FONETIKA

Základní

Interdisciplinární vědní disciplína, která se zabývá mnohostranným popisem zvukové stavby jazyka a obecnými zákonitostmi jejího fungování v řeči. Vzhledem k lingvistice má f. postavení pomezní, neboť má vlastní okruh zkoumání a lingvistika využívá až jejích výsledků, a to mj. pro interpretaci poznatků z dalších jazykovědných oborů. Na zvukové stavbě lze také názorně pozorovat některé důležité zákonitosti jaz. a experimentálně je ověřovat. F. v tomto pojetí má velmi dlouhou tradici (již od Pániniho mluvnice sánskrtu vytvořené ve 4. stol. př. n. l.), což se odráží mj. v bohaté terminologii oboru.

Původně byla f. chápána jako věda popisující ↗hlásky, především mechanismus jejich tvoření; odtud její dnes již zastaralé označení fyziologie mluvy. První pojednání o řeči vytvářela fonetika sluchová, užívající poznatků získaných poslechem a přímým pozorováním ↗artikulace, na nichž se podíleli významnou měrou lékaři a fyziologové, ale i ti, kdo se pokoušeli naučit produkovat zvukovou řeč neslyšící. Od poloviny 19. stol. však na významu získává fonetika experimentální, využívající přístrojů, a to jak sloužících primárně výzkumu fyzikálnímu a medicínskému, tak vlastních. Ve 20. stol. se dostává do zorného pole f. celý obraz zvukové řeči, tedy jak hlásky a ↗tranzienty, tj. zvuky vznikající při artikulaci na přechodu mezi jednotlivými vrcholovými fázemi hlásek, tak i ↗modulace souvislé řeči. V synchronním plánu zahrnuje f. oblast produkce a percepce, a také analýzu akustického signálu a problematiku řečové komunikace. Aspekt funkčního využití zvukových prvků ve struktuře jazyka se od 30. let 20. století označuje termínem ↗fonologie, jež se postupně vykrystalizovala jako samostatná vědní disciplína. Přísná separace tzv. fonetického (ve smyslu fyzikálního a fyziologického) a tzv. fonologického (ve smyslu funkčního a strukturního) přístupu při zkoumání zvukové složky řeči byla ve světovém kontextu do značné míry opuštěna v 60. letech 20. stol.

Lidskou řeč je možno zkoumat i z jiných než lingvistických hledisek: zvuk studuje akustika, koordinovanou činnost mluvních orgánů a činnost sluchového ústrojí fyziologie. F. využívá těchto poznatků, její přístup je však lingvistický, analýzu provádí s ohledem na to, že zvukový signál slouží ke komunikaci v lidské společnosti. Vzhledem ke spolupráci různých věd při studiu téhož předmětu – lidské řeči – se v současnosti mluví často o fonetických vědách.

Jednotlivé oblasti výzkumu bývají označovány podle základního zaměření: fyziologická (artikulační, organogenetická) f. se zabývá produkcí řeči správně tvořené i patologické, také vývojem řeči atd.; akustická f. zkoumá akustickou podobu zvuku řeči, vztahy jejích složek ve stavbě zvukových jednotek, podíl těchto složek na jazykové komunikaci atd.; ↗percepce zvukové řeči (dříve někdy auditivní f.) zkoumá percepční závažnost zvukových složek řeči pro řečovou komunikaci a v mezích možností i podmínky a postupy vnímání mluvené řeči; klinická f. je směr výzkumu orientovaný k problematice poruch řeči, pedofonetika se zabývá vývojem dětské řeči, často i včetně řečových poruch. Novou orientaci představují řečové technologie (speech processing), směr založený na technickém modelování řeči s cílem získat teoretické poznatky i podklad pro praktické aplikace. Rozvíjena je zejména problematika ↗řečových syntéz a systémů pro technické rozpoznávání řeči.

F. poznatky lze zjišťovat v úplnosti (omezené technickými možnostmi doby) jen v konkrétní řečové realizaci, proto lze těžko dojít k popisům, které by pokryly všechny konkrétní realizace – např. konsonant může mít některé (nikoli percepčně relevantní) vlastnosti proměnlivé podle místa v okolí vokálů, podle uplatnění v přízvučné nebo nepřízvučné slabice, při rychlejší nebo pomalejší mluvě atd. Jsou tedy taková zjištění východiskem pro následné velmi promyšlené zobecnění, bez něhož se žádný vědní obor neobejde.

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

podstata a jednotky

nezobecněné

▪ jedinečné zvukové vlny v celé složitosti (v jednotlivých okamžicích i v modulaci celku)

1. zobecnění

↗hlásky (segmenty)

▪ modely užití prozodických prostředků (suprasegmentální jevy)

2. zobecnění

↗fonémy („zvuky významotvorné“)

– segmentální

↗suprasegmentální

▪ modely kombinace jednotek uplatňované v jaz. (některé koncepce s pojmem „foném“ nepracují, ale znají jen „fonologicky relevantní rysy“)

3. zobecnění

↗morfonémy (= třídy fonémů střídající se pravidelně v kořenech slov, na konci kmene, ...)

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

způsob zkoumání

nezobecněné

▪ exaktní metody (vazby na anatomii a fyziologii, akustickou fyziku; využití stále se rozvíjejících technických možností studia signálu řeči)

1. zobecnění

▪ lingvistické, spíše však tradičně filologické

▪ zobecnění, identifikace „hlásek“ je v jednotlivých lingvistikách poplatné i tradici oboru, podobně i zobecnění prostředků prozodických

▪ jako tzv. „hláskosloví“ se prolíná s poznatky o psané podobě jaz.

2. zobecnění

▪ lingvistická na úrovni jazyka (langue)

▪ tradiční přístup zobecňuje zvukovou realitu

▪ dnes jsou aktuální přístupy velmi zobecněné, které hledají modely utváření jaz. – např. stavby ↗slabiky, ↗morfémů ap., aniž by se přímo opíraly o konkrétní zvukovou realizaci

3. zobecnění

▪ synchronní, ale důsledek historického vývoje konkrétního jaz. (geneticky, ev. typologicky blízkých skupin jaz.); tento diachronní pohled slouží interpretaci toho, co v synchronním průřezu jaz. pozorujeme

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

vztah k langue a parole

nezobecněné

▪ zkoumání řeči

1. zobecnění

▪ v rámci realizací jednoho jaz., tj. vychází z konkrétní řeči (parole), tedy „týž zvuk“ nemusí být ve všech jaz. hláskou

▪ jen některé změny prozodie jsou součástí řeči, jiné jsou parajazykové

2. zobecnění

▪ jen v rámci konkrétního jaz. v určitém časovém období lze posoudit, které záměny zvukových prvků vytvoří novou pojmenovávací jednotku (slovo, slovní tvar, „neslovo“ – u segmentů; typ výpovědi – u jevů suprasegmentálních)

▪ rovina, pomocí níž se realizují slova aj. jednotky jazyka

3. zobecnění

▪ lingvistická disciplína studující langue

▪ založena na hlubším diachronním a komparativním zkoumání příbuzných jaz.

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

pozorují se

nezobecněné

▪ reálné zvuky, jejich artikulace, akustika a percepce

1. zobecnění

▪ rovina realizací fonémů (segmentů, suprasegmentálních prvků) v jaz. užívaných

2. zobecnění

▪ tradičně poznání založené na zobecnění zvukového signálu, propojen s reálnou rovinou výslovnosti; význam má percepce signálu řeči a jeho interpretace (porozumění informaci)

▪ v současnosti je aktuální (i moderní) poznávání založené na velmi obecné metodologii, ta se však uplatňuje na materiálu konkrétního jaz. (jazykové variety)

3. zobecnění

▪ lze tak sledovat segmenty, z prozodických prostředků kvantitu nebo přízvuk, nikoli jevy zvukové stavby větné

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

synchronie a diachronie

nezobecněné

▪ jen synchronní

1. zobecnění
2. zobecnění

▪ synchronní, lze aplikovat i na vývoj jaz.

▪ v běžných starších pracích se mluví o historické fonetice, ale náplní je spíše historická fonologie spojená s představou o realizaci fonémů opřenou o současný stav v kulturním jazyce i dialektech, ev. (u jaz. s hláskovým písmem) i o způsoby zápisu

3. zobecnění

▪ synchronní stav alternací

▪ důvody pro existující alternace se nacházejí v historii jaz.

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

vztah k některému přirozenému jazyku

nezobecněné

▪ lze i bez praktické znalosti konkrétního jaz., i když se to takto nedělá

▪ lze studovat i zvuky parajazykové, patologické apod.

1. zobecnění

▪ je zvykem vycházet z reprezentativní podoby určitého jaz., z jeho spisovné/standardní výslovnosti (ale lze i pro dialekt)

▪ lze konfrontovat různé dialekty, jazyky, …

2. zobecnění

▪ vychází se z určitého jaz. jako struktury

▪ základem je stav v neexpresivní domácí slovní zásobě a neexpresivní souvislé řeči

▪ lze studovat i fonologickou stavbu dialektu, ale „jazyky“ nelze ztotožňovat (to platí jak pro tradiční, tak pro moderní fonologické přístupy

3. zobecnění

▪ vztahy v rámci jednoho jaz. nebo více blízkých jaz. (obměny kořenů při flexi n. derivaci ap.)

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

obecné výsledky poznání v disciplíně

nezobecněné

▪ obecné zákonitosti produkce a percepce řeči

▪ obecné zákonitosti akustiky řeči

1. zobecnění

▪ obecné typologie hlásek nebo prozodických rysů

▪ zobecnění přístupů uplatňovaných ve filologiích různých jaz.

2. zobecnění

▪ obecné zákonitosti vymezení fonémů a dalších fonologicky relevantních rysů

▪ obecné modely fonologických systémů

▪ snaha najít pro popis různých jazyků stejná kritéria

3. zobecnění

▪ má smysl zřejmě jen u skupin jazyků geneticky příbuzných při diachronním popisu

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

postoj laika

nezobecněné

▪ často ani nebere na vědomí

1. zobecnění

▪ vnímá, hodnotí podle toho např. cizí akcent, výslovnostní vadu, ...

2. zobecnění

▪ porozumění řeči je založeno na tom, že jsme schopni zobecnit různé realizace; laik to využívá, ale teoreticky nehodnotí

▪ podobně se i adaptace cizích slov ap. řídí obecnými zákonitostmi fonologické stavby konkrétního jaz., a to bez ohledu na to, zda jsou, byly nebo budou jakkoli popsány

3. zobecnění

▪ v mateřském jaz. nepochybuje o tom, že např. noha – nožka – noze „patří k témuž kořeni“, ale důvody nehledá

▪ cizinec se někdy učí jednotlivé případy jako samostatná slovíčka

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

doba vzniku disciplíny, vlivy, které podněcují rozvoj

nezobecněné

▪ jednotlivá pozorování už od starověku, soustavný rozvoj po r. 1850

▪ prudký rozvoj v 2. pol. 20. století daný rozvojem fyzikálních metod (akustika) a metod studia fyziologie

▪ dnes velký rozvoj

1. zobecnění

▪ počátky ve starověku

▪ velký rozvoj v 19. století v souvislosti s historickosrovnávací jazykovědou a navazující mladogramatickou školou jazykovědy

▪ nutná součást filologie, začleňuje se do gramatik

▪ dnes jde u většiny nám běžných jaz. o poznatky poměrně stabilizované

▪ na této úrovni se zjišťují výrazné rozdíly mezi různými varietami jazyka (angličtina n. španělština v různých teritoriích, rozdíly regionů v ČR ap.)

▪ u „nově objevených jazyků“ patří k základním úkolům při popisu jaz.

2. zobecnění

▪ vyděluje se z fonetiky koncem 20. let 20. století

▪ význam strukturní lingvistiky v pojetí ↗Pražského lingvistického kroužku při vzniku klasického pojetí disciplíny

▪ dnes mnoho teoretických koncepcí s různou vazbou na fonetický signál řeči

▪  dynamicky se rozvíjející obor

3. zobecnění

▪ nebývá uváděna do souvislosti se zvukovou stavbou jaz.

▪ zachycuje důsledky vývojových procesů odehrávajících se ve zvuku řeči ve formování slov a tvarů slov

▪ ve flektivních jaz. se obvykle zařazuje k ↗morfologii

Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují

vědy zabývající se zvukovou stavbou řeči

Fonetika

nezobecněné studium signálu řeči + první rovina zobecnění

▪ experimentální fonetika (+ historická fonetika, patofonetika, pedofonetika, klinická fonetika, ...)

▪ řečové technologie

využití

▪ poznání autentického signálu řeči

poznatků

▪ lingvistika

▪ výuka cizích jaz.

▪ logopedie

▪ technické aplikace

Fonologie

2. úroveň zobecnění studia zvuku lidské řeči

▪ jednotlivé přístupy mají vlastní atribut, eventuálně i obměněný název

využití

▪ lingvistika

poznatků

▪ výuka cizích jazyků

Morfonologie

3. úroveň zobecnění studia zvuku lidské řeči

využití

▪ lingvistika

poznatků

▪ historická mluvnice

Obecná fonetika je termín používaný pro odlišení výkladu o zvukových jevech, jež je možno považovat za mezijazykové, tj. za obecné vlastnosti jaz. systémů podložené vlastnostmi člověka; vedle toho existuje fonetika speciální sledující zvukovou stavbu konkrétního jaz. V ní sice bereme v úvahu všechny mluvené podoby národního jaz., východiskem popisů je však jeho kultivovaná podoba – mluvený ↗spisovný jazyk. Porovnáváním zvukové stavby různých národních jaz.n. dialektů se zabývá fonetika srovnávací.

Zvukovou stavbu jaz. lze v úplnosti postihnout jen synchronně. Fonetika historická využívá těchto poznatků pro zkoumání foneticky a fonologicky podmíněných změn jaz. Široké využití má fonetika aplikovaná, která uvádí fonetické poznatky do praxe, a to např. ve výuce cizích jaz., forenzní lingvistice, v logopedii aj. Fonetické poznatky aplikuje na vyjadřovací praxi uživatelů spisovného jaz. ↗ortoepie.

Zvuk jaz. lze v úplnosti zaznamenat technicky, pro základní zobecnění na úrovni hlásek je však nutno jej transkribovat, viz ↗transkripce.

Rozšiřující
Literatura
  • Dvončová, J. Fyziologická fonetika, 1980.
  • Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 7–52.
  • Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1975, 7–20.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 11–14.
  • Kráľ, Á. & J. Sabol. Fonetika a fonológia, 1989.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 33–39.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 27–33 (http://is.muni.cz/).
  • Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 26–54.
  • Mahlberg, B. (ed.), Manual of Phonetics, 1970.
  • Machač, P. & R. Skarnitzl. Fonetická segmentace hlásek, 2009.
  • Ondráčková, J. Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů, 1964.
  • Onishi, M. A Grand Dictionary of Phonetics, 1981.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 28–30, 168–169.
  • Phonetica Pragensia I, 1967.
  • Phonetica Pragensia II, 1970.
  • Phonetica Pragensia III, 1972.
  • Phonetica Pragensia IV, 1974.
  • Phonetica Pragensia V, 1976.
  • Phonetica Pragensia VI, 1983.
  • Phonetica Pragensia VII, 1985.
  • Phonetica Pragensia VIII, 1994.
  • Phonetica Pragensia IX, 1996.
  • Phonetica Pragensia X, 2004.
  • Phonetica Pragensia XI, 2007.
  • Phonetica Pragensia XII, 2010.
  • Romportl, M. Studies in Phonetics, 1973a.
  • Romportl, M. Základy fonetiky, 1973b.
  • Sabol, J. & J. Zimmermann. Základy akustickej fonetiky, 1988.
  • Schultzová, O. Nástin vývoje fonetiky, 1995.
  • Šefčík, O. Fonetika a fonologie. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 281–295.
  • Trávníček, F. Úvod do české fonetiky, 1932.
  • Volín, J. Statistické metody ve fonetickém výzkumu, 2007.
  • Zinder, L. R. Obščaja fonetika, 1979.
  • Viz také Fonologie.
Citace
Marie Krčmová (2017): FONETIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FONETIKA (poslední přístup: 13. 11. 2024)

Další pojmy:

obecná lingvistika fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka