DEMINUTIVUM

Základní

Jsou to názvy zdrobnělé // jména zdrobnělá, periferně se deminutiva tvoří také u jiných slovních druhů. Podle ↗OTS vznikají ↗modifikací významu substantiv příznakem menšího rozměru – deminucí: dům > domek > domeček, u adjektiv jeho intenzifikací: starý > stařičký, podobně i u příslovcí: málo > maličko; deminutivní význam lze identifikovat i v rámci ↗způsobu slovesného děje (aktionsartu) u sloves typu usmát se > pousmát se. Zatímco deminutivní slovesa se tvoří prefixy a deminutivní adjektiva vedle sufixů (malý > maličký) i cirkumfixy (žlutý > nažloutlý), tvoří se deminutivní substantiva sufixy, a to převážně od konkrét většiny skloňovacích typů. D. od látkových jmen a abstrakt jsou spojena s významovým posunem ke kladnému hodnocení označovaného (pivečko, vínečko, kafíčko ...; štěstíčko, prácička ...). Kladné n. záporné hodnocení označovaného závisí ovšem na významu základového slova (maminka × doktůrek), resp. postoji mluvčího: např. označení štěstíčko lze ve výpovědi ve specifickém kontextu též s podporou mimiky, gest, barvy hlasu, intonace či důrazu chápat také jako ↗ironii. Z významového příznaku deminutivního se odvozují také pragmatické významy, tj. tzv. minimalizace disentu mezi účastníky interakce v asertivních ↗replikách či tzv. minimalizace nároku na adresáta v direktivních typech ↗mluvních aktů (viz ↗klasifikace komunikačních funkcí), která se uplatňuje při ↗zdvořilosti. Sufixy zachovávají až na výjimky rod základového subst.; pro tuto zvláštnost se ve formální lingvistice spolu s jinými formanty vidí na pomezí derivace a flexe (✍Nekula, 2013). U řady d. vznikly významy sekundární, lexikalizované, často specifikační: (vodovodní) kohoutek. Sufixy jsou (i) jednak primární, jednoduché: ‑ek(‑Ø) (dárek), ‑ík(‑Ø) (košík), ‑k(‑a) (zídka), ‑k(‑o) (hovádko), ‑átk(‑o) (housátko); (ii) jednak sekundární, složené: ‑eček(‑Ø) (domeček), ‑ečk(‑a) (čárečka), ‑ečk(‑o)/‑éčk(‑o) (vínečko, zrnéčko), ‑íček(‑Ø) (keříček), ‑ičk(‑a) (rybička), ‑íčk(‑o)/‑ičk(‑o) (čelíčko, očičko). Značně produktivní jsou alternace vokálů v základu (kořeni) i v sufixu (časté je dloužení, alternace u - ou, e - í, úžení é - í/ý) v případě derivací sufixy ‑ek(‑Ø), ‑k(‑a), ‑k(‑o): dárek, občánek, stránka, ostének, andílek, říčka, nehýtek, učitýlek, postýlka, mníšek, korýtko, telefónek, cůpek, hospůdka, dloužek, obroučka. Pokud má ovšem základové slovo dlouhý vokál / diftong v kořeni a pokud tento vokál ve flexi alternuje, pak se v derivaci sufixy ‑ek(‑Ø), ‑k(‑a), ‑k(o), ‑ík(‑Ø) i dalšími uplatňuje jak základ s alternací, tak bez ní (kráva/krav – kravka, kravička, jádro/jader – jadérko/jadýrko, mráz/mrazu – mrazík, ale proprium Mrázek, vítr/větru – větřík/větérek/větýrek, sníh/sněhu – sněženka, ale snížek, déšť/deště – deštík, dům/domu – domek, nůž/nože – nožík, ale nůžky, stůl/stolu – stolek, stolík, důl/doludolík, ale důlek, kůl/kůlukolukolík, kolek, kůlek, kůže/kůžekože – kožka, ale kůžička); viz ↗alternace kvantity. Deminutivní význam se pomocí složených sufixů zesiluje: kvítek > kvíteček. Další sekundární sufixy ‑áček(‑Ø) (synáček), ‑ínek(‑Ø) (strýčínek), ‑ink(‑a) (tetinka), ‑ínk(‑o)/‑ink(‑o) (srdínko, očinko), ‑enk(‑a) (košilenka), ‑ánek(‑Ø) (nosánek), ‑oušek(‑Ø) (dědoušek), ‑ušk(‑a) (dceruška) dodávají základovým slovům silně emocionální zabarvení. Z pohledu teorie přirozeného původu jazykových kategorií a forem (Natürlichkeitstheorie) lze za d. považovat i výrazy ↗dětské řeči (viz také baby talk), premorfologicky derivované prostřednictvím formantu ‑i: ham – hami, pac – paci aj. Substantiva s formantem ‑i se běžně objevují nejen v pokročilé dětské řeči, ale v oslovení v rámci rodiny (mami, tati, babi, dědy, teti ...) či v důvěrném oslovení či přezdívkách mezi partnery nebo přáteli (Marci, Petři, Neki ...), resp. přeneseně v sestři. Zde se ukazuje blízkost d.↗hypokoristikům, z nichž n. v kombinaci s nimiž se deminutivní sufixy v evropských jaz. vyvinuly (srov. např. něm. hyp. ‑la/‑lo + dem. ‑în > ‑lîn > ‑lein (Tischlein) n. hyp. ‑ka/‑ko + dem. ‑în > ‑kîn > ... > ‑chen (Liebchen)); viz ✍Henzen (1965:141).

Deminutivní sufixy se pro své významy uplatňují také při odvozování ↗hypokoristik (Pepík, Alenka, Anička, Pepánek, Jožínek, Jaroušek, Evinka, Jaruška atd.), u ↗názvů jednotlivin (hrášek) a ↗toponym (Brodek, Lhotka, Ryneček atd.).

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013, 154–160.
  • Cuřín, F. Lísek a lesík a zdrobněliny tohoto typu. 49, 1966, 129.
  • ČŘJ, 1996, 97–100.
  • Dressler, W. U. (ed.) Studies in Pre- and Protomorphology, 1997.
  • Dressler, W. U. & L. Merlini Barbaresi. Morphopragmatics. Deminutives and Intensifiers in Italian, German, and Other Languages, 1994.
  • Fenclová, M. Vzaimootnošenije konteksta i funkcij deminutivnoj suffiksacii russkoj razgovornoj reči v sopostavleniji s češskoj. ČSR 30, 1985, 109–115.
  • Henzen, W. Deutsche Wortbildung, 1965.
  • Hladká, Z. Corpora of Private Correspondence as a Source of Material Focused on a Research of Diminutives. In Gajdošová, K. & A. Žáková (eds.), Natural Language Processing, Corpus Linguistics, E-learning: SLOVKO 2013, 2013, 81–91.
  • Klímová, J. Computational Processing of Czech Derived Words. In Braasch, A. & C. Povlsen (eds.), EURALEX 2002. Proceedings of the Tenth EURALEX International Congress, 2002, 137–144.
  • Křístek, M. Deminutiva z hlediska současných českých prací o stylistice. In Karlík, P. & J. Pleskalová (eds.), Život s morfémy. Sborník studií na počest Zdenky Rusínové, 2004, 123–128.
  • 1, 1986, 300–303.
  • MoSČ 1, 2010, 84–85, 106–107.
  • Nekula, M. Deminutiva a zdvořilost. In Č-US 5, 2004, 110–119.
  • Nekula, M. Diminution im Deutschen und Tschechischen aus typologischer Sicht. In Nekula, M. & K. Šichová ad. (eds.), Bilingualer Sprachvergleich und Typologie: Deutsch – Tschechisch, 2013, 47–70.
  • Neščimenko, G. P. Očerk deminutivnoj derivacionnoj sistemy v istorii češskogo literaturnogo jazyka, 1980.
  • Oberpfalcer, F. Zdrobnělá slova. 11, 1927, 97–105, 125–128.
  • Osolsobě, K. & J. Machalová. Hypokoristika z rodných jmen v Korpusu soukromé korespondence. In Hladká, Z. a kol. (eds.), Soukromá korespondence jako lingvistický pramen, 2013, 33–59.
  • PMČ, 1995, 125–128.
  • Rusínová, Z. Deminutivní modifikace z hlediska pragmalingvistického. In Karlík, P. & J. Pleskalová ad. (eds.), Pocta Dušanu Šlosarovi, 1995, 187–193.
  • Rusínová, Z. Deminutivní modifikace z hlediska pragmalingvistického. Intenzifikace. SPFFBU A 44, 1996, 91–95.
  • Rusínová, Z. Die Deminutiva und ihre pragmatischen depretiativen Bedeutungen. In Hansack, E. & W. Koschmal ad. (eds.), Festschrift für Klaus Trost zum 65. Geburtstag, 1999, 251–258.
  • Rusínová, Z. Deminutiva jako jazykové univerzálie. SPFFBU A 49, 2001, 137–145.
  • Śiatkowska, E. Deminutywa rzeczowników we wspólczesnych literackich językach zachodnioslowiańskich. Studia z filologii polskiej i slowiańskiej 6, 1967, 157–170.
  • Šmilauer, V. Česká deminutivní místní jména z apelativních základů. SlavPrag 10, 1968, 285–296.
  • Šmilauer, V. Novočeské tvoření slov, 1971, 82–90.
  • Štícha, F. Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem. 61, 1978, 113–127.
  • TSČ 2, 1967, 494‑530.
  • Ziková, M. Ke vzniku fázových sufixů v češtině aneb Jak se domček změnil v domeček. SaS 70, 2009, 263–275.
  • Ziková, M. Morfologické alternace v současné češtině. In Uličný, O. a kol., Preliminária k moderní mluvnici češtiny, 2015, 197–222.
Citace
Zdenka Rusínová, Marek Nekula (2017): DEMINUTIVUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DEMINUTIVUM (poslední přístup: 21. 9. 2019)

Další pojmy:

gramatika slovotvorba

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka