MODALITA

Základní

Termín užívaný různě (objevuje se i v explicitnější podobě jako modalita věty nebo větná modalita); pro první přiblížení se dá říct, že pro případy, když věta vedle vlastního obsahu (propozice) obsahuje informace týkající se „způsobu platnosti obsahu“; srov. klasickou formuli ✍Fillmora (1968), důležitou i proto, že se k ní přihlásila také česká lingvistika: „věta = propozice + modalita“. Představu o tom, co se za m. může pokládat, zprostředkovává tento příklad. Věta (1) vyjadřuje propozici „Petr spí ve stanu“, zatímco věty (1a) – (1g) vyjadřují tutéž propozici, ale i něco navíc, a to něco navíc může být: (1a) nutnost, (1b) možnost, (1c) zájem, (1d) míra vědění, (1e) informace o tom, jaký druh evidence existuje pro tvrzení obsahu, (1f) hodnocení, (1g) překvapení atd.; (1a) – (1g) se dají analyzovat jako věty vyjadřující m. (výčet není exhaustivní):

(1)

Petr spí ve stanu.

a.

Petr musí spát ve stanu.

b.

Petr může spát ve stanu.

c.

Petr chce spát ve stanu.

d.

Petr možná spí ve stanu.

e.

Petr prý spí ve stanu.

f.

Petr bohužel spí ve stanu.

g.

Petr že spí ve stanu?

Celou věc spíše komplikuje, než usnadňuje to, že moderní lingvistika zdědila tradici, která jazykové jevy asociované s m. už uměla reflektovat:

(i) Z tradiční jazykovědy zdědila termín a koncept s ním asociovaný ↗modus verbi (slovesný způsob) a aspoň některé lingvistické názory směřovaly a směřují k tomu, termíny m. a modus verbi usouvztažnit ve stylu „modus verbi je jeden z jazykových prostředků vyjádření modality“. Tak se termín m. v některých koncepcích obohacuje „o další způsoby platnosti obsahu“, reflektuje-li se význam imperativu, zvl. o vyjadřování „toho, co tím, co někdo říká a jak to říká, dělá“, a jako věty vyjadřující m. se pak nabízí analyzovat i věty s imperativem, tedy věty s funkcí rozkazovací (1h) a s funkcí přací (1ch), ale ve funkční lingvistice taky věty s funkcí tázací (1i) a s funkcí exklamativní („zvolací“) (1j), i když otázkový modus verbi v jazyce není. (V části evropské lingvistiky to bylo často doprovázeno zavedením pojmu ↗větný modus.) Druhý impuls přišel od popisu ↗kondicionálu jako modu „non realis“, a jako věty vyjadřující m. se pak nabízí analyzovat věty s kondicionálem, jednak např. souvětí podmínkové (1k) a věty hlavní na podmínkové souvětí převoditelné (1l), jednak věty se spojkou aby a kdyby (1m):

1.

h.

Petře, spi ve stanu.

ch.

Petře, kéž / ať se ti spí ve stanu klidně.

i.

Spí Petr ve stanu?

j.

Jé, Petr spí ve stanu!

k.

Kdyby nepršelo, Petr by (byl) spal ve stanu.

l.

Domníval jsem se, že by Petr spal ve stanu. (= ‘kdyby …’)

m.

Je představitelné, aby Petr spal ve stanu?

(ii) Z logiky zdědila moderní lingvistika koncept m., chápaný zprvu jako modalita pravdivosti výroků, tj. analýzu rozdílu mezi nutně pravdivými propozicemi a propozicemi, které mohou být pravdivé, n. nepravdivé; do domény m. se tak dostávají i věty (1n) a (1o):

(1)

n.

Čtverec musí mít čtyři stejně dlouhé strany.

Čtverec má čtyři stejně dlouhé strany.

o.

Ptáci nemohou být savci.

Ptáci nejsou savci.

Nejobecněji se dá – z jiného hlediska než ✍Fillmore (1968), ale ne s diametrálně odlišným výsledkem – říct, že m. a temporalita jsou jádrem „přemístění“ (Hockettův termín displacement, viz ✍von Fintel, 2006), které umožňuje přirozeným jazykem mluvit o událostech mimo aktuální „zde“ a „teď“. To, co je z (1a) – (1o) a dalších vět analyzováno jako m., je ovšem různými badateli chápáno a interpretováno různě, a pro značný počet přístupů a hledisek, často vzájemně protikladných, je nemožné to, co je to m., říct tak, aby se na vymezení shodlo alespoň významnější množství lingvistů. Velký rozdíl je mezi formální gramatikou a funkční gramatikou.

Stoupenci formální i funkční gramatiky inspirující se u modální logiky (s často v této souvislosti uváděným ✍von Wrightem, 1951) typicky své analýzy zakládají na analýze ↗modálních sloves, totiž na tom, že modální slovesa možnosti a nutnosti vstupují do vztahů logického vyplývání (⇒) a logické ekvivalence (≡), které jsou podobné jako univerzální a existenciální kvantifikátory. Neformálně (podle ✍Horna, 1972):

(a)

Petr musí být doma

Petr může být doma.

Každý student je doma

Některý student je doma.

(b)

Petr může být doma

Není pravda, že Petr musí být pravda, že Petr není doma.

Některý student je doma

Není pravda, že každý student není doma.

(c)

Petr musí být doma

Není pravda, že může být pravda, že Petr není doma.

Každý student je doma

Není pravda, že některý student není doma.

To ukazuje, že nutnostní modální výrazy jsou univerzální kvantifikátory a možnostní modální výrazy jsou existenční kvantifikátory, kvantifikující přes ↗možné světy. Pro lingvistiku je pak podstatné, že stejně jako množina studentů v NP každý student musí být omezena na salientní studenty (viz ↗salience), množina možných světů, přes něž kvantifikují modální výrazy, musí být omezena na konkrétní podmnožinu: jestliže modální výrazy kvantifikují přes světy kompatibilní s tím, co je známo, je modální výraz interpretován epistémicky (viz níže), a jestliže kvantifikuje přes světy kompatibilní s tím, co jsou zákony apod., je interpretován deonticky (viz níže); viz ✍Hacquard(ová) (2009). Největší naději na shodu mají proto formální gramatiky tehdy, když se m. charakterizuje jako kategorie jazykového významu, která se týká vyjadřování možnosti a nutnosti. I tak je ovšem „pole“, v němž je nutnost a možnost obsažena, velmi různě analyzováno, a podle toho se objevují i různé modality. U formálních sémantiků se nejčastěji setkáme s pojmy:

(a) alétická m., tj. modalita nutně pravdivých propozic a propozic, které mohou být pravdivé, n. nepravdivé (typické výrazy jsou (1n) a (1o), podle ✍von Fintela (2006) se ovšem v přirozených jaz. nedá najít);

(b) ↗epistémická m., tj. vyjádření nutnosti n. možnosti propozice ve vztahu k průkaznému materiálu n. znalosti:

(S ohledem na dostupné evidence,) Petr musí / může být už dědeček

Tedy věta (2) Petr musí být už dědeček je analyzovatelná jako vyjádření vědění na základě nepřímé evidence, tj. inference z evidence přímé, což jsou znalosti z množiny (a) např. {‘Petr má děti’, ‘Petrovy děti mají víc než 18 let’, ‘Petr koupil v hračkářství panenku’, ‘Petr si hraje na pískovišti s malou holčičkou’ …}, n. (b) např. {informace od někoho ‘Petrova vnučka si zlomila ruku’}. Inference probíhá na základě úsudku „evidentní následek > nutná / možná příčina“ v případě (a), n. znalosti vztahu „vnučka > dědeček“ v případě (b). Věta (2) je tedy v kontextu (b) tvrzení slabší než nemodalizovaná věta (2a) Petr už je dědeček, a nutnost n. možnost je dána množstvím a relevantností vědění přímého (proto rozdíl mezi Petr musí být už dědeček × Petr může být už dědečkem). Věta (2) v kontextu (b) je tvrzení stejně tak silné jako nemodalizovaná věta (2a), neboť nepřímé vědění garantuje jen nutnost (proto Petr musí / #může být už dědeček). To, že epistémická m. může generovat tvrzení slabší než nemodalizovaná věta, je vlastnost, kterou funkční lingvistika může interpretovat jako strategii, kterou má mluvčí k dispozici jako prostředek k dodržování maximy kvality ↗kooperačního principu. Viz ↗epistémická modalita. Na rozdíl od formálních analýz se v analýzách funkčních umísťuje stupeň vědění, resp. odhad toho, co se ví a jak jistě se to ví, na epistémické škále.

(c) deontická m., tj. vyjádření nutnosti, možnosti, přípustnosti n. závaznosti propozice ve vztahu k zákonům, morálním principům apod., tj. událost vyjadřovaná propozicí je „kontrolována okolnostmi z hlediska subjektu externími“ (✍Palmer, 2001):

(S ohledem na studijní předpisy,) Petr musí / může zkoušku opakovat

Srov. taky: Promiň, musím kýchnout; Večer se mohu dívat na televizi;

(d) bouletická m., tj. vyjádření nutnosti n. možnosti propozice ve vztahu k lidských tužbám a přáním:

(S ohledem na přání, aby Petr dokončil studia v létě,) Petr musí tu zkoušku udělat

(e) dynamická m., tj. vyjádření možnosti propozice ve vztahu k okolnostem charakterizujícím subjekt věty, tj. událost je „kontrolována dispozicemi z hlediska subjektu interními“ (✍Palmer, 2001; ✍Palmer, 2003). Standardní je dynamickou m. chápat jako m. schopnosti (ability modality):

(S ohledem na fyzické schopnosti leoparda dané stavbou jeho těla,) Leopard může běžet velmi rychle / musí na kořist útočit krátce

Někteří autoři, zvl. z okruhu funkční n. typologické jazykovědy, za dynamickou m. chápou i m. chtění (volitive modality); ✍Palmer (1986) pokládá výrazy volitivní modality za deontickou modalitu:

(S ohledem na Petrův zájem být doma před setměním,) Petr chce odejít

(f) teleologická m., tj. vyjádření možnosti n. nutnosti propozice ve vztahu k dosažení cíle n. preferencí:

(S ohledem na zabránění dehydratace organismu,) Petr se musí / potřebuje napít

Je velmi pravděpodobné, že mnozí formální lingvisté by se dále shodli na rozdělení (jádra) modálních významů (a) – (f) do dvou hypermodalit: m. epistémické a „zbytku“, ten se tradičně nazývá termínem root‑modality. Významy dynamické m. jsou v rámci tohoto přístupu jiného řádu, neboť jsou součástí (řečeno funkcionalisticky) propozice a mnozí autoři je za m. vůbec nepokládají. Podporu takové analýze poskytují data, která ukazují, že (i) významy, které jsou analyzovány jako dynamická m., vyjadřují vedle modálních sloves taky lexikální slovesa (Leopard může / dokáže / umí / zvládne běžet velmi rychle; Petr chce / hodlá / zamýšlí odejít), (ii) tyto výrazy nikdy neposkytují – na rozdíl od modálních sloves – epistémickou interpretaci.

Nadto se objevují, zvl. z okruhu jazykových typologů, návrhy pokládat za kategorii m. i významy, které nejsou asociovány s modálními významy možnosti a nutnosti; zvl. jde o:

(g) ↗evidenciálnost, tj. vyjádření, na čem se zakládá tvrzení propozice: Petr očividně omládl. Tradičně se evidenciálnost pokládá za kategorii epistémické modality. Hlavní rozdíl mezi evidenciálností a epistémickou modalitou spočívá v referenčním bodě neurčitosti výpovědi. ✍De Haan (1999) ale ukazuje, že evidenciální se od epistémického odlišuje nejen sémanticky, ale taky syntakticky, např. v oblasti negace.

(h) mirativita, tj. vyjádření překvapení z informace, resp. informace z neočekávaného zdroje: Kdo by to byl do Petra řekl!; viz např. ✍Hengeveld & Olbertz (2012). Srov. také polemiku ✍Hilla (2012) a postulování širší kategorie admirativity✍Friedmanna (2012).

Také funkcionalisté rozlišují různé kategorie m., které z různých hledisek reflektují to, že existují modální významy, které jsou (zjednodušeně řečeno) parafrázovatelné formulí (a) „existují pádné důvody, že/aby propozice, které jsou nezávislé na mluvčím“; a modální významy, které jsou parafrázovatelné formulí (b) „existují pádné důvody, že/aby propozice, které jsou závislé na mluvčím“. Jinak řečeno, spočívá-li zodpovědnost za modální hodnocení na mluvčím, je taky subjektivní, spočívá-li naopak na skupině, je objektivní. Rozlišují se pak dvě modality; tu, kterou uvádíme na první pozici, pro významy nějak související s (a), tu, kterou uvádíme na druhé pozici, pro významy nějak související s (b). Nejvíc se v popisech objevují tyto distinkce:

objektivní m. × subjektivní m. (✍Verstraete, 2001); interpretace subjektivity je však v různých přístupech a u různých autorů různá. Např. podle ✍Lyonse (1977) spočívá v kvalitě evidence, která vede k modálnímu úsudku. ✍Traugott(ová) (2010) chápe subjektivitu jako výraz vztahu k mluvčímu, resp. k postoji a víře mluvčího. Nadto se objevuje termín intersubjektivita, který se týká výpovědí, které nejsou výrazem jen zodpovědnosti mluvčího ani jen větší skupiny, tedy nejsou ani čistě subjektivní ani čistě objektivní, a u nichž je ve hře jako relevantní faktor adresát;

m. orientovaná na subjekt (subject‑oriented modality) × m. orientovaná na mluvčího (speaker‑oriented modality) (✍Bybee(ová) & Perkins ad., 1994);

m. orientovaná na agens (agent-oriented modality) × m. orientovaná na mluvčího) (✍Bybee(ová) & Fleischman(ová), 1995a). ✍Bybee(ová) & Perkins ad. (1994) ukazují, že formy, které v určitých jazycích slouží k vyjádření m. orientované na mluvčího n. m. epistémické, mohou být využity také k signalizaci podřazenosti věty. Termín „orientovaný na agens“ je ovšem zavádějící: sugeruje totiž, že modalita se objeví jen v případech, když má participant kontrolu nad dějem n. jeho dynamikou, což vždy tak není. Proto se objevuje také distinkce m. orientovaná na participant(y) (✍Hengeveld, 2004). V případě první m. vychází přání týkající se události od specifického participantu nebo na něm spočívá zodpovědnost apod. U ✍Van der Auwery & Plungiana (1998) lze nalézt jemnější rozlišování participant-external modalityparticipant-internal modality (vedle m. deontické a epistémické).

Jinou distinkci představuje propoziční m. × událostní m. // proposition-oriented m. × event-oriented m. (✍Palmer, 2001; ✍Hengeveld, 2004); první je soud mluvčího o propozici, druhá je postoj mluvčího k potenciální události, resp. u Hengevelda podává mluvčí odhad objektivity n. aktuálnosti události. Jeho event-oriented m. prezentuje událost jako všeobecně žádoucí, obligatorní, obecně závaznou, možnou apod., aniž by za tyto modální momenty bral odpovědnost mluvčí. Může být proto epistémická (což odpovídá objektivní m. ✍Lyonsově, 1977), n. deontická či volitivní.

Formální i funkční a typologické přístupy tedy rozlišují shodně dvě modality, resp. formální teorie spíše dvě hypermodality, přičemž z různých hledisek dospívají k jejich velmi podobné charakteristice: EPIST(epistemická m.) // m. orientovaná na mluvčího // propoziční m. × ROOT (modality) // m. orientovaná na subjekt // událostní m. Reprezentativní práce k tomu jsou např. ✍Van der Auwera & Plungian (1998), ✍Palmer (2001), ✍Hacquard(ová) (2006), ✍Portner (2009). Toto dělení má oporu v řadě sémantických a syntaktických vlastností, jimiž obě (hyper)modality diferují, např.:

(a) EPIST jsou vztaženy k momentu promluvy, ROOT jsou vztaženy k času poskytovanému hlavním časem věty: Petr musel být včera v hospodě = (a) EPIST ‘teď je nutné s ohledem na to, co je teď známo, že Petr byl včera v hospodě’ × ROOT ‘s ohledem na relevantní okolnosti bylo nutné, že Petr byl včera v hospodě‘;

(b) Ačkoli modální sloveso muset n. moci vyjadřuje jak EPIST, tak ROOT, setkají‑li se ve větě, první vždy vyjadřuje EPIST a druhé ROOT: Věta Petr musel muset být v hospodě by tedy mohla znamenat jen ‘Je epistemicky nutné, že Petr musel být v hospodě’ (= Asi Petr musel být v hospodě);

(c) EPIST může mít skopus omezený jen na konstituenty uvnitř verbální fráze, ROOT nemůže: Ve větě Petr musel vypít aspoň deset piv v kontextu reprezentovaném např. otázkou Kolik piv vypil Petr má EPIST skopus jen přes NP aspoň deset piv (= Petr vypil určitě aspoň deset piv);

(d) EPIST není přístupná v tázacích větách, v podmínkových větách, imperativních a optativních větách, ROOT ano: Věta Musel Petr být včera v hospodě? má dostupnou pouze interpretaci ‘ptám se, zda je deonticky nutné, že Petr byl včera v hospodě’;

(e) EPIST je podporována tím, že věta vyjadřuje stav (Petr musí být nemocný), ROOT naopak tím, že věta vyjadřuje děj (Petr musí jít večer do kina);

Existují taky data ukazující společné vlastnosti obou hypermodalit: distinkce m. orientovaná na mluvčího × m. orientovaná na subjekt (viz výše) se objevuje v EPIST i ROOT. Např. epistemická m. je orientována k salientnímu nositeli epistémického postoje, a tím je ve speciálním kontextu věty zapuštěné pod postojové sloveso NP (Každý kluki si myslí, že musíi být blbec = ‘každý kluki si myslí, že oni je asi blbec‘), všude jinde mluvčí: (Vzhledem k tomu, co vím,) Každý kluk musí být blbec. Deontická m. je ve speciálním kontextu orientována k mluvčímu (Petr musí vyhrát = ‘Já si přeju / přeju Petrovi, aby vyhrál’), jinde je orientována k participantu (Vzhledem k okolnostem x,) Petr musí vyhrát.

č. lingvistice pojem m. nebyl ovlivněn pracemi z okruhu modální logiky ani formální gramatiky, nýbrž byl využit v duchu č. verze funkční gramatiky ve fillmorovském smyslu (věta = propozice a modalita), přičemž se mohlo navázat na starší, ale vlivný článek ✍Dokulila (1954) a monografii ✍Ďuroviče (1956); Dokulil dospěl tehdy k podobnému dělení m. jako jazykověda zahraniční (v tomto případě ✍Vinogradov, 1950), když rozlišuje m. subjektivní („vztah mluvčího k obsahu výpovědi“) a m. objektivní („vztah obsahu výpovědi k objektivní realitě“); viz výše. Také v č. gramatologii byly tyto dvě m. – podobně jako v cizině – interpretovány z různých hledisek, které se autoři terminologicky snaží reflektovat v atributu u termínu modalita. V 70. letech se v souvislosti s obratem č. gramatologie ke „komunikačně-pragmatickým“ aspektům jazyka dokulilovské rozlišení využilo k návrhu subjektivní m. interpretovat jako (a) „komunikativně intenční postoj mluvčího“ (s hodnotami jako oznámení, otázka, rozkaz …), (b) „jistotně modalitní postoj mluvčího“ (s hodnotami vyjadřujícími stupně vědění) a objektivní m. jako (c) nutnost, možnost a záměr, (d) reálnost a nereálnost (Grepl v OSS IV/1, 1979). M. (a) se chápe jako větně/výpovědně konstitutivní. Od Benešové (viz ✍Panevová & Benešová ad., 1971) přišla z okruhu ↗FGP zavedením pojmu původce modality (pm) nová analytická kategorie, která umožňuje vysvětlit různé modální významy modálních sloves. pm může být vnější objektivní okolnost (oo), n. někdo, kdo je n. není původcem (pd): Mohu číst, protože je ještě světlo (pm = oo) × Mohu // Smím číst, protože mi to dovolili (pm ≠ pd) × Mohu // dovedu číst, protože k tomu mám předpoklady (pm = pd); tím se do č. modalitologie dostává rys, ve světě známý jako distinkce m. orientovaná na subjekt × m. orientovaná na mluvčího (viz výše). Srov. v té době i mimo č. prostředí vlivné sborníky OSS III (1973), OSS IV/1 (1979), OSS IV/2 (1980); tam i diskuse o tom, zda do m. patří hodnotící postoje, emocionální postoje a negace. Po více než dvaceti letech se k nim přihlásil ✍Hansen & Karlík (eds.) (2005).

V současné č. gramatologii vykrystalizovalo (mainstreamové) pojetí, spjaté s M. Greplem, které pojmem m. označuje dvě kategorie: (i) modalitu nutnosti a možnosti (a záměru), tj. aspekt (c) objektivní m. (viz ↗deontická modalita), a (ii) modalitu vědění, tj. aspekt (b) m. subjektivní (viz ↗epistémická modalita) (alternativní termíny viz příslušná hesla). Důvodem nemůže být společná funkce (i) a (ii), protože (i) je pohrobek objektivní modality, zatímco (ii) je pohrobek modality subjektivní, ale (pro funkční gramatiky překvapivě) společný výrazový prostředek, a to modální slovesa: Ten obraz musel namalovat Kodet = (i), tj. protože v určité situaci nemohl jinak než namalovat ten obraz, n. (ii), tj. myslím, že namaloval ten obraz, protože všechny mně známé okolnosti svědčí o tom, že ten obraz nemohl namalovat někdo jiný. (iii) ↗Evidenciálnost se v č. gramatologii jako kategorie m. ani něčeho jiného neobjevuje, jen jedna její hodnota, a to ↗cizí mínění. Jako rys m. se cizí mínění analyzuje za podpory toho, že stejně jako obě modality (i) a (ii) využívá jako jeden z prostředků modální slovesa: Ten obraz musel / mohl namalovat Kodet (= (i) n. (ii)); Ten obraz měl namalovat Kodet (= (i) n. (iii) ‘prý’). Jako pendant (ii), tj. m. epistémické, n. jí významově blízká kategorie, je cizí mínění chápáno z důvodu funkčního, neboť (ii) i (iii), ale nikoli (i) jsou v pragmatice analyzovatelné jako „pojistky proti porušování maximy kvality“ (viz ↗kooperační princip).

Pokud se termín m. využívá pro (i) – (iii), v č. (a v mnoha jiných jaz.) se z hlediska vyjadřování rozlišuje (i) implicitní m. (2a) a explicitní m.; ta se vyjadřuje sufixy (2b), modálními slovesy (3c), větnými adverbiáliemi (2d), frázemi s modálními predikativy (2e), syntaktickými konstrukcemi jako (2f), (2g), (2h). Nadto pro vyjádření m. často jazyky (i č.) využívají formy, které vyjadřují čas: např. futurum (2i) n. adv. spíš ve srovnávacích konstrukcích (2j). Přijetí konceptu ↗funkčněsémantických kategorií tedy umožnilo č. jazykovědě popsat všechny prostředky m. v pojetí, které tomuto termínu dala, nikoli jen n. především modální slovesa:

(2)

a.

Nikdo neuběhne stovku za osm vteřin (= ‘není schopen’)

b.

Ten dům je neopravitelný (viz ↗-teln-adjektivum)

c.

Babička musela brát prášky na spaní (viz ↗modální sloveso)

d.

Petr možná nepřijde (viz ↗větné adverbiále)

e.

Je možné, že Petr nepřijde (viz ↗modální predikativum)

f..

Je vidět Sněžku // Sněžka (viz ✍Karlík, 2010)

g.

Všem lidem jest umříti (archaismus)

h.

Není co pít (viz ↗modální existenciální věty)

i.

Petr bude ve škole (= ‘asi je’) (viz ↗futurum)

j.

To je spíš japonský mobil než jihokorejský

To je nejspíš japonský počítač

Napříč jazyky bylo pozorováno (např. ✍Bybee(ová) & Perkins ad., 1994), že modální slovesa mají většinou – v závislosti na kontextu, byť nevyjádřeném – interpretaci odpovídající různým modalitám, např.:

(3)

a.

(S ohledem na dostupné evidence mluvčího,) Petr musí být už dědeček [EPIST, MLUVČÍ]

b.

Petri si myslí, že musíi být blbec [EPIST, PARTICIPANT]

c.

(S ohledem na okolnosti x,) Petr musí vyhrát [ROOT, DEONT]

d.

Petr musí vyhrát = ‘Já si přeju / přeju Petrovi, aby vyhrál’ [ROOT, DEONT, MLUVČÍ]

e.

(S ohledem na zabránění dehydratace Petrova organismu,) Petr se musí napít [ROOT, DEONT, TELEOLOG]

Naproti tomu pokud jsou modální slovesa (a výrazy tak analyzovatelné) spojené jen s jednou modalitou, většinou ukazují unikátní morfosyntaktické vlastnosti. Typický příklad je angl. might (jen EPIST) n. č. možná (jen EPIST], lze (jen DEONT] a měl by (jen DEONT, MLUVČÍ).

Funkční lingvistika a jazyková typologie dále pozorují napříč jazyky, že v podstatě neexistuje jazykový prostředek, který je svým významem primárně modální; klasické jsou analýzy v rámci teorie ↗gramatikalizace, např. MÍT ‘habere’ > ‘mít povinnost’: č. Máme mamuta > Máme lovit mamuta; angl. We have a mammoth > We have to hunt a mammoth. Taky je prokázáno, že EPIST vznikají z ROOT.

Centrální otázkou syntaktické analýzy m. je vysvětlení toho, že modální slovesa mají většinou – v závislosti na kontextu, byť nevyjádřeném – interpretaci odpovídající různým modalitám (viz (3a)–(3f)) a že při interpretaci EPIST mají syntaktické a sémantické vlastnosti jiné než při interpretaci ROOT. Základní myšlenka je v současné teorii obsažena ve vlivné analýze ✍Cinque (1999), který navrhuje, že funkční hlavy jsou univerzálně organizovány v šabloně, v níž jsou EPIST výš než ROOT, srov. (4), obsahující jen relevantní projekce:

(4)

Modepist > Čas > Aspekt > Moddeont nutnost > Modschopnost / deont možnost > Modvolitional

Tato analýza přímo predikuje, že (a) věta Petr musel muset být v hospodě by mohla znamenat jen ‘Je epistemicky nutné, že Petr musel být v hospodě’ (= Asi Petr musel být v hospodě); viz výše; (b) kontrast Petr musel chtít odejít × *Petr chtěl muset odejít) aj., problémem je (nikoli ale z pohledu distinkce EPIST × ROOT), že věta Petr musel moci odejít s interpretací ROOT, ROOT je podivná.

Cinqueho šablona je kompatibilní s analýzami, v nichž jsou (jako lexikální zápisy) aspoň dvě modální slovesa, tj. např. musetepistmusetroot. Hierarchii projekcí Modepist a Modroot reflektuje taky klasická syntaktická analýza Modepist jako ↗sloves nadzvednutí a Modroot jako ↗sloves kontroly; viz ↗modální sloveso. Naproti tomu vlivná ✍Kratzer(ová) (1991) má ve slovníku jeden lexikální zápis muset a pro derivaci interpretací EPIST a ROOT navrhuje kontextově regulovaný mechanismus. V č. zkoumal hierarchii modálních projekcí na základě analýzy modálních sloves jako ↗semilexikálních kategorií ✍Kyncl (2008). Viz také ↗epistémická modalita, ↗voluntativní modalita, ↗evidenciálnost.

Rozšiřující
Literatura
  • Běličová, H. Modální báze jednoduché věty a souvětí, 1983.
  • Brennan, V. 1993. Root and Epistemic Modal Auxiliary Verbs. PhD. diss., Univ. of Massachusetts, 1993.
  • Buráňová, E. Vztah mezi pravděpodobnostní, dispoziční a záměrovou modalitou. SaS 40, 1979, 98–101.
  • Butler, J. A Minimalist Treatment of Modality. Lga 113, 2003, 967–996.
  • Bybee, J. L. & S. Fleischman. (eds.) Modality in Grammar and Discourse, 1995.
  • Bybee, J. L. & S. Fleischman. Modality in Grammar and Discourse: An Introductory Essay. In Bybee, J. L. & S. Fleischman (eds.), Modality in Grammar and Discourse, 1995a, 1–14.
  • Bybee, J. L. & R. D. Perkins ad. The Evolution of Grammar. Tense, Aspect, and Modality in the Languages of the World, 1994.
  • Cinque, G. Adverbs and Functional Heads: A Cross-linguistic Perspective, 1999.
  • de Haan, F. Evidentiality and Epistemic Modality: Setting Boundaries. Southwest Journal of Linguistic 18, 1999, 83–101.
  • de Haan, F. Typological Approaches to Modality. In Frawley, W. (ed.), The Expression of Modality, 2006, 27–69.
  • Dokulil, M. K modální výstavbě věty. In Studie a práce lingvistické 1, 1954, 255–262.
  • Ďurovič, L. Modálnosť. Lexikálno-syntaktické vyjadrovanie modálnych a hodnotiacich vzťahov v slovenčine a ruštine, 1956.
  • Fillmore, Ch. J. The Case for Case. In Bach, E. & R. T. Harms (eds.), Universals in Linguistic Theory, 1968, 1–89.
  • Frawley, W. (ed.) The Expression of Modality, 2006.
  • Friedman, V. A. Perhaps Mirativity is Phlogiston, but Admirativity is Perfect: On Balkan Evidential Strategies. Linguistic Typology 16, 2012, 505–527.
  • Gisborne, N. Dynamic Modality (http://www.skase.sk/). SKASE Journal of Theoretical Linguistics 4, 2007.
  • Grepl, M. K podstatě modálnosti. In OSS III, 1973, 23–38.
  • Hacquard, V. Aspects of Modality. PhD. diss., MIT, 2006.
  • Hacquard, V. Modality (http://ling.umd.edu/~hacquard/), 2009.
  • Hansen, B. & F. de Haan. (eds.) Modals in the Languages of Europe. A Reference Work, 2009.
  • Hansen, B. & P. Karlík. (eds.) Modality in Slavonic Languages. New Perspectives, 2005.
  • Hengeveld, K. Illocution, Mood and Modality. In Booij, G. & Ch. Lehmann ad. (eds.), Morphology: An International Handbook on Inflection and Word-Formation 2, 2004, 1190–1201.
  • Hengeveld, K. & H. Olbertz. Didn’t You Know? Mirativity does Exist! Linguistic Typology 16, 2012, 487–503.
  • Hill, N. W. “Mirativity” Does Not Exist: Hdug in “Lasa” Tibetan and Other Suspects. Linguistic Typology 16, 2012, 389–433.
  • Horn, L. On the Semanic Properties of the Logical Operators in English. PhD. diss., UCLA, 1972.
  • Jachnow, H. H. & N. B. Meckovskaja ad. (eds.) Modalität und Modus. Allgemeine Fragen und Realisierung im Slavischen, 1994.
  • Karlík, P. Two Tree Diagrams with Identical Semantic Interpretations: Is it the Result of an Undecided Competition of Different Syntactic Principles? In Karlík, P. (ed.), Development of Language through the Lens of Formal Linguistics, 2010, 105–116.
  • Kątny, A. & A. Socka. (eds.) Modalität / Temporalität in kontrastiver und typologischer Sicht, 2011.
  • Kratzer, A. The Notional Category of Modality. In Eikmeyer, H. J. & H. Rieser (eds.), Words, Worlds and Contexts. New Approaches in Word Semantics, 1981, 38–74.
  • Kratzer, A. Modality/Conditionals. In von Stechow, A. & D. Wunderlich (eds.), Semantik: ein internationales Handbuch der zeitgenössischen Forschung, 1991, 639–656.
  • Kratzer, A. Modals and Conditionals, 2012.
  • Kyncl, J. Semi-Lexical Head in Czech Modal Structures. PhD. diss., Univ. of Wolverhampton, 2008.
  • Lyons, J. Semantics 1, 2, 1977.
  • Mortelmans, T. Modality in Cognitive Linguistics, 2012.
  • Narrog, H. On Defining Modality Again. Language Sciences 27, 2005, 165–192.
  • Nordström, J. Modality and Subordinators, 2010.
  • Nuyts, J. & J. van der Auwera. (eds.) The Oxford Handbook of Mood and Modality (v tisku).
  • Palmer, F. R. Mood and Modality, 1986.
  • Palmer, F. R. Mood and Modality, 2001.
  • Palmer, F. R. Modality in English. In Facchinetti, R. & M. Krug ad. (eds.), Modality in Contemporary English, 2003, 1–17.
  • Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
  • OSS III, 1973.
  • OSS IV/1, 1979.
  • OSS IV/2, 1980.
  • Papafragou, A. Modality: Issues in the Semantics-Pragmatics Interface, 2000.
  • Portner, P. Modality, 2009.
  • Rubinstein, A. Roots of Modality. PhD. diss., Univ. of Massachusetts, Amherst, 2012.
  • Svoboda, K. K podstatě věty, zejména z hlediska modálnosti. SaS 27, 1966, 97–103.
  • Svoboda, K. O gramatické modálnosti se zřetelem k souvětí. In OSS III, 1973, 233–241.
  • Traugott, E. (Inter)subjectivity and (Inter)subjectification: A Reassessment. In Davidse, K & L. Vandelanotte ad. (eds.), Subjectification, Intersubjectification and Grammaticalization, 2010, 29–71.
  • Van der Auwera, J. & V. A. Plungian. Modality’s Semantic Map. Linguistic Typology 2, 1998, 79–124.
  • Verstraete, J. Ch. Subjective and Objective Modality: Interpersonal and Ideational Functions in the English Modal Auxiliary System. JP 33, 2001, 1505–1528.
  • Vinogradov, V. V. O kategorii modaľnosti i modálních slovach v russkom jazyke. Trudy Instituta russkogo jazyka, tom 2, 1950, 38–79.
  • von Fintel, K. Modality and Language. In Borchert, D. (ed.), Encyclopedia od Philosophy, 2006, 20–27.
  • von Wright, G. H. An Essay in Modal Logic, 1951.
Citace
Izabela Blaszczyk, Petr Karlík (2017): MODALITA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MODALITA (poslední stažení: 19. 11. 2017)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka