REFERENCE

Základní

Základní pojem lingvistické sémantiky a pragmatiky. Nejobecněji se dá reference vymezit jako vztah jazykového výrazu k předmětu mimojazykové reality, resp. k ↗referentu. R. se spojuje zvl. s ↗vlastními jmény (např. ✍Searle, 1958) jako ve výpovědi Václav Havel i po zvolení prezidentem navštěvoval folkové festivaly a plnovýznamovými označeními v ↗určitých deskripcích (✍Donellan, 1966) jako ve výpovědi Ta kniha na mém stole včera zmizela, přičemž se někdy vymezuje vůči ↗deixi (, ty, on...), jindy se naopak deixe chápe jako zdroj, popř. druh reference (✍Lyons, 1973).

Rozšiřující

V logicko-sémantickém smyslu se r. chápe jako vlastnost určitých výrazových prostředků a jejich kombinací. V trojúhelníkovém schématu jazykového ↗znaku se „symbol“ prostřednictvím „pojmu“ vztahuje k „předmětu“ mimojazykové reality (↗referent), přičemž r. se v tomto modelu jaz. znaku situuje mezi „pojem“ a „předmět“. Výraz r. se v tomto smyslu objevoval také v angl. překladech Fregeho „významu“ ↗vlastních jmen (✍Frege, 1892), jejichž „významem“ (tedy referentem či přesněji ↗denotátem; ✍Russell, 1905) jsou jedinečná individua či jedinečné předměty v mimojazykové realitě.

V logicko-sémantickém rámci mají ↗referent, a tím i r. i věty jako reprezentace určitého stavu světa (✍Wittgenstein, 1922), které se ve vztahu k mimojazykové realitě jeví jako pravdivé n. nepravdivé (pravdivostní hodnotu vět chápe jako jejich „význam“, a tedy r., už ✍Frege, 1918). Popisem ↗referenčního potenciálu výrazu či výrazů a druhy r. se v detailu zabývá i lingvistika, podobně jako faktem, že výrazové prostředky nereferují jen k osobám a předmětům, ale také k vlastnostem, prostoru, času či dějům (např. ✍Vater, 1986; ✍Vater, 1991; ✍Krifka, 1989).

Počínaje ✍Strawsonem (1950), který mluví o „jedinečně referenčním užití“ jaz. výrazů, se r. v novější analytické filozofii a pragmatice chápe nikoli sémanticky, ale rozvíjí se její jedinečné chápání ve vazbě na uživatele jaz. prostředků (✍Linsky, 1967), a r. se tak chápe jako pragmatický fenomén (✍Kripke, 1985; ✍Martinich, 1984). Podle této představy mluvčí r. dociluje specifickým a v komunikační situaci jedinečným referenčním užitím verbálních i nonverbálních prostředků (viz ↗gesto). Názory na to, zda referuje mluvčí n. výraz užitý mluvčím (srov. ✍Hirschová, 2013:56), a tím na otázku, zda je v r. primární sémantika n. pragmatika, se liší i v lingvistice. V rámci ↗teorie mluvních aktů vymezuje ✍Searle (1969) referenční akt jako identifikaci referentu, jemuž se v predikačním aktu přisuzují určité statické n. dynamické vlastnosti, čímž se v rámci ↗mluvního aktu propozičním aktem utváří propozice (✍Searle, 1969; ✍Searle, 1975; ✍Searle, 1992:183). K r. tak v tomto pojetí dochází situačně zapojeným užitím specifických výrazových prostředků: vlastních jmen a určitých deskripcí, tj. určitých nominálních výrazů (↗NP // ↗DP) v případě specifické ↗reference individuální, resp. neurčitých nominálních výrazů v případě nespecifické individuální r. Díky situačnímu zapojení výpovědi lze tak referent identifikovat i tehdy, když se použitý jazykový výraz ukazuje jako nevhodný, např. Teď to ještě musí podepsat váš manžel. – Dobře, jen to není můj manžel, ale partner.

Tento příklad ukazuje nejen na pragmatický charakter r., ale zároveň se v něm ukazuje, že r. má procesuální charakter a je výsledkem spolupráce účastníků jaz. interakce při vyjednávání r. ve vazbě na text (✍Clark & Wilke-Gibbs(ová), 1986). V kognitivních přístupech a v ↗textové lingvistice se přitom vztažný svět referenčních výrazů posouvá od mimojazykové reality a reality ↗světů možných k projektivnímu, textovému modelu světa, který je konstruován v lidské mysli, resp. modelován v počítači a není závislý na vnějším světě (✍Schwarz, 1992).

V rámci textové lingvistiky se pak objevuje také rozlišení mezi r. exoforickou a endoforickou (✍Halliday & Hasan(ová), 1976; ✍Geaney, 1996). V případě exoforické reference (viz také ↗exofora) jde o r. mimo text, tj. vztažení se k předmětům mimojazykové reality, v případě reference endoforické (viz také ↗endofora) jde o vztažení se k jinému výrazu v rámci textu. V rámci textu je přitom možno se vztahovat na výrazy v ↗antecedentun. referovat směrem vpřed, v prvním případě se mluví o anaforické referenci (viz jeden význam termínu ↗anafora): Každý, kdo Marii zná, ji miluje. Od r. anaforické se odlišuje příznaková reference kataforická (viz také ↗katafora): Každý, kdo ji zná, Marii miluje.

Obou druhů endoforické r. mluvčí v rámci textu dosahuje prostřednictvím formálních prostředků textové ↗koheze, tj. prostřednictvím pronominalizace (viz příklady výše), opakování výrazů (Každý, kdo Marii zná, Marii miluje) či prostřednictvím zá/jmen nevyslovovaných (Petr Marii roky zná, ale ↗PRO nemiluje ji). Anaforické vztahy nicméně podle ✍Daneše (1985) vznikají také užitím obecných pojmenování vztahujících se k jiným výrazům, přičemž mluvčí jejich souvislost identifikuje a totožnost předmětů řeči rekonstruuje na základě jejich sémantiky. V souvislosti s ↗předměty řeči a ↗izotopickými vztahy se pak diskutuje poměr sémantiky a pragmatiky, tj. nakolik je vztažení pojmenování ve druhé výpovědi k antecedentu v první výpovědi záležitostí synonymie, popř. hyponymie a hyperonymie relevantních jaz. výrazů vztahujících se k určitému předmětu řeči, a nakolik je vztah mezi první a druhou výpovědí výsledkem aktivity mluvčího, jenž má při užití pojmenování na mysli tentýž předmět řeči. Jak jsme viděli, je ovšem taková diskuze možná jen při určitém pojetí r. Viz také ↗koreference, ↗teorie vázání, ↗asociační anafora, ↗nepravá anafora, ↗nepřesná anafora, ↗izotopie.

Literatura
  • Bach, K. Thought and Reference, 1987.
  • Clark, H. H. & D. Wilkes-Gibbs. Referring as a Collaborative Process. Cognition 22, 1986, 1–39.
  • Daneš, F. Věta a text, 1985.
  • Donnellan, K. Reference and Definite Descriptions. Philosophical Review 75, 1966, 281–304.
  • Frege, G. Über Sinn und Bedeutung. Zeitschrift für Philosophie und philosophische Kritik 100, 1892, 25–50.
  • Frege, G. Der Gedanke, 1918.
  • Geach, P. T. Reference and Generality, 1980.
  • Geaney, D. Discourse Analysis and Related Topics for Teachers of English as a Second Language, 1996.
  • Halliday, M. A. K. & R. Hasan. Cohesion in English, 1976.
  • Hirschová, M. Pragmatika v češtině, 2013.
  • Hlavsa, Z. Denotace objektu a její prostředky v současné češtině, 1975.
  • Jackendoff, R. Semantics and Cognition, 1983.
  • Krifka, M. Nominalreferenz und Zeitkonstitution, 1989.
  • Kripke, S. A. Naming and Necessity, 1972.
  • Kripke, S. A. Speakerʼs Reference and Semantic Reference. In Martinich, A. P. (ed.), The Philosophy of Language, 1985, 249–268.
  • Linsky, L. Referring, 1967.
  • Lyons, J. Deixis as the Source of Reference, 1973.
  • Lyons, J. Semantics I, 1977a.
  • Lyons, J. Semantics II, 1977b.
  • Martinich, A. P. Communication and Reference, 1984.
  • Martinich, A. P. (ed.) The Philosophy of Language, 1990.
  • 3, 1987.
  • Ogden, C. K. & I. A. Richards. The Meaning of Meaning, 1923.
  • Palek, B. Cross-Reference: A Study from Hypersyntax, 1968.
  • Palek, B. Referenční výstavba textu, 1988.
  • Rehbock, H. Referenz. In Glück, H. Metzler Lexikon Sprache, 1993, 499.
  • Russell, B. On Denoting. Mind 30, 1905, 479–493.
  • Searle, J. R. Proper Names. Mind 67, 1958, 166–173.
  • Searle, J. R. Speech Acts, 1969.
  • Searle, J. R. Expression and Meaning, 1975.
  • Searle, J. R. Čo je rečový akt? In Oravcová, M. (ed.), Filozofia prirodzeného jazyka, 1992, 180–194.
  • Sgall, P. & E. Hajičová ad. The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects, 1986.
  • Schwarz, M. Einführung in die kognitive Linguistik, 1992.
  • Strawson, P. F. On Referring. Mind 59, 1950, 320–344.
  • Strawson, P. F. O referencii. In Oravcová, M. (ed.), Filozofia prirodzeného jazyka, 1992, 126–147.
  • Vater, H. Einführung in die Referenzsemantik, 1986.
  • Vater, H. Einführung in die Zeit-Linguistik, 1991a.
  • Vater, H. Einführung in die Raum-Linguistik, 1991b.
  • von Kutschera, F. Sprachphilosophie, 1975.
  • Wittgenstein, L. Tractatus logico-philosophicus, 1922.
  • Wunderlich, D. Tempus und Zeitreferenz im Deutschen, 1970.
Citace
Marek Nekula (2017): REFERENCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/REFERENCE (poslední stažení: 19. 11. 2017)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka