FONOLOGIE

Základní

Lingvistická disciplína, která se soustřeďuje na popis funkčního využití zvukových jednotek a vlastností ve struktuře jaz. Sleduje zejména účast zvukových kvalit při rozlišování jaz. významů, s cílem vytvořit systém relevantních jednotek a vztahů. Základem je popis zvukových kontrastů. Zahrnuje jak segmentální, tak prozodickou (suprasegmentální) vrstvu zvukové stavby (viz hierarchie zvukových jednotek níže).

Na segmentální úrovni jsou tradičními výchozími pojmy ↗foném (elementární lineární jednotka) a ↗distinktivní rys (elementární kontrastivní zvuková vlastnost). Popis prozodické úrovně je méně systematický. Výchozí jednotkou bývá ↗slabika, počet vyšších, hierarchicky uspořádaných jednotek závisí na vlastnostech jaz. (↗prozodie).

Jako relativně samostatná složka zvukového popisu jaz. se f. vyčlenila na konci dvacátých let 20. století v souvislosti se vznikem strukturní jazykovědy. Při odlišení fonologického aspektu z rámce celkového zájmu o zvukovou stránku jaz. a řeči se rozsah původně střechového termínu ↗fonetika omezuje na ty oblasti zkoumání, kde je primárním předmětem objektivní, často fyzikální popis zvukových jednotek a jevů. Tendence používat termínů foném, fonologický převažuje ve výkladech, v nichž operujeme se zvukovými segmenty jako stabilizovanými a již dostatečně charakterizovanými jednotkami. Cílem je pak popsat n. i vysvětlit jejich chování v lineárním řečovém řetězu, možnosti jejich výskytu, vývojové n. lokální proměny a vztahy atd. Není‑li třeba úroveň obecnosti popisu blíže specifikovat, používá se častěji termínu fonetika než f. Některé koncepce rozlišují mezi termínem f.fonemika či ↗fonématika. V tom případě fonemika (adjektivum: fonematický) je fonologický popis omezený na úroveň segmentů (fonémů).

Během vývoje oboru vznikla řada různých ↗fonologických koncepcí.

Rozšiřující

1 Hierarchie zvukových jednotek

Jaz. systém je budován hierarchicky. Obsahuje prvky různé složitosti (a tím i délky, z hlediska linearity jaz.). Přitom obvykle prvky nižšího řádu (kratší, jednodušší) tvoří stavební součásti prvku vyššího řádu (delšího, složitějšího). V rámci popisu zvukové stavby jaz. se obvykle odlišuje jeho segmentální a suprasegmentální vrstva.

Segmentální rovina představuje popis na bázi elementární jednotky získané deskriptivní analýzou, kterou zde nazýváme elementární zvukový segment (viz §2). Při konkretizaci popisu bývá označována obvykle termínem hláska či foném, podle hlediska popisu. Určitost této jednotky, která není reálnou jednotkou řeči, je v jaz. s hláskovým písmem podporována v povědomí laického uživatele vztahem zvukového a grafického systému. Suprasegmentální rovina popisu ‒ při současném pojetí pojmu ‒ zkoumá tu část zvukové stavby, kterou vytváří ↗modulace řeči jakožto souvislého zvuku (už bez ohledu na sled segmentů), zejména průběžné proměny výšky, dynamiky a trvání. Výchozí jednotkou tu bývá slabika. Počet stupňů závisí na vlastnostech jaz., v č. se uplatňuje hierarchie ↗slabika ‒ ↗mluvní/přízvukový takt ‒ ↗promluvový úsek ‒ ↗(ukončená) výpověď. Vztah suprasegmentálních zvukových jednotek k jednotkám jaz. stavby se v jaz. liší. V č. má přízvukový takt těsnou relaci ke ↗slovu a výpověď má relevantní zvukovou charakteristiku. Naopak slabika a ↗morfém jsou vzájemně téměř nezávislé. Členění na promluvové úseky bývá v těsném vztahu k členění syntaktickému, ovšem z hlediska popisu fakultativně, jako součást optimalizace projevu. (Podrobněji viz ↗prozodie.)

2 Elementární zvukový segment jako základní jednotka popisu

Určujícím východiskem v popisu zvukové stavby jaz. je rozčlenění zvukového kontinua na sled elementárních zvukových prvků. Volba jednotky vhodné pro tuto segmentaci do značné míry ovlivňuje možnosti dalšího popisu. Obecně vzato vyhovuje taková jednotka, která a) je dostatečně krátká a současně určitá, aby ji bylo možno použít jako východiska v popisu jednotek ostatních, b) má nějaký ‒ nám známý ‒ vztah k realitě používání jaz. v řeči, tj. má motivaci v některém aspektu řečové komunikace.

Nelze však očekávat, že ve všech částech popisu komunikačního cyklu (mluvčí ‒ signál ‒ posluchač) bude užitečné pracovat s touž jednotkou, protože není pravděpodobné (vzhledem k dosavadním poznatkům), že by v realitě zacházení s jaz. existovala táž strukturace v ↗produkci, ↗percepci i ve stavbě ↗zvukového signálu. Nelze také a priori předpokládat, že úspěšná jednotka popisu je nutně také jednotkou fungující v realitě zacházení s jaz.

Jako základ pro popis zvukové formy jaz. se obecně používá jednotka, která byla v podstatě nalezena, když bylo vytvořeno tzv. hláskové písmo. Tím byl proveden teoretický rozklad zvukového kontinua na velmi elementární segmenty. Jejich inventář má v každém jaz. omezený počet a variabilita zvukových úseků, které tvoří materii obrovského počtu znakových jednotek (např. ↗slov), se vyjadřuje jako následné uspořádání těchto segmentů.

Popis zvukové formy jaz. vymezuje na základě tohoto segmentu elementární zvukovou jednotku, a to pod různými termíny (↗hláska, ↗foném, ↗morfoném), v závislosti na tom, který aspekt popisu je východiskem (viz ↗foném). Obecně:

a) Elementární zvukový segment je produktem deskriptivní analýzy (ať už racionální n. intuitivní), je to způsob popisu. Neexistuje jako reálná jednotka ani při tvoření, ani při percepci řeči, ale ani ve vlastním zvukovém signálu. Zvolníme‑li řeč, rozložíme ji přirozeným způsobem až na slabiky. Rozkladu na hlásky se musíme racionálně naučit (v č. tak činíme, když se učíme psát). Posloucháme‑li řeč, neskládáme ji z hlásek, ale „poznáváme“ delší úseky, nejspíše až jednotky znakové povahy (vázané s významem). V akustickém spektru zvuku řeči dovedeme poznat tyto segmenty jen tehdy, víme‑li, co bylo řečeno.

b) Elementární zvukový segment je vždy projevem abstrakce, představuje určitý stupeň zobecnění. Cílem je zavedení typu (případně přiřazení k typu), nikoli popis jednotliviny.

Abychom vůbec mohli rozložit souvislý zvuk řeči na takové prvky, musíme zanedbat některé aspekty zvukové matérie, např. některé rozdíly. Provádíme kategoriální hodnocení relativně vágní matérie, proto přijímáme podobnost místo totožnosti, a to na základě apriorních (i když třeba intuitivních) kritérií. Povahu tohoto zobecnění si můžeme zhruba představit, když začneme rozkládat slabiky na základě podobnosti jejich částí.

l     i
l     i
l     i
l     i

p –– p
s –– s
r –– r
n –– n

i     l
i     l
i     l
i     l

V uvedeném příkladu přijímáme orámovanou část slabik v každém sloupci jako „stejný“ zvuk. Tím se v každé slabice vyčlení zbytek (v tomto případě vždy na jednom jejím konci). Těchto 8 kousků zvuku hodnotíme jako 4 různé elementární segmenty (p–s–r–n), tj. vždy dva z nich považujeme za „stejné“ (zde u slabik umístěných v řádce). Při obou těchto krocích přehlížíme jisté odlišnosti, které jsou zvlášť zřetelné při srovnání segmentu na konci a na začátku slabiky.

c) Elementární zvukový segment je výsledkem komplexní zkušenosti člověka při zacházení s jaz. Rozklad na tyto prvky provádí člověk jakožto uživatel jaz., tj. současně mluvčí i posluchač, a zvukový signál posuzuje jakožto formu znakových jednotek. Východiskem pro představu řeči jako sledu elementárních zvukových segmentů je patrně současně:

‒ povědomí různosti charakteristických artikulačních pohybů

‒ povědomí různosti s nimi spojených zvukových dojmů

‒ povědomí podílu obojího na vytváření jaz. znaků

Právě propojenost různých hledisek způsobuje, že člověk si složení řeči z hlásek poměrně snadno vybaví („naučí se mu“), nedaří se však nalézt formální proceduru, která by vedla k srovnatelnému výsledku.

Použití jednotky typu elementárního zvukového segmentu je osvědčeným a v mnoha směrech dostačujícím základem pro popis zvukové formy jaz., event. jaz. projevů, tedy té části komunikačního cyklu, který lze ve vztahu k uživateli pozorovat jako nezávislý objekt. Začneme-li se zabývat procesem tvoření n. vnímání řeči, je nutno počítat s tím, že tato jednotka dostatečný základ patrně neposkytuje a může být i zdrojem zavádějících představ.

3 Jednotky popisu na bázi elementárního zvukového segmentu

Elementární zvukový segment je v popisu jaz. stavby základem pro formulaci nejméně tří (tradičních) jednotek. V č. se pro ně užívají termíny ↗hláska, ↗foném, ↗morfoném. Z hlediska lineární segmentace zvukového kontinua jsou to jednotky téhož řádu, mají stejné materiální východisko. V hierarchii jednotek zvukové stavby jaz. reprezentují obvykle jednotku nejmenší. Liší se především v tom, kterou složku komplexní zkušenosti, o níž se představa elementárního segmentu opírá, mají především na zřeteli.

Na bázi hlásek je cílem vlastní popis zvukových segmentů odvozených rozkladem znakových jednotek jaz. a zjištění jejich relevantních vlastností. Na bázi fonémů je cílem popis zvukových segmentů schopných rozlišovat znakové jednotky a jejich systému jako součást popisu stavby jaz. Na bázi morfonémů je cílem popis systémových vztahů mezi znakovými jednotkami (↗morfémy) jaz. prostřednictvím zvukových segmentů, z nichž jsou složeny. Tato část problematiky bývá někdy součástí ↗morfologie. Z hlediska vztahu mezi zvukovou matérií a jednotkami jejího popisu představují hláska, foném a morfoném tři různé stupně v obecnosti popisu.

Hláska je charakterizována největším počtem zvukových vlastností a z tohoto hlediska je jednotkou nejvíce konkrétní. Inventář hlásek představuje nejjemnější diferenciaci zvukových segmentů jaz., která je potřebná pro vznik správné realizace znakových jednotek v řeči. Z jednotek popisu jedině hláska je dostatečně charakterizována, aby mohla sloužit jako typ pro vytvoření (vyslovení) konkrétních prvků reálných mluvených projevů. Skutečnost, že hláska také reprezentuje třídu variant, se zanedbává.

Foném je jednotkou obecnější než hláska, při jejím popisu si všímáme jen některých zvukových vlastností. Pokud jde o inventář segmentů konkrétního jaz., hlásek bývá více než fonémů, ale ne naopak. Je to však zároveň úroveň obecnosti, která se uplatňuje při ↗percepci řeči, prosazuje se jako zpětná vazba mezi systémem jaz. a vnímáním reálných projevů. V č. např. pravidelně vyslovujeme dvě varianty hlásky [ř], ale často si toho nejsme vědomi. Učíme‑li se cizímu jaz., obtížněji vnímáme rozdíly mezi segmenty, které nerozlišujeme v mateřštině jako různé fonémy.

Morfoném je jednotka obecnější než foném. Je již přímo vymezen jako třída fonémů, tedy jako jednotka nelineární. Primárním kritériem pro přiřazení fonémů k témuž morfonému nejsou zvukové vlastnosti, ale uplatnění v témž morfému. Konkrétní zvukové vlastnosti členů morfonému nás zajímají jen jako prostředek, jímž se projevují vztahy mezi morfémy. Vztah zvukové a grafické podoby jazyka v č., zejména popis inventáře ↗grafémů a pravidla ↗pravopisu, rozlišení uvedených rovin segmentálního popisu podporují. Inventář grafémů je nejblíže inventáři fonémů a výrazným aspektem pravopisu je ohled k morfologické stavbě slova.

Literatura
  • Anderson, S. R. Phonology in the Twentieth Century: Theories of Rules and Theories of Representations, 1985.
  • Bloomfield, L. Language, 1933.
  • Clark, J. & C. Yallop. An Introduction to Phonetics and Phonology, 1995.
  • Fischer‑Jørgensen, E. Trends in Phonological Theory: A Historical Introduction, 1975.
  • Fraser, H. Phonological Concepts and Concept Formation: Methatheory, Theory and Application. International Journal of English Studies 6, 2006, 55‒75.
  • Fudge, E. C. (ed.) Phonology, 1973.
  • Goldsmith, J. A. (ed.) The Handbook of Phonological Theory, 1995.
  • Goldsmith, J. A. & J. Riggle ad. (eds.) The Handbook of Phonological Theory, 2011.
  • Gussenhoven, C. & H. Jacobs. Understanding Phonology, 2005.
  • Hall, T. A. Phonologie, 2000.
  • Harris, Z. S. Simultaneous Components in Phonology. Lg 20, 1944, 181‒205.
  • Hockett, C. F. A Course in Modern Linguistics, 1958.
  • Chomsky, N. & M. Halle. The Sound Pattern of English, 1968.
  • Jakobson, R. & M. Halle. Fundamentals of Language, 1956.
  • Kenstowicz, M. Phonology in Generative Grammar, 1994.
  • Lass, R. Phonology: An Introduction to Basic Concepts, 1985.
  • Trubetzkoy, N. S. Grundzüge der Phonologie, 1939.
Citace
Zdena Palková (2017): FONOLOGIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FONOLOGIE (poslední přístup: 22. 8. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka