PROPRIÁLNÍ SFÉRA JAZYKA

Základní

Zavedení kategorie p.s.j. je logickým důsledkem proměny paradigmatu ↗onomastiky od starších (tradičních) etap zaměřených na vznik, původ a vývoj ↗proprií (tzv. etymologická onomastika) k pojetí proprií jako funkčně specifického jazykového znaku vznikajícího a realizujícího se v rámci daného jazyka ve společenské komunikaci. Cíle a metody onomastiky se od pol. 20. stol. od výkladů jednotlivin a jejich klasifikací, založených obvykle na vlastnostech ↗apelativ a na principech „apelativní“ lingvistiky, rozšířily o studium systémových, funkčních, strukturních a typologických charakteristik, které vyplývají ze specifického postavení, tvoření a užívání proprií v jazyce a v komunikaci. Úlohu svorníku přitom plní kategorie ‘proprialita’, která se na nejobecnější úrovni v konkrétních projevech manifestuje prostřednictvím specifického typu ‘funkčnosti’ odlišného od apelativ (↗onymická funkce). Rozšíření onomastiky vedlo jednak ke konstituování obecné onomastické teorie, jednak vyvolalo její nové pojetí jako funkční onomastiky, totiž jako relativně autonomní subdisciplíny lingvistiky; ↗onomastika. Proti ‘lingvistickému statusu vlastních jmen’ (✍Kuryłowicz, 1956), shrnujícímu dosavadní apelativistický a etymologizující pohled na propria, byl ✍Blanárem (1976) postaven ‘onomastický status vlastního jména’. Opírá se především o kategorii ‘propriální význam’, který se od apelativ odlišuje především nepřítomností významu věcněpojmového a vazbou na jednotlivinu (↗vlastní jméno). Ty zdůvodňují autonomnost toho „prostoru“ (plánu) jazyka, který je vymezen pouze kategorií propriálnosti, a proto není totožný s „prostorem“ apelativ. Abstrakcí všech procesů a jevů (vzniku, druhů, funkcí, způsobů realizace atd.), které v společenské a jazykové komunikaci vyjadřují kategorii propriality n. jsou jejími nositeli, dospěla současná obecná teorie onomastiky k univerzálně platnému teorému o dvou sférách jazyka – o sféře propriální jako o funkčně binárnímu protipólu sféry apelativní (✍Šrámek, 1991; ÚOO, 1999). Protože sféra apelativ je nejen fundací jazykových vlastností propriální sféry (tj. prostředků lexikálních, strukturních, formálních aj.), ale také médiem její realizace v komunikaci, bývá p.s.j. interpretována také jako tzv. druhá vrstva jazyka (✍Šrámek, 2007b:17, 160). Někdy je p.s.j. zaměňována za její dílčí systémové složky jako ↗onymický kontext n. ↗onymické pole (✍Superanskaja, 1973:366).

„Etymologická“ onomastika s kategorií p.s.j. nepracuje. Brání jí v tom zaměření na materiálovou a jazykově povrchovou rovinu ↗onymie. V duchu filologického pozitivismu a klasifikačních postupů apelativní slovotvorby a sémantiky nerozlišuje např. slovotvorbu od ↗názvotvorby (srov. něm. Wort‑ / Namenbildung, pol. słowo‑ / nazwotwórstwo), ↗apelativní objekt a ↗propriální objekt a význam, nezná ↗onymickou funkci aj.

Základní konstitutivní znak p.s.j. představuje kategorie ‘proprialita’, jíž se p.s.j. principiálně vymezuje od sféry apelativní. Této kategorii jsou podřízeny všechny jazykové i nejazykové jevy (znaky, vlastnosti, pojmy), kterými je možno uspokojit společensko-komunikační potřebu (nutnost) pojmenovat (identifikovat) něco jako jednotlivinu. Proprialita je vždy svázána s ‘objektovostí’. Stabilita individuálnosti tohoto vztahu je podmínkou fungování (užívání) proprií.

P.s.j. představuje systémově strukturovaný útvar (↗onymický systém), v dílčích složkách výraznější než u apelativ (např. právní statut jmen osob, názvů výrobků apod.). Základní síť této strukturace je vytvořena několika tematizovanými prostory, obsahujícími vždy kombinaci dvou znaků: ‘(obecná) propialita’ + příznaky propriálně specifikující (o nich sub 2). Prostory lze vymezit takto: (1) Společensky podmíněná potřeba vydělit z dané množiny nějaký objekt (jev) jako jedinečný (singulativní, individualizovaný). Vznikají soubory ↗onymických objektů. Např. mys o poloze jediného bodu na Zemi /3421′ již. šířky, 18o 28′ záp. délky → jedinečnost onym. objektu → Mys + motiv ‘dobrá naděje’ → proprialita → vlastní jméno Mys Dobré naděje, srov. angl. Cape of Good Hope, nizozemsky Kaap die Goele Hoop. Systematika onymických objektů (nikoli jejich proprií) je věcným základem třídění proprií na ↗bionyma, ↗geonyma (↗abionyma) a ↗chrématonyma; viz také ↗onymie. (2) Volba propriálně pojmenovacího motivu (jednoduchého n. kombinovaného (viz ✍Pleskalová, 1998; ✍Pleskalová, 2011; ✍Šrámek, 2012). Kategorie ‘obecná proprialita’ je vždy specifikována znaky dané třídy proprií a fakultativně i jinými, např. historičností (toponyma na Šemberově Mapě země Moravské 1881), racionálností, političností (dvoujazyčnost ↗toponym území jazykových menšin), citovostí (↗hypokoristika), sociální a kulturní (v 19. stol. obliba jména Emanuel u katolíků kolem Vánoc podle evangelia) aj. (3) Volba zpracování motivu jazykovou formou. Relevance volby je dána propriálně pojmenovacími modely v souladu s lokálně, časově a sociálně platnou onymickou normou. (4) Včlenění do komunikačních procesů, jehož následkem je ↗desémantizace apelativního ↗lexému, ztráta povědomí o původním motivu (pan Mlynář není ‘mlynář’, v Bohunicích nebydlí ‘lidé Bohuňovi’, v Bosonohách nechodí lidé ‘bosi’, Karlík není vždycky ‘malý Karel’) a vznik propriálního významu, což umožňuje užití jmen v komunikaci (Mlynář ‘soused, příjemný, má psa, nosí brýle…’, Bosonohy ‘předměstí Brna’).

U proprií vzniklých pojmenovacím spojením apelativ, adjektiv apod. (např. část ↗chrématonym – román Pýcha a předsudek, ↗urbanonym – brněnský Červený kopec, ↗přezdívekBílá paní, ↗pomístních jmenNiva u potoka) k desémantizaci sice obvykle nedochází, přesto je pojmenovací spojení propriem, neboť je nositelem propriality. Ta se totiž vztahuje na objekt, jehož postavení má ve společenské komunikaci charakter objektu jediného (individualizovaného), proto ↗onymického objektu. Sémantická průhlednost dalších (atributivních) částí pojmenování (včetně event. užití proprií) supluje vlastně funkci pojmenovacího motivu: Ústav pro jazyk český, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Památník písemnictví, Městská správa sociálního zabezpečení v Brně, Listina základních lidských práv. Tato propria nazval ✍Dokulil (1977) ‘vlastní názvy’, v některých učebnicích bývají (chybně) kladena mimo p.s.j. (5) U některých tříd proprií standardizace jména a vznik opozice oficiálních a neoficiálních podob, někdy věcně zavádějících: Zlínský kraj není Zlínsko, Česká republika nejsou Čechy. (6) Vznikání komunikačních variant propria (nářečních: České Budějovice > Budějice, Bohunice > Bohunky, Mlynář > Menář), sociálních (v brněnském slangu Špilberk > Špilec, Staré Brno > Oltec z něm. Altbrünn, hospoda U Fildy = u filozofické fakulty, aj.).

Prostory (1) a (2) mají široce pojatou povahu sociálně komunikační a obsahují vztah k prostředí, (3) povahu jazykově nominační, (4) a (6) jazykově komunikační, (5) právně administrativní. Tím je dána také multi- a interdisciplinarita onomastiky. Jednotlivé prostory představuji v p.s.j. specificky strukturované subsystémy, z nichž mají centrální pozici dva: (a)  propriální pojmenovací akt, v němž na prenominační fázi  (volbu onymického objektu a pojmenovacího motivu) navazuje fáze jazykově nominační pracující s jaz. prostředky, které jsou parasystémovým odrazem systematiky apelativní sféry (✍Pleskalová, 2000); (b) systematika včleňování hotového propria do společenské komunikace v postnominační fázi. Zde pramení zájmy o ↗onomastickou gramatiku, studium onomastické kontaktologie včetně ↗exonym, vztahu proprií a vývoje jazyka, dialektů, sociálního prostředí, lidové kultury, umělecké tvorby atd.

Vnitřní strukturace p.s.j. na jednotlivé subsystémy je dána specifikujícími ↗propriálními příznaky, čímž se modifikuje její celkový systémově-strukturní obraz jako reflexe stavu, pozic a funkcí jejích dílčích složek i konkrétních jednotlivin v závislosti na dané společenské, jazykové a komunikační situaci. Týká se to zejm.: (a) aspektu nedělitelné procesuality (komunikační situace → onymický objekt → pojmenovací motiv → jazyková stránka propria → komunikace); (b) dynamiky a intenzity reakcí na pojmenovací potřeby společnosti, vývojový stav jazyka atd.; (c) stability vztahu objekt – proprium, bez něhož nemůže proprium fungovat; (d) reprodukovatelnosti pojmenovacích modelů a působení onymické normy a s tím  související produktivity, frekvence, lokální, časové i sociální distribuce proprií. Studium p.s.j. je úkolem obecné onomastické teorie. Výsledky jsou také příspěvkem do obecné lingvistiky.

Rozšiřující
Literatura
  • Blanár, V. Das spezifisch Onomastische. In Eichler, E. & W. Fleischer ad. (eds.), Der Name in Sprache und Gesellschaft. Deutsch-slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte 27, 1973, 31–51.
  • Blanár, V. Lingvistický a onomastický status vlastného mena. Onomastica 21, 1976, 5–18.
  • Blanár, V. Teória vlastného mena. (Status, organizácia a fungovanie v spoločenskej komunikácii), 1996.
  • Büky, B. Namengebrauch – Namengebung. Funktionsparallelismus zwischen Eigennamen und Appellativen. Beiträge zur Namenkunde (Neue Folge) 11, 1976, 361–374.
  • Cieślikowa, A. O motywacji w onomastyce. Polonica XVI, 1994, 193–199.
  • Dokulil, M. Status tzv. vlastních názvů. SaS 38, 1977, 311–319.
  • Fiske, J. Introduction to Communication, 2010.
  • Gardiner, A. The Theory of Proper Names. A Contraversial Essay, 1954.
  • Hansack, E. Der Name im Sprachsystem, 2000.
  • Kalverkämper, H. Textlinguistik der Eigennamen, 1987.
  • Karpenko, Ju. A. O funkcijach sobstvennych imjon. In Majtán, M. (ed.), Spoločenské fungovanie vlastných mien. VII slovenská onomastická konferencia, 1980, 9–16.
  • Kuryłowicz, J. La position linguistique des noms propres. Onomastica 2, 1956, 1–14.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších osobních jmen, 1998.
  • Pleskalová, J. O tzv. parasystému. SPFFBU A 48, 2000, 41–46.
  • Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010, 2011.
  • Superanskaja, A. V. Obščaja teoria imeni sobstvennogo, 1973, 366.
  • Šrámek, R. Slovotvorný model v české toponymii. SaS 37, 1976 112–120.
  • Šrámek, R. Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování. SaS 42, 1986 16–28.
  • Šrámek, R. Die appellativische und die propriale Sprachsphäre. Österreichische Namenforschung 19, 1991, 73–78.
  • Šrámek, R. Das onymische und das appellativische Objekt. Beiträge zur allgemeinen Namentheorie, 2007, 241–250.
  • Šrámek, R. K funkčním opozicím v onomastice. Naukovi Zapiski. Serija: Movoznavstvo 1, 2007a, 45–57.
  • Šrámek, R. Beiträge zur allgemeinen Namentheorie, 2007b.
  • Šrámek, R. K obecné charakteristice a struktuře propriálně pojmenovacího motivu. In Hansen, B. (ed.), Diachrone Aspekte slavischer Sprachen, 2012, 85–94.
  • Trost, P. Zur Theorie der Eigennamen. In Omagiu lui Iorgu Jordan, 1958, 867–869.
  • ÚOO, 1999.
  • Ullmann, S. Grundzüge der Semantik. Die Bedeutung in sprachwissenschaftlicher Sicht, 1972.
  • Utley, F. N. The Linguistic Component of Onomastics. Names 11, 1963, 145–176.
  • van Langendonck, W. Theory and Typology of Proper Names, 2007.
  • Wimmer, R. Der Eigenname im Deutschen. Ein Beitrag zu seiner linguistischen Beschreibung, 1973.
Citace
Rudolf Šrámek (2017): PROPRIÁLNÍ SFÉRA JAZYKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PROPRIÁLNÍ SFÉRA JAZYKA (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

onomastika lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka