Zvláštní případ paradigmatické alternace (morfonémové) známý z indoevropských jaz.; starý č. termín je střída. Postihuje vokalickou složku daných morfů jednoho morfému, která podléhá kvantitativní či kvalitativní alternaci, případně redukci. Jednotlivé alomorfy ablautujícího morfému označujeme jako ablautové stupně. Ablautové alternace jsou typickým jevem zejména starých indoevropských jaz. (viz ↗indoevropské jazyky), v různé míře se v jednotlivých jaz. dochovaly i do pozdější doby.

Ablautové stupně se popisují s využitím tří rysů: 1. rysu kvantity (plné a dloužené stupně); 2. rysu kvality (e‑ové a o‑ové stupně); 3. rysu redukovanosti (redukované a neredukované stupně). Vlastnosti různých typů jsou vzájemně slučitelné, uvnitř daného rysu vzájemně se vylučující, neboť kontrastivní. V ie.jaz. se setkáváme nejčastěji s těmito ablautovými stupni: plný e‑stupeň, plný o‑stupeň, dloužený e‑stupeň, dloužený o‑stupeň, redukovaný stupeň (zejména v baltoslovanských jaz. vlastně stupně dva: e‑ový a o‑ový). Zvláštností bsl.jaz. jsou další dva stupně: dloužený redukovaný e‑stupeň a dloužený redukovaný o‑stupeň. Zjevnost a. může být často narušena různými pozdějšími hláskovými procesy (např. vznik pobočných vokálů, vokalizace sonant, vznik či zánik diftongů, splynutí původně rozdílných vokálů do jednoho aj.).

Ablautový systém indoevropštiny může být popsán tak, že jednotlivé stupně můžeme vyjádřit jako hrany jednotkové krychle, generované třemi rysy uvedenými výše, přičemž jako bezpříznakový se konvenčně chápe nedloužený a neredukovaný e‑stupeň (tj. plný e‑stupeň, eS), jako zatížené jedním příznakem pak redukovaný e‑stupeň (^eS), plný o‑stupeň (oS) a dloužený e‑stupeň (ēS), tyto stupně jsou chápány jako základní. Kombinací rysů pak mohou vzniknout a funkčně být využity i sekundární stupně (odlišeny závorkami), přičemž rozdíly mezi redukovanými stupni bývají většinou suspendovány, naopak rozvoj redukovaných a redukovaných dloužených stupňů je typický pro vývoj bsl.jaz.:

V následující tabulce uvádíme klasické příklady ablautových stupňů z různých ie. jazyků:

Vysvětlivky: gót. = gótský, lat. = latinský, ř. = řecký, stangl. = staroanglický, sti. = staroindický, stsl. = staroslověnský, ^wz = sekundárně dlouženo podle ↗Winterova zákona.

Ve staroindičtině splynuly e‑ a o‑stupně.

V č. se setkáváme nadále s funkčním a. v případech střídání morfů jednoho morfému jako v případě kořenů: √nes‑e ~ √nos‑í ~ (na‑)√náš‑e‑t; √teč‑e ~ √toč‑i‑t ~ √táč‑e‑t; √br‑á‑t ~ √ber‑e ~ (s)‑√bor ~ (s‑)√bír‑a‑t. Ablautovou alternaci obsahuje flexe zájmen: teb‑e ~ tob‑ě. O ablautovou alternaci jde také u tematického vokálu: nes‑u (< ‑ǫ < ⁺‑o‑m, vokál splynul s koncovkou v jeden morf již v praslovanském období) ~ nes‑e‑0. A. je v češtině v těchto případech stále funkční; jeho stopy jsou ale odhalitelné také pomocí diachronní lingvistiky, která může takto osvětlit vztahy mezi synchronně již nefunkčními vztahy mezi morfy, diachronně náležícím jednomu morfému; srov. stsl. mělъ‑kъ ‘malý, tenký’, které je v e‑stupni, a gót. smal‑s ‘malý, nevýznamný’, které je v o‑stupni, n. obecně slovanské voda, které je plným nedlouženým o‑stupněm proti vydra, které je redukovaným dlouženým o‑stupněm. Podobně etymologický výklad stsl. stryjь ‘otcův bratr’ je bez znalosti indoevropského a. jinak zcela nemožný (viz tabulku výše).

Co se funkcí a. v indoevropských jazycích týče, bývá užíván jak v derivaci různých kmenů, tak i ve flexi, srov. sti. asti ~ smaḥ, lat. est ~ sumus, gót. ist ~ sijum, č. jest ~ (j)sme, vždy střídání plného a redukovaného stupně mezi 3.os.sg. a 1.os.pl., obecně mezi tvary singulárovými (stupeň plný) a plurálovými (stupeň redukovaný).

Druhotně a nesprávně je pojmu a. používáno pro všechny změny paradigmatické alternace vokálů (tak např. stč. alternace sen ~ sna je alternací vzešlou z vokalizace/zániku jerů podle ↗Havlíkova pravidla, nikoliv ablautovou alternací), někdy dokonce i pro alternace konsonantické. Neméně nesprávně se užívá v jiných než ie. jazycích pro alternace paradigmatické obecně, dokonce i konsonantů.