SUFIX  (přípona)

Základní

Podle ↗OTS jeden ze ↗slovotvorných formantů; společně s ↗prefixem bývá označován jako slovotvorný afix. S. je zpravidla částí derivovaného (odvozeného) slova, následuje za odvozovacím kmenem a tvoří odvozený kmen (mil+ova‑(t)/(l)/(la)/…) n. odvozené slovo (mil+ova‑n(ý), žák‑yn(ě)); s. ohebných slovních druhů v č. dále segmentujeme na derivační sufix (mění význam: žák‑yn(ě)) a flektivní sufix (mění zpravidla morfologickou povahu – typ flexe základového slova: žák‑yn(ě)); v jiných koncepcích by byla analýza dvou sufixů: žák‑yn‑ě. Sufix, který je nositelem gramatických rysů a ve slově stojí na jeho absolutní pravé periferii, se tradičně nazývá ↗koncovka: uč‑i‑telnom.sg.‑0, uč‑i‑telgen.sg.‑e, uč‑i‑telinstr.sg.‑em, …; uč‑i‑telová‑n‑í‑nom.sg.‑0, uč‑i‑telová‑n‑í‑gen.sg.‑0, uč‑i‑telová‑n‑í‑instr.sg.‑m; viz ↗koncovka.

Ve srovnání s prefixem je spojení s. se základem velmi těsné, bývá doprovázeno na jejich švu (↗morfémový šev) splýváním, překrýváním morfémů a změnami hlásek (*češský > český, úředník > úředník‑stvo > úřednictvo, Vamberk > vamber(e)k‑ský > vamberecký // vamberský) a ↗hláskovými alternacemi základu (hrad > hrádek, slovo > slůvko, oko > očičko). To sice zvyšuje rozdíl mezi slovem základovým a odvozeným, ale zároveň činí hranici mezi slovotvorným základem a s. neostrou. S. se spojují se základy substantivními, adjektivními, slovesnými a adverbiálními. Pro každý z těchto slovních druhů existuje zvláštní skupina s.; nejobsáhlejší soubor tvoří s. substantivní. Ve specifických případech lze u s. hledat funkci tvarotvornou (zvl. u čistě vidových s., např. ‑nou‑, u ‑l‑ v tzv. příčestí minulém a podle názorů některých autorů u ‑ej‑š(í) v komparativu). Vedle s. domácích se v č. slovotvorbě etablovala postupně řada s. cizích, převážně internacionálních (‑ismus, ‑log, ‑átor, ). S. vstupují do vztahů ↗polysémie, ↗synonymie a ↗homonymie; viz ↗sufixace. Některé s. fungují v jedné funkci ve variantních podobách, např. u názvů míst jsou varianty s. ‑árna, ‑írna, ‑ovna, ‑na (cukrárna, mrazírna, knihovna, šatna), u adj. na ‑ský existuje varianta ‑ovský (bratrský, otcovský). Existují i s. složené, a to v těch případech, kdy nelze nejbližší základ považovat za motivující pro výsledné odvozené slovo n. tak tvořené slovo neexistuje: živ‑áč‑ek; i je lze považovat za rozšířené varianty. Povaha spojení slovotvorného základu a s. předurčuje do značné míry povahu morfologické charakteristiky, která je tzv. spolumorfémem s. (žák+yň+e), přechylovací s., jímž vznikají od mužských názvů ženské (příklad: žák > žák‑yň‑, ministr > ministr‑yň‑ ), koncové ‑ň‑ je spojitelné v paradigmatu zpravidla s koncovkou ‑e, okrajově s ‑a: dueňa, Máňa). Jejich těsné sepětí způsobuje, že se za s. v ↗OTS fakticky považuje u ohebných slovních druhů spojení odvozovací kmenotvorné přípony (tedy vlastního s.) s koncovkou základního tvaru (morfologickou charakteristikou): ‑dl+(o): ‑dlo, ‑k+(a): ‑ka, ‑yň+(e): ‑yně, ‑tel+0: ‑tel; v případě neohebného slovního druhu pak spojení s. se slovnědruhovou charakteristikou: koň+m(o): koň‑mo. Některé s. a jejich morfologické charakteristiky poukazují jednoznačně na ↗slovotvornou třídu (např. ‑tel ke jménům činitelským, ‑yně k ženským jménům přechýleným), řada s. však je významově závislá na sémantické povaze základového slova (např. ‑ka: učitelka – přechýlené jméno, pračka – název nástroje, plechovka – nositel vlastnosti atd.). S. je jako každý morfém vydělitelný na základě abstrakce formálně a významově příbuzných skupin slov: ochránce, zachránce, soudce, tj. ‘ten, kdo něco dělá’, otcův, přítelův, Václavův, tj. ‘takový, že patří osobě mužského rodu’ apod. Odvozování pomocí s. se nazývá ↗sufixace. Viz též ↗sufixoid, ↗desuxixace, ↗resufixace.

Rozšiřující
Literatura
  • Bosák, J. & K. Buzássyová. Východiska morfémovej analýzy (morfematika, slovotvorba), 1985.
  • Dokulil, M. K základním otázkám tvoření slov. In Dostál, A. (ed.), O vědeckém poznání soudobých jazyků, 1958, 154–158.
  • Dvonč, L. O produktivite niektorých slovotvorných prípon. SR 38, 1973, 3–11.
  • Eichinger, L. M. Funktionale Wortbildungslehre. Suffixe, Halbsuffixe und Komposita beim Adjektiv. In Germanistentreffen BRD - ČSFR, 1993, 235–247.
  • Hauser, P. O homonymii, polysémii, synonymii a antonymii substantivních přípon. In Škola – jazyk – literatura, 1982, 7–19.
  • 1, 1986, 198–201, 215–220.
  • PMČ, 1995, 109.
  • Slavíčková, E. Metoda morfémové analýzy založená na aplikaci teorie pravděpodobnosti. SaS 23, 1962, 94–104.
  • Slavíčková, E. Některé problémy morfémové analýzy. SaS 28, 1967, 7–17.
  • Šmilauer, V. Novočeské tvoření slov, 1971, 12.
  • TSČ, 1962, 54–62, 129.
Citace
Zdenka Rusínová (2017): SUFIX. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SUFIX (poslední přístup: 6. 8. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka