KONTROLA  (control)

Základní

1. Termín z transformační generativní gramatiky, který převzala i část č. tradiční gramatologie (např. MSoČ 2, 2014:168–188); data analyzovaná jako k. znala ovšem tradiční mluvnice nezávisle na generativní gramatice. Typický příklad konstrukce s kontrolou představují infinitivní konstrukce s kontrolovaným subjektem:

(1)

Petr doporučil Evě jet do divadla taxíkem

Zjednodušeně řečeno, konstrukce (1) obsahuje infinitivní skupinu, jejíž lexikálně nevyjádřitelný, ale vyrozumívaný subjekt získává referenci na základě kontroly, tj. mechanismu vybírajícího pro tento subjekt antecedens. Strukturu (1) interpretujeme tak, že vedle subjektu Petr obsahuje ještě jeden subjekt, ač není slovně vyjádřený, a to subjekt slovesa jet, a tento nevyjádřený subjekt slovesa  jet označující agens, tj. „toho, kdo pojede“, interpretujeme současně tak, že je identický s dativním předmětem Evě slovesa doporučit, nikoli s jeho podmětem Petr, tedy podpovrchová syntaktická struktura (1) je (zjednodušeně) taková:

(1')

Petri doporučil Evěj [—j jet do divadla taxíkem]

Ve struktuře

(2)

Petr plánoval [ jet do divadla taxíkem]

interpretujeme naproti tomu nevyjádřený subjekt  (zase označující „toho, kdo pojede“) tak, že je identický s podmětem Petr slovesa plánovat.č. tradiční syntaxi se konstrukce typu (1) a (2) analyzují buď syntakticky jako různopodmětové infinitivní konstrukce (1) a stejnopodmětové infinitivní konstrukce (2), n. sémanticky jako heteroagentní infinitivní konstrukce (1) a tautoagentní infinitivní konstrukce (2). Pod vlivem generativní gramatiky 80. let se i v jedné linii č. syntaxe vyrozumívaný kontrolovaný subjekt analyzuje jako velké ↗PRO, tj. zájmeno bez fonetické realizace, které má komplementární distribuci s nominální skupinou (Petr doporučil Evě [ / *Eva jet do divadla taxíkem]), může stejně jako nominální skupina přijmout od slovesa sémantickou roli a má variabilní rysy osoby, rodu a čísla, které jsou fixovány podle rysů nominálního výrazu, který je tak „kontrolorem“ (antecedentem) PRO, tj. zajišťuje koreferenci s PRO; srov. např. ✍Karlík & Štícha (2011); jiné analýzy kontroly s PRO explicitně nepočítají, srov. ✍Panevová (1996), ✍Panevová (2010) a všechny naše mluvnice.

Kontrolor je v určité syntaktické konstelaci s PRO, zjednodušeně řečeno, je to nejbližší nominální fráze patřící k maticovému slovesu. Klasické je rozlišování obligátní kontroly (A) a arbitrární kontroly (B), nicméně běžně se nabízejí detailnější analýzy kontroly:

A.

Obligátní kontrola: reference PRO‑subjektu je specifikována:

(i)

Exhaustivní kontrola: PRO‑subjekt koreferuje úplně se subjektem n. objektem nadřazené struktury, přičemž:

(i')

faktický kontrolor je k PRO‑subjektu nejbližší potenciální kontrolor (tj. nominální výraz v maticové větě):

(a) ukazuje objektovou kontrolu,

(b) ukazuje subjektovou kontrolu:

(3)

(a)

Petri litoval, že Pavelj přemlouval Janak [PRO*i/*j/k zatelefonovat Marii]

(b)

Petri litoval, že Pavelj se rozhodl [PRO*i/j zatelefonovat Marii]

U sloves se subjektem a přímým objektem (nutit, ponoukat, přemlouvat, nabádat, prosit, ) je kontrolorem objekt: Oteci nutil synaj PROi/*j chodit do houslí. Slovesa se subjektem a s nepřímým objektem jsou dvojí: s objektovou kontrolou, typu „dovolit“ (dovolit, doporučit, radit, nařídit, zakázat, umožnit, ): Lékaři doporučil Pavlovij PRO*i/j nekouřit, a se subjektovou i objektovou kontrolou: u sloves typu „slíbit“ se jako první interpretace nabízí kontrola subjektová (Rodičei slíbili dětemj PROi/j jet do lázní), u sloves typu „odepřít“ je, nejsou-li důvody k jiné interpretaci, kontrola objektová: Rodičei odepřeli dětemj PRO*i/j dívat se na televizi. Vynucení interpretace jako kontroly subjektové vyvolává např. osobní zájmeno v infinitivní skupině; srov. Rodičei slíbili dětemj PROi/*j vykoupat je*i/j/k v moři × Rodičei slíbili dětemj PROi/j vykoupat sei/j/*k v moři), n. Rodičei odepřeli dětemj PRO*i/j dívat se na televizi × Rodičei odepřeli dětemj PROi/*j doprovodit jej/k do kina.

(i'') faktický kontrolor může být od PRO‑subjektu vzdálenější než nejbližší potenciální kontrolor:

(4)

Petri ví, že Pavelj by upřednostňoval [PROi/j nekouřit tam]

(i''') faktický kontrolor je společně bližší i vzdálenější nominální výraz:

(3)

Petri přesvědčil Mariij [PROi+j navštívit Pavla společně]

(ii) Parciální kontrola: kontrolor v maticové větě označuje podmnožinu množiny, kterou označuje PRO‑subjekt:

(5)

Petri by preferoval [PROi+n setkat se před kinem]

B. Arbitrární kontrola: reference PRO‑subjektu zůstává nespecifikována, protože ve struktuře není nominální skupina, se kterou by mohlo být PRO koindexováno, a tedy interpretovatelné jako koreferentní:

(6)

Bylo by dobré [PROarb zatelefonovat Marii]

Pokud je v nadřazené větě nějaký životný objekt, vedle arbitrární kontroly je možná i interpretace PRO buď s inkluzí tohoto objektu (Petranapadlo PROarb/arb+i pozvat i Marii), n. s koreferencí jen k tomuto objektu: Petranapadlo PROi pozvat i Marii; Pro Petrai bylo těžké PROi opustit rodinu.

U mnoha sloves způsobuje modální sloveso moci v infinitivní skupině změnu kontroly: subjektová kontrola se mění na objektovou (Petri slíbil Mariij PROi poslat dopis z hlavní pošty × Petri slíbil Mariij PROj moci poslat dopis z hlavní pošty) a naopak objektová kontrola se mění na subjektovou: Petri prosil Mariij PROj poslat dopis z hlavní pošty × Petri prosil Mariij PROi moci poslat dopis z hlavní pošty.

K. v infinitivní skupině s ↗pasivní strukturou je prozkoumána podstatně méně než ve strukturách aktivních; platí i zde, že kontrolorem je nejbližší nominální skupina. Lze rozlišit tři typy:

(a)

pasivizace je v nadřazené větě. Slovesa s objektovou kontrolou připouštějí pasivizaci bez efektu na koindexaci. U sloves s nepřímým objektem typu „doporučit“ zůstává kontrola objektová: Lékaři doporučil Pavlovij [PRO*i/j nekouřit] – Lékařemi bylo Pavlovij doporučeno [PRO*i/j nekouřit], u sloves s přímým objektem se objektová kontrola mění na subjektovou: Učiteléi nutily žákyj [PRO*i/j přezouvat se] – Žácij byli učitelii nuceni [PRO*i/j přezouvat se]. V infinitivních konstrukcích se slovesy typu „slíbit“ s interpretací subjektové kontroly dochází při pasivizaci k ztrátě kontrolora (tím, že subjekt se stává adjunktem), takže konstrukce získává interpretaci kontroly arbitrární, nevylučující ovšem silou sémantiky interpretaci jako ↗salientního kontrolora instrumentálový adjunkt: Petri slíbil Pavlovij [PROi nekouřit tam] – Pavlovij bylo Petremi slíbeno [PROarb/i nekouřit tam];

(b)

pasivizace je v infinitivní skupině: Řediteli zakazoval gymnazistůmj PROj být organizováni v politické partaji;

(c)

pasivizace je v nadřazené větě i v infinitivní skupině: Bylo mii dopřáno té slasti PROi být vpuštěn do Vašeho rozkošného pokojíku.

č. lingvistice se infinitivní konstrukce s kontrolovaným subjektem klasicky analyzují jako nominalizace vedlejší věty, typicky věty obsahové: Petr doporučil Evě, aby jela do divadla taxíkem → Petr doporučil Evě jet do divadla taxíkem; viz ↗nominalizace.

k. v konstrukcích, ve kterých je infinitivní skupina s PRO-subjektem zapuštěna do nominální struktury, tj. např. Možnost [PROarb získat další prostředky] je velká; Městůmi se rýsuje možnost [PROarb→i získat další prostředky], viz např. ✍Panevová (2011).

Stále diskutovanou otázkou zůstává, zda má infinitiv v infinitivních kontrolových konstrukcích rys času. Sledování argumentací ztěžuje to, že infinitiv rys času jazykovým materiálem nevyjadřuje, a tak je u různých autorů definován různě a různě jsou interpretovány i diagnostické testy. Původní návrh ✍Stowella (1982) je, že kontrolové infinitivy mají nezávislou časovou specifikaci a [+čas] na nefinitním slovese se liší od [+čas] na finitním slovese v tom, že nemá specifikaci pro [±minulost]. Základní rozdíl vidí mezi (a) futurálními ireálnými infinitivy, tj. infinitivy v konstrukcích, v nichž maticový predikát vyžaduje, že událost komplementu je nerealizována v čase maticové události, to jsou časové infinitivy, a (b) propozičními infinitivy, tj. konstrukcemi, v nichž maticový predikát nic netvrdí ani nepresuponuje o události vyjadřované komplementem, ty jsou bez času. Tj. podle toho všechny kontrolové infinitivy mají čas, zatímco všechny infinitivy v ↗konstrukcích akuzativu s infinitivem čas nemají: (a) Leo decided to read a book × (b) Leo believes Julia to be a princess. Tento pohled pokračuje v analýzách ve stylu ✍Bošković (1997), ✍Martin (2001). V č. jsou kontrolové infinitivy ireálné infinitivy aspoň trojího typu: (a) odpovídající vedlejší větě se spojkou že a maticovým slovesem selektujícím strukturu s rysem [futurum], tj. futurální infinitiv, srov. Petr slíbil hrát férově = Petr slíbil, že bude hrát férově ≠ že hraje férově ≠ že hrál férově, proto: *Petr řekl hrát férově, neboť říct neselektuje strukturu s rysem [futurum], ale strukturu s otevřenou hodnotou rysu čas: Petr řekl, že bude hrát férově / že hraje férově / že hrál férově; (b) odpovídající vedlejší větě se spojkou aby, tj. futurální modální infinitiv: Petr nám radil hrát férově = Petr nám radil, abychom hráli férově / že máme hrát férově; (c) odpovídající vedlejší větě se spojkou typu jestliže. Nejsou to „čisté“ ireálné infinitivy, protože ↗presuponují, že událost nastala vícekrát, a poskytují tedy interpretaci „vždycky když nastala infinitivní událost, a vždycky když nastává nebo nastane infinitivní událost, nastane událost maticová“: Štve mě poslouchat stále tytéž nesmysly = přibližně: Štve mě, jestliže poslouchám stále tytéž nesmysly.

Kandidátem na to, aby neslyšitelný, ale vyrozumívaný subjekt verbální skupiny byl analyzován s využitím teorie k., představují přechodníkové skupiny (viz ↗přechodník):

(7)

Janai představovala rodičůmj svého přítelek, [PROi/*j/*k nervózně přešlapujíc u dveří]

Není zcela jasné, zda se teorie k. dá aplikovat taky na jiné než infinitivní skupiny, zvl. na skupiny s ↗dějovým substantivem. Kontrast v (8) např. ukazuje, že se vyrozumívaný subjekt (tj. tradičně PRO) chová jinak v typickém verbálním prostředí (v infinitivních skupinách) a v nominálním prostředí: v (8a) je přístupný pro k., v (8b) nikoli:

(8)

(a)

Petri radil Pavlovij [PRO*i/j/*k spálit ty dopisy]

(b)

Petri radil Pavlovij [PROi/j/k spálení těch dopisů]

Předvídatelné je ovšem to, že pro sémantickou interpretaci PRO je silnější infinitiv, protože má k dispozici vyjádření rodové morfologie (políbit × být políben), než dějové substantivum, které rodovou morfologii nemá (políbení). Příklady v (9) ukazují struktury s interpretací neslyšitelného subjektu, která odpovídá subjektové kontrole: V infinitivní skupině může být interpretován jako agens, n. patiens, přičemž interpretace je determinována slovesným rodem infinitivní skupiny, srov. (9a) × (9b). V nominální skupině získává naproti tomu interpretaci v závislosti na syntaxi nominální skupiny, srov. (9a') × (9b'):

(9)

(a)

Petri touží [AgensPROi políbit Marii]

(b)

Petri touží [PatiensPROi být políben Marií]

(aʼ)

Petri touží [po AgensPROi políbení Marie]

(bʼ)

Petri touží [po PatiensPROi políbení od Marie]

Viz také ↗infinitiv, ↗nadzvednutí, ↗konstrukce akuzativu s infinitivem.

Rozšiřující

2. Konstrukce, v níž – relativně neformálně řečeno – je (foneticky nulový) subjekt vnořené věty (typicky infinitní) interpretačně závislý na plně specifikovaném argumentu v maticové větě. K. (1) je tradičně vymezována proti raisingu (nadzvednutí) a (2) tradičně se i v jejich analýze poukazuje na zásadní rozdíly; tato tradice začíná už ✍Rosenbaumem (1967)✍Postalem (1970), ✍Postalem (1974), ✍Jackendoffem (1972)✍Chomským (1973) a mnoha dalšími, viz dále; analytický oblouk poukazující na rozdíly mezi těmito konstrukcemi se uzavírá v posledním desetiletí, kdy se naopak poukazuje na strukturní blízkost obou konstrukcí zejména v ✍Hornsteinově (1999) (a jinde) teorii k. jako posunu; viz dále. Jak v (1), tak v (2) je John jak tím, kdo líbá (tj. subjektem vnořené klauze), v kontrolové struktuře (1) je ještě navíc tím, kdo zkouší líbat (tj. má theta roli od maticového slovesa) – proti raisingu, kde takovou theta roli maticové sloveso seem Johnovi neuděluje. Ne/udílení subjektové theta role je jedním ze zásadních rozdílů mezi kontrolovými a raisingovými predikáty:

(1)

John tried to kiss Mary

(2)

John seemed to kiss Mary

č. jsou kontrolové konstrukce typu (1), viz (1a), ale raisingové konstrukce typu (2) jsou typické nikoli s lexikálním slovesem (2a), nýbrž s kopulou (2a'):

(1)

a.

Jan se pokoušel líbat Marii

(2)

a.

??Jan se zdál líbat Marii

a'.

Jan se zdál být unavený

K. je jeden ze základních teoretických konstruktů ukazující vývoj chomskyánského syntaktického myšlení, zvl. v analýze kontrolových konstrukcí a jejich vztahu k analýze raisingových konstrukcí, viz ✍Boeckx & Hornstein ad. (2010). Literatura o k. (a o k.raisingu) je bohatá, pro výtečný přehled viz ✍Davies & Dubinsky (1997) a pro stručný a informativní přehled ✍Polinsky(ová) (2013). Viz také raising.

První typ variace v kontrolových konstrukcích vstupuje do systému s typem argumentu v maticové větě, na němž je subjekt vnořené klauze závislý: subjekt vnořené věty může být interpretačně závislý buď na subjektu maticové věty, a pak mluvíme o subjektové kontrole (3), n. je jeho interpretace závislá na objektu maticové věty, a pak mluvíme o objektové kontrole (4):

(3)

The police intended to stay calm

Policie zamýšlela zůstat v klidu

(4)

The police appealed to the protesters to stay calm

Policie vyzývala demonstranty zůstat klidní / aby zůstali klidní

V příkladu (3) je subjekt vnořené věty a subjekt maticové věty totožný: v obou případech je to the police / policie. Proti tomu v (4) je subjekt vnořené věty interpretačně shodný s objektem maticové věty, tedy the protesters / demonstranty – v jistém smyslu tedy objekt (maticové věty) kontroluje interpretaci nevyjádřeného subjektu (vnořené klauze), a mluvíme tedy o objektové kontrole.

Podobně jako pro raising platí i pro kontrolu podmínka lokality, tj. mezi kontrolující a kontrolovanou klauzí nesmí být vložena žádná jiná.

Další typ variace vstupuje do kontrolových konstrukcí s různými typy vnořených klauzí. Typicky se rozumí, že vnořenou strukturou je infinitiv (3)–(4), případně gerundium (5). Ve slovanských jaz. se jako kontrola – kromě infinitivu – dá analyzovat i přechodníková konstrukce (6), viz ✍Karlík (2000). ✍Babby (1979) analyzuje příklady (6) jako k. (resp. END), ✍Babby (2009) zavrhuje analýzu s PRO, navrhuje ale velmi specifickou analýzu postavenou na relativně nestandardních principech. Odtud je pak relevantní otázka, proč neanalyzovat všechny small clause konstrukce, resp. ↗doplňky (6c)–(6d) podobně jako k.; viz dále:

(5)

a.

John prefers [leaving early]

b.

John kissed Mary before [asking if he could]

(6)

a.

Chlapec odcházel [usmívaje se]

b.

Čto ty skažeš ženě [věrnuvšis’ domoj tak pozdno]?

c.

Karel chodil [shrbený]

d.

Karla našli už [utopeného]

✍Karlík (2012) taky opatrně zvažuje návrh jako kontrolové konstrukce analyzovat i fráze s dějovými jmény (viz ↗verbální substantivum), srov. k tomu zvoucí paralelní data (7) i od toho odrazující data (8):

(7)

a.

Petri touží [—i políbit Marii]

b.

Petri touží [—i být políben Marií]

a'.

Petri touží [po —i políbení Marie]

b'.

Petri touží [po —i políbení od Marie]

(8)

a.

Petri radil Pavlovij [—*i/j/*k spálit ty dopisy]

b.

Petri radil Pavlovij [—i/j/k spálení těch dopisů]

1 Analýzy kontroly ve vývoji generativní syntaxe

V zásadě lze pozorovat tři hlavní styly analýzy.

(a) Ve Standardní teorii (✍Chomsky, 1965) se mluví o tzv. pravidle equi(valent) NP deletion (END), tj. „smaž (jedno z) ekvivalentních NP“, které může být znázorněno pro subjektovou kontrolu v (9) a pro objektovou kontrolu v (10):

(9)

a.

John tried [for John to leave early] → b. John tried to leave early

(10)

a.

John persuaded Mary [for Mary to leave early] → b. John persuaded Mary to leave early

V tomto případě řešení nebere v úvahu povahu ani kontrolovaného ani kontrolujícího, výsledná věta je produktem derivace jako takové: END prostě říká „smaž NP, které by se bylo opakovalo“. Přesto samozřejmě není END aplikovatelné kdekoli, musejí být splněny strukturní požadavky, a to minimálně: kontrolovaný („smazávané NP“) musí být v subjektové pozici (infinitivní n. gerundiové) klauze a kontrolující (tj. zůstávající NP) musí být kontrolovanému NP „nejblíže“, přičemž je evidentně problém s definicí „nejblíže“. V této fázi teorie bylo „nejblíže“ definováno podle principu minimální distance (tedy doslova nejbližší NP), což je ale problematické ve větě (11): pro kontrolované NP John je nejbližší NP Mary – a ta ale není jeho antecedent:

(11)

John persuaded Mary [for John to leave early]

Dalším problémem je „ekvivalence“ NP, které jsou předmětem END. Předpokládalo se, že kontrolující a kontrolované NP jsou lexikálně identické a sémanticky že jde o koreferenci. Problém ale nastává v případech, kdy je kontrolující NP kvantifikátor, srov. dva příklady:

(12)

John wants [John to win] → John wants to win

(13)

a.

Everyone wants [everyone to win] → Everyone wants to win

b.

Everyone wants himself to win

Zatímco (12) je neproblematicky derivovaná k. pomocí END, očekávaná interpretace kontrolujícího univerzálního kvantifikátoru je rozhodně (13b) s reflexivem raději než univerzálním kvantifikátorem. Problém je tedy v identitě kontrolujícího a kontrolovaného NP: (13) ukazuje, že jejich vztah není vztahem koreference, ale spíš jde o anaforu.

(b) V teorii ↗G&B (Government and Binding // teorie řízení a vázání) je kontrolovaným NP (tedy „smazávané NP“) tzv. ↗PRO – tj. NP se specifickou vlastností, a to že neobsahuje žádný fonetický materiál, pouze ↗phi rysy (Požádala Petra PRO přijít umytý × Evu PRO přijít umytá): [NP Ø]. To bylo samozřejmě v G&B možné, umožňují to základní G&B premisy, totiž frázové struktury a vkládání lexikálních jednotek do těchto frázových struktur. Tedy: vybudujeme‑li si NP strukturu, kterou ale nechceme lexikalizovat (jako např. infinitiv [S [NP Ø] to [VP see [NP Bill ]]]), pak potřebujeme element přesně jako je PRO: nulové NP. Existence takového nulového elementu je pro teorii k. zcela zásadní; stejně zásadní je i požadavek, aby PRO mělo antecedent – jak ukazuje příklad (13). G&B umožňuje oběma požadavkům vyhovět, a to pro dva G&B základní principy: (a) že nelexikalizované kategorie (tj. např [NP Ø]) nemohou být interpretovány, pokud se nějakým způsobem nedostanou k „(sémantickému) obsahu“ (pomocí např. spojení s antecedentem), (b) že ↗princip plné interpretace (principle of full interpretation) netoleruje „bezobsažné“ struktury. Z těchto dvou podmínek plyne, že bezobsažná struktura si musí nalézt antecedent – tedy PRO musí mít antecedent. Jak ✍Boeckx & Hornstein ad. (2010) vysvětlují, PRO je výsledkem principů G&B a ne jen pouhou lexikální jednotkou, což je velmi vhodné, neboť jako lexikální jednotka je PRO dost bizarní: nemá fonetický obsah na jedné straně a jeho jediným sémantickým rysem je nutnost mít (strukturně definovaný) antecedent na straně druhé. Tyto vlastnosti dělají z PRO de facto NP‑stopu, liší se jen tím, jak se do derivace dostaly, srov. ✍Chomsky (1977:82). (PRO je tady – na určitém stupni derivace – v podstatě neodlišitelné od stopy – k tomuto momentu se pak vrací Hornstein s teorií k. jako posunu, viz dále.) PRO je v G&B rozmisťováno na základě tzv. PRO teorému; viz ✍Chomsky (1981), který definuje PRO jako pronominální anaforu. PRO tedy musí vyhovovat jak principu A (jde o anaforu), tak principu B (jde o zájmeno) ↗teorie vázání. Princip A říká, že anafora musí být vázána ve své doméně, zatímco princip B vyžaduje, že zájmeno musí být volné (tj. nevázané) ve své doméně. Dohromady si ale tyto podmínky odporují a PRO je „plní“ tak, že k vázání vůbec nedojde, protože nejsou splněny podmínky nutné k vázání. To tedy znamená, že PRO nemůže mít doménu pro vázání (binding domain), a pokud si vybereme vhodnou definici domény pro vázání („nejmenší věta, v níž je X řízeno“), pak PRO musí být neřízeno (ungoverned), může tedy existovat pouze ve větě, která není řízena. A poslední krok: pokud Infl funguje jako říditel (governor) v případě, že je finitní, ale tuhle vlastnost postrádá v nefinitní klauzi, pak je dovozeno, že PRO se může objevit pouze v subjektové pozici nefinitních klauzí. Vedlejším efektem této derivace je fakt, že PRO musí být foneticky nulové. Řízení je esenciální nejen pro vázání, ale i pro udílení pádu, a protože PRO je nutně v pozici neřízené, nemůže se mu dostat ani pádu, podobně jako (NP‑)stopám. Věta (13a) je tedy v G&B reprezentována jako (14) a PRO je interpretováno jako vázaná proměnná přesně tak, jak bylo potřeba:

(14)

[Everyone wants [PRO to win]]

Podle uvedené analýzy se tedy očekává, že PRO bude vykazovat jak vlastnosti anafor (vlastně reflexiv), tak zájmen. Jako reflexiva vyžaduje PRO v (15a) antecedent (a expletivum it není vhodný reflexivní antecedent) a jako zájmena PRO antecedent v (15b) nevyžaduje; (15) tedy ukazuje duální chování PRO:

(15)

a.

*It was expected PRO to shave himself

b.

It is illegal PRO to park here

Problém ale je, že se PRO chová buď jako anafora, nebo jako zájmeno, ale nikdy ne jako obojí najednou. V tomto smyslu je vlastně přesnější uvažovat o PRO jako o jednotce ambigní mezi zájmenem a reflexivem než předpokládat, že je PRO obojí zároveň, tj. pronominální anafora. Tento krok ale v podstatě rozbíjí PRO teorém: PRO se prostě nikdy nechová jako zájmeno a anafora zároveň, vždy je buď pouze anafora, n. zájmeno.

PRO se chová v různých kontextech jinak, tedy je i různě interpretováno v různých kontextech; zajistit odpovídající interpretaci PRO v daném kontextu byl úkol tzv. kontrolního modulu G&B. Kontrolní modul rozlišoval dva typy kontroly: povinnou kontrolu (obligatory control (OC)), např. v Petr dovolil Marii PRO parkovat na zahradě, a nepovinnou kontrolu (non-obligatory control (NOC)), např. v Je nezákonné PRO parkovat na zahradě. V případě povinné kontroly je kontrolor (kontrolující NP) jedno z NP v maticové větě (tedy jde buď o subjektovou, n. objektovou kontrolu), nepovinná kontrola je řízena jinými (málo prozkoumanými) principy; standardně se předpokládá tzv. PROarb (arbitrární PRO), které je de facto znamením, že struktura není striktně kontrolovaná, leč zdá se jakoby kontrolovatelná jakýmkoli [+HUM] argumentem. Kontrolní modul G&B je jen odsunutím problému: oba typy k., jak OC, tak NOC jsou pořád vnímány jako jeden princip (tj. kontrola), ačkoli v OC jde o anaforickou interpretaci PRO a v NOC o jeho zájmennou interpretaci.

PRO nabízí samozřejmě mnohem lepší řešení než END, na druhou stranu je PRO nerozlučně spojeno se (specifickou) definicí domény vázání a hlavně řízení a že požadavky těchto základních principů G&B splňuje PRO tím, že se vyhne jejich splnění. Na straně empirie přináší problém brazilská portugalština (a mnoho dalších jaz., např. perština, řečtina a další balkánské jaz., malagasy a arabština; pro reference viz ✍Polinsky(ová), 2013): k. by měla být možná pouze v nefinitních větách (pouze tam není INFL říditel (governor)), ale v brazilské portugalštině najdeme k. ve finitních indikativních větách; pro reference viz ✍Boeckx & Hornstein ad. (2010: kap. 2). V (16a) má vedlejší věta subjekt ele, v (16b) žádný zjevný subjekt nemá, ale interpretace je stejná jako v (16a), jde o OC do finitní věty, tzv. finitní kontrolu (finite control); příklad viz ✍Modesto (2011):

(16)

a.

O Pedro disse que ele comprou um carro novo.

urč čl. Pedro řekl že on koupil urč. čl. auto nové

„Pedro řekl, že on (= Pedro) koupil nové auto.“

b.

O Pedro disse que ___ comprou um carro novo.

urč. čl. Pedro řekl že ____ koupil urč. čl. auto nové

„Pedro řekl, že on (= Pedro) koupil nové auto.“

č. finitní kontrola není, srov.

(17)

a.

(Paveli onemocněl) Petri slíbil přesto ___i přijít

b.

(Pavelj onemocněl) Petri slíbil, že přesto ___i/j přijde

Dále k problematičnosti PRO přispívá i další neblahá skutečnost, totiž že PRO vyžaduje výjimky i z jiných G&B pravidel, např. hlavou A‑řetězu (chain) musí být pozice s pádem. PRO je ale výjimka: jakkoli nemá pád, může být hlavou A‑řetězu. Empirické i teoretické problémy PRO teorému vedly nakonec k tomu, že PRO jako dítě vynucené G&B se v teoriích na G&B navazujících, tj. v ↗MP, už ne zcela nutně vyskytuje.

(c) V rámci MP lze rozlišovat tři hlavní přístupy k analýze k.: (i) K. s PRO majícím nulový pád (null case) analyzují ✍Chomsky & Lasnik (1993); de facto staví na stejném principu jako G&B analýza, jen se soustřeďuje na jiný modul, a to pád. Styl analýzy ukazují příklady (18) s PRO:

(18)

a.

John hoped [PRO1 to be elected t1]

b.

*John hoped [PRO1 to appear to t1 [that Bill was innocent]]

PRO se nesmí nacházet na řízené pozici, tedy PRO nesmí zůstat v objektové pozici (18a) a/nebo po předložce to v (18b) – tyto původní pozice jsou značeny stopou t1 v příkladu (18). Posune‑li se ale PRO do subjektové pozice infinitivní věty (tj. kde je PRO1 v (18)), tedy do pozice, která je podle předpokladu neřízená, vše by mělo být v pořádku. To je ale pravda pro (18a), ale ne pro (18b): věta (18b) zůstává negramatická, a její negramatičnost nedokáže G&B vysvětlit. ✍Chomsky & Lasnik (1993) navrhují vztáhnout negramatičnost věty (18b) k negramatickému případu ↗ECM v (19b). (19a) ukazuje ECM, tedy de facto případ raisingu do objektu: sloveso expect tu výjimečně (exceptionally) udílí pád do pozice subjektu ve vnořeném infinitivu, tedy John v (19a). Negramatičnost (19b) je principy G&B vysvětlena lehce: John se nemůže posunout z jedné pádové pozice (v tomto případě z nejvíce zanořené pozice, v níž John získal pád od předložky to) do jiné pádové pozice (tj. do ECM pozice, v níž John získá pád od slovesa expect). Problém je v tom, že jeden element (John v (19b)) získal dva různé pády: od předložky to a od slovesa expect. To ale odporuje základnímu G&B principu, tzv. ↗pádovému filtru:

(19)

a.

We expected [John1 to be hired t1]

b.

*We never expected [John1 to appear to t1 [that the job was easy]]

Chomsky & Lasnik tak navrhují vidět negramatičnost kontrolového případu ve (18b) paralelně k negramatickému ECM v (19b): stejně jako John v (19b) i PRO v (18b) porušuje podmínky pro udělení pádu. Případy se samozřejmě liší v typu pádu, který John / PRO získávají. PRO, podle hypotézy, musí získat speciální typ pádu, tzv. nulový pád, a tento pád udílí nefinitní Infl. Tedy: předpokládáme‑li, že infinitivní to v (18a) udílí nulový pád, posun PRO z objektové pozice do pozice nulového pádu je v pořádku: PRO získává jediný pád, a to nulový pád v pozici subjektu infinitivní věty, předpokládáme‑li (relativně standardně), že pasivum neuděluje pád objektu. To ovšem neplatí pro PRO v (18b): tady se PRO posouvá z jedné pádové pozice (po předložce to) do jiné pádové pozice, tj. pozice nulového pádu v subjektu infinitivní věty. Z toho plyne, že PRO se nemůže nikdy vyskytnout v subjektu finitní věty (Nom) n. v objektové pozici tranzitivního slovesa (Akuz.): to jsou pozice, v nichž je strukturně udílen jiný než nulový pád – Akuz. v objektu a Nom. v subjektu, PRO by tedy v těchto pozicích nemohlo získat nulový pád a nebylo by tedy řádně licencováno.

Problém je teď samozřejmě jinde: infinitivní to ve větách s k. uděluje nulový pád, ale infinitivní to vět s ECM a raisingem takový pád neuděluje. Dobré a nezávislé testy, které by takové infinitivní to od sebe oddělily, neexistují. Obrátit se k hypotéze, že jde o ambignost to, které buď má schopnost nulový pád udělit (v kontrole (20)), n. nemá (v ECM (21a) a raisingu (21b)), není řešením: očekávalo by se, že konstrukce v (21) by si prostě mohly „vybrat“ kontrolovou verzi to a stát se gramatickými – to ale evidentně nejde:

(20)

John hopes [PRO to graduate soon]

(21)

a.

*I believe [ PRO to be nice]

b.

*It seems [ PRO to be nice]

Pravděpodobně nejpropracovanější verzi nulového pádu najdeme v pracích ✍Boškoviće (1996)✍Martina (1996), ✍Martina (2001): Martin navrhuje (stavěje na ✍Stowellovi, 1982), že kontrolový INF má rysy času, zatímco ECM a raising INF tyto rysy postrádají. To je ale neudržitelné tvrzení, protože čas (tj. [±tense] na T) ECM/raising infinitivy od kontrolových infinitivů neodliší, viz:

(22)

Leo decided yesterday to leave tomorrow.

(23)

John believes/believed Mary to be pregnant.

Zatímco kontrolový INF v (22) nutně indikuje budoucnost, interpretace času v ECM infinitivu musí kopírovat časovou interpretaci maticové věty: buď jde o současnost n. o minulost; v každém případě je neudržitelné tvrzení, že jeden typ má rysy času, druhý typ ne: viz ✍Wurmbrand(ová) (2007) pro přesnou diskusi toho, že neexistují taková kritéria, která by odlišila na jedné straně ECM a raising a na druhé straně kontrolu. Shrnutí: Teorie nulového pádu je postavena na třech podmínkách: (i) PRO je foneticky nulové, (ii) nulový pád musí být udělen, (iii) pouze PRO může získat nulový pád. Tyto podmínky tak postihnou (ale nevysvětlí) daná fakta (podobně jako Landauova teorie, viz dále). PRO se teď dá interpretovat jako ambigní, tj. jako reflexivum v některých kontextech (OC) a jako nulové zájmeno v jiných (NOC). Otázkou samozřejmě zůstává, proč je PRO distribuováno právě takto, zejména pokud se vezme v úvahu, že v podstatě jde o typ selekce mezi maticovým slovesem a subjektem vnořené věty: jak se taková selekce dělá, je ovšem netriviální otázka.

(ii) Alternativou k nulovému pádu je soubor Landauových prací o kontrole; viz ✍Landau (1999), ✍Landau (2000), ✍Landau (2004), ✍Landau (2013). Landau bere existenci PRO jako hotovou věc, proti teorii nulového pádu ale argumentuje, že PRO musí získat ‚normální‘ pád jako jakékoli jiné NP. Jakkoli je Landaův přístup de facto stipulativní (velmi propracovaný a chytrý, ale stipulativní), přinesl do teorie k. nové aspekty; nejdůležitějším z nich je pravděpodobně tzv. částečná kontrola (partial control). Jeho systém je postaven na tom, že povinná kontrola je závislá na existenci určitého typu rysů a na určité specifikaci (jiných) rysů a interpretace PRO se děje pomocí operace Agree; viz ✍Chomsky (2000), ✍Chomsky (2001). Zajímavé jsou případy částečné k., které Landau diskutuje. Jde v podstatě o k. do plurálového subjektu vnořené věty, ale kontrolor v maticové větě je (sémanticky) singulár:

(24)

The chair hoped [PRO to gather / meet at 6]

Maticový subjekt the chair je zcela nutně interpretován jako člen skupiny lidí denotovaných vnořeným subjektem. To ale znamená, že kontrolor a kontrolovaný nejsou identičtí a Landau interpretuje tento fakt jako silný argument k teorii k. založené na PRO. ✍Hornstein (2003) pozoruje, že případy částečné kontroly jsou možné pouze v případech, kdy vnořený predikát selektuje komitativní argument s předložkou with: predikáty v (25a) jsou gramatické, predikáty v (25b) ne:

(25)

a.

The chair met/gathered/applied together for the grant with Bill

b.

*The chair sang alike / is mutually supporting with Bill

Hornstein navrhuje analyzovat částečnou k. jako případ standardní povinné k. a nulového komitativu. Shrnutí: Landauova teorie k. je postavena na typologii k. jak v finitních, tak infinitivních větách v relativně širokém spektru jazyků a zahrnuje případy částečné i povinné kontroly. Jeho typologie je založena na kombinaci rysů času (T) a shody (Agr) na dvou nejvyšších verbálních projekcích, tedy na C a na I. Teorie spočívá ve specifikaci hodnoty rysů T a Agr a v závislosti na jejich postavení (tj. jsou‑li na C nebo na I) Landau předpovídá existenci částečné n. povinné kontroly v daném jazyce při specifickém postavení rysů. Tento systém fakta o k. v relevantních jazycích bezpochyby replikuje, jeho predikční síla je ale minimální: jde v podstatě o stipulaci kombinatoriky hodnot rysů T a Agr a Landauova teorie kombinuje tyto rysy tak, že jsou schopny replikovat výsledky PRO z předchozích fází teorie, ale tím existenci PRO ještě nevysvětlují.

(iii) Ani existence částečné kontroly nemusí být konečným argumentem pro existenci PRO – a ani jím není, jak postuluje ✍Hornsteinova (1999) a jinde (viz Lit.) teorie kontroly jako posunu (Movement Theory of Control (MTC)). Už byla výše uvedena pozoruhodná podobnost kontroly a raisingu, viz (1) a (2): v obou případech jde strukturně o maticový predikát, pod nímž je vnořen infinitiv, a v obou případech je subjekt vnořeného infinitivu interpretován jako ‚identický‘ se subjektem maticové věty. Proč se tedy neanalyzuje kontrola a raising stejně, jak indikuje (26)?

(26)

a.

Kontrola

John1 tried t1 to kiss Mary

b.

Raising

John1 seemd t1 to kiss Mar

Historicky je důvodem odlišné analýzy kontroly a raisingu existence ↗hloubkové struktury (HS) jako místa, kde jsou udíleny tematické role lexikálním jednotkám. Pro k. to znamená, že John může získat theta roli v hloubkové struktuře buď od infinitivu, n. od maticového slovesa, ale v žádném případě od obou, měl‑li by být mezi těmito pozicemi být posun: posun není v hloubkové struktuře definován. Tedy v kontrolových konstrukcích nemůže John být zároveň tematickým subjektem vnořeného slovesa a tematickým subjektem maticového. Pro raising je to jiné: John je tematickým subjektem vnořeného INF, maticový predikát seem ale žádnou tematickou roli subjektu neuděluje, tedy v hloubkové struktuře maticový subjekt nemusí (a nemůže) být obsazen lexikální jednotkou:

(27)

a.

HS:

[Seemed [John to kiss Mary]]

b.

HS:

*[Tried [John to kiss Mary]]

↗MP ale byla hloubková struktura opuštěna a i v jiných modulech gramatiky (cyklický wh‑posun) se začalo předpokládat, že tematická role může být udělena až po posunu; to otvírá dveře pro analýzu k. jako posunu (↗MTC), schematicky naznačenou v (28). Předpokládá, že John získá dvě theta role: jednu od infinitivu, druhou od kontrolového predikátu – to je v ostrém kontrastu s tzv. theta kritériem z G&B fáze, podle nějž každé NP mohlo mít právě jednu theta roli a každá theta role musela být udělena právě jednomu NP. Jestliže není v architektuře gramatiky hloubková struktura, není tedy ani ↗theta kritérium, viz ✍Hornstein (2003):

(28)

a.

John tried to kiss Mary

b.

sluč ‚kiss‘ a ‚Mary‘ + uděl theta

[ kiss Mary ]

c.

vnoř T (merge T)

[ T [ kiss Mary ]]

d.

vnoř ‚John‘ a uděl theta

[ John [ T [ kiss Mary ]]]

e.

vnoř C

[ C [ John [ T [ kiss Mary ]]]]

f.

vnoř ‚tried‘ a uděl theta

[ tried [ C [ John [ T [ kiss Mary ]]]]]

g.

vnoř T

[ T [tried [ C [ John [ T [ kiss Mary ]]]]]]

h.

posuň ‚John‘ a uděl theta

[ John [ T [tried [ C [ John [ T [ kiss Mary ]]]]]]]

Tato analýza je schopna postihnout všechny rozdíly mezi raisingem a kontrolou, viz ✍Boeckx & Hornstein ad. (2010), kap. 3.

Uvedení teorie posunu a kopií do ↗MP (✍Chomsky, 1993) volá i po aktualizaci teorie k. jako posunu:

(29)

a.

John hoped to see Mary

b.

slučuj

[ T hoped [ John to see Mary ]]

c.

zkopíruj a vnoř ‚John‘ a uděl theta

[ John1 [ T hoped [ John1 to see Mary ]]]

d.

smaž spodní kopii na PF

[ John1 [ T hoped [ John1 to see Mary ]]]

Není náhodou, že poslední krok derivace je nápadně podobný ↗END (viz výše). Teorie k. jako posunu navazuje na všechny předchozí fáze teorie k., zachovává představu, že k. není výsledkem specifické lexikální jednotky (tj. PRO), ale je výsledkem kombinace principů potřebných tak jako tak (tj. posunu). Liší se právě jenom v tom, že jak raising, tak k. jsou derivovány posunem; a zatímco raising má pouze jednu theta pozici, je k. derivována posunem jedné NP několika tematickými pozicemi.

Analýza k. jako posunu znamená zbavit se PRO, což je vzhledem k jeho vlastnostem a obtížné zařaditelnosti do systému dobrý výsledek. Další výhodou ↗MTC je jednoduché a elegantní řešení jinak velmi problematických dat tzv. zpětné (inverzní) kontroly (backward (inverse) control). Jde o případy, kdy se kontrolor lineárně objeví až za kontrolovaným. Schematicky vypadá zpětná kontrola takto:

[ DP1 kontrolový_predikát [CP DP1 … INF ]]

MTC analýza je jasně naznačena: proti „obyčejné“ k. je „ponechána“ ta kopie, která by v předchozích teoretických verzích odpovídala PRO, a „nová“ kopie je smazána. Zpětná kontrola, jak ukazuje ✍Polinsky(ová) (2013), není ojedinělým fenoménem, teorie postavené na PRO však s takovými daty mají samozřejmě problém.

↗MTC se samozřejmě musí vyrovnat s na první pohled problematickými daty. ✍Landau (2003), ✍Landau (2006), ✍Landau (2007), ✍Sigurðsson (2008)✍Bobaljik & Landau (2009) poukazují na to, že analyzujíc raising a kontrolu shodně, má ↗MTC problém s islandskými daty: v islandštině má subjekt maticového kontrolního predikátu nom. (30), zatímco subjekt raisingového predikátu zachovává morfologický pád subjektu vnořeného predikátu (31), viz ✍Sigurðsson (2008). Jenže pokud ↗MTC analyzuje dané případy shodně, jak vysvětlí tento frapantní rozdíl?

(30)

Kontrola: Nom. v maticové větě

Hann/*Honum vonast til að verða bjargað af fjallinu

on.NOM/*DAT doufá k INF být zachráněno. DFLT z hory. DEF

„On doufá být zachráněn z hor.“

(31)

Raising: Dat. v maticové větě

Mönnunum/*Mennirnir virðist báðum hafa verið hjálpað

muži. DEF. DAT/*NOM se. zdá oba. DAT mít být pomoženo. DFLT

„Oběma mužům se zdálo být pomoženo.“

Fakta jsou podobná č. do té míry, do níž jsou č. struktury gramatické. Předně: jak v raisingu, tak v kontrole jde o vnořený pasivní infinitiv, jehož subjekt (resp. „hloubkový“ objekt) je v Dat., v těchto případech je Dat. „prozrazen“ tzv. defaultní shodou (DFLT), odpovídající české 3. os. sg. neutr. (v tomto bodě se č. kontrola odchyluje od islandské: zachránit je prostě tranzitivní, islandský protějšek má dativní objekt – jako č. pomoci někomu). Zatímco v kontrole v (30) se dativní subjekt pasivního INF objeví jako nominativní subjekt kontrolového slovesa (resp. pro č. protějšek se původně akuzativní objekt objeví v nominativu), v rasingu (31) je DAT subjekt zachován. Intuitivní idea řešení je jednoduchá, její implementace ale komplexní; viz ✍Boeckx & Hornstein ad. (2010, kap. 5). Idea je postavena na rozdílu, jaký ukazují raising a kontrola vzhledem k idiomům. Vezmeme‑li anglický idiom The cat is out of the bag (doslova „kočka je z pytle ven“, význam „tajemství je prozrazeno“), pak v raisingu (32) je význam idiomu zachován, ale ne v kontrole (33); viz také ↗idiom:

(32)

The cat seems to be out of the bag.

idiom: OK

(33)

The cat tried to be out of the bag.

idiom: *

Tento kontrast platí i v č.: zatímco raisingová struktura zachovává idiomatické čtení Ruka už se zdála být v rukávě, kontrola idiomatické čtení ztrácí: Ruka už chtěla být v rukávě.

Kontrast (32) × (33) ukazuje k tomu, že posun do subjektu raisingového slovesa a posun do subjektu kontrolového slovesa mají různé implikace. Posun do subjektu raisingového slovesa je nutný pro v podstatě ↗EPP rysy (a idiomatické čtení je zachováno), posun do subjektu kontrolového slovesa je spojen s přijetím theta role (a idiomatické čtení se ztrácí). Vysvětlení ztráty idiomatického čtení kontrolových sloves může být následující: the cat se nemůže posunout do nové theta role, protože jsouc součástí idiomu, ztrácí schopnost novou theta roli získat. Jiná možnost je uvažovat, že nová theta role „zruší“ specifikaci idiomu, takže idiom přestane být idiomem a zůstane jen doslovné čtení. Aplikováno na viditelný rozdíl mezi raisingem a kontrolou v islandštině, Dat. – podobně jako idiom – zůstává neproblematicky u raisingu. Problematické případy kontroly (jak Dat., tak idiomatické čtení mizí) jsou technicky vyřešeny tak, že přijetím nové theta role maticová doména „přepíše“ specifikaci vnořené domény. Principiálně stejné řešení je navrženo pro případy zdánlivé shody sekundárních predikátů ve vnořené větě s dat. PRO. (✍Boeckx & Hornstein ad., 2010:kap. 5, mluví o islandských případech, ale podobná logika a řešení musejí být aplikovatelná i na ruské příklady tzv. sekundárního dat., řešené ✍Babbym, 2009:162). V ruštině ukazují plovoucí kvantifikátory a sekundární predikáty shodu s PRO, které – v těchto případech – je klasicky analyzováno jako PRO nesoucí Dat. Připomeňme elegantní ✍Landauovo (2008) řešení tzv. pádového přenosu (case transmission): v případech jako (34) získal kvantifikátor pád (DAT) ve vnořené větě přenosem pádu pomocí infinitivního CP, tedy ne od DAT PRO.

(34)

Jón vonast til [ að leiðast ekki einum ]

Jon. NOM doufá k INF nudit. se NEG sám. DAT

„Jon doufá nenudit se sám“

(35)

Anna poprosila menjaACC [PRODAT sdelat’ uborkuACC samomuDAT]

Anna poprosila mě udělat úklid sám

„Anna mě poprosila uklidit (něco) samotného“

Pokud jde o ↗NOC, ani analýza těchto případů v ↗MTC není zcela průzračná a na první pohled zjevná. Základní idea je, že povinná kontrola je postavená na posunu, zatímco nepovinná kontrola nezahrnuje posun, ale je příbuzná pronominalizaci: příklad (15b) by tak byl analyzován s malým pro na místě původního PRO. Výhodou tohoto přístupu je samozřejmě to, že se obrací k principům nutným v generativní syntaxi nezávisle na teorii k., zejména k posunu a k pronominalizaci.

Dále jsou pro ↗MTC problematické případy k. z adjunktových vět jako (36); viz ✍Polinsky(ová) (2013). Princip minimální distance (kontroluje nejbližší NP) předpovídá, že kontrolor by měl být objekt – v rozporu se skutečností:

(36)

Kimi [VP interviewed the applicantsj [CP before ___i hiring themj ]]

Kim

vyslechla

uchazeče

před

přijetím je

„Kim vyslechla uchazeče (předtím), než je přijala“

Nejblíže kontrolované pozici (__i) je skutečně objekt, tj. the applicants, ale skutečným kontrolorem je subjekt, tj. Kim. Není ani jasné, zda považovat k. v těchto případech za povinnou ↗OC n. ↗NOC; ✍Kawasaki (1993) navrhuje analyzovat je jako případy NOC s pro subjektem. Pro č. je analogická otázka, proč je č. přechodník (preskriptivně) omezený na subjektovou kontrolu (objektová byla běžná v baroku).

Z klasického č. strukturalistického přístupu by výše popsané konstrukci s kontrolou určitě odpovídaly konstrukce s vnořenými infinitivy jak pro subjektovou (37a), tak pro objektovou (38a) a (39a) kontrolu; jiné ale musejí být konstrukce s vnořenou vedlejší větou (v (b)), v ní totiž neplatí požadavek, že maticový subjekt/objekt musí být sdílen se subjektem vnořeného infinitivu, jak příklady ukazují.

(37)

a.

Karel chtěl / toužil / slíbil / doufal [PRO odejít]

b'.

Karel chtěl / toužil, aby (Karel) / Tomáš odešel

b''.

Karel slíbil / doufal, že (Karel) / Tomáš odejde

(38)

a.

Karel přesvědčil / donutil Petra [PRO odejít]

c.

Karel přesvědčil / donutil Petra, aby (Petr) / ?Tomáš odešel

(39)

a.

Karel doporučil Petrovi [PRO odejít]

c.

Karel doporučil, aby (Petr) / Tomáš odešel

Z hlediska teorie k. je třeba zmínit ještě wurmbrandovský typ analýzy konstrukcí s INF (viz ✍Wurmbrand(ová), 2001), které jsou strukturně menší (tj. obsahují podmnožinu funkčních projekcí plné CP, a to tak, že chybějí právě pouze nejvyšší „patra“ funkční projekce, tedy INF je pouhé TP, zatímco CP je plné CP); zachycuje základní rozdíl mezi INF a plnými CP větami, ale nechává mnoho otázek k dořešení.

Č. disponuje i relativně nestandardní kontrolovou konfigurací, totiž takovou, kdy kontrolovaným není subjekt vnořené klauze, ale objekt vnořené klauze, viz ✍Dotlačil & Šimík (2013). Jde o případy typu (40): ve standardním kontrolovém čtení je ten muž interpretován jako subjekt maticového predikátu a subjekt vnořeného infinitivu, tedy „ten muž potřebuje někoho milovat“. V druhém čtení, v případě tzv. ↗retroaktivního infinitivu, je ten muž znovu subjektem kontrolového INF a zároveň ale objektem vnořeného INF: jde tedy o interpretaci „ten muž potřebuje být milován“:

(40)

Ten muž potřebuje milovat

Dotlačilova & Šimíkova analýza je postavena na (wurmbradovském) principu strukturně „menších“ – „větších“ INF a retroaktivní INF je v tomto smyslu trpaslík: v dané analýze není větší než vP.

V této linii uvažování je důležité upozornit na terminologickou past: v momentě, kdy vnořený INF je menší než takový, v němž je „místo“ na subjekt/externí argument, de facto nemůžeme mluvit o kontrole, pokud považujeme subjektovou pozici vnořené struktury za definiční kontrolovou charakteristiku (tj. klasickou PRO pozici). Na druhou stranu víme, že ↗externí argument je přítomen i v „menších“ strukturách, např. v ↗pasivech: Ten dort byl upečen nejlepším cukrářem ve městě. Zcela otevřenou otázkou zůstává, jak velké struktury jsou potřeba ke kontrole (a k raisingu, k ↗ECM, k tough‑posunu a ke komplementům k slovesům dát/nechat (viz ↗analytická kauzativní konstrukce)).

Literatura
  • Babby, L. The Syntax of Gerunds in Russian. In Waugh, L. & F. von Coetsem (eds.), Contributions to Grammatical Studies, 1979, 1–41.
  • Babby, L. The Syntax of Argument Structure, 2009.
  • Bobaljik, J. & I. Landau. Icelandic Control Is not A-Movement: The Case from Case. LI 40, 2009, 113–132.
  • Boeckx, C. & N. Hornstein ad. Control as Movement, 2010.
  • Bošković, Ž. Selection and the Categorial Status of Infinitival Complements. NLLT 14, 1996, 269–304.
  • Bošković, Ž. The Syntax of Nonfinite Complementation: An Economy Approach, 1997.
  • Davies, W. D. & S. Dubinsky. The Grammar of Raising and Control: A Course in Syntactic Argumentation, 2008.
  • Dotlačil, J. & R. Šimík. Peeling, Structural Case, and Czech Retroactive Infinitives. In Junghanns, U. & D. Fehrmann ad. (eds.), Formal Description of Slavic Languages: The Ninth Conference, 2013, 105–124.
  • Hornstein, N. Movement and Control. LI 30, 1999, 69–96.
  • Hornstein, N. Move! A Minimalist Theory of Construal: Generative Syntax, 2001.
  • Hornstein, N. On Control. In Randall, H. (ed.), Minimalist Syntax, 2003, 6–81.
  • Hornstein, N. & M. Polinsky. (eds.) Movement Theory of Control, 2010.
  • Chomsky, N. Aspects of the Theory of Syntax, 1965.
  • Chomsky, N. Conditions on Transformations. In Anderson, S. & P. Kiparsky (eds.), Festschrift for Morris Halle, 1973, 232–286.
  • Chomsky, N. On Wh-movement. In Culicover, P. W. & T. Wasow ad. (eds.), Formal Syntax, 1977, 71–132.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Chomsky, N. A Minimalist Program for Linguistic Theory. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20: Essays in Linguistics in Honor of Sylvain Bromberger, 1993, 1–52.
  • Chomsky, N. Minimalist Inquiries: The Framework. In Martin, R. & D. Michaels ad. (eds.), Step by Step: Essays on Minimalist Syntax in Honor of Howard Lasnik, 2000, 89–155.
  • Chomsky, N. Derivation by Phase. In Kenstowicz, M. (ed.), Ken Hale: A Life in Language, 2001, 1–52.
  • Chomsky, N. & H. Lasnik. The Theory of Principles and Parameters. In Jacobs, J. & A. von Stechow ad. (eds.), Syntax: An International Handbook of Contemporary Research, 1993, 506–569.
  • Jackendoff, R. Semantic Interpretation in Generative Grammar, 1972.
  • Karlík, P. Hypotéza modifikované valenční teorie. SaS 61, 2000, 170–189.
  • Karlík, P. Bemerkungen zur Diachronie der tschechischen -ní-/-tí-Derivate. AnSP 39, 2012, 113–145.
  • Karlík, P. & F. Štícha. Některé jevy nominalizace. In KČG, 2011, 923–944.
  • Kawasaki, N. Control and Arbitrary Interpretation in English. PhD. diss., UMass at Amherst, 1993.
  • Koster, J. On Binding and Control. LI 15, 1984, 417–459.
  • Landau, I. Elements of Control. PhD. diss., MIT, 1999.
  • Landau, I. Elements of Control: Structure and Meaning in Infinitival Constructions, 2000.
  • Landau, I. Movement out of Control. LI 34, 2003, 471–498.
  • Landau, I. The Scale of Finiteness and the Calculus of Control. NLLT 22, 2004, 811–877.
  • Landau, I. Severing the Distribution of PRO from Case. Syntax 9, 2006, 153–170.
  • Landau, I. Movement-resistant Aspects of Control. In Davies, W. D. & S. Dubinsky (eds.), New Horizons in the Analysis of Control and Raising, 2007, 293–325.
  • Landau, I. Two Routes of Control: Evidence from Case Transmission in Russian. NLLT 26, 2008, 877–924.
  • Landau, I. Control in Generative Grammar. A Research Companion, 2013.
  • Martin, R. A Minimalist Theory of PRO and Control. PhD. diss., University of Connecticut, 1996.
  • Martin, R. Null Case and the Distribution of PRO. LI 32, 2001, 141–166.
  • Modesto, M. Finite Control: Where Movement Goes Wrong in Brazilian Portuguese. Journal of Portuguese Linguistics 10, 2011, 3–30.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Panevová, J. More Remarks on Control. In Hajičová, E. & O. Leška ad. (eds.), Prague Linguistic Circle Papers 2, 1996, 101–120.
  • Panevová, J. „Být posel dobrých zpráv je mi příjemné“ (Několik poznámek k infinitivním konstrukcím). In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 345–354.
  • Panevová, J. Infinitiv ve funkci atributu. In KČG, 2011, 945–960.
  • Polinsky, M. Raising and Control. In Den Dikken, M. (ed.), The Cambridge Handbook of Generative Syntax, 2013, 577–606.
  • Postal, P. On Coreferential Complement Subject Deletion. LI 33, 1970, 245–282.
  • Postal, P. On Raising, 1974.
  • Rosenbaum, P. S. The Grammar of English Predicated Complement Constructions, 1967.
  • Růžička, R. Control in Grammar and Pragmatics, 1999.
  • Sigurðsson, H. Á. The Case of PRO. NLLT 26, 2008, 403–450.
  • Słodowicz, S. Control in Polish Complement Clauses, 2008.
  • Stiebels, B. Towards a Typology of Complement Control. In Stiebels, B. (ed.), Studies in Complement Control, 2007, 1–80.
  • Stowell, T. The Tense of Infinitives. LI 13, 1982, 561–570.
  • Williams, E. Predication. LI 11, 1980, 203–238.
  • Wurmbrand, S. Infinitives: Restructuring and Clause Structure, 2001.
  • Wurmbrand, S. Infinitives are Tenseless. In Scheffler, T. & J. Tauberer ad. (eds.), Proceedings of the 30th Annual Penn Linguistics Colloquium, 2007, 407–420.
Citace
Petr Karlík (1), Lucie Taraldsen Medová (2) (2017): KONTROLA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KONTROLA (poslední přístup: 27. 5. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka