NOMINALIZACE

Základní

V české lingvistice název operace nahrazující větu se slovesem ve tvaru určitém (1) syntaktickou skupinou, jejímž jádrem je některý z tvarů tvořených od téhož slovesa, který zachovává některé morfosyntaktické vlastnosti slovesa, ale postrádá finitní morfologii a získává morfologii jinou; typicky: (a) ↗infinitiv, (b) ↗verbální substantivum, (c) ↗dějové substantivum, (d) ↗participium, (e) ↗přechodník; srov. ✍Karlík & Štícha (2011). Podstatou n. v tomto pojetí je tedy – zjednodušeně řečeno – „deaktualizace“ (zbavení slovesa aktualizačních rysů času a modu a s tím i kategorií osoby a čísla, neboť s časem a modem tyto rysy vyjadřuje jeho coby ↗kumulační morfém finitní koncovka), což se analyzuje jako „desentencializace“, tj. zbavení slovesa subjektu: transformace věty v „polovětu“ // „polovětnou konstrukci“; ✍Hrabě (1964) a jiní mluví o polovětných vazbách; tam i analýza. Jako n. se současně označuje i výsledek této náhrady, a to buď jen sám tvar (a)–(e), n. celá syntaktická skupina, jíž je tvar (a)–(e) jádrem, tj. infinitivní skupina (1a), nominální skupina (1b), (1c), participiální skupina (1d) a přechodníková skupina (1e). V řadě gramatik se ovšem za n. nepokládá infinitiv, protože (jednoduše řečeno) (a) sice taky nevyjadřuje koncovkou osobu a číslo (ani modus a tempus), ale na rozdíl od tvarů (1b)–(1e) nevyjadřuje ani nominální rysy rodu a čísla: číst × Neutrčtení, Mask./Neutr.čtoucího apod., (b) není vždy výsledkem syntaktického procesu nominalizace: Petr radil říkat pravduPetr radil, abychom říkali pravdu × Petr bude / musí / začne říkat pravdu ← Ø:

(1)

[Manžel

čte noviny každé ráno při snídani]

(1a)

[

číst noviny každé ráno při snídani]

je manželův zvyk

(1b)

[Manželovo

čtení novin každé ráno při snídani]

Evě vadí

(1c)

[Manželova

četba novin každé ráno při snídani]

Evě vadí

(1d)

Manžel

[

čtoucí noviny každé ráno při snídani]

Evě vadí

(1e)

Manžel

[

čta noviny každé ráno při snídani]

Evě vadí

O tom, že n. jsou polověty, svědčí řada jejich vlastností, které sdílejí s plnými/celými větami. V lingvistice se často ukazuje, že klitiky (ze své původní pozice „t“) šplhají do druhé pozice ve větě nebo polovětě (Nesmíme rušit našeho Petra, [který sei denně učí ti na státnice]) // Nesmíme rušit našeho Petra, [denně sei učícího ti na státnice], ale nemohou šplhat z vět ani z polovět do druhé pozice jiné věty (viz ↗šplhání klitik): Nesmíme *sei rušit našeho Petra, [který denně učí ti na státnice] // Nesmíme *sei rušit našeho Petra [denně učícího ti na státnice]. Dobře je to vidět na infinitivních skupinách: ty, které jsou n. vedlejší věty, buď jako polověta šplhání dovolují, ale nevynucují: Petr slíbil, [že sei denně oholí ti] – Petr *sei slíbil, [že denně oholí ti] × Petr slíbil [denně se oholit ti] – Petr sei slíbil [denně oholit ti]. Ty infinitivní skupiny, které nejsou n. vedlejší věty, jsou nutně menší než věta n. polověta, a šplhání klitik tedy vynucují v rámci celé struktury: Petr sei musí [denně holit ti] – Petr musí [denně holit *se]; Petr sei bude [denně holit ti]. K analýze viz ↗restrukturace.

Operaci n. se zvl. z hlediska změny formy slova a s tím související změny slovního druhu snažil u nás reflektovat už ✍Šmilauer (1958), popisuje ji jako translaci, a ✍Leška (1965), označuje ji jako transpozici. Srov. i ryze slovotvorné pojetí ↗transpozice✍Dokulila (1962). Z hlediska stylistiky se pro tuto operaci užívá termín kondenzace, vágně chápaný jako „zhuštění obsahu věty“, obecněji jako pokus o postižení funkční stránky n., viz už ✍Hrabě (1964); ve stylistice ho užívá např. Jelínek, neboť v jeho pojetí kondenzáty × nekondenzáty reprezentují jeden ze základních typů výrazové konkurence rozhodující o stylistickém charakteru promluvy (srov. jeho kapitolu StylistikaPMČ, 1995); viz ↗výrazová konkurence, ↗kondenzace.

Za n. se nepokládá (1f), tj. náhrada vedlejší věty skupinou, jejímž jádrem je jiný výraz přítomný ve struktuře vedlejší věty, než je některý z neurčitých tvarů slovesa, které je ve vedlejší větě přísudkem. Je tomu tak proto, že tento výraz není derivačně z finitní věty odvoditelný; předpovědět se dá jen to, že pádová forma tohoto výrazu je akomodována formě, kterou by měla regulární n. s pádovou morfologií, tj. deverbální substantivum. Tento proces nahrazení se někdy (např. Sgk, 1986) nazývá substituce vedlejší věty a relevantní je to, že interpretace substitutu je řízena pragmaticky:

(1f)

[Manželovy noviny každé ráno při snídani]

Evě vadí

= ‘to, že manžel každé ráno při snídani čte / prohlíží / trhá /… noviny, Evě vadí’

Kategoriální status syntaktické skupiny, která je výsledkem n., je závislý na typu výchozí finitní věty:

(i) Nominální skupiny, tj. skupiny (ve složkových syntaxích ↗nominální fráze), jejichž jádrem je verbální substantivum (b) n. dějové substantivum (c), jsou (v rámci přijaté teorie) výsledkem n. věty: (2) → (2a,b). Věta (2) může být začleněna do struktury jiné věty jako její větný člen, a pak má syntaktickou strukturu vedlejší věty uvozené spojkou, a to jako vedlejší ↗věty obsahové (3), n. vedlejší ↗věty příslovečné (4); při n. (3) a (4) je vypuštěna spojka vedlejší věty, srov. (3) → (3a,b) a (4) → (4a,b). N. věty obsahové může mít syntaktický status podmětu (3'), předmětu (3'') n. neshodného přívlastku (3'''). Analýzy v rámci valenční teorie nabízejí např. ✍Karlík & Nübler (1998), ✍Panevová (2000) a jinde, ✍Kolářová (2010) aj.:

(2)

[Matka pravidelně čte romány] →

(2a)

[Matčina pravidelná četba románů]

(2b)

[Matčino pravidelné čtení románů]

(3)

Petr radil matce, [aby pravidelně četla romány] →

(3a)

Petr radil matce [pravidelnou četbu románů]

(3b)

Petr radil matce [pravidelné čtení románů]

(4)

[Když matka pravidelně četla romány], nikdy nemluvila

(4a)

[Při matčině pravidelné četbě románů] nikdy nemluvila

(4b)

[Při matčině pravidelném čtení románů] nikdy nemluvila

(3')

Lékař doporučil pacientovi [běh / běhání v přírodě]

(3'')

Pacientovi byl(o) doporučen(o) [běh / běhání v přírodě]

(3''')

Lékař dal pacientovi doporučení [k [běhu / běhání v přírodě]]

Základní změny v syntaktické struktuře nominalizovaných skupin vzhledem k syntaktické struktuře výchozí věty jsou důsledkem toho, že n. mají vedle rysu verbálního, vyjadřovaného v jejich vnitřní struktuře, rys nominální, vyjadřovaný sufixem na pravé periferii: Adverbia se mění na adjektiva (Vášnivě políbil Evu – vášnivé políbení Evy) a dochází ke změně pádových forem valenčních pozic subjektu a přímého objektu, n. k náhradě subjektu či objektu posesivem (zájmenem, n. tzv. přídavným jménem přivlastňovacím): Nominální skupiny mají syntax vět aktivních (Pilátovo ukřižování Krista) n. vět pasivních (Kristovo ukřižování Pilátem), n. zčásti vět aktivních (A) a zčásti vět pasivních (P); ukřižování (A)Krista (P)Pilátem). U některých dějových jmen se mění pádová forma i jiných pozic, zpravidla se využívá strategie vložení předložky udělující n. pád: obávat se ředitele – obava z ředitele / obava před ředitelem × obava ředitele (= ‘ředitel se obává’), srov. zvl. ✍Kolářová (2010); více viz ↗substantivum verbální, ↗substantivum dějové. U n. vět příslovečných je předložka motivována sémanticky: Když polkl poslední prášek, zasmál se – Po polknutí posledního prášku se zasmál; Když polykal poslední prášek, tak se zasmál – Při polykání posledního prášku se zasmál.

Při n. vět v kontextu (3) a (4) platí princip, že je-li subjektový argument n. nevyjádřen (e), je buď zcela identický se subjektovým n. objektovým argumentem slovesa maticové věty, resp. identický s ním jen částečně (na bázi široce posesivního vztahu), n. je identický s nějakou nominální frází v kontextu: Petri věřil ve ei/j vítězství (i = ‘že on, Petr, zvítězí, resp. jeho mužstvo, tj. mužstvo, kterému fandí, které vlastní, apod. zvítězí’, j = že někdo jiný než Petr, kdo je zjistitelný z kontextu, zvítězí); jen indentický se subjektem n. objektem je tehdy, je-li vyjádřen posesivním reflexivem (Petri věřil ve svojei vítězství / ve vítězství svéhoi mužstva). Je-li subjektový argument n. vyjádřen adnominálním genitivem bez posesivního reflexiva, n. nominálním posesivem, nikdy není identický s nějakým argumentem věty maticové: Petri věřil v Petrovoj vítězství / ve vítězství Petraj. Viz ↗substantivum verbální, ↗substantivum dějové.

(ii) Infinitivní skupiny (ve složkových syntaxích ↗infinitivní fráze), jsou typicky výsledkem n. ↗vedlejší věty obsahové:

(5)

Petr radil matce, [aby pravidelně četla romány] →

Petr radil matce [pravidelně číst romány]

Ne každá infinitivní skupina je ovšem výsledkem n.: Petr musel / začal / bude [pravidelně číst romány] ← ø; viz ↗infinitiv. Protože inf. morfologie neumožňuje fonetickou realizaci podmětové valence slovesa (viz ↗infinitiv), je nutným předpokladem n., že v maticové větě je sloveso, které umožňuje na základě vlastnosti nazývané ↗kontrola foneticky prázdný subjekt (tradičně analyzovaný jako ↗PRO; viz ↗kontrola) interpretovat přes koreferentní člen (nominální skupinu) v maticové větě (viz ↗koreference; srov. už Šmilauer v  (1969), který mluví o inf. s podmětovým původcem děje a o inf. s předmětovým původcem děje; další tradiční termíny: infinitiv tautoagentníinfinitiv heteroagentní, infinitiv stejnopodmětovýinfinitiv různopodmětový aj.). Standardně se rozlišují slovesa (a1) s (defaultní) subjektovou kontrolou: Petri slíbil Mariii PROi poslat dopis z hlavní pošty (tj. inf. stejnopodmětový); (a2) s objektovou kontrolou: Petri radil Mariij PROj poslat dopis z hlavní pošty (tj. infinitiv různopodmětový); (a3) s arbitrární kontrolou: Je rozumné PROArb poslat dopis z hlavní pošty; možné je ještě rozlišovat slovesa se subjektovou a objektovou kontrolou: Petri navrhl Mariij PROi/j poslat dopis z hlavní pošty. Modální slovesa v inf. skupině mohou měnit subjektovou kontrolu na objektovou (Petri slíbil Mariij PROi přijít včas × Petri slíbil Mariij PROj moci přijít později), a naopak objektovou kontrolu na subjektovou (Petri prosil Mariij PROj přijít včas × Petri prosil Mariij PROi moci přijít později). Relevantní je i slovosled: Petri navrhl Mariij PROdefault j/příznakové i/Arb poslat dopis z hlavní pošty × Petri navrhl PRO*j/i/Arb poslat dopis Mariij z hlavní pošty. U (a1)–(a2) je druhým nutným předpokladem n., že v maticové větě je sloveso s pevnou časovou perspektivou: Petri slíbil Marii, že pošle dopis z hlavní pošty / *že poslal dopis z hlavní poštyPetr slíbil Marii poslat dopis z hlavní pošty × Petr řekl Marii, že pošle dopis z hlavní pošty / že poslal dopis z hlavní pošty – Petr řekl Marii *poslat dopis z hlavní pošty. Nahrazení vedlejší věty infinitivní skupinou není vlastně n., protože tento inf. má – až na absenci rysů osoba, číslo, (podle některých analýz) čas a modus a na blokaci fonetické realizace podmětu – morfosyntax slovesa a infinitivní skupina má syntax – až na prázdný subjekt – jako finitní věta, nikoli jako jméno (infinitivní skupina je ↗infinitivní obsahová věta). Struktury typu Rozhodl se, že odejdeRozhodl se odejít byly proto (vzhledem k jednoznačné rekonstrukci subjektu infinitivní skupiny na základě kontroly a časové interpretaci infinitivní věty na základě pevné časové orientace slovesa maticové věty) pokládány za jednoho z nejvážnějších kandidátů (semi)synonymie v syntaxi. O tom, že synonymní nejsou, svědčí např.: Pavelk je nemocný. Petri mij slíbil, že subjekti/k přesto přijde × Petri mij slíbil subjekti/*k přesto přijít. Viz taky ↗infinitiv, ↗kontrola, ↗koreference.

„Nominalizované“ infinitivní skupiny (ii) a nominalizované jmenné skupiny (i) mají společnou vlastnost, že jsou n. vedlejších vět obsahových s vypuštěním spojky. Proto mohou mít (i) a (ii) stejnou distribuci: Petr radil matce [pravidelně číst romány] / [pravidelnou četbu románů] / [pravidelné čtení románů].

Viz také ↗infinitiv, ale hlavně ↗kontrola.

(iii) Participiální skupiny, tj. skupiny, jejichž jádrem je participium, jsou výsledkem n. vedlejší ↗věty vztažné s jmennou hlavou (srov. např. ✍Panevová, 2011):

(6)

a. Člověk, [který čte noviny], nechce být rušen →

b. Člověk [čtoucí noviny] nechce být rušen

(7)

a. Školka, [která byla postavena v rekordně krátké době], se rozpadá →

b. Školka [postavená v rekordně krátké době] se rozpadá

Participiální skupinu v (7a) lze analyzovat jako premodifikátor, v (7b) jako krátkou relativní větu (proto může být restriktivní n. nerestriktivní). Existuje i participiální skupina ve struktuře:

(7c)

Školka, [postavena v rekordně krátké době], se rozpadá

Ta musí být ovšem analyzovatelná jako derivát struktury tvořené přechodníkem slovesa být a pasivním participiem, s elizí slovesa být, tedy jako adjunkt: Školka, [jsouc postavena v rekordně krátké době], se rozpadá, neboť tzv. krátký tvar ať adjektiva, n. participia je dovolen v pozici posponové, ale v atributivní pozici je negramatický, a to i u dějových participií (školka, která byla postavena / postavená firmou Stavškolka *postavena / postavená firmou Stav).

Předpokladem n. je to, že relativum je v nom. Zatímco vztažná vedlejší věta je vždy v pozici za jménem, nominalizované skupiny mohou mít pozici různou. Pokud jsou bez doplnění, chovají se syntakticky jako standardní adj. skupiny, tj. jsou normálně před jménem, které modifikují (8), a svou flexí vyjadřují shodu v rodě, čísle a pádu s tímto jménem. S doplněními se chovají buď jako adjektivní skupiny, tj. jsou před jménem, n. jako vztažné věty, tj. jsou za jménem (9), srov. relevantní roli velikosti syntaktické struktury, kterou ukazuje kontrast (9) × (10):

(8)

[Člověk, [který čte]], nechce být rušen

[Člověk [čtoucí]] nechce být rušen

[[Čtoucí] člověk] nechce být rušen

(9)

[Člověk [který čte detektivku nebo sci-fi]] nechce být rušen

[Člověk [čtoucí detektivku nebo sci-fi]] nechce být rušen

[[Detektivku nebo sci-fi čtoucí] člověk] nechce být rušen

(10)

[Člověk [který čte večer před spaním v manželské posteli při světle lampičky detektivku nebo sci-fi]] nechce být rušen

[Člověk [čtoucí večer před spaním v manželské posteli při světle lampičky detektivku nebo sci-fi]] nechce být rušen

[[Detektivku nebo sci-fi čtoucí večer před spaním v manželské posteli při světle lampičky detektivku nebo sci-fi] člověk] nechce být rušen

Distribuce participií je regulována typem slovesa ve výchozí finitní větě. Zjednodušeně řečeno: Participia činná jsou výsledkem n. sloves s aktivní morfologií, a to bez ohledu na to, jakou sémantickou roli má jejich subjekt, tj. zda je agens, n. patiens apod.; distribuce tvarů se sufixem ‑cí‑ a se sufixem ‑vší‑ je řízena videm, srov. nedok.: čtoucí Agensčlověk / umírající Patiensčlověk / matce věřící Expiriensčlověk / zuby už nemající Posesorčlověk × dok.: knihu přečtevší člověk / umřevší člověk / matce uvěřivší člověk. U některých dokonavých sloves neakuzativních, tj. s patientním subjektem, je k dispozici adjektivizované ‑l‑participium: vzniknuvší / vzniklý problém, prasknuvší / prasklé sklo; viz ‑l‑participium adjektivní. Participia trpná jsou výsledkem n. verbálního komplexu „být + participium trpné“, a to jak verbální participia (tj. vyjadřující děj), tak adjektivní participia (tj. vyjadřující stav). V některých koncepcích se operací n. (tj. deaktualizační transformací) derivují i fráze s čistokrevnými adj.: člověk, který je / byl / bude mladýmladý člověk.

O tom, že se tyto nominalizované skupiny chovají jako věty, tj. syntaktické struktury se subjektem (ač bez fonetické realizace), svědčí, že skupiny s participii na ‑cí‑ a na ‑vší‑ mají syntax aktivní věty (participia dědí všechny komplementy (včetně přímého předmětu) a adjunkty a včetně reflexiva se/si, ať je analyzováno jakkoli). Reflexivum (a) jako ↗klitika stojí na druhé pozici ve struktuře, jíž je součástí (*o chlapci se [holícím břitvou] × o chlapci [holícím se břitvou], (b) jako reflexivum vyžaduje ve struktuře, jíž je součástí, podmět, byť slovně nevyjádřený: o chlapcii [subjekti holícím sei břitvou]. Skupiny s ‑n‑/‑t‑participii mají naopak syntax pasivní věty. Proto ve struktuře s verbálním participiem může být instrumentálovým adjunktem vyjádřen agens n. kauzátor: Petrem rozbité okno; vichřicí zničená úroda; viz ‑n‑/‑t‑participium.

Jednou ze syntaktických operací, které v č. probíhají při n., jejímž výsledkem je anteponovaná nominalizovaná skupina, je, že předměty a adjunkty dějového adjektiva se přesouvají před adjektivum, srov. kontrast v (11):

(11)

[Člověk [čtoucí detektivku nebo sci-fi]] nechce být rušen

(11a)

*[[Čtoucí detektivku nebo sci-fi] člověk] nechce být rušen

(11b)

[[Detektivku nebo sci-fi čtoucí] člověk] nechce být rušen

Viz také ↗participium, ale hlavně ↗hybridní kategorie.

(iv) Přechodníkové skupiny, tj. skupiny, jejichž jádrem je přechodník, se z hlediska n. dají analyzovat jako n., jejichž východiskem je hlavní finitní věta v dvojici souřadně spojených hlavních vět:

(12)

[Dívka odcházela] a [na všechny přítomné se mile usmívala] →

(12a)

Dívka odcházela [na všechny přítomné se mile usmívajíc]

(12a')

*Dívka sei odcházela [na všechny přítomné mile usmívajíc t]

(12b)

[Odcházejíc] dívka se na všechny přítomné mile usmívala

Tyto n. jsou diametrálně odlišné od n. předcházejících, protože do operace n. vstupuje hlavní věta v souvětí souřadném, ale jeho rezultátem je polověta v pozici adjunktu druhé hlavní věty výchozí struktury; to lze vidět na vymazání souřadicí spojky, která stojí mezi hlavními větami, srov. (12) × (12a) a (12b), a na nešplhání klitiky, srov. (12a) × (12a'): Funkcionalistická analýza říká, že rozdíl mezi výchozí a nominalizovnou strukturou není jen syntaktický, ale i sémantický: degradace hlavní věty na větný člen jiné věty má za následek, že přechodníková skupina je interpretovaná jako vyjádření průvodní události, že má tedy povahu okolnosti; viz Daneš ve VT (1985), který přechodníkovou skupinu analyzuje nikoli tradičně jako doplněk, nýbrž právě jako adjunkt. Přechodníkové skupiny obsahují přechodníky sdílející část vnitřní struktury s činnými participii (píšíce × píšící), a proto mají syntax aktivních vět. Protože přechodníky postrádajíce finitní rysy blokují fonetickou realizaci podmětu, je předpokladem n. referenční identita podmětů obou vět, na jejímž základě je možné prázdný subjekt přechodníkové polověty (tj. PRO) interpretovat přes koreferentní člen, jímž je subjekt plné věty z výchozí struktury. Gramaticky je navíc ve spis.jaz. tato interpretace jištěna preskripcí, že přechodníky mají povinnost vyjádřit shodu v rodě (mask. × fem.neutr.: Králi // Královnaj seděl / seděla v křesle, PROi/j vydávajei // vydávajícj rozkazy) a v čísle (Králi // Královéj seděl / seděli v křesle, PROi/j vydávajei // vydávajícej rozkazy). Přechodníková polověta může vyjádřit ↗relativní časy, na rozdíl od slovesných finitních vět, v morfologické struktuře přechodníku: současnost vyjadřuje přechodník současný/přítomný (Pijíc kávu, kouřila), předčasnost přechodník předčasný/minulý (Vypivši kávu, začala kouřit). Viz též ↗přechodník, ↗koreference, ale hlavně ↗hybridní kategorie.

č. valenčních syntaxích z okruhu ↗DVS i ↗FGP se n. chápou jako syntaktická operace především k derivaci syntaktické struktury skupin (frází) (zvl. typu (1b) a (1c)), které tímto procesem vznikají, nikoli už k derivaci struktury slova, které při n. nahrazuje finitní sloveso; viz ✍Novotný (1980), ✍Karlík & Nübler (1998), ✍Panevová (2000), ✍Panevová (2011), ✍Kolářová (2010). Při tomto přístupu ovšem existuje velké množství vět s n. právě typu (1b) a (1c), tj. s verbálnímí jmény a s dějovými jmény, v nichž n. nejsou výsledkem n. v pojetí, které bylo (v základech) představeno. Srov.: Těšil se na zkoušení / zkouškuTěšil se (na to), že bude zkoušet × Zkoušení / Zkouška trvá asi hodinu ← Ø. Empirická data tedy vedou k tomu, analyzovat n. nikoli jako operaci předpokládající „náhradu“ věty, a proto se v novější gramatologii s n. jako syntaktickou transformací vět většinou už nepočítá; pro č. typ (1b) a (1c) viz ✍Veselovská (2001), ✍Procházková (2006), ✍Stehlíková (2010), ✍Karlík (2012). Zjednodušeně řečeno, n. mohou být analyzovány jako syntaktické fráze, jejichž jádrem je porce struktury obsahující událostní rysy, buď jen kořen (běh), n. kořen a verbální tematický sufix (barg‑ova‑) / tematické sufixy (vysuch‑i‑ova‑ > vysušova‑) sdílející se slovesy určitou porci jejich vnitřní morfonologické struktury, a verbální porce různé velikosti je v derivaci opatřena flexí podle toho, jaké rysy n. v syntaxi musí vyjádřit flexí. N. je tak vnímána jako proces, který na rozdíl od n. jako transformací operujících na větách nepředpokládá transformaci nějaké výchozí povrchové syntaktické struktury v povrchovou syntaktickou strukturu jinou, nýbrž derivaci probíhající v rámci slova (z tohoto hlediska v podobném stylu jako v ↗OTS ✍Jelínek. 1967). Na rozdíl od OTS derivací vzniknuvší nominalizace tvoří jádro nějaké komplexnější fráze a vnitřní (tj. morfematická) struktura nominalizace je relevantní pro syntaktickou strukturu této fráze. Za n. se tedy pokládá jen typ (1b) a (1c).

Rozšiřující

N. se v generativní gramatice staly jedním z jazykových dat, která vedla k vývoji celé teorie. Zásadní význam má ✍Chomského (1970) studie, v níž na základě analýzy angl. n. provedl korekturu ✍Leesova (1960) přístupu k angl. n. jako výsledku desentenciálních transformací probíhajících v syntaxi. Stručně řečeno, Lees tvrdí, že angl. nominální struktury (13) a (14) jsou výsledkem nominalizačních transformací vět: nominální struktura (13) je transformátem větné struktury aktivní (13a), nominální struktura (14) je výsledkem transformace větné struktury pasivní (14a):

(13)

the enemyʼs destruction of the city

(14)

the cityʼs destruction by the enemy

(13a)

The enemy destroyed the city

(14a)

The city was destroyed by the enemy

Leesův styl n. se v podobě modifikované pro valenční syntax prosadil v č. lingvistice, viz výše. Chomsky z empirických dat ukazujících různé chování n. rozlišil verbální gerundia (verbal gerund) (15), která jsou derivována v syntaxi a ponechávají si vlastnosti V, derivovaná jména (derived nominal) (16) a nominální gerundia (nominal gerund) (17), která musejí být derivována ve slovníku a do syntaxe vstupují už jako N, a vytvořil (podle ✍Marantze (1997) nezáměrně, mylnou interpretací jeho studie (✍Chomsky, 1970) jinými lingvisty) bázi, na jejímž základě se formovala ↗lexikalistická hypotéza:

(15)

[John’s deliberately /* deliberate destroying the book] annoyed everybody

(16)

[John’s *deliberately / deliberate destruction of the book] annoyed everybody

(17)

[John’s *deliberately / deliberate destroying of the book] annoyed everybody

Analýza Chomského zásadní studie vedla k různým interpretacím jednak směrem k mnoha variantám lexikalismu, podle nichž derivace všech slov probíhá ve slovníku, v silné verzi lexikalismu včetně flexe, jednak směrem k nelexikalistické hypotéze, podle níž všechna slova vznikají v syntaxi; viz ↗lexikalistická hypotéza, ↗nelexikalistická hypotéza. Dobrý přehled analýz podává ✍Newmeyer (2005)✍Williams (2007). V č. lingvistice se n. věnuje ✍Veselovská (2001) v teoretickém rámci lexikalismu a ✍Procházková (2006) a jinde a ✍Karlík (2012) a jinde v teoretickém rámci nelexikalismu.

Literatura
  • Alexiadou, A. & M. Rathert. (eds.) The Syntax of Nominalizations across Languages and Frameworks, 2010.
  • Dokulil, M. K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice. SaS 43, 1982, 257–271.
  • Dvořák, E. Přechodníkové konstrukce v nové češtině, 1983.
  • Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
  • Harley, H. The Morphology of Nominalizations and the Syntax of vP. In Giannakidou, A. & M. Rathert (eds.), Quantification, Definiteness, and Nominalization, 2009, 320–342.
  • Harley, H. & R. Noyer. Formal vs. Encyclopedic Properties of Vocabulary: Evidence from Nominalizations. In Peeters, B. (ed.), The Lexicon-Encyclopedia Interface, 2000, 349–374.
  • Hrabě, V. Polovětné vazby a kondenzace „druhého sděleni“ v ruštině a v češtině, 1964.
  • Chomsky, N. Remarks on Nominalization. In Jacobs, R. & P. S. Rosenbaum (eds.), Readings in English Transformational Grammar, 1970, 184–221.
  • Jelínek, M. Jména dějová. In TSČ 2, 1967, 562–653.
  • Karlík, P. Bemerkungen zur Diachronie der tschechischen -ní/-tí-Derivate. AnSP 39, 2012, 113–145.
  • Karlík, P. & N. Nübler. Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS 59, 1998, 105–112.
  • Karlík, P. & F. Štícha. Některé jevy nominalizace. In KČG, 2011, 923–944.
  • Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010, 167–180.
  • Koptevskaja-Tamm, M. Nominalizations, 1993.
  • Křížková, H. Substantiva s dějovým významem v ruštině a v češtině. In Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 3, 1968, 81–152.
  • Kučerová, I. & V. Řezníčková. Korpus jako výzva k syntaktické analýze. Poznámky k syntaktické derivaci deverbativních substantiv v češtině. Sl 72, 2003, 267–274.
  • Landau, I. Elements of Control, 2000.
  • Lees, R. B. The Grammar of English Nominalizations, 1960.
  • Leška, O. O vztahu mezi morfologií a syntaxí. SaS 26, 1965, 124–126.
  • Malchukov, A. Nominalization/Verbalization: Constraining a Typology of Transcategorial Operations, 2004.
  • Marantz, A. No Escape from Syntax: Donʼt Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon. In Dimitriadis, A. & L. Siegel ad. (eds.), Proceedings of the 21th Annual Penn Linguistics Colloquium, UPenn Working Papers in Linguistics (4. 2), 1997, 201–225.
  • , 1969.
  • Newmeyer, F. J. Some Remarks on Roeper’s Remarks on Chomsky’s ‘Remarks’. SKASE 2, spec. číslo, 2005, 22–39.
  • Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
  • NS, 1969.
  • Panevová, J. More Remarks on Control. Prague Linguistic Circle Papers 2, 1996, 101–120.
  • Panevová, J. Poznámky k valenci podstatných jmen. In Č-US 2, 2000, 173–180.
  • Panevová, J. Nominalizace vyjádřené slovesnými adjektivy. In KČG, 2011, 961–973.
  • PMČ, 1995.
  • Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. Mag. práce, University of Tromsø, 2006.
  • Rozwadowska, B. Derived Nominals. In Everaert, M. & H. van Riemsdijk (eds.), The Blackwell Companion to Syntax 2, 2006, 24–56.
  • Růžička, R. Control in Grammar and Pragmatics, 1999.
  • Sgk, 1986.
  • Stehlíková, L. Morfosyntaktické vlastnosti deverbálních jmen na -ní-/-tí-. PhD. dis., FF MU, Brno, 2010.
  • Šmilauer, V. Učebnice větného rozboru, 1958.
  • TSČ, 1962.
  • Veselovská, L. K analýze českých deverbálních substantiv. In Č-US 3, 2001, 11–27.
  • VT, 1985, 80–82.
  • Williams, E. Dumping Lexicalism. In Ramchand, G. & C. Reiss (eds.), The Oxford Handbook of Linguistic Interfaces, 2007, 353–381.
Citace
Petr Karlík (2017): NOMINALIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NOMINALIZACE (poslední přístup: 18. 7. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka