HYPOKORISTIKUM  (hypokoristikon, hypokoristické vlastní jméno)

Základní

Expresivní obměna neutrálního jména (tj. ↗vlastního jména, ojediněle ↗apelativa) v neoficiálním prostředí. Typické příklady: Jana Janička, Petr – Peťan, sestra – ségra. Na rozdíl od neutrálních ↗antroponym plní h. vedle základních onymických funkcí (pojmenovací a identifikační, individualizační) ještě funkci expresivní. V č. lingvistické tradici byly za h. považovány pouze domácké, popř. mazlivé, zdrobnělé apod., obměny neutrálních vlastních jmen, zřídka apelativních označení osob v důvěrném (rodinném, přátelském atd.) prostředí. Těžiště h. je v antroponymech (Pepík, Sláveček, Miluška, Mates, Zdenál, BróďaVlastimil Brodský atd.), v toponymii n. chrématonymii (↗onymie) jsou ojedinělá (LabíčkoLabe).

Podle stupně a charakteru expresivity v dané komunikační situaci se rozlišují meliorativa, tj. h. derivovaná hypokoristickými sufixy s kladným citovým zabarvením (Evuška), a augmentativa, tj. h. odvozená augmentativními sufixy a často provázená záporným citovým příznakem (Evisko). Mnohá h. ztrácí v průběhu doby své výrazné citové zabarvení, začínají být v neoficiálním prostředí vnímána neutrálně (Dáša, Mirek), a v důsledku této skutečnosti se stávají pouze h. formálními a jako taková často pronikají do oficiální sféry. Ztráta expresivní funkce h. a jejich následný přechod do jiného druhu antroponym je nepřetržitý proces, který provází užívání h. po celou dobu jejich existence. V minulosti se formální h. často uplatňovala ve funkci ↗oficiálního osobního jména (Janek) n. neoficiálního ↗příjmí (Janeček, Pavlík, Mach ˂ Martin), jeho prostřednictvím pak pronikla (po r. 1786) i do ↗příjmení (Janeček, Pavlík, Mach). V současnosti představují formální h. důležité obohacení repertoáru ↗rodných jmen (Radek ˂ Radoslav, Mirek ˂ Miroslav, Táňa ˂ Taťána); viz ✍Knappová (1989:30–36), ✍Pleskalová (1996), ✍Pleskalová (2011).

1 Jazykové aspekty hypokoristik

Nápadným rysem českých h. je jejich početnost a formová rozrůzněnost. Např. ke jménu Marie jich bylo v průběhu vývoje č. vytvořeno asi 80 (podle ✍Poláka, 1939): Mářa, Mařka, Mařena, Mařenka, Máry, Marča, Márinka, Maruš, Maroušek, Maruše, Maruška, Maru, Marunka, Marulka, Maryška, Maryčka, Ryčka, Ryčinka, Marina, Mici, Micka, Micinka, Majka, Máňa, Maňka, Mánička, Manoušek, Manka, Manča, Mančinka, Mančička, Máša atd. Bohatý repertoár slovotvorných prostředků, které se připojují k plným i různě zkráceným antroponymickým základům, umožňuje vytvářet velké množství těchto proprií. K tvoření mužských h. se běžně užívá asi 40 sufixů, k tvoření h. ženských více než 40 (podle ✍Knappové, 1989:30–36) a ve velmi důvěrném kontaktu je repertoár hypokoristických sufixů i zkrácených základů ještě pestřejší: Handulka, HandulinkaHana, Pepáček, PepulínekPepa, IžanIšekJulišek ˂ Julius. Některé přípony mohou odvozovat h. obojího pohlaví: Jarka, Venda, Kája, Staňa. Právě ono citové zabarvení pravých h. způsobuje, že je v České republice nelze užívat ve funkci ↗rodného jména, tj. jména, které zároveň s ↗příjmením slouží k sociální legalizaci osobnosti v oficiálním styku. V praxi to mj. znamená, že nemohou být zapisována ani do matriky, ani později do osobních dokladů svého nositele (občanský průkaz, pas atd.). Viz také ↗eufemismus.

V dnešní č. se h. odvozují nejčastěji z rodných jmen (DagmarDáša) a jiných h. (DášaDaška, Dášenka). Případy, kdy se tvoří h. z příjmení (VanclíkVancl), eventuálně z přezdívek (Smajlíček ˂ Smajlík), jsou v menšině. H. se tvoří jednak v souladu s užívanými slovotvornými typy (chlapeček Jareček), jednak, a to v menší míře, podle místních (nářečních), rodinných a individuálních dispozic, např. nářeční h. se sufixem -ur (JanurJan) na východním Těšínsku (✍Téma, 1970:680). Obdobně se obměňují také apelativa označující příbuzenské, popř. jiné důvěrné vztahy, např. tatíček, taťulda, mamuška, dědounek, kámoška.

Pro č. onomastiku je příznačné, že se popis tvoření vlastních jmen (v tomto případě h.) opírá jednak o ↗OTS (✍TSČ, 1962; dále týž např. v  1, 1986; ČŘJ, 1996), jednak o výsledky české a slovenské onomastické teorie (např. ✍Šrámek, 1976; ✍Šrámek, 1986; ✍ÚOO, 1999; ✍Knappová, 1989; ✍Blanár, 1996 a jinde, ✍Pleskalová, 1998; ✍Pleskalová, 2001; ✍Pastyřík, 2003ad.). Viz též ↗parasystém, ↗onymický formant.

1.1 Základní typy českých hypokoristik (viz ✍Knappová, 1989:30–36; ✍Pleskalová, 2007)

Odvozují se od plných základů (a) a od redukovaných základů (b). Jako redukovaný základ slouží začátek (b1), střed (b2), konec (b3) jména, event. některé jeho části (b4). K nim se připojuje odvozovací sufix, může být i nulový. Odvozovací postupy jsou v některých případech provázeny alternacemi hlásek (Adam – Áda), podrobněji viz např. ✍MČ 1 (1986:182–190); ČŘJ (1996:84–85, 99–100); k alternaci dlouhých a krátkých samohlásek (Marie – Máňa, Richard – Ríša) viz též ✍Bethin(ová), 2003; viz též ↗templát.

(a)

HanaHanka, Haninka; Lukáš > Lukášek. Z příjmení: Pink > Pink.

(b1)

TomášTom, Tomík; PřemyslPřemek; AdamÁda; StanislavStanda; JarmilaJarka, Jaruna; SvětlanaSvětla. Z příjmení: Beránek > Beryn. Jde o  nejčastější typ odvozovacího základu.

(b2)

AntonínTonda, Toník.

(b3)

Alžběta > Bětuška; Robert Bertík; Jaroslav Slávek, Sláva; Jakub > Kuba, Kubík.

(b4)

RafaelaRala; FrantišekFana.

(c)

H. se rovněž tvoří na základě zvukových variací, nejčastěji opakováním první slabiky jména: JaroslavJája; DagmarDáda.

(d)

H. je odvozeno z jiného základu, obvykle přejatého z cizího jazyka: Pepa, domácká podoba jména Josef, která vznikla podle italského h. Peppe (< Giuseppe), Honza, domácká podoba jména Jan, podle něm. HansJohannes.

Dále může ve funkci h. vystupovat:

(a)

Oficiální podoba jiného, zpravidla formálně podobného jména (Dana pro Danielu, Oleg pro Oldřicha).

(b)

Cizí ekvivalent základní podoby (Pítr, tj. angl. Peter, pro Petra).

(c)

Domácká podoba jiného jména (Petrovi se říká Pepan).

(d)

Rodné jméno, tedy jméno oficiální. Např. desetiletý chlapec Ilja je v rodině i ve škole oslovován pouze touto základní podobou jména. Často jde o jména velmi neobvyklá, která pro svou neobvyklost nemusí v komunikaci působit neutrálně.

(e)

V oblasti h. se hojně uplatňují individuální rodinné dispozice, využívá se i rozvíjející se řečové schopnosti dítěte. Dítě si samo vytvoří variantu svého jména n. jména osoby ze svého blízkého okolí a toto pojmenování se vžije: Věra si říkala Vjeja, malý Honzík nazývá svou sestru Natálii Nany.

2 Vývoj hypokoristik

2.1 Období 1200–1300

H. již představovala samostatný, plně rozvinutý druh antroponym, který při tehdejším poměrně chudém repertoáru oficiálních jmen pomáhal od sebe rozlišit osoby se stejným jménem oficiálním: Jan – Janek, Janec, Janík, Janiš, Janota, H. vznikala v domácím (neoficiálním) prostředí, ale z výše uvedených příčin pronikala s pojmenovanou osobou na veřejnost, ztrácela svou expresivitu a stávala se h. formálními, která vystupovala ve funkci oficiálních jmen (miles Boguška ʻrytíř B.’ v administrativní listině z 12. stol.). Formální h. jsou cenným zdrojem pro poznání nejstarších českých h. a jejich tvoření, neboť historické písemnosti neoficiálního charakteru, jež by obsahovaly pravá h. užívaná v neoficiálním prostředí, nejsou z této doby známy. Bohatý repertoár formálních h. dosvědčuje, že se soudobá h. tvořila více než 60 hypokoristickými sufixy, a to z plných n. redukovaných základů domácích i přejatých antroponym (✍Pleskalová, 1998:112): Budiš ˂ Budislav; Mirka ˂ Miroslav, Miroslava; Radošek ˂ Radoš; Ben, Beneda ˂ Benedikt; PavlíkPavel; Peka, Petruchna ˂ Petr. (U jmen s morfologickou charakteristikou a‑kmenovou a ja‑kmenovou nelze pro nedostatek bližších údajů většinou určit pohlaví pojmenovávané osoby.) V této počáteční fázi vývoje měly významné postavení 1. sufixy k-ové, především nejproduktivnější sufix -ek (Michálek, DulekDulcianus, Bogdálek ˂ Bogdal, Mojek ˂ Mojslav, Radek ˂ Radoslav, MutíšekMutiš), dále středně produktivní sufixy -ík a -ka (Vavřík ˂ Vavřinec, Helka, Radka). V případě ženských jmen mohl mít sufix -ka i funkci přechylovací. 2. Poměrně často užívané jsou sufixy š-ové, zejména středně produktivní (SvošSvojbog ), -ša, -šě (Bohuša, BohušěBohuslav); k nim se připojují jejich rozšířené varianty, jež se postupně osamostatňují a prosazují: -iš, -ušě, -eš, -oš, -uš/-úš (Beniš ˂ Benedikt, Petrušě, Mareš ˂ Martin, Vitoš, Januš/Janúš). 3. K dalším středně produktivním sufixům patří ještě -ena, -ěna (Daněna, Jur’ena), -ata, -’ata, -ěta (Kubata ˂ Jakub, Jur’ata, Vyšěta ˂ Vyšemír) a -ava (Petrava); viz ✍Pleskalová (1998).

2.2 Období 1300–1500

Z hojně doložených formálních h. lze usuzovat, že h. hrála v životě tehdejšího člověka důležitou roli, a to jak v neoficiálním, tak v oficiálním prostředí. V obou případech totiž od sebe odlišovala osoby téhož jména oficiálního: Jan – Janek, Ješek; Václav – Václavek, Vašek, u jazykově německých obyvatel č. zemí např. Konrád – Kunczlin (se sufixem -lin). Na veřejnosti vystupují formální h. buď ve funkci jména oficiálního (Ješek z Žerotína, něm. KuncKonrád, Hensl sartor ʻkrejčí’ < Johann), popř. se s ním volně střídají (Tomáš Konšelík / Tóma Konšelík), n. ve funkci jména doplňkového, tj. příjmí, připojovaného k oficiálnímu jménu pro usnadnění identifikace pojmenovávaného (Johannes alias dictus Hanko de Stikowicz ʻJ. jinak řečený Hanek/Hánek ze Stichovic nebo Stikovce’); viz ✍Pleskalová (2011). ✍Svoboda (1964:32–34) uvádí (ale bez udání pramene) asi 150 případů, kdy je „listinně dosvědčena totožnost osoby, která je jednou uvedena pod jménem zkráceným n. nějak pozměněným a po druhé pod jménem plným n. též zkráceným, ale v jiném tvaru“, např. dvojice Bareš – Bartholomaeus, Bohuš – Bohuslav, Bolík – Boleslav, Buchna – Budislava, Egidius – Jílek, Jakub – Jekl, Janda – Johan, Johan – Henzlin, Kolka – Nicolaus, Mara – Margareta, Marušě – Markéta, Mareš – Martin, Mícha – Mikeš, Pašek – Paulus, Stašek – Stanislav, Vaněk – Venceslaus. Střídání oficiálního jména a h. při označování téže osoby bylo v té době na oficiální úrovni běžné.

K tvoření h. sloužilo více než 200 přípon (podle ✍Svobody, 1964:255–256✍Šmilauera, 1974:19). ✍Svoboda (1964:123–124) demonstruje bohaté možnosti odvozování h. mimo jiné na antroponymu Jan. K němu uvádí 36 tehdejších h.: Jána, Janka, Jěnák, Jěnek, Janík/Jěník, Janček/Jěnček, Janáč, Janáček, Jěnec, Jěnich, Janoch, Janúch, Jěnšík, Janáš, Jěneš, Janiš/Jěniš, Janoš, Janúš, Janúšek, Jansa, Jáně, Jěšat, Janata, Janota, Janda, Jenlík, Jandlin, Jandil, Jandule, Jandera, Jechava, Jěněva, Jach/Jěch, Jách/Jícha, Jáša, Jašek/Jěšek. ✍Davídek & Doskočil ad. (1941:81) dokládají více než 200 příjmení odvozených od jména Jan; většina z nich jsou nepochybně od původu formální h. K nejproduktivnějším slovotvorným prostředkům, jimiž se h. a formální h. odvozují (podle ✍Svobody, 1964:105–182), patří: 1. k-ové sufixy, a to především -ek (Přěmek, Sobek, Ambrožek), dále -ka (Jarka, Anka, Matějka), -ík (Bohdík, Henclík, Kubík); 2. -ata, -ěta (Hněvata, Veleta ˂ Velislav); 3. , -eš, -iš (AdašAdam, Jareš, Pauliš); 4. -a (Vala ˂ Valentin; v případě feminin měl sufix většinou funkci přechylovací: Jana); 5. -ch (Sbych ˂ Sbyslav); 6. Často se uplatňuje pouhé krácení bez změny morfologické charakteristiky n. se změnou morfologické charakteristiky (Chval ˂ Bohuchval, Zach ˂ Zachariáš).

2.3 Období 1500–1786

Soudobé archivní prameny nadále obsahují převážně doklady h. formálních. Pravá h. totiž nemají v oficiálních administrativních písemnostech své místo, nanejvýše je lze předpokládat při zápisu nedospělých dětí. Ve větší míře se vyskytují až na konci 18. stol. H. představují plynulé pokračování předchozího vývoje co do své formy i funkce. K jejich tvoření jsou využívány tytéž slovotvorné typy (podrobněji viz 2.2), ale jejich míra využití se v závislosti na čase a místě může měnit. Ovšem ty nejvíce produktivní (k-ové, š-ové sufixy, -a) si svou vysokou, popř. střední produktivitu udržely. Oproti předchozímu období je patrný ústup dříve produktivních sufixů -ata, -ěta a -ch; ve sledované době jsou pouze ojedinělé. Krácení bez změny morfologické charakteristiky n. se změnou morfologické charakteristiky není příliš časté, ale není neobvyklé (BětaAlžběta, Domin < Dominik, Luk < Lukáš; podle ✍Beneše, 1962:55–56). Z něm. hypokoristických sufixů jsou nejproduktivnější -(e)l (BartlBartholomeus, WenzlVenceslaus, NyklNicolaus) a -(e)rle (Anderle/AndrleAndreas, Kuberle, KobrleJakub, Jakob), méně časté jsou jiné, např. -z (Kunc, KunzKunrád); viz ✍Beneš (1998, 1:168–189). K pravým h. užívaným ve městech 18. stol. patří jména na -i, -y, např. Manči, Stázi ˂ Anastazie, Poldi, Poldy, ale více důkazů o jejich uplatnění pochází až z 19. stol. (✍Dokulil, 1971; ✍Pleskalová, 2008).

Formální h. se nadále objevují jednak ve funkci oficiálních osobních jmen (v něm křestní jméno osoby buď plně zastupují – Vaněk, n. se s ním volně střídají – Stanislav Hřebíček/Staněk Hřebíček), jednak ve funkci příjmí, jež mohou vyjadřovat vztah k otci s týmž křestním jménem (otec Ondra Laman – syn Jíra Ondráček), ale takových dokladů – ve srovnání s vysokou produktivitou sufixu -ek – prozatím mnoho není. Příjmí utvořená z antroponym, tedy i z h., jsou v tomto období velmi častá.

2.4 Období 1786–2015

H. hrají důležitou roli v neoficiálním prostředí. Od 2. pol. 19. stol. přibývá dokladů pravých h., především v nářečních publikacích a realistické próze (✍Pleskalová, 2008, ✍Pleskalová, 2011). Ve 20. stol. už byla h. systematicky zkoumána (viz ✍Pastyřík, 2003). Obecně lze konstatovat, že k tvoření h. jsou k dispozici tři typy hypokoristických sufixů: (a) běžné, tj. rozšířené po celém území a ve všech společenských vrstvách, např. -ek (Jarek), -ka (Jarka), -a (Jara); (b) periferní, ale rovněž podle potřeby užívané na celém území, např. -ul (ŽanulJan na Těšínsku; viz ✍Téma, 1970:680). Během 20. stol. se rozdíl mezi městskými a venkovskými h. postupně stírá. Jména zakončená na -i, -y jsou v tomto období poměrně častá (jejich výskyt podporují též stejně znějící podoby anglické – Johny) a míra jejich expresivity klesá. Jsou dodnes hojně užívána (nom. naše Jani, Naty ˂ Natálie), ale někteří uživatelé je mohou vnímat jako vokativ, protože se často uplatňují v oslovení (Jani, Fani, Fany, Marci apod.). Základní repertoár hypokoristických slovotvorných prostředků (viz výše) je rozšířen po celém území ČR, regionální či nářeční hypokoristické formanty (a) jsou záležitostí nářeční komunikace a s ústupem dial. slouží jako příznakové periferní sufixy (Františ, Floryš), n. (b) jsou oživovány a nabývají v neoficiální komunikaci na významu. Např. sufix -ča se v 19. stol. užíval při tvoření h. především na venkově (Manča, Káča, Anča), ke konci 20. stol. se objevuje u mladé generace jako častý prostředek uplatňovaný po celém území ČR (Evča, Simča, Renča) a na začátku 21. stol. patří v neoficiální komunikaci mladé a střední generace k nejvíce užívaným. Z toho plyne, že změny produktivity jednotlivých hypokoristických sufixů představují nepřetržitý proces, podmíněný společenskými potřebami, momentální oblibou, módou a dalšími mimojazykovými faktory. Ani míra expresivity jednoho a téhož sufixu není vždycky stejná. Sufixy -šaDáša, Máša působí neutrálně, zatímco např. u podoby JášaJaroslav expresivně. Míra expresivity závisí na rozšířenosti, obecné známosti dané podoby. Dáša je jméno běžně užívané, Jáša sporadické, dále na komunikační situaci, intonaci promluvy, vztahu k pojmenovávané osobě a širšímu kontextu. Rozdíly mohou být, jak bylo naznačeno výše, i mezi nářečními oblastmi. Jména Žofa, Bohuna jsou ve slezských nářečích augmentativa, v Čechách jsou to podoby neutrální.

V současné době se začínají prosazovat sufixy s-ové. Zatímco ✍Knappová (1989:33) uvádí pouze přípony -s, -ys (Adas, Matys) a nářeční monografie a slovníky -ys a -es (Hanys, Mates), jsou z počátku 21. stol. doloženy jednak výše uvedené -ys a -es (obourodé Vendys a mužské Mates spojované se jmény MatějMartin), jednak další: výrazně narůstající -s/-as (Lukas, Peťas, Marťas, Raďas, OnďasOndřej, NovasNovák), dále -us (Mirus, Petrus), -is (LeonisLeona, MarisMaráková), -ias (MariasMarek), -ajs (Peťajs); viz ✍Pleskalová (2011), ✍Machalová & Osolsobě (2013). O tom, že h. mají důležitou úlohu i u mladé generace, svědčí např. ✍Hladká (2008:54–63), která nabízí množství přesvědčivých dokladů o tvůrčí kreativitě mladých lidí z korespondenčních textů; např. ke jménu Jana byla zjištěna h. Jája, Jájinka, Jáňa, Janča, Janďa, Jani, Janička, Janík, Janina, Janinečka, Janinka, Janka, Jaňula, Jaňule, Jaňuli, Jaňulilinka, Janulka, Jaňulka, Januška. Nadále platí, že se s h. setkáváme častěji u žen než u mužů.

Rozšiřující
Literatura
  • Beneš, J. O českých příjmeních, 1962.
  • Beneš, J. Německá příjmení u Čechů 1, 1998.
  • Beneš, J. Německá příjmení u Čechů 2, 1998.
  • Bethin, Ch. Metric Quantity in Czech: Evidence from Hypocoristics. In FASL 11, 2003, 63–82.
  • Blanár, V. Teória vlastného mena, 1996.
  • ČŘJ, 1996.
  • Davídek, V. & J. Doskočil ad. Česká jména osobní a rodová, 1941.
  • Dokulil, M. Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i (-y). 59, 1971, 13–20.
  • Hladká, Z. Milá Jano, Jájo, Janičko … In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 53–63.
  • Knappová, M. Rodné jméno v jazyce a společnosti, 1989.
  • Machalová, J. & K. Osolsobě. Hypokoristika z rodných jmen v Korpusu soukromé korespondence. In Hladká, Z. a kol. Soukromá korespondence jako lingvistický pramen, 2013, 33–59.
  • 1, 1986.
  • Pastyřík, S. Co je to „hypokoristikon“? In Krošláková, E. (ed.), Jazyková a mimojazyková stránka vlastných mien, 1994, 104–107.
  • Pastyřík, S. Studie o současných hypokoristických podobách rodných jmen v češtině, 2003.
  • Pastyřík, S. Obohacování hypokoristického parasystému rodných jmen v současné češtině. In Ološtiak, M. (ed.), Jednotlivé a všeobecné v onomastike, 2012, 109–112.
  • Pleskalová, J. O úloze tzv. hypokoristik v nejstarším období češtiny. 79, 1996, 204–206.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Pleskalová, J. Nový pohled na stará slovanská antroponyma. Sl 70, 2001, 153–160.
  • Pleskalová, J. Hypokoristika v češtině. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z XL. běhu LŠSS, 2007, 150–156.
  • Pleskalová, J. Dílo Vlasty Pittnerové jako svědectví o pojmenovacích zvyklostech 19. století. In Víška, V. (ed.), Onomastika a škola 8, 2008, 51–58.
  • Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010, 2011.
  • Polák, V. Marie. 23, 1939, 197–206, 225–243.
  • Svoboda, J. Staročeská osobní jména a naše příjmení, 1964.
  • Šmilauer, V. Úvodem. In Kopečný, F. Průvodce našimi jmény, 1974, 9–29.
  • Šrámek, R. Slovotvorný model v české toponymii. SaS 37, 1976, 112–120.
  • Šrámek, R. Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování. SaS 47, 1986, 16–28.
  • Téma, B. Chlapecká a mužská hypokoristika na východním Těšínsku. ZMK 11, 1970, 678–685.
  • TSČ, 1962.
  • TSO, 1973, 117, 134–135.
  • ÚOO, 1999.
Citace
Jana Pleskalová (2017): HYPOKORISTIKUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HYPOKORISTIKUM (poslední přístup: 19. 9. 2019)

Další pojmy:

onomastika lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka