V unilaterální teorii jazykového ↗znaku, jak je spjata se sémiotickým trojúhelníkem, „předmět“ mimojazykové reality (✍Ogden & Richards, 1923). R. je tedy tím, k čemu se „symbol“ prostřednictvím „pojmu“ v mimojazykové realitě vztahuje.

V rámci intenzionálního pojetí je referent třída předmětů, již jazykový znak designuje a na něž je aplikovatelný (designát). V rámci extenzionálního pojetí je referent předmět mimojazykové reality, který je elementem takové třídy, tj. který má vlastnosti, resp. který splňuje podmínky designované znakem (denotát). Podle ✍Ponzia (1990) má znak vždy r. (designát podle Morrise), a když r. existuje jako to, k čemu se referuje, má také denotát. Rozlišením ↗denotátu a ↗designátu se lze vyhnout nejednoznačnosti pojmu r. v trojúhelníkovém modelu jaz. znaku.

Ve filozofii jazyka (srov. ✍Searle, 1969; ✍Searle, 1992:183) i v sémantice (srov. ✍Lyons, 1977:111) se r. chápe předmět, k němuž se referenční akt vztahuje prostřednictvím jmenných i větných výrazů. Toto pojetí se od předchozího liší tím, že r. spojuje s komunikační situací a tím, co v ní má mluvčí na mysli. R. ↗vlastního jména a ↗určitých deskripcí v nominální skupině (↗NP / ↗DP) je individuum, resp. jedinečný předmět mimojazykové reality, referentem nominální skupiny / NP je třída předmětů (viz ↗denotát a designát), referentem propozice, resp. oznamovací věty/výpovědi, je stav věcí, resp. její pravdivostní hodnota; viz ↗reference.

S odvoláním na nejednoznačnost pojmu r. byl v části č. lingvistiky etablován pojem ↗předmět řeči (✍Daneš, 1985).