ADVERBIUM  (příslovce)

Základní

1. ↗Slovní druh; v českých tradičních mluvnicích definován v rámci slovních druhů morfologicky jako slovní druh neohebný (patřící tedy do stejné podmnožiny jako spojky, předložky, citoslovce a částice), sémanticky jako ↗autosémantikum (patřící tedy do stejné podmnožiny jako substantiva, adjektiva a slovesa) pojmenovávající „příznaky příznaků“, tj. okolnosti. Z toho, že a. jsou pojmenování „příznaků příznaků“, plyne, že syntakticky se typicky kombinují s výrazy pojmenovávajícími příznaky a sémanticky je modifikují. V daném modelu jsou to slovesa jakožto pojmenování „dynamických příznaků“ (hodně pracoval), adj. jakožto pojmenování „statických příznaků“ (hodně starý) a adverbia jakožto pojmenování „příznaků příznaků“ (hodně dole). Protože a. jsou slovní druh neohebný, jejich vztah k slovesu, adjektivu a adverbiu není morfologicky vyjádřen, jsou tedy primárně ↗příslovečným určením. Ostatní větněčlenské funkce (s výjimkou posponového a.: Petr je doma; To je špatně; Je mi smutno, větněčlensky analyzovaného různě), např. přívlastku neshodného (cesta tudy, vyčistění obleku rychle a spolehlivě) jsou sekundární (a marginální), vymezení a. jako pojmenování „příznaků příznaků“ je nicméně neumí vysvětlit. Ze stejných důvodů má tradiční slovnědruhová teorie potíže taky s tím, že a. se kombinují taky s předložkami (hodně / skoro za domem) a s výrazy většími, než jsou slova, např. s větami (Nejspíš / Možná Petr na to zapomněl), viz dále.

Typickou vlastností a. je to, že spolu s adj. mají sadu tvarů vyjadřujících ↗stupňování (viz dále): 1. stupeň: rychle, dobře, 2. stupeň: rychleji, lépe, 3. stupeň: nejrychleji, nejlépe. Viz ↗stupňování, ↗pozitiv, ↗komparativ, ↗superlativ.

Tradiční mluvnice klasifikují a. podle různých kritérií, takže každé a. může být charakterizováno z různých hledisek:

(a) podle způsobu pojmenování okolnosti: (i) přímé (doma, dnes, moc) × (ii) zájmenné (↗příslovce zájmenné), a to s kořenem t‑ovým (tady, tam(hle), teď, tehdy, proto, …), k‑/j‑ovým (kde, někde, kdesi,  jak, jakkoli(v)), tedy zájmenná příslovce ukazovací, tázací, vztažná a neurčitá;

(b) podle významu okolnosti: a. místní: (i) doma, domů, pryč dole, nahoře ...; (ii) tam, kam, někam, nikam ...; a. časová: (i) dnes, včera, loni …; (ii) tehdy, teď, kdy, někdy, nikdy ...; a. způsobová: (i) pěkně, dusno, hezky ; (ii) tak, jak, nějak, nijak ; a. měrová: (i) hodně, dost, příliš ; (ii) tolik, kolik ; a. příčinostní: (i) naschvál, nazlost ; (ii) proto, proč ; jen tato a. mají k dispozici zájmenné výrazy (ii). Dále jsou a. s velmi různými lexikálně vyjádřenými „okolnostními“ významy (skoro, snad, , pořád, ještě, zase, naposledy, divže, sotva, zničehonic, strachy, víceméně …);

(c) podle původu: a. primární, dnes nechápaná jako výsledky ↗adverbializace tvarů jiných slovních druhů a spojení (doma, loni, dost, venku, dnes, opět) × a. sekundární, mající strukturu, která ukazuje, že jsou výsledkem ↗adverbializace tvarů jiných slovních druhů a spojení (hlady, trochu, mlhavo, mlhavě, vsedě, zničehonic, doleva, polopatě, málem, nazeleno, domodra, kvečeru, vojensky, );

(d) podle formy v konfiguraci: bez ohledu na konfiguraci jen a. (obarvil trávu nazeleno // obarvení trávy nazeleno) × ve spojení se slovesem a adj. a., ve spojení se jménem adj.: zvědavě se tázal – zvědavý dotaz, vojensky pozdravil – vojenský pozdrav aj.; srov. také kontrast: vysvětloval to polopatě // vysvětlení polopatě × vysvětloval to polopaticky – polopatické vysvětlení);

(e) podle distribuce: a. na ‑e n. ‑y všude tam, kde ne a. na ‑o × a. na ‑o, pokud existuje, jen se sponou ve struktuře bez jména v podmětu (Tváří se smutně / *smutno // příjemně × Petrovi je *smutně / smutno // příjemně, Odpovídá mlhavě / *mlhavo // hezky // škaredě × Dnes je *mlhavě / mlhavo / hezky / škaredě);

(f) podle slovotvorného procesu vzniku: viz ↗deadjektivní adverbium, ↗deadverbiální adverbium, ↗desubstantivní adverbium, ↗deverbální adverbium, ↗adverbium z číslovky, ↗pronominální adverbium, ↗složené adverbium, ↗příslovečná spřežka.

Už to, z kolika slovnědruhových kategorií podle tohoto modelu a. vznikají, jak volnou mají distribuci (jako modifikátory) a jak rozmanitou mají formu, ukazuje, že a. jsou zjevně slovní druh jiného řádu než slovní druhy ostatní (s čímž koresponduje jejich mezi slovními druhy unikátní kombinace rysů [+autosémantikum], [‑ohebnost], viz výše), že jsou slovním druhem sekundárním (tzv. primární a. (viz (c)) jsou slovním druhem sekundárním jen z diachronního hlediska (doma, venku, včera, zítra).

V části č. gramatologie se proto prosazuje pojetí (využívající Komárkovy myšlenky (např. PČM, 1978)), že tzv. ↗deadjektivní adverbia jsou vlastně neshodné tvary adj., objevující se v konfiguracích, v nichž adj. nemůže získat na bázi shody rysy rodu, čísla a pádu od subst., tj. kdy modifikují sloveso či adjektivum, zatímco v konfiguraci, kdy modifikují jména, je shodný tvar adj.: pěkn‑ě // hezk‑y zpívá × pěkn‑ý // hezk‑ý zpěv, sexuáln‑ě zdatný // sexuáln‑í zdatnost, klauzovsk‑y jednat × klauzovsk‑é jednání. V konfiguraci ↗sekundární predikace (viz ↗kopredikát) je adj.adv., je‑li v maticové větě např. subjekt s rysy rodu a čísla (Petr a Jana tancovali bosí // bosi // bosky // naboso), je‑li v ní subjekt bez těchto rysů, je v sekundární predikaci jen adv.: Tancovalo se *bosí // *bosi // bosky // naboso. Myšlenka spojující některá a.adj. v jedné kategorii nabízí vysvětlení toho, že stupňovat lze právě jen tuto kategorii: jde‑li stupňovat shodný tvar, jde stupňovat i tvar neshodný. Komárkovo řešení této myšlenky je ovšem problematické, neboť mj. předpokládá najít výklad změny forem adjektiva u komparativu (tj. zánik ‑š‑). Z hlediska derivace tvarů je totiž teoreticky předvídatelná derivace s východiskem a.: pěkněji (hraje) > pěknější (hra), nikoli Komárkovou teorií vynucovaná derivace s východiskem adj.: pěknější (hraní) > pěkněji (hraje). Podporu pro analýzu některých adj. jako derivátů z a. poskytuje i derivace typu doma > domácí; produktivní např. ve třídě ↗indexů, kde pro tvoření adj. využívá morfologii komparativu: zde > zdejší, včera > včerejší, nyní > nynější apod.

Za tvary lišící se jen tím, že v konfiguraci, kde není k dispozici vztah pro shodu, je a., a v konfiguraci, kde vztah pro shodu existuje, je adj., ať už jsou analyzovány tak, že a. jsou neshodné tvary adj., nebo tak, že adj. jsou shodné tvary a. (rychl‑ý běh – rychl‑e běží), nelze však pokládat a. derivovaná z deverbálních adj. a deverbální adj.: Petr zíval unavený má jiný význam než Petr zíval unaveně; srov. i z toho derivovatelný kontrast: Petr zíval unavený prací × Petr zíval *unaveně prací.

Jasně se rozdíl mezi adv.a. projevuje v pozici adjunktu a komplementu: a. je nutné, je‑li selektováno (komplement): Petr se tvářil *znuděný / znuděně, i když ve větě je jméno, které nabízí rysy, které by a. mohlo získat, a získat tak tvar shodný, tj. adj. V pozici neselektované (adjunkt) jsou dovoleny jak a., tak adj., s rozdílem významovým (viz výše): Petr zíval znuděný prací / znuděně.

Z hlediska syntaktického se a. chovají různě. V zásadě se (v tradičních mluvnicích) rozlišují tři typy:

(1) A., která jsou příslovečným určením (tj. vztahují se k slovesům, adj.a.), mají relativně distribuční volnost. Existuje ovšem velká řada omezení: (i) některá a. mohou modifikovat adj. / a. (velmi rychlý / rychle; zvláště rychlý / rychle), ale některá z nich nemohou modifikovat klasická a. (*velmi doma / dnes × zvláště doma / dnes) a žádná z nich nemohou modifikovat slovesa: *velmi / *zvláště čte × rychle čte); (ii) a. místa a času mohou modifikovat některá adj. v sponově‑adj. komplexu (Petr byl včera / tam opilý), jiná nikoli (Petr byl *včera / *tam inteligentní); viz stage level predikát × individual level predikát; (iii) v tradiční mluvnici je problematické reflektovat kontrast Včera / *Zítra jsem četl × *Včera / Zítra budu číst, protože vztah a. k rysu času slovesa nelze v tomto modelu syntakticky postihnout.

(2) A., která jsou slova se skopusem, tj. vymezují, na jakou část věty se vztahují, mají distribuci regulovanou právě skopusem: Petr asi čte detektivku (preferované čtení = ‘je pravděpodobné, že Petr čte detektivku’) × Petr čte asi detektivku (preferované čtení ‘je pravděpodobné, že to, co Petr čte, je detektivka’). Protože tato a. se mohou vztahovat k větě n. jejím částem, nazývají se větné příslovce // větné adverbium; viz ↗větné adverbiále.

(3) A., která se objevují pouze po sponě ve větách bez podmětu být / mít: chladno, smutno, teplo, tma (příslovce stavová) a možno, nutno, těžko, lze (příslovce modální); srov. je / máme chladno // *chladně × usmál se *chladno // chladně. Protože tato a. se vyskytují pouze v posponové části predikátu, nazývají se někdy predikativa (kategorie stavu); k jejich analýze a k distribuci tvarů se sufixem ‑ě (smutně), ‑y (hezky) a ‑o (smutno) viz Komárek v PČM, 1978; slova jako možno, nutno, lze … se pak nazývají modální predikativa.

Č. gramatologie nevěnovala pozornost jiné syntaktické vlastnosti, kterou a. mohou mít, totiž valenci (Jednal nezávisle na rodičích).

Jinou dimenzí, kterou klasická syntax umí reflektovat, je, že a. mohou být (a) volná doplnění (neselektovaná, nevalenční), (b) vázaná doplnění (selektovaná, valenční): (a) odpověděl (smutně) × (b) tvářil se *(smutně).

Velká sémantická a syntaktická variantnost slov, která tradiční gramatika pokládá za a., je asi příčinou toho, že a. se pokládala za „zbytkový koš“, do něhož tradiční gramatika dávala neohebná slova, která nebyla typickými předložkami, spojkami ani citoslovci. Novější klasické gramatiky jsou si toho dobře vědomy a řeší problém v principu dvěma způsoby: (a) Vytvořením v rámci slovních druhů nového „zbytkového koše“, totiž ↗částic. Nicméně autoři se stále liší v analýze mnohých výrazů jako a., n. částic (týká se to např. tzv. vytýkavých a. (zvláště, dokonce, zejména, hlavně, vůbec aj.), větných a. (asi, možná, bohužel aj.), měrových a. (zcela, úplně, trochu, málo aj.)) a řady dalších slov (např. málem, divže, třebas aj.), srov. např. ✍Vondráček (1999). (b) Vytvořením nového slovního druhu; např. v některých pracích se za samostatný slovní druh pokládají ↗predikativa; viz výše ✍Komárek (1954), taky ✍Ševčíková (2012), srov. i dobrou analýzu ✍Ernsta (2002). Viz též ↗příslovečné určení, ↗adverbiále, ↗adjunkt, ↗větné adverbiále.

Rozšiřující

2. Taky v generativní gramatologii a. označuje neohebný slovní druh. Ačkoli se ze synchronního hlediska řadí k neohebným slovním druhům, jsou a. příbuzná s podstatnými jmény a zájmeny. Proto někdy bývají a. (některé jejich typy) klasifikována jako NP; např. ✍Larson (1985), ✍Enç (1987), ✍Huddleston & Pullum (2002). V č. mají a. se substantivy společné pádové koncovky a se zájmeny kořenové morfémy. A. tedy tvoří podobné významové řady jako zájmena, viz např. otázkové morfémy v (1), deiktické morfémy v (2), existenční morfémy v (3) a negační morfém v (4). Přidají‑li se k tomu ještě předložkové prefixy a významově prázdné sufixy, mají zájmenná a. velmi komplexní morfematickou strukturu, jak ukazuje (5):

(1)

a.

j‑ak

b.

k‑am

c.

k‑udy

(2)

a.

t/on‑ak

b.

t/on‑am

c.

t‑udy

(3)

a.

ně‑jak/jak‑si/‑koli

b.

ně‑kam/kam‑si/‑koli

c.

ně‑kudy/kudy‑si/‑koli

(4)

a.

ni‑jak

b.

ni‑kam

c.

ni‑kudy

(5)

do‑po‑s‑u‑d, od‑ni‑k‑u‑d, od‑k‑u‑d‑y‑koli, od‑t‑a‑m‑t‑a‑ď, s‑e‑m‑k‑a

Není překvapivé, že a. mají pádové koncovky, protože často jsou to ustrnulá substantiva (6) a předložkové fráze (7). Ustrnulá substantiva mohou nést inherentní (6a,c,d,e) i strukturní pády (6b), mohou být v sg. (6a,b,c,d) i pl. (6e) a mohou to být fem. (6d,e), mask. (6c) i neutr. (6a,b). Ustrnulé předložkové fráze mohou obsahovat kromě předložky a pádové koncovky substantiva (7a,b,c), adjektiva (7d), zájmena (7e), zájmenná a. (7f) i předložky (7g). V některých případech lze najít a. pro oba pády udělované danou předložkou (8b,c) a někdy lze také najít ustrnulé substantivum a předložkovou frázi lišící se v rodě, srov. (8a) s (8b,c):

(6)

a.

kol‑em

b.

rán‑o

c.

vrch‑em

d.

náhod‑ou

e.

chvíl‑emi

(7)

a.

o‑kol‑o

b.

z‑rán‑a

c.

s‑vrch‑u

d.

do‑hol‑a

e.

přes‑to

f.

od‑tam‑a

g.

do‑před‑u

(8)

a.

hor‑em

b.

na‑hor‑u

c.

na‑hoř‑e

Tyto příklady ukazují, že ustrnulé předložkové fráze se ohledně pádu chovají většinou důsledně a obsahují koncovky ve shodě s pádovými vlastnostmi dané předložky a rodem/vzorem daného jména, srov. též následující příklady:

(9)

a.

z‑večer‑a

b.

k‑večer‑u

c.

na‑večer

(10)

a.

na‑před

b.

do‑před‑u

c.

ku‑před‑u

d.

ve‑před‑u

Pokud není jméno v předložkové frázi viditelně přítomné, např. u deadjektivních a. (7d), u předložkových frází se zájmennými a. (7f) n. předložkou (10), dá se usuzovat na jeho skrytou přítomnost z několika důvodů: Aby bylo zajištěno důsledné chování těchto frází vzhledem k pádu, musí být nějakým způsobem v předložkové frázi přítomná informace o rodu a vzoru. To je samozřejmě zajištěno, pokud je v dané frázi skryté jméno (substantivum n. zájmeno). A pokud přijmeme, že pády se udělují na základě ↗operace shody, pak v dané frázi musí být element nesoucí ↗φ-rysy, tj. NP či DP. Dané ustrnulé fráze mají také většinou schopnost referovat, což je vlastní substantivům a zájmenům. Dalším důvodem je, že předložky vyžadují jako komplement kategorii NP/DP (viz další argumenty v ✍Biskupovi (2009), ✍Cahovi & Medové (2009)).

Podobně se chovají deadjektivní a. bez zjevné předložky. Ta se považují za prototypická a. a vztah mezi takovými a. a jimi modifikovaným slovesem je chápán jako paralelní ke vztahu adjektiv a jimi modifikovaného jména. Adverbiální pádová koncovka či adverbiální sufix je často analyzován jako výraz shody mezi daným a. a modifikovaným slovesem (n. některou jeho funkční projekcí), analogicky ke shodě mezi adjektivem a jím modifikovaným jménem; např. ✍Alexiadou(ová) (1997), ✍Larson (1987), srov. též ✍Hausenblas (1958). Deadjektivní a. se v č. nejčastěji odvozují sufixy ‑o, ‑e, ‑y, viz (11), (12), (13), což jsou pádové koncovky akuz.lok.sg.neutr.instr.pl. neutra:

(11)

nízk‑o, přím‑o, čast‑o, smutn‑o, dlouh‑o, drah‑o, dávn‑o

(12)

hladc‑e, četn‑ě, blaz‑e, krásn‑ě, tvrd‑ě, dobř‑e, mil‑e

(13)

česk‑y, moravsk‑y, hezk‑y, vesnick‑y, horsk‑y, leteck‑y

Struktura četných a. vypadá – mírně zjednodušeno – jako (14), přičemž předložka (P) nemusí být ve struktuře přítomná, n. může být povrchově nevyjádřená. Také adjektivum (AP) a zájmenné a. (AdvP) nemusí být ve struktuře přítomné. A jméno (NP) může být buď zjevné, n. povrchově nevyjádřené:

(14)

[P [AP/AdvP [NP‑pádová koncovka]]]

Co se týká interních frázových vlastností, a. ve větě projektuje adverbiální frázi. Ta může být jednoduchá (15), n. komplexní (16), (17). V projektované frázi se může nacházet komplement (16), specifikátor (17a) n. oba elementy zároveň (17b):

(15)

a.

Jirka čte [AdvP rychle]

b.

Jirka se rozhoduje [AdvP nezávisle]

(16)

a.

Jirka čte [AdvP rychleji [než Jarda]]

b.

Jirka se rozhoduje [AdvP nezávisle [na své ženě]]

(17)

a.

Jirka čte [AdvP [hodně] rychle]

b.

Jirka se rozhoduje [AdvP [zcela] nezávisle [na své ženě]]

Co se týká jejich externích strukturních vlastností, a. mohou být komplementem (18), specifikátorem (19) či adjunktem (20). A. tedy mohou být jak obligatorní (18), tak opcionální (19), (20):

(18)

Ten koláč [chutná [AdvP výtečně]]

(19)

[[AdvP Přesně] [na [tomhle místě]]] jsem ho potkal

(20)

Snad bude [[AdvP zítra] [František [hrát Shakespeara]]]

Protože gramatický vztah a. k ostatním elementům ve větě je relativně volný (na rozdíl od argumentů), někteří autoři vylučují posun a.; např. ✍Chomsky (1995), ✍Costa (2004). Pro č. se však dá ukázat, že a. se ve větě posouvat mohou (✍Biskup, 2011), viz např. (21), kde nezávisle musí být generováno v komplementové pozici slovesa, a ač posunuto, stále je interpretováno ve skopusu negace:

(21)

a.

Jirka se nezávisle1 nechová t1

b.

Nezávisle1 se Jirka nechová t1

A. plní ve větě funkci ↗adverbiálií (15)–(20) či atributu (22). Ve funkci subjektu či objektu se objevuje jen výjimečně, jako např. v (23):

(22)

Ten slon nalevo se usmívá

(23)

Doma je doma

Vzhledem k slovnědruhové charakteristice, a. mohou rozvíjet substantiva (22), adjektiva (24), slovesa (15), adverbia (17) a předložky (19):

(24)

František je velice rychlý

Ze sémantického hlediska a. modifikují události (25a), propozici (25b), vlastnosti (24) a entity (22):

(25)

a.

Včera se hrálo derby

b.

Ten zápas včera se mi líbil

A. se klasifikují zejména podle jejich sémantických vlastností. Většinou se používají následující třídy: a. místa: vysoko, vedle, zde; a. času: včera, dosud, vloni; a. způsobu: pomalu, čestně, tak; a. míry: velice, hodně, trošku; a. příčiny/důvodu: proto, štěstím, bezdůvodně; a. účelu: nazlost, nač, naschvál; a. zřetele: biologicky, prostorově, vzhledově; a. modální: nutno, potřeba, možno; a. stavová: oblačno, líto, veselo, … a a. větná: snad, prý, bohužel.

Viz též ↗adverbiále, ↗adjunkt, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗hierarchie adverbiálií; ↗větné adverbiále, ↗příslovečné určení.

Literatura
  • Alexiadou, A. Adverb Placement: A Case Study in Antisymmetric Syntax, 1997.
  • Bečka, J. O příslovci v nové češtině. 18, 1934, 161–173.
  • Biskup, P. The Syntactic Structure of PPs. In Dočekal, M. & M. Ziková (eds.), Czech in Formal Grammar, 2009, 9–27.
  • Biskup, P. Adverbials and the Phase Model, 2011.
  • Bonami, O. & B. Kampers‑Mahne. Adverb Classification. In Corblin, F. & H. de Swart (eds.), Handbook for French Semantics, 2004, 143–184.
  • Caha, P. & L. Medová. Czech Adverbs as Case-Marked Adjectives. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Studies in Formal Slavic Phonology, Morphology, Syntax, Semantics and Information Structure, 2009, 31–42.
  • Costa, J. A Multifactorial Approach to Adverb Placement: Assumptions, Facts, and Problems. Lga 114, 2004, 711–753.
  • ČM, 1981.
  • ČŘJ, 1996.
  • Enç, M. Anchoring Conditions for Tense. LI 18, 1987, 633–657.
  • Ernst, T. The Syntax of Adjuncts, 2002.
  • Hausenblas, K. Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury, 1958, 23–51.
  • Huddleston, R. & G. K. Pullum. The Cambridge Grammar of the English Language, 2002.
  • Chomsky, N. Bare Phrase Structure. In Webelhuth, G. (ed.), Government and Binding Theory and the Minimalist Program. Principles and Parameters in Syntactic Theory, 1995, 383–439.
  • Jahn, J. Slovanské adverbium, 1966.
  • Komárek, M. K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině. In Sborník VŠ pedagogické v Olomouci (Jazyk a literatura), 1954, 7–25.
  • Larson, R. Bare NP-Adverbs. LI 16, 1985, 595–621.
  • Larson, R. Missing Prepositions and the Analysis of Free Relative Clauses. LI 18, 1987, 239–266.
  • McNally, L. & Ch. Kennedy. (eds.) Adjectives and Adverbs. Syntax, Semantics, and Discourse, 2011.
  • 2, 1986.
  • Němec, I. Příslovce se vztahem k subjektu nebo objektu a jejich vývojové souvislosti s příslovci způsobovými. Sl 50, 1981, 242–247.
  • PČM, 1978.
  • PMČ, 1995.
  • Ševčíková, M. Predikativum v gramatickém popisu češtiny. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 597–602.
  • Uhlířová, L. Κ postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění. SaS 40, 1979, 143–148.
  • Vondráček, M. Příslovce a částice – hranice slovního druhu. 82, 1999, 72–78.
  • Viz též Adverbiále, Adjunkt, Sémantická klasifikace adverbiálií, Hierarchie adverbiálií, Větné adverbiále, Příslovečné určení.
Citace
Petr Karlík (1), Petr Biskup (2) (2017): ADVERBIUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ADVERBIUM (poslední přístup: 14. 11. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka