IMPERATIV  (rozkazovací způsob)

Základní

Jeden z členů kategorie ↗slovesného způsobu (modus verbi). Je to jediný modus, který je v č. v aktivu (viz ↗slovesný rod) pro vyjádření všech rysů, které jsou pro něj dostupné, vybaven sufixem ve vnitřní struktuře slovesa, tedy pro strukturalistickou jazykovědu typická morfologická kategorie: piš, dělej, mysli (vnitřní morfologická struktura viz dále). V pasivních strukturách se imperativní morfologie vyjadřuje ve sponě být: buď chválen, ve strukturách mít + pasivní participium, ať už jsou analyzovány jakkoli, je imperativní morfologie na mít: Než přijde maminka, měj už uklizeno. Naproti tomu indikativ aktiva (činný oznamovací způsob) je jednoslovný tvar pouze v podobě, která se označuje jako prézens (píšu, dělám, žiji), jinak je tvar analytický: (a) psal jsem, budu psát. Kondicionál je tvar analytický vždy: (b) psal bych, byl bych psal. Pokládat tyto tvary za členy morfologické kategorie času (a) n. způsobu (b), jak to praktikuje č. tradice, je ovšem problematické (viz ↗préteritum, ↗kondicionál).

Analýzy morfologické (n. morfofonologické) struktury i. se v č. lingvistice (a ve slavistice obecně) liší, a žádná zatím není deskriptivně adekvátní. Lingvisté by se shodli na obecném tvrzení, že i. je – podobně jako ↗vokativ – maximálně malá struktura (často jen kmen/kořen). V č. jazykovědě je asi nejvlivnější přístup Komárka v PČM (1978) 2 (1986); jejich společným rysem je, že i. analyzují jako trojčlennou strukturu [kořen-téma-Imp]-, která na pravou periferii v pozici v syntaxi dostává sufix nesoucí personální a numerální rysy, což jsou rysy umístěné v subjektu věty a v relaci shody vyjadřované na slovese. Čeština patří k velkému počtu dalších jazyků, v nichž má morfologie i. méně forem než jiné mody (viz např. ✍Mauck, 2005): Numerální rys sg. má k dispozici jednu morfologickou formu (s třemi sufixálními alomorfy): piš, dělej, čti. Alomorf /‑i/ se objevuje v kontextu po skupině konsonantů (např. čt‑i, sedn‑i), /‑j/ v kontextu po vokálu (např. děle‑j, malu‑j) a /‑Ø/ v kontextu po konsonantu, jemuž předchází vokál (piš‑Ø, kuř‑Ø). Pokládá se vždy za formu 2. os. (viz shoda Ty piš / dělej / čti), není to ovšem analýza nutná. Budeme-li mít analýzu i., podle níž je materiál, kterým je tento sufix realizován, ‑Ø, tj. materiál ve verbální sféře nesoucí rys 3. os.sg. (srov. by‑ch, by‑s × by‑Ø; děl‑á‑m, děl‑á‑š × děl‑á‑Ø; četl jsem, četl jsi × četl Ø), dá se tvar i.sg. analyzovat jako tvarový ↗synkretismus, tj. stejný sufix pro všechny tři osoby, n. jako default. To umožňuje nekrkolomně vysvětlit český i. Čert tě vem, Pracuj každý s vůlí usilovnou (subjekt s rysem 3. os.) a ruský i. např. ve větě Vse ušli, a ja sidi doma i rabotaj (subjekt s rysem 1. os.) … ‘a já abych seděl doma a pracoval’. Podporu pro analýzu v tomto stylu přináší fakt, že existují jazyky, které mají i v i. morfématicky vyjádřený rys 1. os.: např. klasický sanskrt tvoří tento i. strukturou verbální kořen-koncovka s rysem 1. os.sg. subjunktivu. I. s rysem 1. os.sg. a 3. os. se zvl. mezi typology označují (i v jiných významech užívaným) termínem jussiv.

Taky v pl.i. defektní shodovou morfologii: má – stejně jako indikativ – k dispozici sufix pro 1. os. (my pišme), (na rozdíl od indikativu prézentu ale není možné v i. ‑m: hrajeme / hrajem × hrajme / *hrajm); zvl. mezi typology se označuje (i v jiných významech užívanými) termíny exhortativ // kohortativ, a sufix pro 2. os. (vy pište), ale nemá – na rozdíl od indikativu – sufix pro 3. os. Navíc: interpretace indikativní a imperativní struktury se sufixem –me je různá: ind. píše‑me = ‘inkluze Mluvčího + někdo další’ × i. pišme = ‘inkluze Mluvčího + Adresát (+ někdo další)’; píše‑te / piš‑te = ‘víc Adresátů + exkluze Mluvčího’. Jestliže se jedná o jeden sufix ‑me objevující se v indikativu i imperativu, ukazují tato data na to, že sufix Imp ve struktuře [kořen-téma-Imp]-nese rysy [[modus: Imperativnost] + rys [osoba: Adresát]], a musí tedy přijmout s rysem osoby asociovaný druhý rys [číslo] a jeho hodnoty vyjádřit sufixem, tedy zjednodušeně:

nes‑Ø‑Ø [typ věty: Imper, Osoba: Adres]

‑Ø[Číslo: Sg]

adresátem může být mluvčí, adresát (typicky) n. neúčastník komunikace

‑me[Číslo: Pl, mluvčí inkluz]

‑te[Číslo: Pl, mluvčí exluz]

Sufix Imp má podle analýzy 2 (1986) dva alomorfy: (a) ‑Ø, typický příklad: [nes‑Ø‑Ø]‑Ø [nes], [nes‑Ø‑Ø]‑me/‑te [nesme, neste]; (b) ‑i, které v kontextu ‑me/‑te alternuje s ’‑e/‑e: [tř‑e‑i]‑Ø [tři] ~ [tř‑e‑e]‑me/-te [třeme, třete] (viz ↗Jakobsonovo pravidlo), [tisk-ne-i‑Ø [tiskňi] ~ tisk-ne-e-me [tiskňeme, tiskňete] (Jakobsonovo pravidlo + palatalizace), n. nealternuje: děl‑a‑i‑Ø [dělej], děl‑a‑i‑me/‑te [děl‑e‑j‑me, dělejte]. Analýzy v tomto stylu mají empirické problémy, např. s vysvětlením palatalizace: [ved‑Ø‑Ø]‑Ø nedává [ved], tedy *[ved], nýbrž neočekávané [veď], n. s foneticky nepřítomným tématem: [pros‑i‑Ø]‑Ø nedává [prosi], tedy *[prosi], nýbrž neočekávané [pros] aj. Důležitým pozorováním, které uvádí prvně asi už Jakobson a u nás Komárek v PČM (1978:140), je, že finální konsonant struktury [kořen-téma-Imp] v kontextu shodového sufixu ‑me ztrácí znělost, ač by k tomu podle fonologických pravidel před znělou sonorou nemělo dojít; chová se tedy stejně jako na konci slova: mluv‑ím [mluv‑ím] × mluv‑me [mlufme], mluv [mluf]. Imperativní struktura [kořen-téma-Imp] se tedy chová jako autonomní lexikální jednotka. (Zpravidla se jev označuje jako ↗sandhi, pokud se sandhi chápe jako fonologické změny dané juxtapozicí dvou jednotek, a ‑me se pak analyzuje jako ↗klitika.)

Dá se vyslovit hypotéza, že s touto autonomností souvisí i jiná autonomnost: 2 (1986) registruje, že ve slovesech s imperativní morfologií dochází ke krácení vokálů: chválil × chval, troubil × trub, hrál × hraj/hrej, zapálil × zapal. Jedno z vysvětlení může být, že tu jde o templatické krácení (viz ↗templát), v němž templatická doména není definována morfologií, ale je umístěna uvnitř kořene: v typických případech se krátí jen poslední kořenový vokál; jinde ke krácení nedojde: (ne)tábořil // (ne)táboř.

2 (1986) taky pozoruje, že imperativy pohybových sloves mohou obsahovat prefix po‑: poběž, poleť, polez…; tento prefix v kombinaci s imperativem nese významový rys ‘s mluvčím’ / ‘směrem k mluvčímu’: Lez tam (= ty) × Polez tam (= ty + já). Imperativ prefigovaného slovesa pojď- v komplexu s infinitivem ztrácí významový rys pohybu a chová se v prostředí s negací jako ↗auxiliár: Pojď mu neříct pravdu × *Nepojď / *Nechoďme mu říct pravdu, není ale ↗klitika; k analýze viz dále.

Č. patří k jazykům, které mají záporné i. (MluvNemluv), řada jazyků (např. románské jaz.) záporný i. nedovolují a místo něho využívají buď negovaný infinitiv (it. sg. Parla ‘mluv’– Non parlare ‘nemluv // nemluvme // nemluvte’), n. negovaný subjunktiv (špaň. sg. Toma. ‘vezmi’ – No lo tomes ‘neber’); viz např. ✍Rivero(vá) & Terzi, 1995; č. negovaný i. má ovšem speciální distribuci vidu (viz dále).

I. je svázán s jinými kategoriemi asociovanými s verbálností (podobně jako jiné mody), srov. postulování gramatického systému tense ‒ aspekt ‒ mood; viz ↗TAM: (a) i. má jen jednu formu, které poskytuje časovou interpretaci s rysem [–minulost]: Teď / Dnes / Zítra / *Včera hraj potichu; (b) i. v kombinaci s negací ukazuje unikátní distribuci ↗vidu, což se tradičně (po ✍Dokulilovi, 1948) etiketuje jako modifikace vidového protikladu v rámci imperativu. Jazyková data pro typické případy jsou známá: kladný i. se defaultně objevuje u dokonavých sloves, záporný i. u sloves nedokonavých; srov. kontrast: Napiš ten dopis, Sedni si, Dej mu to × Nepiš ten dopis, Nesedej si, Nedávej mu to. Kladný i. u nedokonavých sloves a záporný i. u sloves dokonavých poskytuje interpretaci [imperativ + rys X], přičemž rys X má různé hodnoty síly ↗ilokuce (naléhavost, výstraha), emotivnosti apod.: Nenapiš ten dopis, Nesedni si, Nedej mu to; Piš ten dopis, Sedej si, Dávej mu to; viz k tomu ↗výzvová výpověď. Přes řadu studií (např. ✍Karlík & Nübler, 1998, nověji ✍Šlosar, 2010) teoreticky a empiricky adekvátní analýza tohoto jevu v deskriptivní lingvistice dosud není.

V případě chybějících forem i. pro vyjádření určitých rysů za něj „zaskakují“ tzv. opisné formy (viz ↗slovesný způsob); ve funkčních gramatikách se nezřídka analyzují jako výsledky ↗gramatikalizace; viz např. ✍Hansen (2004): za opisný imperativ // analytický imperativ se pokládají zvl.:

(a) Kombinace indikativu prézentu a partikule , nechť stojící v levé periferii věty (před ní se mohou objevit jen výrazy jsoucí kontrastní fokus): Ať Petr přijde / Petr ať přijde (ne někdo jiný); forma s 3. os.ind. (Ať přijde) se analyzuje jako forma suplující neexistující i. 3. os.; formy s 1. os.pl. a 2. os.sg.pl. (Ať přijdeme, Ať přijdeš, Ať přijdete) jako formy vyjadřující ve srovnání s existujícím i. 2. os. navíc nějaký pragmatický rys (třeba naléhavosti), lepší analýza viz níže;

(b) Kombinace imperativu sloves ráčit, koukat s infinitivem: Račte vstoupit, Koukej se mu omluvit se analyzují jako spojení dvou sloves vyjadřující navíc pragmatické rysy imperativu (slušnost, naléhavost…); tyto konstrukce se objevují i bez imperativní morfologie a imperativního významu (Ráčil zaplatil, Koukal zmizet);

(c) Kombinace imperativu prefigovaného slovesa pojď‑ a infinitivu, v níž pojď‑ získává od prefixu po‑ časovou interpretaci futura (viz ↗futurum) a ztrácí významový rys pohybu a chová se v prostředí s negací jako ↗auxiliár (viz výše): Pane, pojďte si hrát. Na rozdíl od sloves v (b) se tyto konstrukce objevují jen s imperativní morfologií. Dají se analyzovat jako prostředek suplující absenci i. pro vyjádření některých rysů, které tento komplex vyjadřuje kombinací významu prefixu po‑ [‘s mluvčím’] a rysů shodového sufixu imperativu: 2. os. sg. Pojď‑Ø mu tykat (= já + ty) × Tykej‑Ø mu (= ty), 2. os. pl. Pojďte mu tykat (= já + více adresátů) × Tykejte mu (= více adresátů, bez já). Naproti tomu 1. os.pl.: Pojď‑me mu tykat (= já + ty (+ další)) // Tykejme mu.

Obecně se uznává, že i. je jediný slovesný způsob, který determinuje typ věty. Srov.

indikativ/kondicionál:

Petr miluje Helenu / Petr by miloval Helenu

oznamovací věta

Kdo miluje Helenu? / Kdo by miloval Helenu?

tázací věta

Miluje Petr Helenu? / Miloval by Petr Helenu?

Petr miluje Helenu! / Petr by miloval Helenu!

zvolací věta

imperativ:

Miluj Helenu

rozkazovací věta

Popis rozkazovacích vět, tj. vět s i., se v č. funkční gramatologii koncentruje na popis jejich ↗komunikačních (ilokučních) funkcí; viz ↗výzvová výpověď. Z hlediska syntaxe se v literatuře diskutují (zatím bez dosažení konsenzu) zvl. tato data:

(a) Nemožnost výskytu i. v českých větách (vedlejších i hlavních), v nichž je na levé periferii spojka či ilokuční partikule (Vzkázal mi, *že přijď / že mám přijít / *ať přijď / ať přijdeš; *Že se neřízni / Neřízni × Že se řízneš; *Ať piš / Ať píšeš). Tento stav je v jazycích běžný, ze slovanských jazyků jen slovinština dovoluje i. ve vedlejších větách (viz ✍Platzack, 2007).

(b) Možnost výskytu i.↗nerestriktivních vztažných větách: Heslo napište na tu obálku, *kterou si kupte / kterou si musíte koupit × Heslo napište na obálku, do které vložte jméno i adresu / do které musíte vložit jméno i adresu; Petr se nakonec omluvil, což hodnoťte kladně.

(c) Velmi diskutovanou otázkou je imperativní subjekt, tj. zda imperativní věty mají subjekt a mají‑li, čím je vyjádřitelný. Např. ✍Rosengren(ová) (1993) navrhuje bezsubjektovou analýzu, ale ✍Platzack & Rosengren(ová) (1998) už navrhují analýzu se subjektem. Ta je dnes mainstreamová. Následující data ukazují, že v č. imperativní věty mají subjekt subjekt[ ]:

(i) vázání reflexiva: subjekt[ ]i Ohol sei

(ii) dostupná subjektová ↗kontrola: subjekt[ ]Slib muj subjekt[ ]i přijít včas

(iii) subjektová shoda na ↗kopredikátu: subjekt[ ]i Posnídej umytýi

(iv) možnost ↗pasivizace: Petřei, subjekt[ ]pochval Pavlai jPavle, subjekt[ ]j buď pochválen Petremi.

Specifickou vlastností imperativních subjektů je to, že jsou čtyř typů:

(i) subjekt bez fonetické realizace, možná tzv. ↗pro: pro piš, pro pišme, pro pište – bezpříznakový případ;

(ii) subjekt vyjádřený osobními zájmeny ty, my, vy: ty piš, my pišme, vy pište – příznaková struktury, výsledkem např. fokalizace (viz ↗fokus): Ty to napiš, ne Petr; Jen ty piš;

(iii) subjekt vyjádřený kvantitativními zájmeny: Někdo to napište, Každý to odmítněte, Všichni zmizte.

(iv) subjekt vyjádřený nominálními výrazy, jednak ve frazémech (Bůh ti pomáhej, Vem tě čert), jednak v koordinovaných subjektech se subjektem (b): Ty a Petr vystupte.

Nulové imperativní subjekty, ať už jsou analyzovány jako pro-subjekty, PRO-subjekty n. jinak, jsou typickou vlastností i. napříč jazyky.

Jinou specifickou vlastností imperativních subjektů je to, že na rozdíl od subjektů indikativních a kondicionálových vět musí být subjektem imperativních vět adresát n. podmnožina adresátů (silná verze), což vyplývá z analýzy rysu Imp ve struktuře [kořen-téma-Imp]- (viz výše). Nebo adresát musí být v takovém vztahu s referentem imperativního subjektu, že ho může kontrolovat (slabší verze), což je typický příklad konstrukce typu + ind. 3. os., srov. větu Petře, ať Pavel přijde. Protipříklady jsou typu: Bůh ti pomáhej, na což ukazuje dativ zájmena ti. Podmínkové imperativy mají generický subjekt: Pusť psa pod stůl, poleze i na stůl.

Specifická struktura imperativních vět se projevuje i v kombinaci s ↗vokativem (v lit. se proto často analýza vokativu spojuje s analýzou i.; u nás ✍Svobodová, 1987). Vokativ stojí vždy mimo syntaktickou strukturu věty (na což ukazuje dobře, vedle intonace, např. viz pozice ↗klitik: Ty, ohol se – *Ty ohol se; Ty, oholíš se? – *Ty oholíš se?). Rozdíl proti větám s indikativem a kondicionálem podle většinového názoru spočívá v tom, že vokativ jména, má-li funkci pojmenování a oslovení adresáta, a subjekt imperativní věty musí mít (alespoň částečně) stejný referent (což zase plyne z rysu Imp ve struktuře [kořen-téma-Imp]- (viz výše). Naproti tomu v indikativních a kondicionálových větách nemusí vokativ a subjekt věty být referenčně identičtí: Petřei, tyi / [ ]i čti × Petřei, já […] čtu.

Literatura taky víceméně povinně registruje, že imperativní věty nemohou obsahovat výrazy ↗epistémické modality (*Asi čti × Asi čteš), adverbiália hodnocení mluvčím (*Bohužel čti × Bohužel čteš) aj.

Notoricky známo je, že i. se neobjevuje jen v rozkazech a zákazech (Zavřete okno, Nekuřte tady), ale taky v dovoleních (Klidně to okno zavřete), radách (Řekni mu pravdu), v přáních (Šťastně se vrať) aj.; k intepretaci imperativu viz ↗výzvová výpověď. V řadě jazyků, včetně češtiny, se i. vyskytují v podmínkových větách: Dej mu do ruky sekeru a pokácí celou Šumavu (‘Jestliže mu dáš…, pokácí…’). Tvrdí se, že věty s i. neposkytují interpretaci oznámení ani otázky, tj. interpretaci, jakou mají věty oznamovací a tázací. Na druhé straně mohou indikativní a kondicionálové formy ve vhodných morfologických formách a syntaktických konfiguracích a ve vhodných kontextech poskytovat interpretaci, kterou dávají svou vnitřní strukturou i. Typicky jde o přítomné tvary ind. v 1. os. v oznamovacích větách, v nichž není foneticky přítomen subjekt: Sedím (= ‘seď’) × Já sedím (≠ ‘seď’), o tvary kondicionálu přítomného v 1. os. v oznamovacích větách: Zavřel bych okno // Na tvém místě bych zavřel okno // Já bych (na tvém místě) zavřel okno (= ‘zavři okno’), o tvary 2. os.ind.kond. v zjišťovacích otázkách ((Ne)půjčíš mi / (Ne)půjčil bys mi koloběžku?) aj. a o nezávislý infinitiv v oznamovacích větách: Dokouřit (= ‘dokuřte’). Viz také ↗imperativ ve starší češtině.

Rozšiřující

V generativních analýzách syntaktických vlastností rozkazovacích vět se víceméně obligátně objevuje tvrzení, že i. je „malá“ verbální struktura a že imperativní věty mají jinou syntaktickou strukturu než věty s jinými mody. Vlivné analýzy se ale opírají často o angl., a v rámci ↗MP se zvláštnosti imperativních vět (viz (a)–(c) v „zelené“ sekci) derivují např. z absence FinP, tj. FinP v ✍Rizziho (1997) levé periferii věty. Shoda (aspoň rámcově) panuje zvl. v tom, že rys [imp] je umístěn v C°, indikuje tak typ věty (rys direktivnost) a sloveso při stoupání z výchozí pozice V° do cílové pozice C° v různých jaz. prochází funkčními hlavami, aniž by ve všech přijalo rysy v nich obsažené (např. není jasné, zda v T  přijímá rys čas a zda v Mod° získává rys nereálnost; a pokud ne, jak tyto rysy i. získává).

Z hlediska sémantiky se obligátně při analýzách i. objevují minimálně dva jevy označované jako (a) tzv. free choice, (b) Rossův paradox (viz ✍Portner, v tisku). Free choise lze demonstrovat na faktu, že věta (1a) poskytuje inferenci (1b):

(1)

a.

Have an apple or a pear!

b.

You may have an apple, and you may have a pear

Rossův paradox (viz ✍Ross, 1944) lze zase demonstrovat na faktu, že věta (2a) neimplikuje větu (2b) v tom smyslu, že kdo užije (2a) jako normální rozkazovací větu, není zavázán k (2):

(2)

a.

Have an apple!

b.

Have an apple or a pear!

Diskuse a aktuální analýza těchto jevů viz ✍Portner, v tisku. Viz také ↗rozkazovací věta.

Literatura
  • Aikhenvald, A. Y. Imperatives and Commands, 2010.
  • Běličová, H. K imperativu v ruštině a v češtině. ČMF 79, 1997, 81–87.
  • Bennis, H. Agreement, Pro and Imperatives. In Ackema, P. & P. Brandt ad. (eds.), Arguments and Agreement, 2006, 101–123.
  • Birjulin, L. Imperative Mood. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. Ein internationales Handbuch zu ihrer Struktur, ihrer Geschichte und ihrer Erforschung 1, 2009, 237–261.
  • Čejka, M. Rozkaz a negace. SaS 39, 1978, 341–348.
  • Dokulil, M. Modifikace vidového protikladu v rámci imperativu v spisovné češtině a ruštině. In Grund, A. & A. Kellner ad. (eds.), Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, 1948, 71–88.
  • Grepl, M. Imperativní postoje a imperativ. SPFFBU A 27, 1979, 165–174.
  • Hamblin, C. J. Imperatives, 1987.
  • Han, Ch-H. The Structure and Interpretation of Imperatives: Mood and Force in Universal Grammar, 2000.
  • Hansen, B. The Grammatikalization of the Analytical Imperatives in Russian, Polish and Serbian/Croatian. WS 49, 2004, 257–274.
  • Chrakovskij, V. S. Typology of Imperative Construction, 2001.
  • Isac, D. Morphosyntax of Imperatives, 2015.
  • Karlík, P. & N. Nübler. Negace a vid českého imperativu. In Karlík, P. & M. Krčmová (eds.), Jazyk a ku1tura vyjadřování. Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám, 1998, 159–166.
  • Kaufmann, M. Interpreting Imperatives, 2012.
  • Leška, O. Formální a funkčně obsahová stránka ruského imperativu (injunktivu). In Isačenko, A. V. (ed.), Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 3, 1968, 7–50.
  • Mauck, S. Notes on the Typology of Imperatives, 2005 (http://faculty.georgetown.edu/portnerp/nsfsite/Mauck_typology.pdf).
  • 2, 1986.
  • PČM, 1978.
  • Platzack, Ch. Embedded Imperatives. In van der Wurrf, W. (ed.), Imperative Clauses in Generative Grammar, 2007, 181–204.
  • Platzack, Ch. & I. Rosengren. On the Subject of Imperatives: A Minimalist Account of the Imperative Clause. The Journal of Comparative Germanic Linguistics 1, 1998, 177–224.
  • Portner, P. Imperatives and Modals. NLS 15, 2007, 351–383.
  • Portner, P. Imperatives. In Aloni, M. & R. van Rooij (eds.), Cambridge Handbook of Semantics (v tisku) (http://semanticsarchive.net/Archive/jgzNDdhM/imperatives-handbook_Portner.pdf).
  • Potsdam, E. Syntactic Issues in the English Imperative. PhD. diss., University of California, Santa Cruz, 1996.
  • Rivero, M.-L. & A. Terzi. Imperatives, V-movement and Logical Mood. Journal of Linguistics 31, 1995, 301–332.
  • Rizzi, L. The Fine Structure of the Left Periphery. In Haegeman, L. (ed.), Elements of Grammar. A Handbook in Generative Syntax, 1997, 281–337.
  • Rosengren, I. Imperativ und ”Wunschsatz” – zu ihrer Grammatik und Pragmatik. In Rosengren, I. (ed.), Satz und Illokution 2, 1993, 1–47.
  • Ross, A. Imperatives and Logic. Philosophy of Science 11, 1944, 30–46.
  • Rupp, L. Aspects in the Syntax of English Imperatives. PhD. diss., University of Essex, 1999.
  • Schalley, E. Imperatives: A Typological Approach. PhD. diss., University of Antwerp, 2008.
  • Späth, A. Der Imperativsatz im Slowakischen mit Blick auf andere westslawische Sprachen, 1996.
  • Svobodová, J. Syntaktická charakteristika imperativu a vokativu v českých výzvových větách, 1987.
  • Šlosar, D. Záporný imperativ redivivus. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 402–405.
  • van der Auwera, J. & N. Dobrushina ad. Imperative-Hortative Structures. In Haspelmath, M. & M. S. Dreyer ad. (eds.), The World Atlas of Language Structures, 2005, 294 (http://wals.info).
  • van der Wurrf, W. (ed.) Imperative Clauses in Generative Grammar, 2007.
  • Vohralíková, M. Infinitiv jako výzva. Bohemica Olomucensia 1, 2009, 75–80.
  • Zanuttini, R. Encoding the Addressee in the Syntax: Evidence from English Imperative Subjects. NLLT 26, 2008, 185–218.
  • Zybatow, L. N. Der Imperativ in der slavischen und deutschen Sprachwelt. In Gladrow, W. & S. Heyl (eds.), Slawische und deutsche Sprachwelt. Typologische Spezifika der slawischen Sprachen im Vergleich mit dem Deutschen, 1996, 173–186.
  • Viz také Výzvová výpověď, Rozkazovací věta.
Citace
Petr Karlík (2017): IMPERATIV. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/IMPERATIV (poslední přístup: 24. 4. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka