PRESUPOZICE

Základní

1. Pojem vstupuje do lingvistiky od pol. 60. let 20. stol.; v logice už ✍Strawson (1952) říká, že výrok S presuponuje výrok S', jestliže S' je nutnou podmínkou pro to, aby výrok S měl pravdivostní hodnotu, ať kladnou n. zápornou. Lingvisté často odkazují na explicitnější definici p., např. ✍van Fraassenovu (1968), podle které výrok A presuponuje výrok B právě tehdy, když: (i) jestliže A je pravdivé, tak B je pravdivé, a (ii) jestliže A je nepravdivé, tak B je pravdivé. Ve specifické podobě pracuje s termínem p. ✍Chomsky (1972), a to v dichotomii, kterou lze velmi dobře srovnat s opozicí ↗základu a ↗ohniska. Uplatňuje test pomocí „přirozených pokračování“ (natural response), který dává obdobné výsledky jako ↗otázkový test (srov. např. ✍Sgall & Hajičová ad., 1986, aj.). Do lexikálně-sémantické oblasti patří pojetí ✍Fillmorovo (1969): chápe lexikální význam slova jako soubor výroků, které vyplývají z užití daného slova (lze je přirovnat k tzv. významovým postulátům), a ukazuje, že zatímco některé z nich jsou negací daného slova rovněž negovány, jiné zůstávají negací nedotčeny; tyto druhé výroky nazývá, ve shodě s obvyklou definicí v logice, p. Sleduje pak zajímavé vztahy mezi „vlastním významem“ a „presupozicemi“ jednotlivých lexikálních jednotek (jde např. o slovesa jako accuse ‘obvinit’ a criticize ‘kritizovat’, která lze řadit mezi tzv. ↗judikativní slovesa). ✍Keenan (1971) a hlavně ✍Stalnaker (1974) a jinde rozlišují mezi logickými a ↗pragmatickými presupozicemi. ✍Karttunen & Peters (1977), ✍Karttunen & Peters (1979) vedle ↗konvenčních implikatur (více méně charakterizovaných ve shodě s definicí p. v logické literatuře) vyčleňují ↗implikatury konverzační. Ty lze, opět s jistým zjednodušením, srovnat s vlastnostmi tzv. ↗mluvních aktů (řečových aktů) (✍Searle, 1969) a s podmínkami (postuláty), které jsou nutné pro úspěšnou komunikaci (✍Grice, 1975); viz také ↗kooperační princip. ✍Sperber a Wilson(ová) (1986) pracují se stupni relevance jednotlivých výroků vyplývajících ze smyslu té které výpovědi.

V literatuře se uvádí (srov. např. Kiparski, Karttunen aj.), že některé výrazy či konstrukce fungují jako tzv. spouštěče presupozic (triggers). Lze je utřídit do následujících skupin:

(a) ↗Určité deskripce, spouštějící tzv. existenční (n. lépe: referenční) p.

(1)

Muž se třema rukama se oběsil (p. „existuje muž se třema rukama“)

(b) Presupozice spojené s určitými skupinami predikátů (operátorů); sem patří např. i tzv. judikativní slovesa zmíněná výše a dále (i) ↗faktová slovesa, spouštějící presupozici, že p. v pozici jejich komplementu je pravda:

(2)

Petr litoval, že toho muže pozdravil (p. „je pravda, že toho muže pozdravil“)

(ii) ↗kontrafaktová slovesa, spouštějící presupozici, že pravda je p. v pozici jejich komplementu s opačnou polaritou:

(3)

Petr předstíral, že umí zpívat (p. „je pravda, že Petr neumí zpívat“)

(iii) ↗fázová slovesa pro začátek a konec a fázové prefixy, spouštějící p. pravdivosti události předcházejí události, kterou vyjadřují:

(4)

Petr přestal kouřit (p. „Petr kouřil“) // Petr dokouřil (p. „Petr kouřil“)

(iv) ↗mutační slovesa, spouštějící p., že událost přecházející změně je pravda:

(5)

Petr usnul (p. „Petr nespal“)

(v) ↗implikativní slovesa

(6)

Petrovi se podařilo dát Pavlovi mat (p. „Petr se snažil dát Pavlovi mat“)

(c) Kromě sloves mohou „spouštět“ p. i některé jiné slovní kategorie, např. některé spojky (7), partikule či příslovce (8) a způsobová adverbia (9):

(7)

Petr uklidil seno předtím, než začalo pršet (p. „začalo pršet“)

(8)

Dej mi ještě pět korun (s ↗IC na ještě) (p. „dal mi už pět korun“)

(9)

Petr se rychle schoval do sklepa (p. „Petr se schoval do sklepa“)

(d) P. mohou navozovat i některé syntaktické konstrukce, především ve své primární interpretaci; do této kategorie patří např. tzv. ↗rozštěpené konstrukce (cleft-constructions) (10); taková interpretace je možná jen s určitým umístěním intonačního centra, viz (11) s IC na PETR a ↗aktuálním členění větné:

(10)

Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii (p. „někdo kritizoval Marii“)

(11)

Petr mě urazil (p. „někdo mě urazil“)

Rozšiřující

Jevem, který byl a je u p. intenzivně studován, je dědění, tj. jejich zachování n. zrušení v různých kontextech, tzv. presupposition projection. Např. za p. věty (10) Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii lze pokládat: (a) existoval (salientní a identifikovatelný) Petr z 8.A, (b) existovala (salientní a identifikovatelná) Marie, (c) někdo Marii kritizoval, (d) Marie je za zodpovědná za něco negativního. Tyto p. jsou děděny ve strukturách s různými operátory: (a) negace (Nebyl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii), (b) antecedens podmínkového souvětí (Jestliže to byl Petr z 8.A, kdo kritizoval, tak ho za to pochválím), (c) otázka (Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii?), (d) možnostní operátor (Je možné, že to byl Petr 8.A, kdo kritizoval Marii), (e) epistémický operátor (Byl to možná Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii). Existují ovšem i kontexty, v nichž k dědění p. nedochází. Typickým příkladem je kontext, v němž je p. negována. Tento případ nastává tehdy, je-li spouštěč p. ve struktuře s nějakým operátorem ze sady (a)–(e)–(x): Jestliže to byl Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii, já jsem papež: žádný Petr z 8.A neexistuje. Je-li spouštěč p. ve větě bez takového operátoru, obsahuje věta rozpor, a jako výpověď by byla neúspěšná: #Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii, ale žádný takový Petr neexistuje. Je-li spouštěč p. ve větě bez operátoru, p. může být zrušena podmínkovou existenční větou: Byl to Petr z 8.A, kdo kritizoval Marii, jestliže vůbec takový Petr existuje. Chování p. v kontextu negace se tradičně pokládá za test toho, zda nějaký kandidát je p. (viz výše o definici presupozic). Jiným jevem je to, že p. spouštěná nějakým výrazem je v různém kontextu různě veliká, srov. (12) s totální snahovou p. a (12') s parciální snahovou p.:

(12)

Petrovi se podařilo dát Pavlovi mat (p. „Petr se snažil dát Pavlovi mat“)

(12')

Petrovi se podařilo dát Pavlovi mat pátým tahem (není p. „Petr se snažil dát Pavlovi mat pátým tahem“, nýbrž jen „Petr se snažil dát Pavlovi mat“)

Analýza mnohých nevyjádřených, ale vyrozumívaných významů jako sémantických presupozic je neadekvátní, pokud tyto vyrozumívané výrazy nejsou nutně spojeny s jejich spouštěči, tj. existují-li kontexty, v nichž nevyjádřený, ale vyrozumívaný význam výrazu spouštějícího p. není k dispozici. Proto byla zavedena jednak procedura akomodace (viz dále), jednak začaly být takové p. analyzovány jako nikoli jako logické/sémantické, nýbrž jako diskurzové/pragmatické (viz výše).

S projekcí p. souvisí i další intenzivně diskutovaný jev, reprezentovaný následujícím kontrastem: Věta Španělský král navštívil Prahu i věta Španělský král nenavštívil Prahu presuponují „Španělsko má krále“ (viz níže o vztahu presupozic a aktuálního členění) a tuto p. si ponechává i v kontextu, když je zapuštěna jako komplement slovesa typu (a) litovat: Prezident lituje, že španělský král navštívil Prahu (p. „Španělsko má krále“) ale nemá ji v kontextu, když je zapuštěna jako komplement slovesa typu (b) říci (Prezident řekl, že španělský král navštívil Prahu), ne p. „Španělsko má krále“. ✍Kartunnen (1971)✍Kartunnen (1973) slovesa typu (a), tj. slovesa/predikáty, která propouštějí p. komplementové věty a ta se stává p. struktury, do jíž je zapuštěna, nazývá holes, tedy č. otvory (pro angl. know, regret, understand, surprise, atd.; jak ale ukázala ✍Hajičová (1975:68) na základě vyčlenění vztahu ↗alegace, třída těchto sloves je omezenější, než se původně předpokládalo); slovesa typu (b), tj. slovesa/predikáty, které blokují p. komplementové věty, takže ta se nestává p. struktury, do níž je zapuštěna, nazývá plugs, tedy č. zátky (pro angl. say, mention, tell atd.). Třetí typ predikátů (v jeho pojetí) nazývá filters; jde o případy, kdy predikát některé presupozice propouští a některé blokuje. Typickým příkladem je podmínkové souvětí (chápaní jako predikát s dvěma argumenty, antecedentem a konsekventem: Jestliže konsekvent obsahuje spouštěč p. a tato p. je vyjádřena v antecedentu, tak predikát je aktivní jako zátka: Moje manželka je blondýna (p. „Mám manželku“) – Jestliže mám manželku, tak moje manželka je blondýna (ne p. „Mám manželku“); v ostatních případech je predikát aktivní jako otvor: Jestliže si včera neobarvila vlasy, tak moje manželka je blondýna (p. „Mám manželku“)

P. lze považovat za jeden z druhů vztahu vyplývání (↗entailment), který je založen na pravdivostních podmínkách vět; ten má základní význam pro sémantiku. Vzhledem k tomu, že p. jsou charakterizovány svým vztahem k zápornému protějšku dané věty, je třeba odlišit jazykovou negaci od „obecné“ negace logické; větnou ↗negaci je třeba studovat ve vztahu k ↗aktuálnímu členění věty. Zápornou větu lze chápat primárně ve smyslu „ohnisko neplatí o základu“, tedy non-F(T), srov. ✍Peregrinův (1996) rozbor, využívající intenzionální sémantiku. Přitom základ není negován:

(13)

a.

Honzovi synové umějí plavat

b.

Honzovi synové neumějí plavat

c.

Honza má syny

(14)

a.

Plavat umějí Honzovi synové

b.

Plavat neumějí Honzovi synové (ale jeho synovci)

Ve větě (13b), podobně jako ve větě (13a), mluvčí tvrdí něco o Honzových synech; z obou vět vyplývá výrok (13c). Podle toho, zda a jak se daný vztah vyplývání týká i negativního protějšku věty, lze definovat tři druhy vyplývání, a to: (i) Výrok B je vlastním významem věty, jestliže výrok B vyplývá z výroku A a negace výroku B vyplývá z negace výroku A (ve výše uvedeném smyslu, tedy ze záporné věty s odpovídajícím aktuálním členěním), (ii) Výrok B je p. výroku A, jestliže výrok B vyplývá z výroku A a rovněž z negace výroku A; výrok (13c) je tedy p. věty (13a), protože vyplývá jak z věty samé, tak i z její negace (13b). Vedle těchto dvou typů vyplývání je třeba odlišit typ třetí, totiž alegaci (srov. ✍Hajičová, 1972; ✍Hajičová, 1984): (iii) Výrok B je alegací věty A, jestliže z věty A vyplývá výrok B a z negace věty A (opět ve výše uvedeném smyslu, tedy ze záporné věty s odpovídajícím ↗AČ) nevyplývá ani výrok B ani negace výroku B. Tak např. výrok (13c) vyplývá z věty (14a), ale nelze říci, že tento výrok n. jeho negace vyplývají z věty (14b)  ̶  větu (14b) lze vhodně užít, ať Honza má či nemá syny. Srovnáme-li z hlediska vztahu vyplývání věty (13b) a (14b), pozorujeme, že se tu projevuje vztah mezi presupozicí a ↗AČ: jestliže je spojení Honzovi synové v ↗základu věty, jako ve větě (13a), pak je výrok (13c) p., změní-li se ↗AČ, tj. spojení Honzovi synové je v ↗ohnisku, jako ve větě (14a), pak výrok (13c) je alegací dané věty. Rozčlenění heterogenní skupiny jevů zahrnovaných do té doby pod pojem p. a zavedení pojmu alegace přijal např. ✍Bolinger (1976): hovoří o „stupňovitosti“ vztahu vyplývání.

Z hlediska formální sémantiky pojem alegace rozebírá např. ✍Materna (1978)✍Partee(ová) (1996), která srovnává alegaci s tzv. „lokální akomodací“. Akomodací nazývá ✍Lewis (1979) následující situaci: Věta S je vyslovena v kontextu, který ji nepřipouští: často se však stane, že se konverzace nezhroutí, ale partneři v diskursu si kooperativně a implicitně „přizpůsobí“ kontext tak, že větu S interpretovat lze; potom pokračují v promluvě tak, jako by takto upravený kontext byl kontextem výchozím. ✍Heim(ová) (1983) rozlišuje dva druhy akomodace; můžeme je ilustrovat příkladem (15), což je obdoba jejího (a klasického) příkladu The King of France is (not) bald. Při globální akomodaci se výchozí kontext „přizpůsobuje“ tak, aby zahrnoval i výrok (16), a pak se věta (15) interpretuje v tomto upraveném kontextu; při lokální akomodaci nemusí z výsledného kontextu vyplývat (16), ale tento kontext vyloučí všechny „světy“, ve kterých Francie má krále a tento král navštívil Prahu (17):

(15)

Francouzský král nenavštívil Prahu

(16)

Francie má krále

(17)

Francouzský král navštívil Prahu

2. V současnosti se problematika presupozic diskutuje v následujícím teoretickém prostředí. Pokud jde o p. faktových sloves, určitých popisů atd. (viz výše), existuje v současné formálně sémantické literatuře v podstatě shoda v tom, které výrazy spouštějí jaké p. Nicméně, pokud jde o p. ve skopusu (dosahu) kvantifikovaných výrazů, je v současné době konsenzus menší. Srov. p. faktového slovesa vědět ve skopusu univerzálního kvantifikátoru každý student v příkladu (18). Zatímco u Petr je p. věty Petr neví, že je šťastný intuitivně i teoreticky jasná, pokud jde o kvantifikátory, v současné literatuře lze nalézt dva rozporné tábory: podle ✍Beavera (1994), ✍Beavera (2001) nesou věty ve skopusu kvantifikátorů existenční presupozici, pro (18) tedy (18a), zatímco podle ✍Heim(ové) (1983) n. ✍Schlenkera (2008a), ✍Schlenkera (2008b) nesou kvantifikované věty univerzální presupozici, pro (18) tedy (18b). Podle experimentálních výzkumů (viz např. ✍Chemla, 2009) nelze tuto otázku zodpovědět pro všechny kvantifikátory uniformně, nicméně blíže pravdě jsou spíše přístupy univerzálně presupoziční:

(18)

Žádný student neví, že je šťastný

(18)

a.

existenční p.: alespoň jeden student je šťastný

(18)

b.

univerzální p.: každý student je šťastný

Dalším z problémů diskutovaných v současných debatách o presupozicích je tzv. rozlišení na soft (měkké) a hard (tvrdé) spouštěče (viz především např. ✍Abusch(ová), 2002; ✍Abusch(ová), 2010; ✍Gajewski, 2007✍Romoli, 2013). Paradigmatickým příkladem měkkého spouštěče je např. sloveso vyhrát, které v klasických prostředích projektujících p. (19a)–(19c) vede k inferenci jako v (19d). Tvrdým spouštěčem je už např. zmíněná rozštěpená konstrukce jako (20a)–(20c), která znovu vede k p. v (20d):

(19)

a.

Petr nevyhrál ten závod

b.

Jestli Petr vyhrál ten závod, tak dneska oslavuje

c.

Petr možná vyhrál ten závod

d.

Petr se zúčastnil toho závodu

(20)

a.

Nebyl to Petr, kdo vypil všechno pivo

b.

Jestli to byl Petr, kdo vypil všechno pivo, tak ho vyloučíme

c.

Je možné, že to byl Petr, kdo vypil všechno pivo

d.

Někdo vypil všechno pivo

Rozdíl mezi měkkými a tvrdými spouštěči p. se testuje tzv. „the explicit ignorance test“(em), viz ✍Simons(ová) (2001). Ten funguje tak, že vytvoříme kontext, ve kterém je mluvčí jasně neznalý p., spouštěče, které nevedou v takovém prostředí k negramatičnosti, jsou měkkými spouštěči. Podle tohoto testu tedy např. p. slovesa vyhrát v (21) je měkkým spouštěčem, zatímco p. rozštěpené konstrukce v (22) je tvrdým spouštěčem:

(21)

Já opravdu nevím, jestli Petr nakonec na ten závod šel; ale pokud ano, tak jestli vyhrál, tak dneska oslavuje

(22)

Já opravdu nevím, jestli někdo vypil všechno pivo; #ale jestli to byl Petr, kdo vypil všechno pivo, tak ho vyloučíme

✍Gajewski (2007) používá rozdílu mezi měkkými a tvrdými spouštěči k zdůvodnění toho, že v neg-raisingových konstrukcích (viz ↗negativní stoupání) vede ignorance mluvčího ke ztrátě presupozice vyloučení třetího, a tedy k zablokování neg-raisingové interpretace. Srov. rozdíl mezi větou (23a) v kontextu dobře informovaného mluvčího, která vede k neg-raisingové inferenci (23b), s větou (24a), která v kontextu ignorance mluvčího nevede k neg-raisingové interpretaci (24b):

(23)

Kontext: Petr je student gymnázia a má rád matematiku

a.

Petr nevěří, že 4 je prvočíslo

b.

Petr věří, že 4 není prvočíslo

(24)

Kontext: Petr je pětiletý kluk, který umí počítat do 100, ale neví, co jsou prvočísla

a.

Petr nevěří, že 4 je prvočíslo

b.

Petr věří, že 4 není prvočíslo

Literatura
  • Abbott, B. Presuppositions as Nonassertions. JP 32, 2000, 1419–1437.
  • Abusch, D. Lexical Alternatives as a Source of Pragmatic Presuppositions. In Jackson, B. (ed.), SALT 12, 2002, 1–19.
  • Abusch, D. Presupposition Triggering from Alternatives. Journal of Semantics 27, 2010, 37–80.
  • Beaver, D. When Variables Don’t Vary Enough. In Harvey, M. & L. Santelmann (eds.), SALT 4, 1994, 35–60.
  • Beaver, D. Presupposition and Assertion in Dynamic Semantics, 2001.
  • Beaver, D. I. & B. Geurts. Presupposition. In Zalta, E. N. (ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2013 (http://plato.stanford.edu/archives/).
  • Bolinger, D. Gradience in Entailment. Language Sciences 41, 1976, 1–13.
  • David, S. (ed.) Pragmatics, 1983.
  • Davidson, D. & G. Harman. (eds.) The Logic of Grammar, 1975.
  • Fillmore, Ch. J. Types of Lexical Information. In Kiefer, F. (ed.), Studies in Syntax and Semantics, 1969, 109–137.
  • Fillmore, Ch. J. Verbs of Judging: An Exercice in Semantic Description. In Fillmore, Ch. J. & D. T. Langendoen (eds.), Studies in Linguistic Semantics, 1971, 272–289.
  • Gajewski, J. R. Neg-Raising and Polarity. Linguistics and Philosophy 30, 2007, 289–328.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 41–58.
  • Hajičová, E. Aktuální členění větné a nejnovější vývoj transformační gramatiky. SaS 33, 1972, 229–239.
  • Hajičová, E. Presupposition and Allegation Revisited. JP 8, 1984, 155–167.
  • Hajičová, E. & P. Sgall. Topic and Focus in Transformational Grammar. Papers in Linguistics 8, 1975, 13–58.
  • Hajičová, E. & B. H. Partee ad. Topic-Focus Articulation, Tripartite Structures, and Semantic Content, 1998.
  • Heim, I. On the Projection Problem for Presuppositions. In David. S. (ed.), Pragmatics, 1983, 397–405.
  • Horn, L. Presupposition and Implicature. In Lappin, S. (ed.), The Handbook of the Contemporary Semantic Theory, 1996, 299–320.
  • Chemla, E. Presuppositions of Quantified Sentences: Experimental Data. NLS 17, 2009, 299–334.
  • Chomsky, N. Deep Structure, Surface Structure and Semantic Interpretation. In Chomsky, N. Studies on Semantics in Generative Grammar, 1972, 120–202.
  • Kadmon, N. Formal Pragmatics: Semantics, Pragmatics, Presupposition, and Focus, 2001.
  • Karttunen, L. Implicative Verbs. Lg 47, 1971, 340–358.
  • Karttunen, L. Presupposions of Compound Sentences. LI 4, 1973, 169–193.
  • Karttunen, L. & S. Peters. Requiem for Presupposition. In Whistler, K. ad. (eds.), Proceedings of the Third Annual Meeting of the Berkeley Linguistics Society, 1977, 360–371.
  • Karttunen, L. & S. Peters. Conventional Implicature. In Oh, Ch.-K. & D. A. Dinneen (eds.), Syntax and Semantics 11, Presupposition, 1979, 1–56.
  • Keenan, E. L. Two Kinds of Presuppositions in Natural Language. In Fillmore, Ch. J. & D. T. Langendoen (eds.), Studies in Linguistic Semantics, 1971, 45–52.
  • Kempson, R. Presuppositionen and the Delimitation of Semantics, 1975.
  • Kiparski, P. & C. Kiparski. Fact. In Bierwisch, M. & K. Heidolph (eds.), Progress in Linguistics, 1970, 143–173.
  • Kripke, S. Presupposition and Anaphora: Remarks on the Formulation of the Projection Problem. LI 40, 2009, 367–386.
  • Lewis, D. Scorekeeping in a Language Game. Journal of Philosophical Logic 8, 1979, 339–359.
  • Materna, P. A Semantical Analysis of Presupposition and Allegation. PSML 6, 1978, 263–267.
  • Oh, Ch.-K. & D. A. Dinneen. (eds.) Syntax and Semantics 11, Presupposition, 1979.
  • Partee, B. H. Allegation and Local Accomodation. In Partee, B. H. & P. Sgall (eds.), Discourse and Meaning, 1996, 65–86.
  • Partee, B. H. & P. Sgall. (eds.) Discourse and Meaning, 1996.
  • Peregrin, J. Topic and Focus in a Formal Framework. In Partee, B. H. & P. Sgall (eds.), Discourse and Meaning, 1996, 235–254.
  • Petöfi, J. S. & D. Franck. (eds.) Präsuppositionen in Philosophie und Linguistik, 1973.
  • Reis, M. Präsuppositionen und Syntax, 1977.
  • Romoli, J. A Scalar Implicature-Based Approach to Neg-Raising. Linguistics and Philosophy 36, 2013, 291–353.
  • Searle, J. R. Speech Acts, 1969.
  • Sgall, P. & E. Hajičová ad. The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects, 1986.
  • Schlenker, P. Be Articulate: A Pragmatic Theory of Presupposition Projection. ThL 34, 2008, 157–212.
  • Schlenker, P. Local Contexts. Semantics and Pragmatics 2, 2009, 1–78.
  • Simons, M. On the Conversational Basis of Some Presuppositions. In Hastings, R. & B. Jackson ad. (eds.), SALT 11, 2001, 431–448.
  • Sperber, D. & D. Wilson. Relevance, 1986.
  • Stalnaker, R. C. Pragmatic Presuppositions. In Munitz, M. & P. Unger (eds.), Semantics and Philosophy, 1974, 197–214.
  • Strawson, P. F. Introduction to Logical Theory, 1952.
  • Thomason, R. Accommodation, Meaning, and Implicature: Interdisciplinary Foundations for Pragmatics. In Cohen, P. & J. Morgan ad. (eds.), Intentions in Communication, 1990, 325–363.
  • van Fraassen, B. C. Presupposition, Implication, and Self-reference. Journal of Philosophy 65, 1968, 136–152.
  • von Fintel, K. What is Presupposition Accomodation, Again. Philosophical Perspectives 22, 2008, 137–170.
Citace
Eva Hajičová, Petr Karlík (1), Mojmír Dočekal (2) (2017): PRESUPOZICE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRESUPOZICE (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax sémantika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka