EXONYMUM

Základní

Podle nejnovější definice vytvořené Pracovní skupinou pro toponymickou terminologii při Skupině expertů OSN pro geografická jména jméno používané určitým jazykem pro geografický objekt mimo území, kde se tímto jazykem běžně hovoří, a lišící se svou podobou od příslušného ↗endonyma v oblasti, kde se daný geografický objekt nachází (✍Slovník toponymické terminologie pro standardizaci geografických jmen, http://cuzk.cz/). Např. Prague je angl. a fr. e. pro Prahu, Londres je fr. e. pro London, Mailand je něm. e. pro Milano, Řezno je č. e. pro Regensburg. Výše uvedená definice nepokládá za e. oficiální přepisy endonym z jednoho písma do druhého, např. č. Moskva (rus. Москва), Pej-ťing (č. transkripce) a Beijing (mezinárodní transkripce pchin-jin), někteří odborníci však i takováto jména hodnotí jako e. (viz níže konverzní e.). Podle některých lingvistů mezi e. patří i taková ↗toponyma, jejichž grafická forma je v přejímajícím i původním jaz. identická, např. Madridč.šp. (viz níže zvuková e.). Chápání toho, co je či není e., se může měnit v důsledku politických změn (srov. ✍Rostvik, 1987:44) – např. jména Prag, Brünn, Karlsbad, Breslau (pol. Wrocław), Stettin (pol. Szczecin) byla v době, kdy se v příslušných lokalitách běžně hovořilo německy, endonyma, v současnosti, kdy tam němčina není běžně mluveným jaz., jsou to e.

Termín e. byl zaveden v r. 1957 australsko-britským geografem M. Aurousseauem a v mezinárodním měřítku bylo jeho užívání doporučeno na II. konferenci OSN o standardizaci geografického názvosloví (Londýn 1972). E. nahradilo starší označení jako „vžitý název“ (conventional name, nom traditionel) a „obecně užívaný název“ (traditional name, nom usuel), a to především díky tomu, že na rozdíl od starších termínů, které mohou mít v jednotlivých jazycích poněkud odchylný smysl, není zatíženo žádným vedlejším pojmovým obsahem.

1 Klasifikace exonym

E. lze dělit podle původu, podle frekvence jejich výskytu v čase a podle míry a způsobu adaptace cizích zeměpisných jmen do přejímajícího jazyka, tj. z jazykového hlediska (✍Čáslavka & Štusáková ad., 1982:1–3; ✍Berger, 1991–1992:77n; ✍Back, 1983; ✍Back, 2002; ✍Šrámek, 1997; ✍Harvalík, 1998a; ✍Harvalík, 2004:104–114).

(a) Podle původu se rozlišují e. na národní, charakteristická pro jeden jediný jazyk (např. č. Paříž místo fr. Paris, č. Mnichov místo něm. München, něm. Mailand místo it. Milano), a mezinárodní, společná nejméně dvěma jazykům. Mezinárodní e. bývají obvykle používána pro pojmenování objektů nacházejících se zejména v bývalých koloniích evropských zemí v Asii a v Africe. Zeměpisná jména z těchto oblastí se do mezinárodního povědomí dostávala přes zprostředkující jazyk, většinou angličtinu, francouzštinu, němčinu, španělštinu, nizozemštinu, japonštinu a ruštinu. Výslovnost některých mezinárodních e. se v přejímajících jaz. může lišit od výslovnosti v jaz. zprostředkujícím. Vedle přizpůsobení výslovnosti v č. postupně docházelo a dochází k drobnějším změnám v grafice (zvláště v označování kvantity).

(b) Podle frekvence výskytu e. v závislosti na čase rozeznáváme e. živá (současná), ustupující (zastarávající) a historická (zastaralá). Živá e. (např. Kodaň, Londýn, Řím, Záhřeb, Vídeň, Drážďany, Temže, Pád) jsou všeobecně známá a rozšířená, jsou pokládána za přirozenou součást jazyka a mají stálou komunikační platnost. Znalost ustupujících e. (např. Zvěřín – Schwerin, Gotinky – Göttingen, Pětikostelí – Pécs, Solnohrad – Salzburg, Královec – Kaliningrad, Hořov – Gorzów Wielkopolski), je u uživatelů jazyka podmíněna generačně, stupněm vzdělání, kulturního a historického povědomí, někdy i teritoriálně. Historická e. (např. Kouba – Cham, Děvín – Magdeburg, Dobrosol n. Dobrohora – Halle) se v dnešní č., s výjimkou jejich užití v historickém kontextu (např. dobytí Cařihradu Turky) n. ve frazémech (např. Je tu smradu jako v Cařihradu), téměř vůbec nevyskytují. Vymezení uvedených tří skupin není ostře ohraničené a mezi jednotlivými kategoriemi dochází k jednosměrnému přechodu na ose živá – ustupující – historická e. Tento proces se projevuje především u jmen ustupujících a historických, v posledních letech se však zmenšuje i soubor živých e., což je mj. podporováno standardizací geografických názvů.

(c) Pro klasifikaci e. z hlediska jazykového je určující relace mezi přejatou formou a původní podobou zeměpisného jména. Rozdíly se mohou projevovat pouze v rovině fonetické, tj. jméno bylo adaptováno do domácího zvukového systému, jeho grafická podoba se však v přejímajícím jaz. nijak neliší od původní formy (srov. např. rozdíly v originální a č. výslovnosti místních jmen Barcelona, MarseilleBrighton). Takto vzniklá tzv. zvuková e. svědčí o nejmenší míře zdomácnění daného jména v přejímajícím jaz. a některými odborníky (zejména geografy) nejsou ani za e. pokládána. Zvláště lingvisté však vycházejí ze skutečnosti, že zapojení e. do jaz. systému se uskutečňuje v nejrůznějších jazykových rovinách a není podstatné, jak a v čem (či zda vůbec) se domácí forma jména od výchozí podoby odlišuje, že to, do jaké míry jsou e. po své formální stránce přizpůsobena zákonitostem přejímajícího jaz., není pro jejich lingvistickou klasifikaci primárním kritériem, ale jen pomůckou při vyčleňování jistých typů či kategorií v rámci celého souboru e. daného jaz., a že určitým způsobem se do přejímajícího jaz. začleňuje každé cizí ↗toponymum, už samotným svým užitím mimo původní jazyk (srov. ✍Lutterer, 1980; ✍Seibicke, 1997; ✍Harvalík, 1998a). Zvuková e. lze dále rozdělit do dvou typů (✍Back, 1983:45–48) – výslovnostních (cizí fonémy jsou nahrazeny podobnými domácími, např. č. výslovnost jmen Aberdeen, Düsseldorf n. německá výslovnost jména London) a artikulačních, k nimž např. patří v č. francouzská zeměpisná jména vyslovená s r alveolárním místo uvulárního. Shoda na zařazení artikulačních e. mezi e. je ještě menší, než je tomu u výslovnostních e. Výrazněji než zvuková e. se vyčleňují ty domácí podoby cizích zeměpisných jmen, které se od původní formy liší po stránce grafické. Tato tzv. grafická e. se dělí do několika typů. Nejmenší skupinu představují e. bez opory v původním jaz. a od originálních jmen zcela odlišná, např. č. Rakousko místo něm. Österreich. Starobylou vrstvou e. jsou jména, která sice vycházejí z původní cizojazyčné formy, avšak protože byla přejímána v období významných vývojových (zejména hláskových) změn v přejímajícím jaz., je jejich dnešní podoba výsledkem těchto změn a od původní formy se často výrazně odlišuje (např. č. Cáchy místo něm. Aachen, č. Benátky místo it. Venezia). Bližší původnímu ↗endonymu jsou ta e., která původní cizojazyčný základ ponechávají beze změny a tvaroslovným a slovotvorným potřebám přejímajícího jaz. přizpůsobují pouze zakončení jména, takže dochází k náhradám původních koncovek, přípon či komponentů koncovkami, příponami nebo komponenty domácími (např. č. Loira místo fr. Loire, č. Brémy místo něm. Bremen, č. Alpy místo něm. Alpen). U další skupiny, tzv. pravopisných či ortografických e., došlo k počeštění pravopisnou úpravou výchozí formy (např. č. Varšava místo pol. Warszawa, č. Hamburk místo něm. Hamburg, č. Kluž místo rum. Cluj, č. Konstanca místo rum. Constanţa). O pravopisných e. hovoříme tehdy, jestliže oba jaz. užívají stejného systému písma (např. latinky) a změna grafické podoby přejatého jména je dána víceméně jen konvencí vzniklou na základě historického vývoje a zvyklostí domácího pravopisu; svou roli zde mohou hrát i typografické možnosti. Zatímco tento typ jmen mezi e. patří, méně jasné je chápání cizích zeměpisných jmen přejatých jen transkripcí či transliterací bez jakýchkoli dalších změn. Pokud v původním jaz. existuje jiný systém písma než v jaz. přejímajícím, jména se převádějí transkripcí n. transliterací podle zásad platných pro vědecký přepis výrazů z cizích jaz. Takto vzniklé podoby jsou označovány jako konverzní e. (např. č. Moskva – rus. Москва) a stejně jako zvuková e. (viz výše) bývají některými odborníky mezi e. zahrnována, jinými ne. Jiným způsobem vzniku e. je úplný n. částečný překlad endonyma, nejčastěji víceslovného, řidčeji jednoslovného. V těchto případech je nutné, aby endonymum v nějaké formě obsahovalo přeložitelné obecné jméno, průhledný apelativní ↗etymon či jinou složku, kterou lze přeložit (ve víceslovných pojmenováních, jako součást složenin či v kořeni), např. něm. Salzkammergut – č. Solná komora, šp. Cordillera Ibérica – č. Iberské pohoří, angl. Cambrian Mountains – č. Kambrické pohoří, něm. Chiemsee – č. Chiemské jezero, čín. Huang He – č. Žlutá řeka, it. Alpi Bergamasche – č. Bergamské Alpy, pol. Śląsk Górny – č. Horní Slezsko. Apelativum ve jménech obvykle označuje druh takto pojmenovaného zeměpisného objektu, a proto se díky překladu i pro uživatele neznalého daný jaz. zachovává informace, o jaký druh objektu jde. Zatímco u jmen označujících především větší přírodní či administrativní oblasti (↗choronyma), ostrovy, pohoří, hory, řeky a vodní plochy je uvedený postup využíván často, u místních jmen představuje nepříliš produktivní způsob vzniku e. (např. srb. Beograd – č. Bělehrad, afr. Kaapstadn. angl. Cape Town – č. Kapské Město).

2 Vývoj systému českých exonym

Na základě mimojazykových (historických, politických, hospodářských a kulturněspolečenských) i jaz. vlivů (podle toho, které z výše uvedených druhů adaptace cizích zeměpisných jmen do č. v příslušném historickém období převažovaly), lze stanovit tři základní etapy vývoje systému českých e., kontinuálně na sebe navazující (srov. ✍Forstinger, 1980; ✍Harvalík, 1998b).

(a) První období začalo v raném středověku a pokračovalo zhruba do přelomu 18. a 19. stol. Tehdy se e. do č. dostávala zejména prostřednictvím obchodních, politických a studijních cest do ciziny a překlady cizích literárních děl, zpočátku zvláště bible, ale i cestopisů, rytířských eposů apod. Vzhledem k tomu proto velká část českých e. označuje zeměpisné objekty ležící ve střední, západní a jižní Evropě, tedy v oblastech, které měly pro politickou, hospodářskou a kulturní orientaci č. zemí mimořádný význam. Vůbec největší množství českých e. se vztahuje k ↗toponymům z německé jazykové oblasti. V počátcích vznikaly domácí podoby cizích zeměpisných jmen živelně zdola, takže pro jedno cizí zeměpisné jméno je doloženo i několik variant českých e. Teprve v průběhu času se začaly objevovat tendence k jistému sjednocování a došlo k relativnímu ustálení. Při vzniku nejstarších českých e. se nejvýrazněji uplatnila adaptace hlásková, morfologická a slovotvorná, překládání bylo relativně řídké. Převaha výše uvedených typů adaptace nad překladem je dána způsobem, jak cizí zeměpisná jména do č. pronikala. Cestující se totiž v cizině setkávali převážně s mluvenou podobou jména, kterou se následně snažili reprodukovat, přičemž docházelo k náhradě cizích fonémů č. a jména byla v č. skloňovaná. Nejstarší č. podoby cizích zeměpisných jmen jsou zachyceny v Kosmově Kronice české z počátku 12. stol. (Amberk, Babenberk, Racouz – dnes něm. Raabs, Zuinprod – něm. Schweinfurt aj.), později pak např. v Dalimilově kronice (Budín – maď. Buda, Paříž, Řím, Řezno, Jeruzalém, Krakov, Míšeň, Hnězdno, Rýn). Zhruba z téže doby, tj. z počátku 14. stol., pocházejí mj. i e. Kolín (Köln), Mohuč (Mainz), Benátky, Cáchy, v Alexandreidě jsou doložena č. jména AtényKorintuš. Podobně jako v jiných evropských jaz., i ve staré č. bývala v mnohých případech cizí zeměpisná jména, nejčastěji ↗toponyma ze vzdálenějších oblastí, přejímána prostřednictvím latiny (např. Anglie, Londýn – z lat. Londinium), němčiny (Paříž), n. z latiny přes němčinu (Korintuš). Výrazným impulsem pro rozšíření souboru českých e. byl vynález knihtisku, díky němuž se knižní produkce zmnohonásobila a knihy se staly dostupnými širokým vrstvám čtenářů. Mezi oblíbené žánry tehdy mj. patřily cestopisy, které ve své tištěné podobě mohly podstatně ovlivnit vytvářející se úzus a způsob používání e.; v nezanedbatelné míře rovněž přispěly k větší (alespoň pasivní) znalosti e. mezi obyvatelstvem. Vedle cestopisů je významným pramenem k poznání systému českých e. 16. a 17. stol. i dílo J. A. Komenského (✍Janečková, 2000). V tomto období se začínají častěji objevovat překlady cizích zeměpisných jmen, ale i nadále zůstává základní tendencí začlenění cizích toponym do č. adaptace hlásková, morfologická a slovotvorná. Doklady na překládání cizích zeměpisných jmen do č. nacházíme mj. v č. cestopisech ze 16. stol. (✍Doubnerová, 1988), např. (v dnešním č. pravopisu) Nové Kostely – Neukirchen, Arábie šťastná – Arabia felix, Arábie skalnatá – Arabia petraea. Charakteristickým rysem přitom bylo, že k překladu docházelo ve snaze čtenářům cizí kraje přiblížit, svou roli při překladu hrála rovněž frekvence jména v cestopisu. Častěji se však tento postup uplatnil až v 19. stol.

(b) Druhou fázi vzniku a rozvoje českých e. představuje doba od přelomu 18. a 19. stol. (osvícenectví) do poloviny 20. stol. Vedle sílící migrace a prudkého rozvoje dopravy, přinášejících intenzivnější styky se světem než dříve, se začíná klást větší důraz na vzdělání a národní jazyk. Tak jako dochází k obohacení č. apelativní slovní zásoby (včetně vytváření odborné terminologie domácího původu) ve snaze dokázat, že č. se bohatstvím svých výrazových i stylistických prostředků může vyrovnat evropským jaz. s dlouhými a nepřetržitými kulturními tradicemi, vzniká zároveň řada nových e. Na rozdíl od předcházejícího období však k tomu docházelo uměle, přičemž značná část cizích zeměpisných jmen byla překládána. Vedle běžných překladů víceslovných jmen označujících určité oblasti, ostrovy, pohoří, hory, řeky, vodní plochy apod. obsahujících v názvu apelativum (viz výše) se objevují i podoby místních jmen utvořené ↗kalkováním (Inomostí – Innsbruck, Frankobrod – Frankfurt nad Mohanem), a to v některých případech i na úkor už existujících a užívaných č. podob (např. Solnohrad místo Salcpurk). Počeštění se týkalo zejména jmen z německé jazykové oblasti, u nichž se bylo možné opřít o jejich slovanský původ. Byla tak rekonstruována historická slovanská jména n. analogicky utvářena česká e., např. Jutroboh/Vutřeboh – Jüterbog, Přestavlk/Přívlaky – PritzwalkKřemeničov – Crimmitschau (✍Laurich, 1988:11–12). Uvedené formy se však vyskytovaly vesměs jen v individuálním úzu jednotlivců n. malých skupin a nikdy se nevžily, podobně jako nové podoby starých e. Anglicko, Francouzsko apod. Kořeny snah vytvářet specificky česká e. je nutno hledat v dobovém ↗purismu a ve snaze obohatit č. o výrazy domácího původu jak v apelativní, tak i v propriální sféře jaz. (srov. pro sledovanou dobu charakteristický prudký nárůst obliby staročeských osobních jmen a vznik řady nových, „vlasteneckých“ ↗rodných jmen, tvořených uměle podle staročeských, resp. slovanských vzorů). Určité počátky předznamenávající dobu národního obrození však lze, byť ojediněle, nalézt už na přelomu 17. a 18. stol., jak dokazuje české e. Děvín pro německé toponymum Magdeburg, doložené v slovníku Kašpara Vusína Dictionarium von dreien Sprachen z roku 1700. V č. střední doby byla přitom pro Magdeburg typičtější označení vycházející přímo z německé podoby (Maidburg, MaydburgMaytburg).

(c) V průběhu 20. stol., hlavně od 50. let, nastupuje ve vývoji e. třetí období, markantně se odlišující od předchozích. Ještě silnější rozvoj mezinárodních styků, hospodářská a politická integrace, kulturní vlivy, masová turistika a neustále vzrůstající množství informací s sebou přinášejí novou tendenci – vznik a užívání e. je omezováno a mnohá z nich zanikají. Tento proces však zasahuje pouze grafická e., zatímco e. zvukových se netýká. V porovnání s nejstarším obdobím jako by nyní pro cestujícího ztrácel na významu sluch a na jeho místo nastupuje zrak. Jména už nejsou sdělována ústně, ale vnímána opticky – v jízdních řádech vlaků a autobusů, letových řádech letadel, na ukazatelích u cest a informačních tabulích na nádražích a letištích, a to téměř bez výjimky ve svém originálním znění. Domácí podoby cizích zeměpisných jmen tak pomalu vycházejí z užívání. Vedle č. pojmenování zemí a víceslovných jmen obsahujících topografické termíny, tedy přeložitelná apelativa, dnes zůstávají v běžném užívání jen nejvžitější česká e., všeobecně rozšířená a známá. Uvedený trend zanikání grafických e. posiluje i mezinárodní úsilí o standardizaci zeměpisných jmen, které bývalé Československo a následně i Česko respektovalo a respektuje. V dílech kartografické produkce se v zásadě respektuje upřednostňování ↗endonym, užívání e. je podmíněno příslušnými doporučeními konferencí OSN o standardizaci geografického názvosloví a na mapách jsou psána v závorce za endonymy. Pokud je to nezbytně nutné, jsou e. spolu s endonymy uváděna v kartografických dílech určených pro školní potřeby, dále jsou na č. mapách užívány domácí podoby jmen států, kontinentů, větších přírodních či administrativních oblastí (↗choronym), řek a vodních ploch protékajících či rozprostírajících se na území několika států. Stejný princip platí i pro oceány a moře, které leží mimo oblast jakékoliv státní svrchovanosti. V této souvislosti je třeba upozornit, že mezi e. mají choronyma (zejména názvy zemí a států) zvláštní postavení a každý jaz. má výsostné právo užívat svých vlastních podob (např. v č. Rakousko místo Österreich, Finsko místo Suomi, Německo místo Deutschland aj.).

Rozšiřující
Literatura
  • Back, O. Übersetzbare Eigennamen. Eine synchronische Untersuchung von interlingualer Allonymie und Exonymie, 1983.
  • Back, O. Übersetzbare Eigennamen. Eine synchronische Untersuchung von interlingualer Allonymie und Exonymie, 2002.
  • Berger, T. Tschechische Bezeichnungen für ausländische Ortsnamen mit besonderer Berücksichtigung von Bayern. Blätter für oberdeutsche Namenforschung 28–29, 1991–1992, 77–122.
  • Čáslavka, I. & H. Štusáková ad. Vžitá česká vlastní jména geografická. – Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČSSR, 1982.
  • Doubnerová, J. Exonyma v českých cestopisech ze 16. století. OZ 29, 1988, 143–149.
  • Forstinger, R. Exonyma, jejich vznik a zanikání. ZMK 21, 1980, 247–256.
  • Harvalík, M. K problému klasifikace exonym. SaS 59, 1998a, 259–265.
  • Harvalík, M. Vývojové etapy a současný stav české exonymie. 81, 1998b, 240–244.
  • Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie, 2004, 101–123.
  • Index českých exonym. Standardizované podoby. Varianty, 2011.
  • Janečková, M. Cizí zeměpisná jména v českých spisech J. A. Komenského. In Olivová-Nezbedová, L. & R. Šrámek ad. (eds.), Onomastické práce. Svazek 4. Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc., 2000, 175–186.
  • Laurich, P. Česká exonyma z německé jazykové oblasti. Dipl. práce, FF UK, Praha, 1988.
  • Lutterer, I. Cizí zeměpisné názvy na českých mapách. Onomastica 13, 1968, 129–141.
  • Lutterer, I. Geographische Namen im internationalen Gebrauch. In Eichler, E. & H. Walther (eds.), Beiträge zur Onomastik, 1980, 91–96.
  • Olivová-Nezbedová, L. Pomístní jména v Čechách vzniklá z českých exonym pro biblická zeměpisná jména. 82, 1999, 16–24.
  • OSTSO, 1983, 281.
  • Prokop, P. Exonyma – úzus a kodifikace. ZMK 23, 1982, 49–53.
  • Rostvik, A. Exonyms in Theory and Practice. In Andersson, T. & L. Hellberg (eds.), Ortnamn och samhälle 9. Egennamn i språk och samhälle. Nordiska föredrag på Femtonde internationella kongressen för namnforskning i Leipzig 13–17 augusti 1984, 1987, 43–48.
  • Seibicke, W. Exonyme und Endonyme. Namenkundliche Informationen 71–72, 1997, 58–61.
  • Slovník toponymické terminologie pro standardizaci geografických jmen (http://cuzk.cz/).
  • Šrámek, R. Cizí místní jména v češtině. In Daneš, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 280–286.
Citace
Milan Harvalík (2017): EXONYMUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/EXONYMUM (poslední přístup: 17. 10. 2018)

Další pojmy:

onomastika lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka