ALTERNACE KVANTITY

Základní

Střídání krátkých (V) a dlouhých vokálů (VV) v ↗alomorfech jednoho morfému. A.k. se liší např. alomorfy prefixu vy‑; srov. minimální pár vý‑stup (jméno), kde je prefix dlouhý, a vy‑stup (imperativ), kde je týž prefix krátký. A.k. jsou jedním ze tří hlavních typů morfonologických alternací v současné č. (vedle ↗alternací vokálů s nuloupalatalizačních alternací; viz v diachronii ↗palatalizace). A.k. lze klasifikovat jak z hlediska fonologického, tak z hlediska morfosyntaktického.

Rozšiřující

1. Z fonologického hlediska jsou a.k. dvojího typu. První typ reprezentují ryze kvantitativní alternace, kde týž segment je jednou krátký a podruhé dlouhý: a ~ á (na‑pojit ~ ná‑poj), u ~ ú (u‑hynout ~ ú‑hyn), i/y ~ í/ý (při‑dělit ~ pří‑děl; vy‑konat ~ vý‑kon), o ~ ó (telefon ~ telefón‑ek), e ~ é (osten ~ ostén‑ek). Druhý typ a.k. představují kvantitativně‑kvalitativní alternace, kdy se obě alternanty liší nejen co do kvantity, ale i co do kvality; tyto alternace jsou pak dvojího druhu podle toho, jestli je dlouhou alternantou monoftong n. diftong. Diftong ou je dlouhou alternantou k zadním vokálům: u ~ ou (zub ~ zoub‑ek), o ~ ou (čern‑och ~ čern‑ouš‑ek). K monoftongickým a.k. patří především o ~ á (za‑klon‑it ~ za‑klán‑ět), o ~ ů (cop ~ cůp‑ek), e ~ í/ý (nehet ~ nehýt‑ek); pro kompletní seznam viz např.  1 (1986:186). Obecně platí, že fonologicky nejméně stabilní je zadní střední vokál o, který alternuje současně se čtyřmi různými dlouhými vokály (o ~ ů/ou/á/ó).

Z fonologického hlediska lze a.k. interpretovat jako výsledek dvou protichůdných fonologických procesů: krácení (základní alternanta je dlouhá, odvozená krátká), n. naopak dloužení (základní alternanta je krátká, odvozená dlouhá). Interpretace určité a.k. jako dloužící n. krátící vždy závisí na analýze distribuce dlouhých a krátkých alternant uvnitř jednotlivých paradigmat. V č. např. existuje uzavřená skupina nominálních kořenů, jejichž alomorfy se liší a.k. a u nichž je distribuce dlouhé alternanty vázána na jeden jediný kontext: VV se objevuje jen v kontextu nulové koncovky nom.sg. (popř. akuz.sg.), všude jinde je V. Seznam těchto kořenů je uveden v tabulce (1). (Stejnou distribuci alternant jako tyto kořeny mají i posesiva můjmoj‑e), tvůjtvoj‑e), svůjsvoj‑e) a ‑ův (× ‑ov‑a), srov. bratr‑ův ~ bratr‑ov‑a.)

(1)

VV / [nom.sg.]

V / všude jinde

o ~ ů

bůh; dům; důl

boh‑a, bož‑ský; dom‑u, dom‑ácí; dol‑u, dol‑ní

dvůr; hnůj; kůň

dvor‑u, dvor‑ní; hnoj‑e, hnoj‑ník; kon‑ě, koň‑ský

lůj; stůl; sůl

loj‑e, loj‑ový; stol‑u, stol‑ní; sol‑i, sol‑ný

vůl; vůz

vol‑a, vol‑ský; voz‑u, voz‑ka

a ~ á

mráz; práh; kámen

mraz‑u, mraz‑ík; prah‑u, prah‑ový; kamen‑e, kamen‑ný

hrách

hrach‑u, hrach‑ový

e ~ í

sníh; líh; vítr

sněh‑u, sněž‑ný; lih‑u, lih‑ový; větr‑u, větr‑ný

i ~ í

chléb; déšť

chleb‑a, chleb‑ník; dešt‑ě, dešt‑ný

Jestliže je distribuce dlouhé alternanty vázána jen na jeden, přesně definovaný kontext, pak je logické považovat dlouhou alternantu za odvozenou a krátkou za základní.

A.k. jsou různě produktivní, jejich produktivitu ale nelze odvodit z kvality alternujících segmentů. To, že se produktivita a.k. liší paradigma od paradigmatu a je principiálně nezávislá na jejich fonologických vlastnostech, lze ilustrovat na příkladu alternace u ~ ou. Ta se objevuje mj. v kontextu maskulinních deminutiv derivovaných sufixem ‑(e)k (holubholoub‑ek) a v kontextu n‑kmenových infinitivů (bohat‑nu‑l ~ bohat‑nou‑t); existující analýzy (✍Ziková, 2015; ✍Caha & Scheer, 2008) ukazují, že v obou těchto kontextech je diftong ou alternanta odvozená, je výsledkem dloužení. Vše přitom ukazuje na to, že dloužení u > ou před deminutivním sufixem ‑(e)k není synchronně produktivní: 1. existují zdloužené a nezdloužené dublety jako chlum‑ek / chloum‑ek, 2. existují deminutiva s nezdlouženým vokálem jako člun‑ek n. zvuč‑ek, 3. přejaté kořeny, jejichž posledním vokálem je u, se nedlouží; srov. např. tajfun‑ek, kečup‑ek n. lemur‑ek. Dloužení u > ou v tematickém sufixu v kontextu infinitivu je naopak synchronně zcela produktivní: 1. neexistují žádné dubletní infinitivy typu ‑nu‑t / ‑nou‑t, 2. neexistují infinitivy s krátkým sufixem typu *‑nu‑t, 3. ke dloužení dochází i u neologismů; srov. např. klik‑nu‑l ~ klik‑nou‑t, mail‑nu‑l ~ mail‑nou‑t n. skyp‑nu‑l ~ skyp‑nou‑t.

S produktivitou a.k. (a morfonologických alternací obecně) souvisí i otázka jejich reprezentace; k tomu viz též ↗alomorfie. Jde o to, které a.k. lze analyzovat jako výsledek synchronní gramatické aktivity, tj. jako výsledek dloužícího/krátícího procesu, který je v určitém kontextu aplikován na danou lexikální formu, a které, jsouce reliktem diachronních procesů, budou reprezentovány v lexikonu jako samostatné ↗alomorfy; k a.k.č. z diachronního pohledu viz ✍Sukač (2013).

Samotný způsob reprezentace dloužení/krácení, tedy fonologických procesů, které derivují a.k., pak závisí na tom, jakým způsobem je v dané fonologické teorii reprezentována vokalická kvantita jako taková. V  modelech, kde je kvantita vlastností segmentu, budou dloužící/krátící a.k. reprezentovány na segmentální úrovni. V modelech, které pracují se segmenty jako nejmenšími jednotkami struktury, bude podstatou dloužících/krátících a.k. náhrada jednoho segmentu druhým; např. dloužící alternace a ~ á je tedy výsledkem nahrazení segmentu /a/ segmentem /aː/. V modelech, kde nejmenšími atomy segmentální roviny jsou jednotlivé rysy, bude dloužení/krácení spočívat v manipulaci s rysem [dlouhý]; např. v lineárním generativním modelu ↗SPE bude dloužící alternace a ~ á výsledkem změny hodnoty rysu [–dlouhý] na [+dlouhý]. V ↗autosegmentálních modelech, kde kvantita není vlastnost segmentu jako takového, ale vlastnost struktury, v níž se nachází, je podstatou dloužení/krácení vytvoření, n. naopak přerušení asociační linky mezi segmentem a bodem prozodické roviny, který definuje jeho trvání:

2. Z morfosyntaktického hlediska lze a.k. klasifikovat jednak podle typů morfémů, v nichž se objevují, jednak podle jejich distribuce v různých morfosyntaktických kontextech. Obecně lze říci, že a.k. se liší alomorfy všech typů morfémů, tj. kořenů i afixů. Tabulka (2) zahrnuje alternace, které se objevují současně u kořenů, sufixů i prefixů; dvě z nich jsou ryze kvantitativní (a ~ á, i/y ~ í/ý), třetí je kvantitativně‑kvalitativní (o ~ ů).

(2)

kořen

sufix

prefix

a ~ á

krad‑l – krás‑t

zn‑a‑l – zn‑á‑t

na‑pln‑i‑t – ná‑plň

dar – dár‑ek

obč‑an – obč‑án‑ek

za‑bal‑i‑t – zá‑bal

i/y ~ í/ý

kry‑l – krý‑t

sn‑i‑l – sn‑í‑t

při‑děl‑i‑t – pří‑děl

klid – klíd‑ek

čum‑i‑l – čum‑í‑l‑ek

vy‑kon‑a‑t – vý‑kon

o ~ ů

rost‑l – růs‑t

hloup‑ost – hloup‑ůst‑k‑a

pro‑střel‑i‑t – prů‑střel

cop – cůp‑ek

profes‑or – profes‑ůr‑ek

do‑raz‑i‑t – dů‑raz

V tabulce (3) je seznam a.k., jejichž distribuce je vázána pouze na kořeny a sufixy; jedna z nich je ryze kvantitativní (e ~ é), dvě jsou kvantitativně‑kvalitativní (e ~ í/ý, u ~ ou).

(3)

kořen

sufix

e ~ é

nes‑l – nés‑t

diva‑del‑ní – diva‑dél‑ko

plamen – plamén‑ek

e ~ í/ý

kle‑l – klí‑t

ml‑e‑l – ml‑í‑t

nehet – nehýt‑ek

uči‑tel – uči‑týl‑ek

u ~ ou

plu‑l – plou‑t

ln‑u‑l – ln‑ou‑t

kluk – klouč‑ek

li‑nu‑l – li‑nou‑t

Do skupiny kořenovo‑sufixálních a.k. patří ještě o ~ ou, která je vázána pouze na jeden verbální kořen (boř‑it ~ bour‑at) a jeden ne příliš frekventovaný sufix (čern‑och ~ čern‑ouš‑ek). Pouze jedna a.k., u ~ ú/ů, je pak zároveň prefixální (u‑hynout ~ ú‑hyn) i kořenová (ale objevuje se jen u tří kořenů: pul! ~ půl‑it, už! ~ úž‑it, truň! ~ trůn‑it).

Vedle a.k., které jsou současně vázány na více různých typů morfémů, existují i ryze kořenové a.k. K nim patří o ~ ó, kdy se kořenové o dlouží na ó v expresivních kontextech, konkrétně u ↗deminutiv (telefon ~ telefón‑ek) n. u ↗hypokoristik (Božen‑a ~ Bóž‑a, Monik‑a ~ Móň‑a, Jonáš ~ Jóň‑a). Pouze kořenová je i alternace o ~ á. Ta se objevuje u uzavřené skupiny verbálních kořenů, přičemž distribuce alternant je typicky závislá na vidu: dlouhá alternanta se objevuje v kontextu sekundárního imperfektiva; srov. kontrast mezi imperfektivem a perfektivem na jedné straně a sekundárním imperfektivem na straně druhé u trojic jako clon‑i‑t / za‑clon‑i‑t ~ za‑clán‑ě‑t, klon‑i‑t / vy‑klon‑i‑t ~ vy‑klán‑ě‑t, poj‑i‑t / s‑poj‑i‑t ~ s‑páj‑e‑t. Kořenové alternace typu o ~ á se někdy označují jako ablautové; viz ↗ablaut.

Ačkoli jsou a.k. pro č. typické, systematický popis morfosyntaktických kontextů, k nimž k a.k. dochází, dosud neexistuje; detailněji byla doposud analyzována distribuce kvantity jen u několika vybraných kategorií. ✍Caha & Scheer (2008) analyzují dloužení kořenových n. tematických vokálů u infinitivů, a to v kontrastu k ‑l‑ovému participiu, kde jsou tytéž vokály krátké: ct‑í‑t ~ ct‑i‑l, blí‑Ø‑t ~ bli‑Ø‑l; k tomu viz ↗infinitiv. ✍Scheer (2003), ✍Scheer (2004) podává analýzu distribuce kvantity u iterativ, kde je kořenový vokál dlouhý v kontextu monovokalického tematického sufixu a krátký v kontextu sufixu ‑ova‑, který obsahuje vokály dva: ‑klán‑ě‑t ~ ‑kloň‑ova‑t, lám‑a‑t ~ ‑lam‑ova‑t; k tomu viz ↗iterativum. ✍Scheer (2001)✍Ziková (2012) analyzují a.k. v prefixech, kde je krátká alternanta jen tehdy, když je kořen ve verbálním kontextu, tedy v kontextu tematického sufixu (th): u‑čin‑ith‑t, u‑čin‑ěth‑ní, u‑čin‑ěth‑ný ~ ú‑čin‑ek, ú‑čin‑k‑ova‑t, ú‑čin‑ný; k tomu viz ↗prefix. ✍Ziková (2015) analyzuje distribuci kvantity u ↗deminutiv, kde se poslední vokál základu dlouží jen v kontextu sufixu ‑(e)k: chlap ~ chláp‑ek vs. chlap‑ík. Distribuci kvantity u ↗hypokoristik analyzuje ✍Bethin(ová) (2002); všímá si toho, že při derivaci hypokoristik typicky dochází ke krácení základu na jednu slabiku, které je doprovázeno dloužením v závislosti na fonotaktice finálních konsonantů a kvantitě sufixu, jímž je hypokoristikon derivováno: Jaroslav > Jár‑a ~ Jard‑a, Jar‑ouš; k tomu viz ↗truncation. Všechny tyto analýzy pracují s autosegmentální reprezentací kvantity, kdy dlouhé vokály mají komplexnější prozodickou strukturu než jejich krátké protějšky. Dloužení/krácení vokálů je pak interpretováno jako snaha po naplnění prozodického templátu, který je s danými morfosyntaktickými kontexty asociován; viz ↗templát.

Literatura
  • Bethin, C. Metrical Quantity in Czech: Evidence From Hypocoristics. In FASL 11, 2002, 63–82.
  • Caha, P. & T. Scheer. The Syntax and Phonology of Czech Templatic Morphology. In FASL 16, 2008, 68–83.
  • 1, 1986.
  • Scheer, T. The Rhytmic Law in Czech: Vowel‑Final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics, 2001, 37–48.
  • Scheer, T. The Key to Czech Vowel Length: Templates. In Kosta, P. & L. Schürcks (eds.), Investigations into Formal Slavic Linguistics, 2003, 97–118.
  • Scheer, T. O samohláskové délce při derivaci v češtině. In Č-US 5, 2004, 224–239.
  • Sukač, R. Fish and Its Fisherman. Paradigmatic and Derivative Length in Czech. ZfSl 58, 2013, 72–101.
  • Ziková, M. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar, 2012, 325–338.
  • Ziková, M. Morfonologické alternace v současné češtině. In Uličný, O. a kol., Preliminária k moderní mluvnici češtiny, 2015, 197–222.
Citace
Markéta Ziková (2017): ALTERNACE KVANTITY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ALTERNACE KVANTITY (poslední přístup: 6. 12. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka