URBANONYMUM

Základní

Vlastní jméno místní (↗toponymum) označující objekty ležící na katastru města; nejvýznamnějšími reprezentanty jsou vlastní jména ulic, náměstí a veřejných prostranství. V definici u. není v č. (ani slovanské) ↗onomastice jednota (✍Šrámek, 1990), a to z toho důvodu, že vzhledem k velkému množství pojmenovávaných objektů jdou u. napříč základními třídami proprií.

Převládá názor, že u. jsou vlastní jména sídelních i nesídelních objektů ležících na katastru (podle jiného mínění jen v historickém jádru) města: (a) městských obvodů, čtvrtí, urbanistických obvodů, sídlišť; (b) náměstí, ulic, parků a jiných veřejných prostranství; (c) mostů, podchodů, památníků, soch, fontán. Někdy se k u. řadí též (d) vlastní jména významných objektů sídelního i nesídelního charakteru, např. divadel, kin, muzeí, sportovních hal a stadionů, hotelů, restaurací, kostelů, kaplí, obytných vil, bytových, administrativních a obchodních komplexů, nemocnic, lázeňských pavilonů, léčivých pramenů, částí městských opevnění apod.; (e) významných místností a sálů; (f) tratí, stanic a zastávek (železničních, autobusových atd.); letišť. K u. nebývají zařazována ↗hydronyma (Vltava) ani ↗oronyma (Červený kopec), pokud nepojmenovávají nějaký specifický prvek městské reality. ↗Urbanonymie je specifická třída toponym, která představuje průnik oikonymického (↗oikonymum) a anoikonymického (↗anoikonymum) systému a pojmenovává sídelní i nesídelní objekty vnitroměstských reálií (✍Majtán, 1988a; ✍Majtán, 1988b). Viz také ↗onymie.

Vývoj u. je spojen s formováním městského prostoru. Názvy ulic, prostranství, bašt a bran středověkého města se tvořily především podle jejich polohy, směru n. charakteru (Dlouhá, Horní, Měnínská brána, Pražská ulice), podle národnosti a profese obyvatel (Hrnčířská, Pekařská, Saská, V Židech), n. podle významnějších objektů (Minoritská, Na Můstku, Svatoštěpánská, U Karmelitánů, V Kotcích); viz ✍Majtán (1979:72–73); ✍Majtán (1988a); ✍Pleskalová (1988); ✍Harvalík (2004:29); ✍Hoffmann (2009:168–169). Vyskytují se rovněž ironická u. typu Liliová, Růžová, Stříbrná, Zlatá, označující neupravené ulice nedobré pověsti, často situované při hradbách; podrobněji ✍David (2008:312–314); ✍Hoffmann (2009:169). Svojí povahou byla prvotní u. blízká ↗anoikonymům (✍Pleskalová (1988)); u. středověkého města nebyla standardizovaná a jejich podoby byly rozkolísané, popř. k jednomu objektu referovalo více názvů.

V 19. stol. byla motivace u. doplněna o honorifikaci (↗honorifikační toponymum; např. Jungmannova, Nerudova, náměstí Svatopluka Čecha), jednak v souvislosti s rozvojem politického života, jednak z potřeby rozšířit motivační východiska u. rozrůstajících se měst. V 19. a v 1. pol. 20. stol. bylo běžné a přípustné pojmenovávat veřejná prostranství po žijících osobnostech. Existovala pouze jistá omezení, např. zák. č. 266/1920 Sb. O názvech měst, obcí, osad a ulic a zák. č. 267/1920 Sb. O odstranění nevhodných názvů zakazovaly pojmenování po osobnostech, které projevily nepřátelské smýšlení k Československé republice n.  jejichž postavení v dané společnosti neodpovídalo významu pojmenovávaného objektu. Teprve jako reakce na kritiku stalinského kultu osobnosti byla zák. č. 36/1960 Sb. O územním členění státu a prováděcí vyhláškou č. 97/1961 Sb. O názvech obcí, označování ulic a číslování domů stanovena zásada nepojmenovávat po žijících osobnostech veřejného života. Ačkoliv tato zásada byla a je stále respektována, obsahuje ji i zák. č. 128/2000 Sb. O obcích, setkáme se i s výjimkami, např. ulice pojmenované po sovětských kosmonautech Juriji Gagarinovi (Gagarinova, dnes Kobližná, Brno) a Valentině Těreškovové (třída Těreškovové, Karviná).

Nejnápadnějším rysem moderní české urbanonymie 20. stol. z hlediska motivace je tedy masivní uplatnění honorifikace (↗honorifikační toponymum), která je dána specifičností městských objektů (reprezentativnost vhodná pro sebeprezentaci polit. moci) i městského prostoru (kumulace obyvatelstva). Honorifikační motivace podmiňuje další vlastnosti u., např. nestabilitu a časté přejmenování, zejména ve 20. stol., a značkovost u., která nesou pouze minimální informaci o pojmenovaném objektu (✍David, 2011), ovšem s jistými výjimkami, např. sportovní areál v ulici Sokolská, evangelický sbor na Husově náměstí (✍Matúšová, 1988; ✍David, 2013b:42). V nově budovaných čtvrtích se setkáváme s tematicky koncipovanými celky u., nejstarší organizovanou soustavou v č. zemích byla urbanonymie pražského Žižkova vytvořená v 70. letech 19. stol., např. ulice Husova, Chlumova, Poděbradova, Prokopova, Roháčova, Žižkovo náměstí. Z pozdější doby srov. tematické celky u. motivovaných jmény osobností odboje: Hubrova, Josefy Faimonové, Ševelova (Brno‑Líšeň), jihomoravských vinařských obcí n. oblastí: Bořetická, Mikulovská, Pálavské náměstí, Velkopavlovická (Brno‑Vinohrady), dále se v u. uplatňují např. jména rostlin: Hlohová, Jabloňová, Kapraďová, Leknínová, Sasanková (Praha‑Zahradní Město), pojmenování dle směru: Jižní I–XVII, Jihozápadní I–VI, Severní I–XI (Praha‑Spořilov), jména postav literárního díla: Bajzova, Fajstova, Kemlinkova, Zilvarova (Rychnov nad Kněžnou; podle prózy K. Poláčka Bylo nás pět).

Nová u., zejména v částech budovaných n. připojených k městu až ve 20. stol., popř. ve venkovských lokalitách, jsou tvořena rovněž na základě původních ↗anoikonym, např. Kostelní zmola, Mezi Ploty, Na Kopcích, U Koupaliště (✍Pleskalová, 1988; ✍Harvalík, 2004:33–34).

Urbanonymie je z hlediska komunikace v městském prostoru tvořena dvěma vrstvami ↗toponym: 1. oficiální, standardizovaná urbanonymie, např. náměstí Republiky (Havířov), Těšnovský tunel, Vítězné náměstí (Praha), Burianovo náměstí (Brno‑Žabovřesky); 2. nestandardizovaná, tzv. živá urbanonymie, používaná v neoficiální i oficiální komunikaci, např. U Lenina, U Labužníka, U Kyvadla, Namko (Havířov), Husákovo ticho, Kulaťák (Praha), U Kapličky (Brno‑Žabovřesky), která je sociálně a lokálně příznaková, např. její znalost odlišuje příslušníky různých generací obyvatel města, obyvatele města od nerezidentů apod. (✍Bačovský, 2007; ✍David, 2013a; ✍David, 2013b; ✍David & Mácha, 2014; ✍Ireinová, 2010; ✍Ireinová & Konečná, 2010).

V nestandardizované urbanonymii můžeme pozorovat vznik slovotvorného typu reprezentovaného univerbizáty standardizovaných podob u. s určením náměstí s příponou ‑ák, např. Alšák, Arbesák, Havličák, Karlák, Pálavák, Svoboďák, Václavák, srov. též nestandardizované Kulaťák (podle tvaru, Vítězné náměstí v Praze‑Dejvicích), a univerbizáty standardizovaných podob honorifikačních u. s určením ulice s příponou ‑ka, např. Gagarinka, Jungmanka, Kaprovka, Leninka, Mánesovka, Nerudovka.

Zatímco moderní evropská urbanonymie, tedy i česká, je formována především honorifikačními jmény, v jiných zemích, zejména v USA, se prosadily např. alfanumerické soustavy n. nehonorifikační u. s jistými výjimkami, např. pojmenování ulic v Chicagu po amerických prezidentech n. ve Washingtonu po jednotlivých amerických státech.

U. jsou shromažďována ve speciálních výkladových slovnících, tzv. uličnících, např. ✍Čarek (1958), ✍Dejmek (1993), ✍Kovář & Koblasa (2005), ✍Lašťovka & Ledvinka ad. (1997), ✍Lašťovka & Ledvinka ad. (1998), ✍Jíšová & Lašťovka ad. (2012), ✍Flodrová (2009), viz též např. Historický atlas měst ČR, sv. Praha‑Libeň (2006), Praha‑Královské Vinohrady (2010).

Rozšiřující
Literatura
  • Bačovský, F. Znalost a vnímání místních a pomístních jmen v rámci rodiny na příkladu třígenerační rodiny z Líšně. In Dreslerová, J. & L. Grohmanová (eds.), Venkovská krajina, 2007, 5–9.
  • Čarek, J. & V. Hlavsa ad. Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška, 1958.
  • David, J. Růžová čajovna v Růžové ulici (The Rose Tea Room in Rose Street). Beiträge zur Namenforschung 43, 2008, 312–318.
  • David, J. Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice. Kapitoly z moderní české toponymie, 2011, 166–185.
  • David, J. Paměť města – názvy míst HAVÍŘOV, 2013a.
  • David, J. Paměť města – názvy míst OSTRAVA, 2013b.
  • David, J. & P. Mácha. Názvy míst. Paměť, identita, kulturní dědictví, 2014.
  • Dejmek, B. Historie a současnost Hradce Králové ve jménech ulic, 1993.
  • Flodrová, M. Názvy brněnských ulic, náměstí a jiných veřejných prostranství v proměnách času, 2009.
  • Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie, 2004, 29–34.
  • Hoffmann, F. Středověké město v Čechách a na Moravě, 2009, 158–169.
  • Ireinová, I. Znalost pomístních jmen v Rosicích. AOn 51, 1, 2010, 247–268.
  • Ireinová, I. & H. Konečná. Konfrontace znalosti pomístních jmen v Jemnici, Rosicích a Lhoticích. AOn 51, 2010, 299–304.
  • Jíšová, K. & M. Lašťovka ad. Pražský uličník 3, 2012.
  • Konečná, H. Znalost pomístních jmen v Jemnici a Lhoticích. AOn 51, 2010, 269–298.
  • Kovář, D. & P. Koblasa. Ulicemi města Českých Budějovic, 2005.
  • Kremer, D. & D. Kremer. (eds.) Die Stadt und ihre Namen, 2012.
  • Lašťovka, M. & V. Ledvinka ad. Pražský uličník 1, 1997.
  • Lašťovka, M. & V. Ledvinka ad. Pražský uličník 2, 1998.
  • Majtán, M. Z urbanonymie mesta Krupiny. SR 44, 1979, 71–82.
  • Majtán, M. Vývin urbanonymie před obdobím národného obrodenia. In Žigo, P. (ed.), Urbanonymia, 1988a, 56–61.
  • Majtán, M. Záverečné slovo. In Žigo, P. (ed.), Urbanonymia, 1988b, 164–166.
  • Matúšová, J. Ke stavu a vývoji urbanonymie měst na česko-německém jazykovém rozmezí. In Žigo, P. (ed.), Urbanonymia, 1988, 85–90.
  • Nekula, M. Hus – Husova, Žižka – Žižkov… Toponyma a ideologie. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 178–194.
  • Odaloš. P. & M. Majtán. (eds.) Urbanonymá v kontexte histórie a súčasnosti, 1996.
  • Pleskalová, J. Podíl pomístních jmen na tvorbě uličních názvů. In Žigo, P. (ed.), Urbanonymia, 1988, 79–84.
  • Šrámek, R. Urbanonymie a urbonymie. OZ 31, 1990, 65–77.
  • Žigo, P. (ed.), Urbanonymia, 1988.
Citace
Jaroslav David (2017): URBANONYMUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/URBANONYMUM (poslední přístup: 19. 9. 2019)

Další pojmy:

lexikologie onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka