FONETIKA
Interdisciplinární vědní disciplína, která se zabývá mnohostranným popisem zvukové stavby jazyka a obecnými zákonitostmi jejího fungování v řeči. Vzhledem k lingvistice má f. postavení pomezní, neboť má vlastní okruh zkoumání a lingvistika využívá až jejích výsledků, a to mj. pro interpretaci poznatků z dalších jazykovědných oborů. Na zvukové stavbě lze také názorně pozorovat některé důležité zákonitosti jaz. a experimentálně je ověřovat. F. v tomto pojetí má velmi dlouhou tradici (již od Pániniho mluvnice sánskrtu vytvořené ve 4. stol. př. n. l.), což se odráží mj. v bohaté terminologii oboru.
Původně byla f. chápána jako věda popisující ↗hlásky, především mechanismus jejich tvoření; odtud její dnes již zastaralé označení fyziologie mluvy. První pojednání o řeči vytvářela fonetika sluchová, užívající poznatků získaných poslechem a přímým pozorováním ↗artikulace, na nichž se podíleli významnou měrou lékaři a fyziologové, ale i ti, kdo se pokoušeli naučit produkovat zvukovou řeč neslyšící. Od poloviny 19. stol. však na významu získává fonetika experimentální, využívající přístrojů, a to jak sloužících primárně výzkumu fyzikálnímu a medicínskému, tak vlastních. Ve 20. stol. se dostává do zorného pole f. celý obraz zvukové řeči, tedy jak hlásky a ↗tranzienty, tj. zvuky vznikající při artikulaci na přechodu mezi jednotlivými vrcholovými fázemi hlásek, tak i ↗modulace souvislé řeči. V synchronním plánu zahrnuje f. oblast produkce a percepce, a také analýzu akustického signálu a problematiku řečové komunikace. Aspekt funkčního využití zvukových prvků ve struktuře jazyka se od 30. let 20. století označuje termínem ↗fonologie, jež se postupně vykrystalizovala jako samostatná vědní disciplína. Přísná separace tzv. fonetického (ve smyslu fyzikálního a fyziologického) a tzv. fonologického (ve smyslu funkčního a strukturního) přístupu při zkoumání zvukové složky řeči byla ve světovém kontextu do značné míry opuštěna v 60. letech 20. stol.
Lidskou řeč je možno zkoumat i z jiných než lingvistických hledisek: zvuk studuje akustika, koordinovanou činnost mluvních orgánů a činnost sluchového ústrojí fyziologie. F. využívá těchto poznatků, její přístup je však lingvistický, analýzu provádí s ohledem na to, že zvukový signál slouží ke komunikaci v lidské společnosti. Vzhledem ke spolupráci různých věd při studiu téhož předmětu – lidské řeči – se v současnosti mluví často o fonetických vědách.
Jednotlivé oblasti výzkumu bývají označovány podle základního zaměření: fyziologická (artikulační, organogenetická) f. se zabývá produkcí řeči správně tvořené i patologické, také vývojem řeči atd.; akustická f. zkoumá akustickou podobu zvuku řeči, vztahy jejích složek ve stavbě zvukových jednotek, podíl těchto složek na jazykové komunikaci atd.; ↗percepce zvukové řeči (dříve někdy auditivní f.) zkoumá percepční závažnost zvukových složek řeči pro řečovou komunikaci a v mezích možností i podmínky a postupy vnímání mluvené řeči; klinická f. je směr výzkumu orientovaný k problematice poruch řeči, pedofonetika se zabývá vývojem dětské řeči, často i včetně řečových poruch. Novou orientaci představují řečové technologie (speech processing), směr založený na technickém modelování řeči s cílem získat teoretické poznatky i podklad pro praktické aplikace. Rozvíjena je zejména problematika ↗řečových syntéz a systémů pro technické rozpoznávání řeči.
F. poznatky lze zjišťovat v úplnosti (omezené technickými možnostmi doby) jen v konkrétní řečové realizaci, proto lze těžko dojít k popisům, které by pokryly všechny konkrétní realizace – např. konsonant může mít některé (nikoli percepčně relevantní) vlastnosti proměnlivé podle místa v okolí vokálů, podle uplatnění v přízvučné nebo nepřízvučné slabice, při rychlejší nebo pomalejší mluvě atd. Jsou tedy taková zjištění východiskem pro následné velmi promyšlené zobecnění, bez něhož se žádný vědní obor neobejde.
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
podstata a jednotky | |
nezobecněné | ▪ jedinečné zvukové vlny v celé složitosti (v jednotlivých okamžicích i v modulaci celku) |
1. zobecnění | ▪ ↗hlásky (segmenty) |
▪ modely užití prozodických prostředků (suprasegmentální jevy) | |
2. zobecnění | ▪ ↗fonémy („zvuky významotvorné“) |
– segmentální | |
▪ modely kombinace jednotek uplatňované v jaz. (některé koncepce s pojmem „foném“ nepracují, ale znají jen „fonologicky relevantní rysy“) | |
3. zobecnění | ▪ ↗morfonémy (= třídy fonémů střídající se pravidelně v kořenech slov, na konci kmene, ...) |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
způsob zkoumání | |
nezobecněné | ▪ exaktní metody (vazby na anatomii a fyziologii, akustickou fyziku; využití stále se rozvíjejících technických možností studia signálu řeči) |
1. zobecnění | ▪ lingvistické, spíše však tradičně filologické |
▪ zobecnění, identifikace „hlásek“ je v jednotlivých lingvistikách poplatné i tradici oboru, podobně i zobecnění prostředků prozodických | |
▪ jako tzv. „hláskosloví“ se prolíná s poznatky o psané podobě jaz. | |
2. zobecnění | ▪ lingvistická na úrovni jazyka (langue) |
▪ tradiční přístup zobecňuje zvukovou realitu | |
▪ dnes jsou aktuální přístupy velmi zobecněné, které hledají modely utváření jaz. – např. stavby ↗slabiky, ↗morfémů ap., aniž by se přímo opíraly o konkrétní zvukovou realizaci | |
3. zobecnění | ▪ synchronní, ale důsledek historického vývoje konkrétního jaz. (geneticky, ev. typologicky blízkých skupin jaz.); tento diachronní pohled slouží interpretaci toho, co v synchronním průřezu jaz. pozorujeme |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
nezobecněné | ▪ zkoumání řeči |
1. zobecnění | ▪ v rámci realizací jednoho jaz., tj. vychází z konkrétní řeči (parole), tedy „týž zvuk“ nemusí být ve všech jaz. hláskou |
▪ jen některé změny prozodie jsou součástí řeči, jiné jsou parajazykové | |
2. zobecnění | ▪ jen v rámci konkrétního jaz. v určitém časovém období lze posoudit, které záměny zvukových prvků vytvoří novou pojmenovávací jednotku (slovo, slovní tvar, „neslovo“ – u segmentů; typ výpovědi – u jevů suprasegmentálních) |
▪ rovina, pomocí níž se realizují slova aj. jednotky jazyka | |
3. zobecnění | ▪ lingvistická disciplína studující langue |
▪ založena na hlubším diachronním a komparativním zkoumání příbuzných jaz. |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
pozorují se | |
nezobecněné | ▪ reálné zvuky, jejich artikulace, akustika a percepce |
1. zobecnění | ▪ rovina realizací fonémů (segmentů, suprasegmentálních prvků) v jaz. užívaných |
2. zobecnění | ▪ tradičně poznání založené na zobecnění zvukového signálu, propojen s reálnou rovinou výslovnosti; význam má percepce signálu řeči a jeho interpretace (porozumění informaci) |
▪ v současnosti je aktuální (i moderní) poznávání založené na velmi obecné metodologii, ta se však uplatňuje na materiálu konkrétního jaz. (jazykové variety) | |
3. zobecnění | ▪ lze tak sledovat segmenty, z prozodických prostředků kvantitu nebo přízvuk, nikoli jevy zvukové stavby větné |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
synchronie a diachronie | |
nezobecněné | ▪ jen synchronní |
1. zobecnění | ▪ synchronní, lze aplikovat i na vývoj jaz. |
▪ v běžných starších pracích se mluví o historické fonetice, ale náplní je spíše historická fonologie spojená s představou o realizaci fonémů opřenou o současný stav v kulturním jazyce i dialektech, ev. (u jaz. s hláskovým písmem) i o způsoby zápisu | |
3. zobecnění | ▪ synchronní stav alternací |
▪ důvody pro existující alternace se nacházejí v historii jaz. |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
vztah k některému přirozenému jazyku | |
nezobecněné | ▪ lze i bez praktické znalosti konkrétního jaz., i když se to takto nedělá |
▪ lze studovat i zvuky parajazykové, patologické apod. | |
1. zobecnění | ▪ je zvykem vycházet z reprezentativní podoby určitého jaz., z jeho spisovné/standardní výslovnosti (ale lze i pro dialekt) |
▪ lze konfrontovat různé dialekty, jazyky, … | |
2. zobecnění | ▪ vychází se z určitého jaz. jako struktury |
▪ základem je stav v neexpresivní domácí slovní zásobě a neexpresivní souvislé řeči | |
▪ lze studovat i fonologickou stavbu dialektu, ale „jazyky“ nelze ztotožňovat (to platí jak pro tradiční, tak pro moderní fonologické přístupy | |
3. zobecnění | ▪ vztahy v rámci jednoho jaz. nebo více blízkých jaz. (obměny kořenů při flexi n. derivaci ap.) |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
obecné výsledky poznání v disciplíně | |
nezobecněné | ▪ obecné zákonitosti produkce a percepce řeči |
▪ obecné zákonitosti akustiky řeči | |
1. zobecnění | ▪ obecné typologie hlásek nebo prozodických rysů |
▪ zobecnění přístupů uplatňovaných ve filologiích různých jaz. | |
2. zobecnění | ▪ obecné zákonitosti vymezení fonémů a dalších fonologicky relevantních rysů |
▪ obecné modely fonologických systémů | |
▪ snaha najít pro popis různých jazyků stejná kritéria | |
3. zobecnění | ▪ má smysl zřejmě jen u skupin jazyků geneticky příbuzných při diachronním popisu |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
postoj laika | |
nezobecněné | ▪ často ani nebere na vědomí |
1. zobecnění | ▪ vnímá, hodnotí podle toho např. cizí akcent, výslovnostní vadu, ... |
2. zobecnění | ▪ porozumění řeči je založeno na tom, že jsme schopni zobecnit různé realizace; laik to využívá, ale teoreticky nehodnotí |
▪ podobně se i adaptace cizích slov ap. řídí obecnými zákonitostmi fonologické stavby konkrétního jaz., a to bez ohledu na to, zda jsou, byly nebo budou jakkoli popsány | |
3. zobecnění | ▪ v mateřském jaz. nepochybuje o tom, že např. noha – nožka – noze „patří k témuž kořeni“, ale důvody nehledá |
▪ cizinec se někdy učí jednotlivé případy jako samostatná slovíčka |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
doba vzniku disciplíny, vlivy, které podněcují rozvoj | |
nezobecněné | ▪ jednotlivá pozorování už od starověku, soustavný rozvoj po r. 1850 |
▪ prudký rozvoj v 2. pol. 20. století daný rozvojem fyzikálních metod (akustika) a metod studia fyziologie | |
▪ dnes velký rozvoj | |
1. zobecnění | ▪ počátky ve starověku |
▪ velký rozvoj v 19. století v souvislosti s historickosrovnávací jazykovědou a navazující mladogramatickou školou jazykovědy | |
▪ nutná součást filologie, začleňuje se do gramatik | |
▪ dnes jde u většiny nám běžných jaz. o poznatky poměrně stabilizované | |
▪ na této úrovni se zjišťují výrazné rozdíly mezi různými varietami jazyka (angličtina n. španělština v různých teritoriích, rozdíly regionů v ČR ap.) | |
▪ u „nově objevených jazyků“ patří k základním úkolům při popisu jaz. | |
2. zobecnění | ▪ vyděluje se z fonetiky koncem 20. let 20. století |
▪ význam strukturní lingvistiky v pojetí ↗Pražského lingvistického kroužku při vzniku klasického pojetí disciplíny | |
▪ dnes mnoho teoretických koncepcí s různou vazbou na fonetický signál řeči | |
▪ dynamicky se rozvíjející obor | |
3. zobecnění | ▪ nebývá uváděna do souvislosti se zvukovou stavbou jaz. |
▪ zachycuje důsledky vývojových procesů odehrávajících se ve zvuku řeči ve formování slov a tvarů slov | |
▪ ve flektivních jaz. se obvykle zařazuje k ↗morfologii |
Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují | |
vědy zabývající se zvukovou stavbou řeči | |
Fonetika | nezobecněné studium signálu řeči + první rovina zobecnění |
▪ experimentální fonetika (+ historická fonetika, patofonetika, pedofonetika, klinická fonetika, ...) | |
▪ řečové technologie | |
využití | ▪ poznání autentického signálu řeči |
poznatků | ▪ lingvistika |
▪ výuka cizích jaz. | |
▪ logopedie | |
▪ technické aplikace | |
Fonologie | 2. úroveň zobecnění studia zvuku lidské řeči |
▪ jednotlivé přístupy mají vlastní atribut, eventuálně i obměněný název | |
využití | ▪ lingvistika |
poznatků | ▪ výuka cizích jazyků |
Morfonologie | 3. úroveň zobecnění studia zvuku lidské řeči |
využití | ▪ lingvistika |
poznatků | ▪ historická mluvnice |
Obecná fonetika je termín používaný pro odlišení výkladu o zvukových jevech, jež je možno považovat za mezijazykové, tj. za obecné vlastnosti jaz. systémů podložené vlastnostmi člověka; vedle toho existuje fonetika speciální sledující zvukovou stavbu konkrétního jaz. V ní sice bereme v úvahu všechny mluvené podoby národního jaz., východiskem popisů je však jeho kultivovaná podoba – mluvený ↗spisovný jazyk. Porovnáváním zvukové stavby různých národních jaz.n. dialektů se zabývá fonetika srovnávací.
Zvukovou stavbu jaz. lze v úplnosti postihnout jen synchronně. Fonetika historická využívá těchto poznatků pro zkoumání foneticky a fonologicky podmíněných změn jaz. Široké využití má fonetika aplikovaná, která uvádí fonetické poznatky do praxe, a to např. ve výuce cizích jaz., forenzní lingvistice, v logopedii aj. Fonetické poznatky aplikuje na vyjadřovací praxi uživatelů spisovného jaz. ↗ortoepie.
Zvuk jaz. lze v úplnosti zaznamenat technicky, pro základní zobecnění na úrovni hlásek je však nutno jej transkribovat, viz ↗transkripce.
- Dvončová, J. Fyziologická fonetika, 1980.
- Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
- Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 7–52.
- Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1975, 7–20.
- Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In MČ 1, 1986, 11–14.
- Kráľ, Á. & J. Sabol. Fonetika a fonológia, 1989.
- Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 33–39.
- Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 27–33 (http://is.muni.cz/).
- Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 26–54.
- Mahlberg, B. (ed.), Manual of Phonetics, 1970.
- Machač, P. & R. Skarnitzl. Fonetická segmentace hlásek, 2009.
- Ondráčková, J. Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů, 1964.
- Onishi, M. A Grand Dictionary of Phonetics, 1981.
- Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 28–30, 168–169.
- Phonetica Pragensia I, 1967.
- Phonetica Pragensia II, 1970.
- Phonetica Pragensia III, 1972.
- Phonetica Pragensia IV, 1974.
- Phonetica Pragensia V, 1976.
- Phonetica Pragensia VI, 1983.
- Phonetica Pragensia VII, 1985.
- Phonetica Pragensia VIII, 1994.
- Phonetica Pragensia IX, 1996.
- Phonetica Pragensia X, 2004.
- Phonetica Pragensia XI, 2007.
- Phonetica Pragensia XII, 2010.
- Romportl, M. Studies in Phonetics, 1973a.
- Romportl, M. Základy fonetiky, 1973b.
- Sabol, J. & J. Zimmermann. Základy akustickej fonetiky, 1988.
- Schultzová, O. Nástin vývoje fonetiky, 1995.
- Šefčík, O. Fonetika a fonologie. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 281–295.
- Trávníček, F. Úvod do české fonetiky, 1932.
- Volín, J. Statistické metody ve fonetickém výzkumu, 2007.
- Zinder, L. R. Obščaja fonetika, 1979.
- Viz také Fonologie.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FONETIKA (poslední přístup: 2. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka