větný), tj. agens děje přísudku věty (Žák píše), a p. nepřísudkový (nevětný), tj. agens děje, který není ve větě přísudkem: Slyším zpívat ( je agens děje vyjadřovaného infinitivem). Většina č. lingvistů dnes termínu p. užívá pro jev roviny (a) a uvedené jevy rovin (b) a (c) označuje jinými termíny, (b) termíny označující ↗sémantické role, jako je agens/aktor/konatel, patiens atd., (c) termíny z roviny ↗aktuálního členění, jako jsou téma (topik, základ, východisko aj.). V typických nepříznakových č. větách ovšem platí, že NS, které jsou p. ve smyslu (a), mají takové vlastnosti, že jsou charakterizovatelné i jako p. ve smyslu (b) a (c). Proto např. existuje výrazná tendence, aby ‒ nejsou-li důvody, aby tomu bylo jinak ‒ výraz v syntaktické pozici p. ve větě se slovesem v činném rodě byl agens n. kauzátor, posesor n. proživatel a současně byl téma/topik věty, a stál tedy v iniciální pozici: Petr píše pohádku; Pohádku píše Petr je příznakové. Ve větách bez tématu, tj. v ↗prezentačních větách, uvádějících nějakou entitu teprve na scénu, stává p. naopak na konci (v pozici tématu je nějaká ↗kulisa): U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč. Naproti tomu tzv. podmětové věty spojkové stávají v neutrálních případech v postpozici: Mrzí mě, že nepřišel. To vede v různých koncepcích k tomu, že se za p. nepokládají, n. k tomu, že se postpozici snaží motivovat vzhledem k strukturám To, že nepřišel, mě mrzí ‒ To mě mrzí, že nepřišel.

V pracích teoreticky zakotvených ve dvou č. prominentních syntaktických modelech, v ↗DVS↗FGP, se za p. pokládá levovalenční syntaktická pozice slovesa (a výrazy v ní), tj. pozice s formou nominativu. V původních verzích valenční syntaxe byl p. považován za jedno z nutných doplnění slovesa, a tím byl strukturně postaven na stejnou úroveň jako předmět (na rozdíl od klasické skladby, v níž byl p. ve struktuře hierarchicky výše než předmět). Dnes se pokládá za nejvíce prominentní pozici mezi všemi pozicemi, což se projevuje v č. funkcionalistických modelech jednak ve funkční prominenci p., jednak ve formálně syntaktické prominenci p. Funkční prominence p. je analyzována tak, že (a) do pozice p. lze umístit různé účastníky téže mimojazykové situace (scény), a tak lze prostřednictvím slovesa a jeho aktantové struktury (tzv. pádového rámce) docílit perspektivizace scény (✍Fillmore, 1977): Dědeček odkázal matce zahradu ‒ Zahrada připadla matce ‒ Matka zdědila (po dědečkovi) zahradu; (b) do pozice p. lze umístit různé aktanty téže už jazykově zpracované situace, a tak např. prostřednictvím ↗slovesného rodu docílit různé ↗hierarchizace téže sémantické struktury, což je linie ↗DVS (DědečekAgens odkázal matceRecipient zahraduPatiens ‒ ZahradaPatiens byla odkázána matceRecipient dědečkemAgens), a/nebo změny topikalizace (postavení do ↗topiku), což je linie FGP: DědečekTopik odkázal matce zahradu ‒ ZahradaTopik byla odkázána matce dědečkem. Formální prominence p. je analyzována tak, že (a) přísudek se shoduje právě s p.; (b) p. je ↗antecedentem pro reflexiva: Petri sei/*j Evěj omluvil; Petri dal Evěj svoui/*j fotografii; viz též ↗reflexivní sloveso, ↗zájmeno osobní, ↗teorie vázání. V ↗MVT (✍Karlík, 2000) se p. pokládá za externí valenční pozici, tj. pozici, kterou selektuje rys obsažený v sufixu slovesa, nikoli lexikální jednotka na základě svého významu; má proto, je‑li koncovkový sufix vybaven rysy finitnosti, strukturní pád, tj. nominativ, a proto není asociován s žádnou sémantickou rolí.

P. je důležitým členem věty také pro typologii vět: tradiční mluvnice rozlišuje (i) ↗věty dvojčlenné / ↗věty podmětové (mající podmět, byť slovně nevyjádřený) a (ii) ↗věty jednočlenné / ↗věty bezpodměté (podmět nemající): (i) () spím; (ii) Spí se mi dobře. V generativních mluvnicích mají v jejich mainstreamové linii všechny věty podmět, tedy (ii) se syntaktickou strukturou s ↗expletivem: (Ono) se mi spí dobře; viz ↗EPP.

Rozšiřující

V moderní jazykovědě neexistuje definice subjektu, na které by se lingvisté shodli, a nelze ani popsat vlivné analýzy p., neboť je jich hodně a jsou velmi rozdílné. Každá gramatická teorie potřebuje totiž termín, který bude užívat pro označení kanonického konstituentu větné struktury, který má typicky unikátní syntaktické vlastnosti, ale každá teorie odvozuje tyto vlastnosti jinak a různě hodnotí jejich význam jako podmínky sine qua non subjektovosti. První problém, který se v teoriích (konstruovaných zvl. na bázi angl. dat) řeší, je, zda subjekt finitních vět oznamovacích a tázacích je stejný jako subjekt vět imperativních. Důvodem je fakt, že angl. imperativní subjekty se chovají jinak: ukazují vlastnosti pro‑drop jazyků: (ImpCome here × *OznCome here). Nadto všechny angl. imperativní subjekty jsou buď 2.os., n. kvantifikační, a jsou příznakové (ImpYou come here); propria a určitá DP s apelativy jsou možná při kontrastu (*John come here! × John come here, Barry stay there!); viz ✍Zanuttini(ová), 2008, další viz Lit. Analýza č. imperativních subjektů ve formální syntaxi zatím není.

Pro oznamovací a tázací věty s aktivní morfologií existují podle standardní analýzy dvě subjektové pozice: Např. p. tranzitivních sloves je do struktury zaváděn ve specifikátoru malého v, což je bázová pozice subjektu ve strukturách s malým v různého typu (zvl. kromě vbecome), tzv. hloubkový subjekt. Pohybem se tento hloubkový subjekt tranzitivních sloves (i sloves neergativních) a hloubkový objekt sloves neakuzativních posouvá do pozice specifikátoru TP; motivace tohoto pohybu je v různých teoriích různá; viz ↗EPP. Spec TP je tedy derivované místo povrchového subjektu, kde od finitního T subjekt získává v relaci agree nominativ, a to místo pro ↗externí argument (neergativní, tranzitivní a ditranzitivní aktivní konstrukce), interní argument (neakuzativní aktivní konstrukce, pasivní konstrukce), n. argument hlouběji zanořeného predikátu (např. v ↗raising-konstrukcích). V generativní gramatice se za subjekt pokládá častěji pozice derivovaná, tj. strukturní pozici Spec TP, v níž DP získává nom., nikoliv pozice bázová, v níž se subjekt objevuje ve struktuře, která je zdrojem sémantické interpretace. Přesto je pojem subjekt běžně používán v obou významech. Následující strom ukazuje oba subjekty tranzitivních konstrukcí:

Součástí standardních deskriptivních generalizací je většinou snaha postihnout jednak subjekt‑objektové asymetrie, jednak subjekt‑objektové závislosti.

Z hlediska subjekt‑objektové asymetrie bývají analyzovány jako typické zvl. tyto vlastnosti p.:

(a) Ve finitní větě je povrchová pozice subjektu typicky opatřena nominativem, pozice přímého objektu V akuzativem. Mainstreamová analýza přidělování nominativu i akuzativu je stejná, oba pády jsou „přidělovány“ pod agree v relaci Spec ‒ hlava.

(b) Ve finitní větě z této pozice (v mnoha jaz.) vychází shoda nominálních rysů osoba, číslo, které v č. flexi vyjadřuje finitní část verbální projekce (1.os.sg. kouří‑m1.os.sg.), rod a číslo, které v č. vyjadřuje flexí adjektivní/participiální část projekce ((mask.sg.)1.os. jsem přišel‑0mask.sg.). Analýzy subjekt‑predikátové shody jsou v různých teoriích různé; viz ↗subjekt-predikátová shoda. Jisté je, že subjekt‑predikátová shoda je citlivá ke gramatickým funkcím a nikoli k argumentovým rolím: p. může determinovat shodu i se slovesem, které ho neselektuje jako jeden ze svých argumentů, klasický příklad je ↗nadzvednutí: Přestávkai se zdála [ti trvat celou věčnost]; viz ↗nelokální shoda.

Subjektová pozice, kterou vidí reflexivum (viz ↗teorie vázání), tj. zda je subjekt hloubkový n. derivovaný, je závislá na teorii; z hlediska subjekt‑objektových asymetrií je to ale nedůležité, protože v případě vázání reflexiva se tato asymetrie objevuje taky, a to nejen ve finitních i infinitních větách (Petri sei/*j Mariij představil; Pavelk nařídil Petrovii [ei představit se i/*j/*k Mariij]), ale taky v nominalizacích: Petrovoi představení sei/*j Mariij.

Ve finitní větě může být v subjektové pozici v č. a jiných pro‑drop jazycích zájmeno bez fonetické realizace, tzv. ↗malé pro; má stejnou distribuci jako DP/NP včetně osobních zájmen (Petr//On//pro spí) a verbální část projekce má taky typickou subjekt‑predikátovou shodu: pro1.os.sg. spím, promask.sg. spalmask.sg. jsem1.os.sg. Pro má rysy zájmen včetně pádového rysu nominativ a je nositelem stejné sémantické/tematické role jako DP/NP s fonetickou realizací a váže taky reflexiva: proi holí sei. Analýzy pro jsou nejednotné, většinou jsou spojeny se saturací  EPP (zjednodušeně: požadavek, aby byl vyplněn specifikátor TP, tj. aby věta měla subjekt); srov. pro č. ✍Kučerovou (2008) analyzující tzv. nulové subjekty.

Analýzy struktur s možnými opravdovými nulovými subjekty, tj. finitních vět bez možnosti vyjádřit v nich slovně (DP) n. pomocí pro subjekt, typu (i) S poctivostí nejdál dojdeš, (ii) V Praze otevřeli novou stanici metra, (iii) Petr umí násobilku, jako když bičem mrská, jsou různé. Souvisí s tím, že sloveso je nositelem shodových phi‑rysů, ale interpretace těchto phi‑rysů jako rysů subjektu je blokována. Např. (i) má čtení idiomu jen v případě, když ve větě není subjekt, a to ani referenční (#Ty s poctivostí nejdál dojdeš) ani expletivní (*Ono s poctivostí nejdál dojdeš); srov. kontrast s expletivním subjektem: Ono se s poctivostí nejdál dojde. (ii) má interpretaci generického subjektu jen tehdy, když je věta bez Spec TP subjektu, srov. nedostupnost takové interpretace ve větě: V Praze radní//oni otevřeli novou stanici metra.

V infinitních frázích je v pozici, která odpovídá pozici s nominativem ve finitních větách, p. bez fonetické realizace, tradičně analyzovaný jako dvě různé prázdné kategorie (empty category): ↗stopa (trace) / ↗kopie (copy) a ↗velké PRO. Tyto prázdné kategorie jsou v klasické verzi ↗G&B motivovány ↗theta-kritériem a ↗teorií pádu, zvl. jejím východiskem, tj. ↗pádovým filtrem. Ten v klasické podobě formuloval Chomsky takto: *NP, jestliže NP má fonetický obsah a nemá pád (✍Chomsky, 1981:49). Infinitivy s interpretací futurální a nereálnou (↗v kontrolových konstrukcích) podle některých analýz přidělují sice subjektové pozici infinitivní věty pád, ale je to tzv. nulový pád, který může mít pouze prázdná kategorie velké PRO, nikoli lexikální DP/NPn. malé pro: Nutil Petra [PRO//*Petr//*pro přijít]. Toto subjektové PRO se jinak chová jako typický p.: je nositelem stejné sémantické/tematické role jako DP/NP s fonetickou realizací (Petr radil Pavlovi [AgensPRO nepít alkohol]; Petr radil Pavlovi [PatiensPRO být vždy zkoušen před komisí]; váže reflexiva: Petri radil Pavlovij PROi denně sei holit), na rozdíl od DP/NP s fonetickou realizací má variabilní rysy osoby, čísla a rodu: Já jsem plánoval PRO1.os.sg.mask. navštívit babičku × Eva plánovala PRO3.os.sg.fem. navštívit babičku. Nulový pád PRO může vysvětlovat shodu ve strukturách Petr radil Pavlovi [PROmask.sg. umýt se cel‑ýmask.sg.] tak, že tento nulový pád je defaultně nominativ. Jiné analýzy kontrolových struktur viz ↗kontrola. PRO‑subjekt je možno analyzovat i v přechodníkových větách: Kuřátkoi [PROi pijíc] vzhlíželo k nebi.

V infinitivních konstrukcích analyzovaných jako ↗raising-konstrukce, zjednodušeně řečeno, maticové sloveso neuděluje svému p. sémantickou (tematickou) roli, a tak se DP/NP z pozice subjektu infinitivní věty, v níž nemůže být, nemaje pád, realizována, z důvodu získání pádu pohybem nadzvedává do subjektu maticového slovesa, která je pozicí argumentovou, ale bez argumentu (viz ↗A-pohyb). Argument „nadzvednutý“ z pozice subjektu infinitivní věty do pozice subjektu maticového slovesa zanechává po sobě v pozici subjektu infinitivní věty indexovanou stopu t a vytváří s posunutou DP koindexovaný řetěz: Petri se (mi) zdál [ti být smutný]. Novější analýzy prázdných subjektů infinitivních konstrukcí viz ↗kontrola, ↗nadzvednutí.

Infinitivy s interpretací nikoli futurální a nereálnou, ale propoziční mají podle standardní analýzy ↗ECM-konstrukcí akuzativní subjekt. Srov. taky kontrast, který ukazuje touto analýzou predikovanou shodu v kontrolové konstrukci a shodu v ECM-konstrukci: Evai přemlouvala Pavlaj [nulový pádPROj usínat neumyt‑ý//*neumyté‑ho] × Eva viděla [AkuzPavla usínat *neumyt‑ý//neumyté‑ho] a to, že akuz. DP váže reflexivum: Eva viděla [Pavlai holit sei].

Existují finitní věty, jejichž verbální projekce je vždy nositelem rysů 3.os.sg. (Prší), ‑l‑participium nese rysy sg.neutr.: Pršelo//Pršelo by (má‑li sloveso význam ‘padal déšť). Možné přirozené vysvětlení je, že tyto rysy získává sloveso shodou od subjektu, který má rysy 3.os.sg.neutr. Jedno vysvětlení, proč tento p. má rysy defaultní, je, že není argument, a tedy ani nositelem žádné tematické/sémantické role, tzv. dummy subject; dá se pak dedukovat, že není do struktury zaváděn ani jako komplement hlavy V, ani funkční hlavou v nad VP, nýbrž je přidán z důvodu saturace ↗EPP. Jiná analýza předpokládá, že p. v těchto větách má tematickou roli, ale je nereferenční (což je nestandardní). Další analýza může tvrdit, že tento p. má tematickou roli a je referenční (což je standardní), ale v aktuálním světě nemá referent (proto má defaultní rysy); jde si nicméně představit svět, v němž bude referent mít: Perun prší. Více viz ↗EPP.

Tento tzv. subjekt expletivní, ať je jeho analýza jakákoli, musí být v jaz., které nejsou pro‑drop, je-li s rysem nominativu, realizován podspecifikovým zájmenem, např. It rains; Es regnet; v č. jako pro‑drop jazyku může být obsazena pozice tohoto subjektu zájmenem pro (foneticky nerealizovaným zájmenem): pro prší, n. maximálně co do rysů podspecifikovaným zájmenem ono či to vyjadřujícím rys navíc, údajně ‘kvantitu’: Ono prší // To prší (proto nemohou kookurovat: *Ono to prší). Pro analýzu tohoto p. jako expletiva saturujícího ↗EPP mluví kontrasty se subjekty referenčními: Ono prší // *Prší ono? × (Podívej, naše štěně!) Ono si hrálo s papučí // hrálo si ono s papučí?; *Jen ono prší × Jen ono si hrálo s papučí; *Ono i ono prší × Ono i ono si hrálo s papučí aj. To, že sloveso typu pršet dovoluje adjunkci direktivního adverbiále (Ono//pro Prší do sklepa), dává důvod k analýze, podle níž p. ono má tematickou roli (možná je to hloubkový objekt, možná cognate object), srov. Nasněžilo nám do sklepa moc sněhu.

Je stále otevřená otázka, jak analyzovat zájmeno ve větách s argumentovým povrchovým subjektem, které ukazuje stejné rysy jako argumentový podmět: Ono se to lehce řekne; On se na to Petr moc nehodí; viz ↗expletivum.

Typickou vlastnost p. vázat reflexiva ukazují ve finitní větě bez nominativu dativní DP: Petrovii se líbilo ve svéi zahradě; Bylo mui teplo ve svéi bundě. Vyjadřují ‒ podobně jako některé typické nominativní p. u psychických sloves ‒ proživatele. Další typické vlastnosti p., např. shoda s verbální projekcí, chování při pasivizaci apod., ovšem těmto dativům scházejí, a proto se za dativní subjektyč. nepokládají; proto ani nemusejí vázat reflexiva, nýbrž jen mohou: Petrovii se líbilo ve svéi // v jehoi/j zahradě. Čeština se tím liší např. od ruštiny, kde některé dativní p. ukazují vlastnosti, které ukazují nominativní p., srov. např. chování při pasivizaci (✍Kondrashova, 1994):

(2)

Drugu

ne

obmanut'

Vasju

Příteli.DAT

NEG

oklamat.INF

Vasju.ACC

(a)

Vasje

ne

byt'

obmanutym drugom

Vasji.DAT

NEG

Být.INF

oklamaným přítelem.INSTR

Typickým jazykem s nenominativními p. je islandština; takové p. se nazývají quirky subjects / oblique case subjects; deskriptivně viz např. ✍Haspelmath (2001), k analýze např. ✍Fanselow (2002), a mnoho jiných.

č. jsou také finitní věty, v nichž verbální projekce ukazuje shodu se dvěma p.: Vypl. jstepl. esg.mask. přišelsg. × Vypl. jstepl. epl.mask. přišli. Tento e‑subjekt vět nemůže být foneticky realizován, ale není dobře analyzovatelný jako stopa/kopie subjektu, který se po pohybu objevuje jako povrchový subjekt v nominativu (jako např. v raising‑konstrukcích Petrmask.sg.se zdálmasg.sg. tmask.sg. být unavenýmask.sg.), protože „Vy … e“ by byl řetěz s různými rysy, což je pro teorii problém, neboť chybí podmínka pro koindexaci (a koreferenci).

Vlastnost p. vázat reflexiva ukazují i nominální a pronominální posesiva v nominálních projekcích: Petrovoi rychlé oholení sei, a z tohoto hlediska mohou být kandidáty na to, aby byly jako p. i analyzovány. Podpora přichází od toho, že tuto vlastnost mají jen posesiva v prenominální pozici jmen obsahujících verbální rysy (Petrova procházka ve své zahradě × Petrova knihovna ve *své pracovně), a od paralelnosti struktur s verbálním finitem a struktur s nominalizacemi, které ukazují rysy svědčící o citlivosti pozice, která váže reflexiva, k pasivizaci, tedy zase rys p.: Pilát ukřižoval Krista // Pilátovo ukřižování Krista × Kristus byl ukřižován Pilátem // Kristovo ukřižování Pilátem. Posesiva ukazující některé vlastnosti p. v nominální sféře jsou ovšem generována zcela jinak než typické p. finitních vět; viz ↗přivlastňovací adjektivum. Navíc je problém, zda posesivní reflexiva jsou vůbec syntakticky vázána p., nebo jsou jen více salientní pro koindexaci s p. než neposesiva, na což ukazují jak finitní věty i mám rád moui//svoui manželku; Oni má rád jehoi/j//svoui manželku bez ohledu na jejich hodnocení z hlediska spisovnosti, a paralela je i v nominální sféře: Petrovai procházka v jehoi/j // ve svéi zahradě.

Z hlediska subjekt‑objektových závislostí je nejvíc diskutovaný problém známý jako Burziova generalizace: „jen sloveso, které může přidělit theta‑roli subjektu, může udělit akuzativ objektu“ (jedna z verzí; ✍Burzio, 1986). V průběhu mnohaletých diskusí se ukázaly problémy této generalizace (např. ✍Reuland, 2000); v jejích vlivných interpretacích zůstává, že akuzativ je závislý pád přímého objektu, a to podle jedné hypotézy buď na přidělení theta‑role jinému argumentu, n. podle jiné hypotézy na přidělení nominativu n. nulového pádu subjektu: ↗tranzitiva Petr čte knihu; ↗neergativa: Petr cestuje; ↗neakuzativa: *Zbledlo Petra × Petri zbledl ti; pasivní tranzitiva: *Je čteno knihu × Knihai je čtena ti; ↗antikauzativa: *Otevřelo se vrátky × Vrátkai se otevřela ti aj. Vztah p. a povrchového přímého objektu je i z tohoto strukturálního hlediska vztahem jednosměrné závislosti objektu na p., srov. i kontrast: Petrovi sklaplo × *Petra zabilo // Petra to zabilo. (Protipříklady jsou: Bylo vidět Sněžku (viz ✍Karlík, 2010), Petra škrabe v krku, dial. Petra ranilo aj.)

Literatura
  • Burzio, L. Italian Syntax, 1986.
  • ČŘJ, 1996.
  • Daneš, F. Satzmodellierung, Valenz, Szenen. In Helbig, G. (ed.), Valenz, semantische Kasus und/oder „Szenen“, 1988, 12‒21.
  • Fanselow, G. Quirky Subjects and Other Specifiers: More than Words. In Kaufmann, I. & B. Stiebels (eds.), A Festschrift for Dieter Wunderlich, 2002, 227‒250.
  • Fillmore, Ch. J. Scenes‑and‑Frames Semantics. In Zampolli, A. (ed.), Linguistic Structures Processing, 1977, 55‒81.
  • Haspelmath, M. Non‑Canonical Marking of Core Arguments in European Languages. In Aikhenwald, R. M. W. & A. Y. Dixon ad. (eds.), Non‑Canonical Marking of Subjects and Objects, 2001, 53‒83.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Jaeggli, O. & K. Safir. The Null Subject Parameter, 1989.
  • Jensen, B. Syntax and Semantics of Imperative Subjects. Nordlyd 31, 2003, 150‒164.
  • Karlík, P. Hypotéza modifikované valenční teorie. SaS 61, 2000, 170‒189.
  • Karlík, P. Two Tree Diagrams with Identical Semantic Interpretations: Is it the Result of an Undecided Competition of Different Syntactic Principles? In Karlík, P. (ed.), Development of Language through the Lens of Formal Linguistics, 2010, 105‒116.
  • Kondrashova, N. Agreement and Dative Subjects in Russian. In FASL 2, 1994, 255‒285.
  • Koopman, H. & D. Sportiche. The Positions of Subject. Lga 85, 1991, 211‒258.
  • Kopečný, F. Kvantitativní přívlastek a určení míry. SaS 14, 1953, 115‒121.
  • Kučerová, I. Null Subjects and the Extension Requirement. In Cao, H. & T. N. Galery ad. (eds.), UCL Working Papers in Linguistics 20, 2008, 45‒62.
  • Li, Ch. N. (ed.) Subject and Topic, 1976.
  • Mathesius, V. Pronominální podmět v hovorové češtině. In Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 286‒293.
  • Mauck, S. & M. Pak ad. Imperative Subjects: A Cross‑linguistic Perspective. In Brandstetter, C. & D. Rus (eds.), Georgetown University Working Papers in Theoretical Linguistics, 2005, 135‒152.
  • 3, 1987.
  • Moore, J. & D. M. Perlmutter. What Does it Take to be a Dative Subject? NLLT 18, 2000, 373‒416.
  • Mrázek, R. K metajazykové stránce kategorie subjektu. SaS 39, 1978, 270‒273.
  • Mrázek, R. & S. Žaža. Pojem subjektu vzhledem k typologii slovanské věty. In Československá slavistika 1983, 1983, 49‒59.
  • MSČ II, 1949.
  • NS, 1969.
  • Oppenrieder, W. Von Subjekten, Sätzen and Subjektsätzen, 1991.
  • Panevová, J. Věty s všeobecným konatelem. In Studia Slavica Pragensia, 1973, 133‒144.
  • Platzack, C. & I. Rosengren. On the Subject of Imperatives: A Minimalist Account of the Imperative Clause. The Journal of Comparative Germanic Linguistics 1, 1998, 177‒224.
  • Reuland, E. J. (ed.) Arguments and Case. Explaining Burzio’s Generalization, 2000.
  • Ružička, J. O větách s nulovým gramatickým subjektom. In OSS II, 1968, 115‒117.
  • , 1998.
  • Stowel, T. Subjects accros Categories. The Linguistic Review 2, 1982, 285‒312.
  • SV, 1996, 14‒20.
  • Šimík, R. The Czech Invariant Demonstrative to is a Foc Head. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 139‒160.
  • VT, 1985.
  • Zanuttini, R. Encoding the Addressee in the Syntax: Evidence from English Imperative Subjects. NLLT 26, 2008, 185‒218.
  • Zimová, L. Způsoby vyjadřování větných členů v textu, 1994.
Citace
Petr Karlík (2017): PODMĚT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PODMĚT (poslední přístup: 2. 12. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka