VÝPOVĚDNÍ MODIFIKACE

Základní

Vlastnosti výpovědi/textu (proměny jejich formálních rysů) vyplývající z ukotvení v konkrétní komunikační situaci. Souvisí s rozlišováním termínů ↗věta × výpověď. K rozeznání syntaktických struktur dospíváme analýzou, srovnáváním a abstrakcí jednotek promluvových. Je ovšem otázka, které z vlastností těchto diskursových (promluvových) jednotek (tj. ↗výpovědí) lze uchopit v rámci syntaxe, které jsou jevy pragmatickými a které patří do domény fonetické. Do gramatiky lze zařadit formální rysy výpovědi vykazující i v rámci spontánních konkrétních realizací systémovou pravidelnost a prediktabilitu, funkčně relevantní jsou rovněž jevy intonační (zejména signalizace ukončenosti výpovědi). Naopak zcela pragmatické a syntakticky (resp. z hlediska vyjadřovacích prostředků vůbec) jen vágně uchopitelné jsou tzv. komunikační funkce výpovědi (mluvčím intendovaný smysl, řečové jednání, ↗ilokuční akty). Tato pragmatická dimenze výpovědního významu nepatří do gramatiky – ani performativnost (viz ↗performativní hypotéza), ani smysl výpovědi jakožto ilokučního aktu nejsou prediktabilně postižitelné pouze vlastnostmi syntaktických struktur a tzv. nepřímé realizace mluvních aktů jsou v komunikaci daleko obvyklejší a častější než realizace přímé (performativní); k přímé a nepřímé realizaci mluvních aktů viz ↗ilokuce. ↗Aktuální členění větné↗funkční perspektiva větná je (přinejmenším v Danešově pojetí, nikoli v dnes dominujícím pojetí ↗FGP) rovněž jevem výpovědním.

Striktně vzato patří celá problematika výpovědi do pragmatiky, protože výpovědní událost je vždy situačně ukotvena, tj. vztažena k osobám mluvčího a adresáta a k místu a okamžiku promluvy. (Psané výpovědi, pokud nejsou přepisem výpovědí mluvených, představují samostatný případ.) Protože však mnohé prostředky vyjadřující toto situační ukotvení jsou v jaz. gramatikalizovány (platí to zejména pro kategorie a výrazy deiktické), je zvykem pojednávat o nich v gramatikách. Výpověď se v návaznosti na ✍Mathesia (1947a) definuje jako elementární sdělení, popř. minimální komunikát (MČ 3, 1987). Pro její jednotkové vydělení je zásadní ohraničenost zvukovými signály. Spontánní mluvené projevy lze členit jednak na tzv. promluvové úseky (✍Daneš, 1957), resp. mluvní takty, totiž takové, „které jsou na svém konci charakterizovány jednak možností pauzy, jednak zvláštním pohybem intonačním“ (✍Mathesius, 1947b). Jeden n. více promluvových úseků pak tvoří výpovědní celek (výpověď) a podle druhu intonační kadence se pak odlišují promluvové úseky koncové a nekoncové, které nějakým způsobem reflektují segmentaci syntaktickou a významovou (ne vždy jednoznačně), i když se zejména v delších monologických textech objevuje ve spontánním diskursu nedostatek konkluzívní kadence (srov. ✍Müllerová, 1994). Teoreticky může být komunikát i výpověď jednoslovná či dokonce nečleněná (citoslovečná, onomatopoická, výkřik bolesti apod.), zde je pak ovšem problematická její syntaktičnost (nejde‑li o výsledek extrémní situační elipsy), resp. příslušnost k artikulované řeči vůbec. Z hlediska syntaktického se výpovědi mezi sebou liší zejména tím, zda obsahují, n. neobsahují verbum finitum (Vf), tedy určitý tvar slovesný. Zájem syntaxe se soustřeďuje především na výpovědi s Vf, tedy na výpovědi s explicitně vyjádřenou predikací, protože právě ty lze považovat za realizace standardizovaných gramatických jednotek předurčených pro vytváření komunikátů, totiž vět (výpovědi větné). Výpovědi bez Vf rovněž mohou mít rysy skladebnosti: obsahují např. jméno v akuz. s tvarově se shodujícím adjektivem, srov. Tu modrou složku!, což signalizuje, že taková výpověď vznikla jako produkt ↗aktuální elipsy, přičemž vypuštěná část obsahovala sloveso, které přidělilo jménu akuz. Typická diskursová situace, při níž dochází k aktuálním elipsám analyzovaným jako v.m., je „otázka – odpověď“: Kdo se včera večer díval na krasobruslení? – Eva. V ní dochází k dialogicky podmíněným redukcím taky syntakticky obligátních členů struktury, např. reflexiva u reflexiv tantum (Oholíš se? – Oholím), auxiliárů (Přišel bys zítra? – Přišel).

Za nejvýraznější v.m. se považují dva typy jevů: (a) Systémové jevy, které jsou výsledkem soutěžení mezi relativní významovou explicitností, kterou nabízí mluvčímu jazyk svou schopností tvořit takové struktury, a principem ekonomie při užívání jazyka, která využívá toho, že mnoho informací nemusí být explicitně vyjádřeno, neboť je možné je doplnit na základě znalostí jazyka a encyklopedických znalostí (znalostí světa). S rozdílnou mírou explicitnosti se mluvčí proto vyjadřují v mluveném a psaném diskursu, v diskursu monologickém a dialogickém, veřejném a soukromém, administrativním a neadministrativním apod. (b) Nesystémové jevy, které jsou výsledkem toho, že texty jsou tvořeny spontánně, bez přípravy a často bez jasné výpovědní perspektivy, mluvčí se nachází v různém psychickém stavu apod. V.m. obou typů (a) i (b) se tedy mohou objevit jen v nepřipraveném mluveném diskursu, tedy typicky v dialogu, zatímco v psaném diskursu se objevují jevy typu (a) tím více, čím méně je to odborný či administrativní, a jevy typu (b) jsou tím více tolerovatelné, čím více jde o diskurs soukromý.

Mezi jevy typu (b) patří zvl. ↗anakoluty, ↗atrakce, ↗apoziopeze, ↗kontaminace, ↗zeugmata, neuspořádaná (brachiální) stavba výpovědi, neobvyklý pořádek slov, dodatečné přičleňování částí věty, nemotivované opakování, nedopovězení, opravy aj. Doprovodným jevem bývá výskyt výplňkových (parazitických) výrazů (prostě, no tak, jako, žejo…), jimiž mluvčí překlenuje případné pauzy n. je užívá nemotivovaně, automaticky. Uvedené jevy se zpravidla nevyskytují izolovaně, ale kumulují se v jedné promluvě, resp. hranice např. mezi neobvyklým pořádkem slov, dodatečným přičleňováním částí věty, opakováním a opravami není vždy zřetelná. Jako typické pro rozsáhlejší promluvové celky se jeví neuspořádaná výstavba takovýchto celků, nezřetelné hranice mezi jednotlivými výpověďmi (polokadence, nekoncové pauzy), dále kladení výpovědí za sebou bez explicitního vyjádření jejich syntaktického vztahu. Standardní spojky jsou nahrazovány nevyhraněnými navazovacími výrazy no, no a, no a pak, no a jak.

Ukázky spontánního mluveného diskursu:

No ale já jdu naskok / zachvilu je panoptikum mňesta pražského / to je asi novjějši volni pokračováňi / nemúžu / tak mamka uš / zase mňeňi zamňestnáňi

Následující polylog je plně srozumitelný jen účastníkům diskursu díky znalosti komunikační situace:

A:

Pak jim vodjely nějaký vagóny, to zase bylo něco jinýho, a tady, tady se zase střetly dva osobní vlaky, tak

B:

Já vim že jo…

C:

To je dobrý teda…

A:

Deset…

B:

Zraněných…, nebo osum zraněných…

C:

Osum.

Jevy typu (a) analyzuje podrobně Grepl (v , 1998). Východiskem je pozorování, že běžně se říká jen to, co je v dané situaci dostačující k porozumění a k dosažení našich záměrů (cílů). Respektují se při tom zvyklosti (konvence) vyjadřování v daných (stereotypních) situacích, neboli tzv. komunikační normy: Gulášovou polévku a pivečko! (objednávka v restauraci); Oříškovou! (kupování zmrzliny u zmrzlináře) aj. V dialogu se při formulaci výpovědí (replik) předpokládá respektování obecných principů a zásad úspěšné komunikace (↗kooperační princip). Greplova analýza v.m. je pak založena na tom, že adresát interpretuje smysl výpovědí, tj. jejich propoziční obsah a komunikační funkci, na základě svých jaz., slohových a komunikačních kompetencí vždy s pomocí komunikační situace, a to tak, že si je v duchu „doplňuje“ a „převádí“ na úplné (explicitní) věty: Zpátky! (= ‘Jděte zpátky’); Milerád (= ‘Milerád vám pomohu’).

V.m. mají většinou aktuálně řečový (procesuální) charakter; jsou proto velmi rozmanité a není možné je v této rozmanitosti všechny registrovat a popsat, nicméně lze aspoň zhruba vyčlenit několik základních typů modifikačních procesů. Je to důležité i proto, že některé typy nabývají charakteru ustálených syntaktických útvarů povahy systémové, konvencializovaných pro různé komunikační funkce, pro vyjadřování různých postojů mluvčího a jsou (často zároveň) důležitým prostředkem textové návaznosti (soudržnosti, ↗koherence); Grepl pro ně zavádí termín výpovědní modifikát; k výrazným typům výpovědních modifikátů podle něj patří: ↗vsuvka, ↗parcelace, ↗předsouvání výrazů, ↗osamostatňování vedlejších vět, ↗osamostatňování infinitivních konstrukcí, ↗osamostatňování hlavních vět, ↗partikulizace (zčásticovávání) vedlejších vět, ↗opakování výrazů, ↗aktuální elipsa. Přehled v.m. potvrzuje, že nejde o zvláštní „variantu“ syntaxe. V mluvených projevech se uplatňují stejná syntaktická pravidla jako v „ostatním“ jazyce, pouze uplatnění syntaktických zákonitostí je modifikováno specifickými podmínkami vzniku spontánních mluvených výpovědí, a tyto specifické podmínky pak vedou ke vzniku odlišné podoby mluvených projevů. Podoba konkrétního mluveného projevu není prediktabilní a není od podmínek jeho vzniku odvoditelná (žádné „pravidlo“ např. nevyžaduje slovosledné nepravidelnosti, opakovaní, opravy apod.), je pouze zpětně vysvětlitelná.

Rozšiřující
Literatura
  • Bogoczová, I. (ed.) Tváře češtiny, 2000.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová. (eds.) Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí, 2011.
  • Daneš, F. Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957.
  • Davidová, D. (ed.) Mluvená čeština na Moravě, 1997.
  • Dokulil, M. & F. Daneš. K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In Dostál, A. (ed.), O vědeckém poznání soudobých jazyků, 1958, 231–246.
  • Grepl, M. Partikularizace v češtině. JA, 1989, 95–100.
  • Chloupek, J. Aspekty dialektu, 1971.
  • Krčmová, M. Spontánnost jako konstituující faktor projevu. Funkční styl prostěsdělovací. In Čechová, M. & M. Krčmová ad., Současná stylistika, 2008, 192–208.
  • Mathesius, V. Několik slov o podstatě věty. In Mathesius, V., Čeština a obecný jazykozpyt, 1947a, 224–233.
  • Mathesius, V. Mluvní takt a některé problémy příbuzné. In Mathesius, V., Čeština a obecný jazykozpyt, 1947b, 247–256.
  • 3, 1987.
  • Müllerová, O. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba, 1994.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová ad. Mluvená čeština v autentických textech, 1992.
  • , 1998.
  • Šipková, M. Stavba věty v mluvených projevech. Syntax hanáckých nářečí, 1993.
Citace
Milada Hirschová (2017): VÝPOVĚDNÍ MODIFIKACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝPOVĚDNÍ MODIFIKACE (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka