TEORIE VÁZÁNÍ  (binding theory)

Základní
Rozšiřující

Teorie (v klasické verzi známá jako subteorie teorie ↗G&B; viz ✍Chomsky, 1981) zachycující distribuci a interpretaci anaforických elementů, tj. výrazů, které jsou interpretačně závislé na jiném výrazu, tzv. ↗antecedentu. Nejběžnějším příkladem anaforických elementů jsou zájmena. Cílem t.v. je zachytit lingvistické faktory, které hrají roli pro vytvoření vztahu mezi anaforickým elementem a antecedentem.

Aby se předešlo nejednoznačnostem v diskuzi o interpretaci anaforických elementů, je v jazykovědné tradici obvyklé obohatit větný zápis písmeny v dolním indexu. V takovém případě má pak anaforický element stejný index jako jeho antecedent. Zápis ve větě (1) tedy vyjadřuje, že Jan řekl, že jemu, Janovi, je mdlo, zatímco podle zápisu (2) Jan řekl, že je Pavlovi mdlo:

(1)

Pavelj ví, že Jani řekl, že je mui mdlo

(2)

Pavelj ví, že Jani řekl, že je muj mdlo

Teorie vázání tvrdí, že dva faktory primárně určují, jestli se nějaký výraz může stát antecedentem: (i) typ antecedentu a (ii) typ anaforického elementu (viz např. diskuze v ✍Reulandovi, 2011).

1 Typ antecedentu

V přirozeném jazyce je běžné, a často i stylisticky vhodné, používat několik rozdílných výrazů pro označení jednoho a téhož objektu. Jako příklad můžeme uvést následující krátký text, kde výrazy Vilém, mutenhle chlapec jsou koreferentní, tj. mají stejnou referenci:

(3)

Vilém bude zítra slavit třetí narozeniny. Večer se mu nedaří usnout. Pokud tenhle chlapec neusne, bude zítra celý den ospalý

Na první pohled se může zdát, že každé substantivum či zájmeno může být ve vhodném diskurzu koreferentní, ale existují výjimky. Jedna z nich je kvantifikátor nikdo (negativní zájmeno). Kvantifikátory nemají žádnou entitu jako svou referenci. Z faktu, že neodkazují k entitě, triviálně vyplývá, že nemohou být ani koreferentní. Přesto, možná překvapivě, mohou sloužit záporná zájmena jako antecedent; viz (4). V jazykovědě se vztah mezi antecedentem a zájmenem, který není vytvořen koreferencí, nazývá vázáním. (4) je tedy případem, kde negativní zájmeno nikdo váže osobní zájmeno mu:

(4)

Nikdoi nepřiznal, že je mui mdlo

Vázání je výrazně limitováno v porovnání s koreferencí: vázání, na rozdíl od koreference, nemůže přesáhnout hranici věty (viz ✍Heim(ová), 1988). To lze vidět na (5), což je varianta příkladu (3). Pokud nahradíme Vilém negativním zájmenem, mu v následující větě postrádá interpretaci. Jinými slovy, mu nemůže být vázáno, protože se objevuje v jiné větě než antecedent:

(5)

Nikdoi nebude zítra slavit narozeniny. Večer se mu*i podařilo usnout

Ani výskyt ve stejné větě nezaručuje, že antecedent může anaforický element vázat. Podmínkou je, že antecedent ↗c-ovládá (c-command) element, který váže (viz ✍Reinhart(ová), 1983). Z toho důvodu je vázání v (6) a (7) nemožné, zatímco (8) a (9), kde záporné zájmeno c-ovládá zájmeno osobní, jsou interpretovatelné příklady. Podmínka pro c-ovládání vysvětluje i neinterpretovatelnost příkladu (5), protože relace c-ovládání nemůže překročit větnou hranici:

(6)

Pokud nikdoi nespí, můžu si s ním*i povídat

(7)

Knihu, která nikohoi neuráží, se mu*i nechce koupit

(8)

Nemůžu si s nikými povídat, pokud (oni) nespí

(9)

Nikomui se nechce koupit knihu, která hoi uráží

2 Typ anaforického elementu

V klasické t.v. (✍Chomsky, 1981) se rozlišují tři typy anaforických elementů: anafory (anaphora), zájmena (pronominals) a referenční výrazy (R-expressions). V angl. se jako anafory uvádějí reflexiva a reciproka (např. himself, each other), jako zájmena osobní a přivlastňovací zájmena (např. them, his) a jako referenční výrazy slova, která nevyžadují antecedent pro svou interpretaci a pro použití v diskurzu (např. vlastní jména). Použité termíny mohou být zavádějící pro jazykovědce znalé sémantiky n. diskurzní analýzy, kde se termín anafora (anaphor) používá pro jakýkoliv zájmenný element, který vyžaduje antecedent pro svou interpretaci (viz např. ✍Kamp & Reyle, 1993). Ještě jinak je termín anafora používán v klasické gramatice: jako zájmeno, jehož antecedens je v textu před ním. Stejně tak výraz pronominals je často užíván šířeji než v Chomského pojetí.

Podmínky vázání jsou specifikovány pro každý ze tří anaforických typů zvlášť a jsou shrnuty níže jako tři principy. Ačkoliv vývoj v generativní gramatice opustil definování podmínek tak, jak se objevují v ✍Chomském (1981), původní termíny princip A, princip Bprincip C se zachovaly a standardně se používají pro definování distribuce a interpretace anafor, zájmen a referenčních výrazů:

Princip A:

Anafory musí být vázány ve své řídící kategorii

Princip B:

Zájmena nesmí být vázána ve své řídící kategorii

Princip C:

Referenční výrazy nesmí být vázány

Termín řídící kategorie (viz ↗teorie řízení), použitý v principech t.v., je definován v (10). Definice opět obsahuje několik termínů: řídící element, SUBJEKTdosažitelný pro α. První dva termíny jsou představeny v (11) a (12). Poslední termín budeme zde chápat (v zjednodušené Chomského definici) jako podmínku pro ↗c-ovládání: SUBJEKT musí c-ovládat α.

(10)

Řídící kategorie: γ je řídící kategorie pro frázi α, pokud je γ nejmenší kategorie, která obsahuje frázi α, element řídící α a SUBJEKT (dosažitelný pro α)

(11)

Element řídící α je lexikální kategorie (P, A, N nebo V), popřípadě INFL ve finitní větě, který je v lokálním vztahu k α, tj., žádná jiná lexikální kategorie nebo finitní INFL ne c-ovládá α, aniž by zároveň ne c-ovládala daný element

(12)

SUBJEKT je subjekt a morfologická realizace shody (INFL)

Příklady (13) a (14) ukazují aplikaci definice (10). (V těchto a v následujících příkladech závorky [ŘK] označují řídící kategorii anaforického výrazu, him n. himself.) Jak je zde vidět, to, že him musí mít subjekt John jako antecedent a himself musí mít Bill jako antecedent, je předpovězeno Chomského t.v., a to prinicipy A a B. Nehledě na technické detaily, definice v (10) v prvé řadě zachycuje intuici, že antecedent musí být ve stejné větě jako anafory a v jiné větě než zájmena. Ale definice má širší rozsah uplatnění (viz dále):

(13)

Johni said [ŘK Billj saw himi ]

(14)

Johni said [ŘK Billj saw himselfj ]

Příklady (15) a (16) představují vázání v infinitivních větách. Pokud je anaforický element v nesubjektové pozici, řídící kategorie je totožná s infinitivní větou; viz (15): řídící element je zde sloveso inviteBill je dosažitelným subjektem. Naproti tomu v (16) je řídící kategorie celá věta, protože John je jediným dosažitelným subjektem pro anaforické elementy:

(15)

Johni expected [ŘK Billj to invite himi/himselfj ]

(16)

[ŘK Johni expected himselfi/him*i to be able to leave ]

Příklad (16) kontrastuje s příkladem (17), kde se anaforické elementy objevují jako subjekty ve finitní větě. V tomto případě je řídící kategorie vedlejší věta, protože morfologická realizace shody, INFL, funguje jako SUBJEKT a zároveň řídí anaforický element. Řídící kategorie je tedy nejmenší fráze obsahující INFL a anaforu, což odpovídá vedlejší větě. Díky této podmínce je John vně řídící kategorie a nemůže vázat anaforu (která tak způsobuje negramatičnost celé věty), resp. může vázat zájmeno he.

(17)

Johni said [ŘK himself*i/hei would leave]

Poslední příklad na fungování Chomského t.v. je v (18), kde dochází k negramatickému vázání mezi dvěma referenčními výrazy. Subjekt the boy nemůže vázat výraz John, i když je vně jeho řídící kategorie. Toto chování vyplývá z principu C, který zakazuje jakékoliv vázání referenčního výrazu, nezávisle na pozici řídících kategorií:

(18)

The boyi said [ŘK John*i would leave ]

Chomského t.v., úspěšná pro popis velké části dat v angl., byla výrazně modifikována při popisu distribuce anaforických elementů v jiných jaz.; viz např. ✍Koster a Reuland (1991); ✍Cole & Hermon(ová) ad. (eds.) (2001). Slovanské jaz. (mezi nimi i č.) jsou problematické pro představenou teorii minimálně ze dvou důvodů: (i) pouze subjekt je relevantní pro vázání anafor/zájmen, (ii) anafory mohou být vázány vně infinitivních vět.

Příklad (19) ilustruje první problematický fakt. Zatímco představená teorie vázání předpokládá, že sobě by mohlo být vázáno jak subjektem, tak objektem, a zájmeno něm nemůže být vázáno ani jedním argumentem, ve skutečnosti je vázání orientováno pouze k subjektu. Výhradní vázání anafor subjektem analyzoval ✍Pica (1987), který předpokládá, že takové anafory jsou hlavy a stoupají k INFL, odkud mohou být pouze vázány nejvyšším argumentem, subjektem. Tento přístup nicméně nevysvětluje paralelní chování zájmen: proč je pouze subjekt nepřijatelný antecedent v řídící kategorii?

(19)

Paveli vyprávěl Janovij o soběi / o němj

Druhý problém je ukázán na (20). Narozdíl od angl. mohou být české anafory vázány argumenty vně infinitivní věty. Kontrast je patrný při porovnání příkladu (20) s větou (15):

(20)

Pavlínai Honzovij zakázala zpívat svoui/j písničku

Nejčastější analýza pro (20) předpokládá, že anafory mohou vystoupat do hlavní věty tzv. skrytým pohybem (✍Pica, 1987), popř. se předpokládá, že pro definování řídící kategorie je ve slovanských jaz. důležitá pouze finitní flexe, ne subjekt, a infinitivní věty tedy nikdy nejsou řídícími kategoriemi pro vázání (viz ✍Progovac(ová), 1992). V kontrastu k těmto studiím ✍Dotlačil (2005) tvrdí, že příklady jako (20) jsou plně kompatibilní s Chomského teorií vázání. Z jeho pohledu rozdíl mezi češtinou a angličtinou nemá být zachycen v parametrizaci vázání, ale v parametrizaci infinitivních vět: infinitivní věty v angličtině obsahují subjekt, narozdíl od infinitivních vět v češtině, které mohou projít ↗restrukturací a zbavit se subjektové pozice.

Chomského t.v. (✍Chomsky, 1981) byla výrazně modifikována i pro popis angličtiny. Nejvýznamnější modifikaci představuje ✍Reinhart(ová) & Reuland (1993). V této práci je princip A definován jako požadavek k reflexivní interpretaci predikátu, pokud je jedním z argumentů anafora. Jinými slovy, pokud obsahuje predikát anaforu, dva z jeho argumentů musí být interpretovány jako totožné. Princip B pak vyžaduje, aby predikát interpretovaný reflexivně měl anaforu (další detaily a ukázky aplikace těchto principů jsou obsaženy v citované práci). Nověji se pak objevily pokusy o definování distribuce a interpretace anaforických elementů v rámci teorie pohybu (zvl. ✍Kayne, 2002; ✍Zwart, 2002; ✍Reuland, 2011). Zárodek tohoto přístupu se dá najít už dříve u Chomského, který ukazuje, že anaforické elementy a podmínky pro pohyb mají podobnou distribuci.

3 Shrnutí: parametry vázání

Tabulka 1 shrnuje, jak je vázání parametrizováno vzhledem k typu antecedentu, a tabulka 2 shrnuje parametrizaci vázání vzhledem k typu anaforického elementu.

Tabulka 1. Antecedent a vázání

Antecedent

Vztah k anaforickému elementu

referuje k entitě nebo entitám
(podstatná jména, některá zájmena)

koreference nebo vázání

kvantifikátor ‒ nereferuje k entitě nebo entitám (např. negativní zájmena nikdo, nic)

pouze vázání

Tabulka 2. Anaforický element a vázání

Anaforický element

Vztah k antecedentu

anafora

pouze vázání, a to uvnitř řídící kategorie

zájmeno

vázání mimo řídící kategorii nebo koreference

referenční výraz

pouze koreference

Z tabulek mohou být patrné některé dosud nezmíněné důsledky t.v. (a) Kvantifikátory mohou být antecedentem pouze k anaforám n. zájmenům. Tento důsledek se zdá empiricky správný (protipříklady jsou neobvyklé a většinou jsou analyzovány jako zvláštní typ anafory; viz např. ✍Büring, 2004). (b) T.v. nezachycuje všechny vztahy mezi anaforickým elementem a antecedentem. Jak je ze samotného názvu teorie patrné, soustřeďuje se pouze na jeden podtyp takového vztahu a ignoruje koreferenci. Takový popis je dostačující v případě elementů, které vázání vyžadují: anafor či kvantifikátorů. Ale koreference samotná není v teoriích vázání zachycena, a tak ani distribuce a interpretace všech anaforických elementů není úplná.

Poslední poznatek si vysvětlíme na příkladu (21):

(21)

Paveli ho*i/j zná

Vázání mezi subjektem a zájmenem není možné, jak správně zachycuje princip B. Znamená to ovšem, že jsme tím vyloučili situaci, ve které má ho stejnou referenci jako subjekt Pavel? Ne. Nic v t.v. nevyloučilo koreferenci jako zdroj daného vztahu.

Pro kompletní popis distribuce anaforických elementů musejí být t.v. doplněny meta-principy, které usouvztažní principy vázání s principy koreference. Takovým příkladem je např. Pravidlo I v pracích Reinhart(ové) (pro původní formulaci viz ✍Reinhart(ová), 1983; v ✍Chomsky, 1981, zůstává vztah mezi koreferencí a vázáním implicitní):

Pravidlo I: A nemůže koreferovat s B, pokud substituce A s C, kde C je element vázaný B, vede k neodlišitelné interpretaci.

Nyní lze (21) vysvětlit následovně: protože koreferentní interpretace mezi Pavelho je neodlišitelná od interpretace, kde by objekt byl vázán subjektem (jak je možné ve větě Pavel se zná), koreference je blokována. Empirické argumenty pro Pravidlo I jsou detailně představeny v ✍Reinhart(ová) (1983), ✍Grodzinsky & Reinhart(ová) (1993)✍Reinhart(ová) (2002). A tak nepřímo, skrz meta-princip Pravidlo I, specifikuje t.v. ne pouze možnosti vázání, ale i distribuci a interpretaci anaforických elementů obecně. Viz také ↗teorie řízení a vázání, ↗osobní zájmeno, ↗reflexivní zájmeno.

Literatura
  • Aoun, J. The Grammar of Anaphora, 1985.
  • Büring, D. Crossover Situations. NLS 12, 2004, 23–62.
  • Büring, D. Binding Theory, 2005.
  • Cole, P. & G. Hermon ad. (eds.) Long Distance Reflexives. Syntax and Semantics 33, 2001.
  • Dočekal, M. Vázané proměnné v češtině, 2005.
  • Dotlačil, J. Non-local Binding in Slavic Languages and Restructuring. In Blaho, S. & L. Vicente ad. (eds.), Proceedings of ConSOLE XIII, 2005, 1–16.
  • Grodzinsky, Y. & T. Reinhart. The Innateness of Binding and Coreference. LI 24, 1993, 69–101.
  • Heim, I. The Semantics of Definite and Indefinite Noun Phrases, 1988.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Kamp, H. & U. Reyle. From Discourse to Logic: Introduction to Model Theoretic Semantics of Natural Language, Formal Logic and Discourse Representation Theory, 1993.
  • Kayne, R. S. Pronouns and Their Antecedents. In Epstein, S. D. & T. D. Seely (eds.), Derivation and Explanation in the Minimalist Program, 2002, 133–166.
  • Koster, J. & E. Reuland. (eds.) Long-Distance Anaphora, 1991.
  • Pica, P. On the Nature of the Reflexivization Cycle. In McDunough, J. & B. Plunkett (eds.), Proceedings of NELS 17, 1987, 483–499.
  • Progovac, L. Relativized Subject: Long-distance Reflexives without Movement. LI 23, 1992, 671–680.
  • Reinhart, T. Anaphora and Semantic Interpretation, 1983.
  • Reinhart, T. Strategies of Anaphora Resolution. In Bennis, H. & M. Everaert ad. (eds.), Interface Strategies, 2000, 295–324.
  • Reinhart, T. The Theta System: An Overview. Theoretical Linguistics 28, 2002, 229–290.
  • Reinhart, T. & E. Reuland. Reflexivity. LI 24, 1993, 657–720.
  • Reuland, E. Anaphora and Language Design, 2011.
  • Sturgeon, A. Two-Tiered Binding Domain Formation: Evidence from Czech. In FASL 11, 2003, 495–514.
  • Zwart, J.-W. Issues Relating to a Derivational Theory of Binding. In Epstein, S. D. & T. D. Seely (eds.), Derivation and Explanation in the Minimalist Program, 2002, 269–304.
  • Viz také Teorie řízení a vázání, Osobní zájmeno, Reflexivní zájmeno.
Citace
Jakub Dotlačil (2017): TEORIE VÁZÁNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TEORIE VÁZÁNÍ (poslední přístup: 24. 4. 2024)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka