VSUVKA  (parenteze)

Základní

V tradičním, z hlediska jazykovědy předteoretickém pojetí, jazykový výraz, který je vsunut (vložen) do nějaké věty a strukturně s ní nesouvisí; typická v. má podobu (1) věty hlavní, včetně možné spojky; v. však může být také (2) věta vedlejší, (3) n‑tice vět spojených hypotakticky, (4) n‑tice věty spojených paratakticky, (5) n‑tice vět spojených paratakticky i hypotakticky, (6) nevětné syntaktické skupiny:

(1)

Petr, (a) říkám to nerad, svůj úkol nesplnil.

(2)

Petr, abych řekl pravdu, svůj úkol nesplnil.

(3)

Petr  myslím, že to mohu říct – svůj úkol nesplnil.

(4)

Petr – je to můj přítel, a proto to říkám nerad – svůj úkol nesplnil.

(5)

Petr (a říkám to nerad, protože si myslím, že to byla jen náhoda) tu zkoušku neudělal.

(6)

Petr – všechna čest – svůj úkol splnil.

Většinou se rozlišuje v. aktuální/příležitostná (Někde na hranicích, tuším, že to bylo v Petržalce, odbavoval je celník Kubíček) a v. ustálená/lexikalizovaná (Snažím se, ale to víte vždycky to nejde); rozdíl mezi nimi je však zcela vágní. V našich klasických gramatikách se v. chápe nejednotně a lze rozlišovat tři pozice. (1) Pozice definující v. syntakticky: např. Šmilauer v NS (1969) mluví o zvláštním syntaktickém vztahu vsouvání, definovaném jako vztah nulový. Jeho základní formou je věta vložená do nějaké struktury, oddělená od tohoto „hostitele“ graficky (pomlčkami, závorkami, čárkami) / akusticky (pauzami a/nebo rovnou melodií a/nebo rychlejším tempem a/nebo snížením hlasového tónu) a nespojená s ním žádným syntaktickým vztahem, resp. spojená s ním vztahem nulovým. V některých koncepcích se za v. pokládají jen nezačleněné výrazy, které jsou vsunuty do hostitele (Petr, abych řekl pravdu, svůj úkol nesplnil), v jiných i výrazy, které stojí před hostitelem (Abych řekl pravdu, Petr svůj úkol nesplnil) n. za hostitelem (Petr svůj úkol nesplnil, abych řekl pravdu). V postšmilaurevském duchu se analyzuje v. jako jeden ze syntaktických vztahů ✍Hrbáček (1997). (2) Pozice definující v. sémanticky: za podstatný rys se pokládá, že v. přerušuje promluvové pásmo sdělením vycházejícím z jiné roviny: je s ní však spjata významově (Jak jsem už řekl, bylo jich šest; Bylo jich, jak jsem už řekl, šest; Bylo jich šest, jak jsem už řekl; Bylo jich už jsem to řekl šest (např. ✍Grepl, 1963). Za v. se tedy nepokládá kombinace dvou různých textů, např. Hlásky se dělí Nováku, nebavte se na souhlásky a samohlásky. ✍Rulíková (1974) v zatím jediné č. monografii o v. podle obsahové náplně rozlišuje v. vyjadřující (a) doplňující sdělení věcně obsahové (Tento problém a je to závažný problém etosu lidské práce hrdina neřeší), (b) autorské komentující poznámky k základnímu sdělení, a to týkající se modality (Tato statistika by byla, jak se domnívám, smutná), hodnocení (S otcovskou něhou a v tom se projevoval i jeho patriotismus pečoval o naše tenistky), citových reakcí (Objevuje se v něm a to je skoro div poezie), způsobu vyjádření a užití výrazu (Takový postoj je (promiňte mi to ostré slovo) antihumanistický), orientující posluchače v projevu (Je tu, jak jsme už naznačili, celá škála významů), (c) kontaktové poznámky (Na nějaké tancovačky, to víte sám, není pak už kdy). (3) Pozice definující v. pragmaticky: za podstatný rys se pokládá, že v. vyjadřuje vedlejší informaci, představující odbočení od hlavního tématu. Je tedy jedním z prostředků reliéfizace textu, tj. signalizace toho, které části textu jsou informačně více důležité a které méně důležité, které tvoří hlavní téma a které téma vedlejší (✍Hartmann, 1984), u nás v poněkud jiném smyslu ✍Hrbáček (1994), z hlediska rozdílu mezi v. a začleněnou větou (V televizi říkali, že o Vánocích bude sněžit × O vánocích bude jak říkali v televizi sněžit) ✍Karlík (1999); viz též ↗vedlejší promluvová linie.

V moderní jazykovědě představuje analýza v. problém pro všechny vlivné teorie; srov. ✍Blakemore(ová) (2006), ✍Burton‑Robers (2006), ✍Dehé(ová) & Kavalova (2007), ✍de Vries (2008), analýza č. dat zatím není k dispozici. Základní otázkou je, zda jsou v. generovány samostatně, n. jsou generovány současně se svým hostitelem, a zda a jak jsou se svým hostitelem syntakticky propojeny. Vychází se při tom z pozorování, které ukazují syntaktickou autonomnost v., projevující se např. v tom, že v. nejsou ve skopusu otázky: Co se vlastně stalo? – */?Petr, říkala Marie, urazil svou přítelkyni // Petr urazil svou přítelkyni × Marie říkala, že Petr urazil svou přítelkyni; že v. nejsou součástí výpustek: Petr, a myslím to upřímně, se chová velmi arogantně a Pavel taky ≠ Pavel, myslím to upřímně, se chová velmi arogantně = Pavel se chová velmi arogantně, že vsunutá v. může být v jakékoli pozici, tedy její pozici „nevidí“ klitiky (Petr, to vím zcela jistě, by se mi omluvil / Petr by se mi, to vím zcela jistě, omluvil), ale nemůže být vsunuta do trsu ↗klitik (*Petr by to vím zcela jistě se mi omluvil / *Petr by se to vím zcela jistě mi omluvil) a nemůže být vložena do předložkové skupiny: *Petr myslel jen na, a říkám to zcela otevřeně, svou přítelkyni × Petr myslel, a říkám to zcela otevřeně, jen na svou přítelkyni aj.

Rozšiřující
Literatura
  • Blakemore, D. Divisions of Labors. The Analysis of Parenhteticals. Lga 116, 2006, 1670–1687.
  • Burton-Robers, N. Parentheticals. In Brown, K. (ed.), Encyclopaedia of Language and Linguistics, 2006, 179–182.
  • de Vries, M. Asymmetric Merge and Parataxis. Canadian Journal of Linguistics 53, 2008, 355–386.
  • Dehé, N. & Y. Kavalova. (eds.) Parentheticals, 2007.
  • Grepl, M. K předmětu tzv. teorie promluvy. SPFFBU A 11, 1963, 43–52.
  • Haider, H. Parenthesen – Evidenz aus Bindungsverhältnissen. In d'Avis, F. J. (ed.), Deutsche Syntax: Empirie und Theorie, 2006, 281–294.
  • Hartmann, D. Reliefgebung: Informationsvordergrund und Informationshintergrund in Texten als Problem von Textlinguistik und Stilistik. Wirkendes Wort 34, 1984, 305–323.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Hrbáček, J. K problematice syntaktických vztahů a jejich terminologii. 80, 1997, 169–177.
  • Karlík, P. Co je to vedlejší věta? In Č-US, 1999, 13–28.
  • 3, 1987.
  • NS, 1969, 401–409.
  • Pittner, K. Zur Syntax von Parenthesen. LB 156, 1995, 85–108.
  • Rulíková, B. Parenteze v současné češtině, 1973.
Citace
Petr Karlík (2017): VSUVKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VSUVKA (poslední přístup: 22. 9. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka