GENITIV  (2. pád)

Základní

Prototypicky ↗pád, který nese jméno vztahující se k jinému jménu, typicky přímo, nebo jako součást předložkové skupiny, tj. jméno v pozici postponovaného neshodného přívlastku (1); může ho však nést i jméno vztahující se ke slovesu a adjektivu, ať už přímo nebo jako součást předložkové slupiny (2):

(1)

trest smrti

klíče od domu

(2)

litovat omylu

číst bez brýlí

plný vína

smutný z prohry

V různých teoretických modelech gramatiky je g. analyzován různě, a tedy je klasifikován podle různých kritérií. Výhodná je např. klasifikace, která využívá pro rozlišení g. toho, zda lze jméno nesoucí g. nahradit přivlastňovacím zájmenem: pláč novorozeňat ‒ jejich pláč; střecha domu ‒ jeho střecha × kubík písku ‒ *jeho kubík; člověk vysoké postavy ‒ *její člověk aj. Vůči jednotlivým teoriím maximálně neutrální klasifikace rozlišuje (1) g. přidělovaný jménu, které je členem nominální skupiny; (2) g. přidělovaný jménu, které je členem verbální n. adjektivní skupiny; (3) g. přidělovaný jménu, které je členem předložkové skupiny.

1. Genitivy přidělené jménu, které je součástí nominální struktury, lze rozlišovat dva: (a) adnominální g. a (b) g. kvantifikace.

Adnominální genitiv nese jméno jako výraz sémanticky nespecifikovaného vztahu k jinému jménu v rámci nominální skupiny; v nepříznakových strukturách je v postpozici (náměstí svobody), jen jména s adjektivní flexí mohou být v antepozici (Palackého náměstí). To, že g. vyjadřuje sémanticky nespecifikovaný vztah jména k jménu, poskytuje mnoho interpretací sémantického vztahu mezi oběma jmény, a tedy i adnominálního g. V NS, jejichž jádrem je jméno neobsahující ve své vnitřní struktuře nositele valence, je defaultní interpretace adnominálního g. jako posesoru (v širokém smyslu): zahrada našeho souseda, sestra mé matky, pravda vítězů, roh stolu. Další významy jsou k dispozici např. u tzv. picture nouns: fotografie Karla Gotta: (i) posesor, (ii) autor, (iii) zobrazený objekt. V mnoha NS je sémantická interpretace jména s g. vágní, a to proto, že g. k ní nepřispívá: hodiny tělocviku, lípa svobody, symbol naděje, trest smrti, problém emigrace aj.; tradiční gramatiky se o ni nicméně na základě lexikálního významu obou jmen pokoušejí, takže najdeme např. termíny jako g. vlastnosti (člověk veselé mysli), g. vysvětlovací (explikativní) (korálky zubů), g. definující (povinnost vděčnosti), g. dedikační (čestného názvu) (most Palackého), g. stupňovací (augmentativní) (kniha knih) (hebrejský g.), g. časový (narození 5. ledna) aj. Oporu má vydělování takových typů v případě, že daný typ ukazuje speciální morfosyntaktické vlastnosti. Např. g. vlastnosti je nominální skupina „adj.‒jméno“ (člověk veselé mysli / *mysli) a jméno entity, jejíž vlastnost skupina „adj.‒jméno“ vyjadřuje, nemůže být proprium: *Petr veselé mysli (srov. ale frazém město / Praha mnoha tváří). Protože komplement s g. je k dispozici u všech substantiv a g. nic neříká o významovém vztahu komplementu k substantivu, k němuž se vztahuje, analýzy mechanismu, jímž je tento g. přidělován (známé z generativních teorií), se opírají o ideu, že (a) g. je přidělován předložkou, která je do struktury vkládána proto, že substantivum (jakožto kategorie +N, viz ↗lexikální kategorie) svému komplementu pád přidělit neumí (v č. je tato sémanticky prázdná předložka bez fonetické realizace, což lze dát do souvislosti s tím, že rys g. vyjadřuje sufix-koncovka, ale např. v angl. jde o předložku of: občan [Předl. [gen][ ][Panam‑y]] × citizen [Předl. [gen][of][Panama]] (starší styl analýzy); (b) g. je přidělován nějakou funkční hlavou s rysem „n“ (novější styl analýzy).

Za zvláštní typ se vesměs pokládá g. označovaný jako g. partitivní // partitiv (kus cukru), ačkoli jméno v g. vyjadřuje celek, nikoli část. Sémantické interpretace partitivních konstrukcí se diametrálně liší, lze však vysledovat aspoň tři hlavní typy: (i) hlavní jméno vyjadřuje část celku vyjádřeného jménem s gen. (g. celkový): polovina prasete, kus pole; (ii) hlavní jméno je prostředek zrušení homogennosti vyjadřované nepočitatelnými jmény s gen.: *dvě ovoce × dva kusy ovoce; (iii) hlavní jméno označuje množství toho, k čemu referuje jméno s gen., a to tak, že udává míru (litr vody, kilo masa; srov. i rozdíl v čísle: kilo fazolí × kilo hrachu), tvar/formu (sklenice vody, hlávka salátu); toto jméno lze pokládat za tzv. klasifikátor.

V NS, jejichž jádrem je jméno obsahující ve své vnitřní struktuře nositele valence, je pro interpretaci jména s g. k dispozici taky aktantová struktura, a najdeme proto i termíny jako g. agentní (zpěv ptáků, zaměstnanec Czechinvestu), g. patientní (střílení vojáků bandity, zaměstnavatel Petra). Protože g. vyjadřuje sémanticky nespecifikovaný vztah jména k jménu, je u jmen obsahujících aktantovou strukturu agens a patiens v popsatelných konfiguracích pro interpretaci jména s gen. k dispozici agens i patiens: střílení vojáků, loviště velryb; k mechanismu interpretace viz např. ✍Karlík (2004); viz také ↗verbální substantivum, ↗dějové substantivum. V NS, jejichž jádrem je deadjektivní jméno, je adnominální g. interpretován jako nositel vlastnosti: nesnesitelná lehkost bytí. V mnoha koncepcích je východiskem těchto analýz předpoklad, že tyto NS jsou výsledkem deaktualizační nominalizace větných struktur (viz ↗nominalizace), a proto se objevují taky termíny, které odkazují k pozici jména s g. v takové větné struktuře: g. subjektový (ptáci zpívají ‒ zpěv ptáků; bytí je nesnesitelně lehkénesnesitelná lehkost bytí) a g. objektový (vyoperovali nádorvyoperování nádoru). K distribuci postponovaného adnominálního g. a preponovaného tzv. posesivního adjektiva (typ Petrův klobouk/běh × klobouk/běh Petra) a postponovaného adnominálního g. a preponovaného posesivního zájmena (typ můj klobouk/běh × klobouk/běh *mne/*mě) viz ✍Svozilová & Uhlířová (1990); viz také ↗přivlastňovací adjektivum.

Genitiv kvantifikace se objevuje v nominálních skupinách obsahujících kvantifikující nominální výraz a jméno; toto jméno nese g. Z hlediska syntaxe lze rozlišovat 4 typy kvantifikujících výrazů:

(i) Otevřená třída lexikálních jmen s kvantifikujícím rysem (skupina studentů; řada problémů); g. je spojen s rysem pl.; (ii) uzavřená třída jmen s významem „group of“ jako trocha, fůra, pár, hromada, spousta…; g. je spojen s rysem sg. u nepočitatelných jmen (hromada listí) a s rysem pl. u počitatelných jmen (hromada knih); (iii) uzavřená třída existenčních kvantifikátorů jako mnoho, málo, dost, hodně, kolik a jejich deriváty jako pramálo, několik aj.; g. je spojen s rysem sg. u nepočitatelných jmen (dost listí) a s rysem pl. u počitatelných jmen (dost knih); (iv) číslovky od pěti výše, přičemž g. je spojen s rysem pl. u počitatelných jmen (*pět listí × pět knih). Protože v těchto NS je g. jen tehdy, je‑li jí přidělován ve větě nom., n. akuz. a v jiných pádech je požadovaný pád NS vyjadřován na jménu počítaného předmětu (nom./akuz. pět chlapců, gen. pěti chlapců, dat. pěti chlapcům, lok. o pěti chlapcích, instr. pěti chlapci), ✍Kopečný (1953) ‒ a po něm řada dalších (mj. i  3, 1986:153) ‒ číslovku pokládají za shodný přívlastek a tento gen. označují termínem numerativ. Srov. i diskusi u ✍Svobody (1956). Pro analýzu v rámci generativní gramatiky viz ✍Veselovská (2001); viz také ↗semilexikální kategorie.

2. Genitivy přidělované jménu, které je členem verbální skupiny, lze rozlišovat tři: (a) adverbální g., (b) záporový g., (c) partitivní g. (v řadě gramatik se všechny tři typy označují jako g. adverbální).

(a) Adverbální genitiv je přidělován jménu v pozici předmětu zvl. reflexivními slovesy, včetně tzv. činných participií a přechodníků: dotýkat se // dotýkající se // dotýkajíce se drátů. Pozorovaný vztah mezi tímto g. a reflexivním slovesem se tradičně vykládá tak, že reflexivní klitika se blokuje přidělení akuz., proto: bát se hadů/*hady (výjimky jsou exkluzivní: dovědět se pravdu, modlit se otčenáš (figura etymologická), učit se matematiku/matematice). U sloves nereflexivních je tento g. nahrazován akuz.: užívat mozku/mozek (dříve: poslouchati hudby, dnes: hudbu), n. pády přidělovanými předložkou: uchránit Pavlu ostudy // před ostudou. Různými autory bylo pozorováno, že přidělení g. není závislé jen na slovese, ale i na jiných faktorech (srov. např. ✍Borschev & Puchajeva ad., 2008), v č. se např. objevuje spíše u jmen abstraktních než konkrétních (užívat nátlaku/nátlak × užívat knižnědláta/dláto). Tradiční gramatiky podle lexikálního významu (a tedy intuitivně) rozlišují různé typy a označují je termíny jako g. cílový/dotykový (chytit se plotu), g. odlukový (vzdát se odměny), g. příčiny (leknout se stínu).

(b) Záporový genitiv je přidělován, jestliže sloveso nese negaci, a to jménu v pozici přímého objektu tranzitivních sloves (Viděl jsem tam jedinou květinku / *jediné květinky × Neviděl jsem tam jedinou květinku / jediné květinky), n. jménu v pozici subjektu slovesa být (V místě není kostel/kostela); tento g. je dnes kniž. až arch., s výjimkou frazémů (Celou noc jsem oka nezavřel). Analýzy tohoto g. jsou hodně odlišné, srov. pro ruštinu, kde je záporový g. podobně jako v č. opcionální (na rozdíl od polštiny, kde je obligatorní), ale objevuje se v ní mnohem častěji; např. ✍Pereltsvaig(ová) (1999), ✍Partee(ová) & Borschev (2004) aj.

(c) Partitivní genitiv je přidělován jménu, které by bez partitivní interpretace bylo přímým objektem tranzitivního slovesa (Psal dopisy/*dopisů × Napsal se *dopisy/dopisů), n. subjektem neakuzativního slovesa (Umřeli lidé/*lidí × Umřelo lidí), event. měrovým adjunktem s akuz. (Chodil kilometry/*kilometrů × Nachodil se kilometrů). Tento g. je obligatorní u ↗extenziv, tj. reflexivních sloves s prefixem na‑, vyjadřujících modifikaci děje ve smyslu „hodně/často/dlouho“ (Ten se té Evy napřemlouval; Ten se načetl knih), jinde je obligatorní jen tehdy, má‑li jméno získat partitivní interpretaci neurčené kvantity objektu: Ten nahrabal peníze/peněz; Tam napadl sníh / napadlo sněhu; viz ↗způsob slovesného děje.

Lingvisté mají také různý názor na to, jakým mechanismem je g. přidělován a v teoriích rozlišujících strukturní a lexikální pády na to, zda je g. pád strukturní n. lexikální. Flexe g. ukazuje některé vlastnosti typické pro strukturní pád, tj. pro nom. a akuz. (typ stavení necháme stranou): (i) koncovka Ø‑, která je v gen.pl. žen‑Ø, měst‑Ø, kuřat‑Ø, se objevuje už jen v nom.sg.mask. (pán‑Ø, hrad‑Ø, muž‑Ø, stroj‑Ø); (ii) stejná koncovka, která se objevuje v gen.sg.fem., se objevuje v jejich nom.pl. (žen‑y, růž‑e, písn‑ě, kost‑i); (iii) stejná koncovka, která se objevuje v gen.sg. neuter typu město, moře, se objevuje v jejich nom.akuz.pl. (měst‑a, moř‑e); (iv) stejná koncovka, která se objevuje v gen.sg. životných mask., se objevuje v jejich akuz. pán‑a, muž‑e. Na druhé straně ukazuje flexe g. vlastnosti typické pro lexikální pády, např. koncovka ‑ch, která se objevuje v gen.pl. adjektivní flexe (mladý‑ch), se objevuje už jen v lok.pl. adjektivní flexe (mladý‑ch) i jmenné flexe (páne‑ch, žená‑ch, měste‑ch…). Z hlediska syntaxe ukazuje g. vlastnosti strukturního pádu v případě g. záporového (objevuje se jen v konfiguracích, v nichž se objevuje strukturní nom. a akuz.) a v případě g. adnominálního (objevuje se v konfiguraci jméno‒jméno, v nichž se naopak nikdy neobjevuje akuz.); vlastnosti lexikálního pádu má g. adverbální a g. partitivní, g. adadjektivní (plný dojmů, prostý nenávisti, potřebný peněz) a g. adprepozicionální (od domu, u domu, z domu, bez domu, podél domu, vedle domu, okolo domu, zpoza domu, podle Evy, během prázdnin, začátkem roku…). Z hlediska sémantiky ukazuje g. vlastnosti strukturního pádu, neboť není citlivý k aktantové struktuře výrazu, s kterým tvoří syntaktickou skupinu (srov. např. různé interpretace adnominálního g.). Analýzy, které se pokoušejí o sémanticky založenou analýzu g., nevycházejí z ideje odvozování jednotlivých speciálních významů g. z nějakého společného (invariantního) významu, ale spíš ze sortálních hierarchií. Takové analýzy jsou pro g. v ruštině, např. ✍Borschev & Puchajeva ad. (2008), podle nichž (zjednodušeně řečeno) ruský g. a akuz. tvoří póly, přičemž g. je salientní tím více, čím více jméno vyjadřuje vlastnost (u jmen abstraktních, nepočitatelných, s neurčitou referencí nebo s absencí reference k entitám). Taková analýza není pro č. g. empiricky adekvátní.

V preskriptivně orientovaných pracích se diskutují zvl. tři témata: (a) stylisticky nevhodné genitivní řetězy se stejnou koncovkou (typu osvojení si umění vaření n. rady předsedy vlády Kanady); (b) stylisticky nevhodné „holé“ g. jmen označujících osoby v kontextech jako klobouk Petra (doporučeno: klobouk našeho Petra); (c) nevhodné (podle analýzy buď stylisticky, n. z důvodu negramatičnosti) g. osobních zájmen: kniha mne/tebe (ok: moje/tvoje kniha).

Rozšiřující
Literatura
  • Běličová, H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu, 1982.
  • Borschev, V. & E. V. Puchajeva ad. Russian Genitives, Non‑referentiality, and the Property‑type Hypothesis. In FASL 16, 2008, 48‒67.
  • Carlier, A. & J.-Ch. Verstraete. (eds.) The Genitive, 2013.
  • Dočekal, M. Formální sémantika adnominálního genitivu. In Č-US 5, 2004, 276‒286.
  • Hausenblas, K. Vývoj předmětového genitivu v češtině, 1958.
  • Karlík, P. Ke klasifikaci genitivu adnominálního. SPFFBU A 46, 1998, 121‒130.
  • Karlík, P. Mikrosyntax českých deverbálních jmen. SPFFBU A 52, 2004, 71‒81.
  • Kopečný, F. Kvantitativní přívlastek a určení míry. SaS 14, 1953, 115‒121.
  • Lander, Y. Varieties of Genitive. In Malchukov, A. & A. Spencer (eds.), The Oxford Handbook of Case, 2008, 581–592.
  • Lindauer, T. Genitivattribute. Eine morphosyntaktische Untersuchung zum deutschen DP/NP‑System, 1995.
  • 3, 1987.
  • Novotný, J. Genitiv v současné češtině z hlediska její normy a kodifikace. In Kuchař, J. (ed.), Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, 1979, 179‒186.
  • Partee, B. H. & V. Borschev. The Semantics of Russian Genitive of Negation: The Nature and Role of Perspectival Structure. In Watanabe, K. & R. B. Young (eds.), SALT 14, 2004, 212‒234.
  • Pereltsvaig, A. The Genitive of Negation and Aspect in Russian. In Rose, Y & J. Steele (eds.), McGill Working Papers in Linguistics 14, 1999, 111‒140.
  • Svoboda, K. F. K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku. SaS 17, 1956, 36‒40.
  • Svozilová, N. & L. Uhlířová. Přivlastňovací 2. pád versus přídavné jméno (individuálně) přivlastňovací. 73, 1990, 11‒17.
  • Trávníček, F. Záporový genitiv v češtině. SaS 4, 1938, 129‒138.
  • Veselovská, L. Agreement Patterns of Czech Group Nouns and Quantifiers. In Corver, N. & H. van Riemsdijk (eds.), Semi‑lexical Categories, 2001, 273‒320.
Citace
Petr Karlík (2017): GENITIV. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/GENITIV (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka