ADJUNKT

Základní

Termín užívaný v různých významech, často dost odlišných.

1. Původně tak ✍Jespersen (1949) označoval výrazy s funkcí atributu.

2. V č. deskriptivní lingvistice se objevuje ve významu zcela jiném, totiž ve významu v zásadě odpovídajícímu tomu, v němž ho použil ✍Harris (1962), když tak označil části věty nepatřící k jejímu jádru. V českých (ale i jiných) valenčních syntaxích termín a. proto označuje nevalenční (volné, neselektované) doplnění slovesa, adj.n. adv., event. věty. Z toho plyne, že:

(a) Objevení se a. ve struktuře by mělo být motivováno tím, že do struktury se volně přidává další strukturně nevyžadovaný sémantický rys, pro jehož vyjádření vzniká neselektovaná pozice: (zcela zjednodušeně a neformálně řečeno) např. sloveso ocitnout se selektuje dvě doplnění s rysy „někdo“ a „někde“, a syntax musí zajistit pozice pro realizaci těchto selekčních požadavků: *Smith se ocitl – Smith se ocitl u rybníka. Naproti tomu např. sloveso opalovat se selektuje jedno doplnění s rysem „někdo“, a syntax opět musí zajistit pozici pro realizaci jeho selekčních požadavků; rys „někde“ je v daném případě volné (neselektované) doplnění, pro které musí zase syntax vytvořit pozici „navíc“, a to pozici a.: Smith se opaloval – Smith se opaloval u rybníka. Výrazy modifikující větu jsou nutně a., protože věty nic neselektují: Možná Petr přijde.

(b) Forma výrazů, které jsou v pozici a., by neměla být určována žádným výrazem; proto se v pozici adjunktu objevuje:

(b1) adverbium, slovní druh to neohebný, nevyjadřující gramatický rys pád (ani číslo a rod);

(b2) předložková skupina, neboť předložka umí přidělit jménu, které je součástí předložkové skupiny, pád a umožní tak v pozici a. umístit substantivum, které by zde jinak pád nemohlo získat, a tedy se nemohlo v této pozici objevit: Dočkáme se desky [v sobotu // skoro za rok]. Je‑li v pozici a. jméno v bezpředložkovém pádě, musí se toto jméno analyzovat jako součást předložkové skupiny obsahující předložku bez fonetické realizace, ale přidělující jménu pád stejně jako lexikální předložka: Petr spal→žádný pád [Pø→Akuz [Akuzcelou přednášku]] // [dlouho] – Petr spal→žádný pád [Ppo→Akuz [Akuzcelou přednášku]] // [dlouho] (srov. Petr spal) × Petr prospal→Akuz [Akuzcelou přednášku] // *[ne Akuz dlouho] // *[ne AkuzPpo→Akuz [Akuzcelou přednášku]]; srov. *Petr prospal). Protože a. je pozice, která není selektována, nemůže být selektována ani předložka v předložkové skupině, která se objevuje v této pozici, ale je vybírána na základě sémantiky, jíž je rozšíření struktury o a. motivováno: Petr usnul [na zahradě / pod stromem / u okna];

(b3) vedlejší věta, neboť věty rys pádu nemají, a to se spojkou (Radoval se [protože měl úspěch // z úspěchu], n. s relativem: Šel, [kam ho poslali // tam].

Z vlastnosti (b) pro a. vyplývá, že je to pozice, v níž mohla a mohou vznikat:

(i) adverbia; např. z předložkových skupin zbavením pádové formy jména, kterou mu přiděluje předložka, rysu pádu, což je možné jen tak, že předložka přestane být předložkou a stane se součástí slova (Adv.Z jara // *z letošního jara rozkvétají fialky // *z jara, které právě končí, rozkvétají fialky × Předl.skup.Z jara // z letošního jara // z jara, které právě končí, si nic nepamatuju), n. je‑li předložka bez fonetické realizace, tak je odstraněna: Petr usnul [doma / večer]; Petr [bleskem] odešel; srov.: Třást se Adv.strachy, *které byly silnější než on × Třásl se Předl.skup. s předl. bez fonetické realizacestrachem, který byl silnější než on. Viz také ↗adverbializace, ↗deadverbiální adverbium, ↗desubstantivní adverbium, ↗deverbální adverbium, ↗adverbium z číslovky, ↗pronominální adverbium, ↗složené adverbium, ↗příslovečná spřežka.

V části č. gramatologie se prosazuje pojetí (využívající Komárkovy myšlenky (např. PČM, 1978), že ↗deadjektivní adverbia jsou vlastně neshodné tvary adj., objevující se v konfiguracích, v nichž adj. nemůže získat na bázi shody rysy rodu, čísla a pádu od subst., tj. kdy modifikují sloveso či adjektivum (pěkn‑ě // hezk‑y zpívá), zatímco v konfiguraci, kdy modifikují jména, je shodný tvar adj.: pěkn‑ý // hezk‑ý zpěv. V konfiguraci ↗sekundární predikace (viz ↗kopredikát) je adj.adv., je‑li v maticové větě např. subjekt s rysy rodu a čísla (Petr a Jana tancovali bosí // bosi // bosky // naboso); je‑li v ní subjekt bez těchto rysů, je v sekundární predikaci jen adv.: Tancovalo se *bosí // *bosi // bosky // naboso. Myšlenka spojující některá adv.adj. v jedné kategorii nabízí vysvětlení toho, že stupňovat lze právě jen tuto kategorii: jde‑li stupňovat shodný tvar, jde stupňovat i tvar neshodný (protiargumenty viz ↗adverbium). Za neshodné tvary adj. nelze však pokládat adv. derivovaná z deverbálních adj.: Petr zíval unavený má jiný význam než Petr zíval unaveně; srov. i z toho derivovatelný kontrast: Petr zíval unavený prací × Petr zíval *unaveně prací.

Jasně se rozdíl mezi adv.adj. projevuje v pozici adjunktu a komplementu: adv. je nutné, je‑li selektováno (komplement): Petr se tvářil *znuděný / znuděně (i když ve větě je jméno nabízející rysy, které by adv. mohlo získat, a získat tak tvar shodný, tj. adj.). V pozici neselektované (adjunkt) jsou dovoleny jak adv., tak adj., s rozdílem významovým (viz výše): Petr zíval znuděný prací / znuděně;

(ii) nepůvodní předložky v předložkových skupinách, které stejně jako původní přidělují pád, takže umožní, aby se v pozici a. objevilo jméno, které by se v ní bez předložky nemohlo objevit, protože by zde nezískalo pád; navíc vyjadřují speciální významy, které původní předložky vyjádřit neumějí a jejichž vyjádření je motivem přidání do struktury a.: Petr usnul [na zahradě // uprostřed zahrady]; Petr šel [v průvodu // v čele průvodu]; viz ↗nepůvodní předložka;

(iii) spojky ve vedlejších větách vyjadřující sémantické rysy, jejichž vyjádření je motivem přidání a. do struktury: Zavolám ti, [když // až // hned jak // jen co dopiju čaj]; Zavolám ti, [protože mám o tebe strach]; Zavolám ti, [ačkoli se na tebe zlobím] …

Valenční (selektované) doplnění slovesa, adj.n. adv., tj. pozice ↗komplementu, má nutně opačné vlastnosti: forma výrazů, které jsou komplementy, je určována výrazem, který komplement selektuje: proto nemůže být v této pozici adverbium, neboť by selekční požadavky jakožto slovo bez rysu pád nemohlo splnit, nýbrž substantivum (Petr zapálil [dům // *doma], proto předložka a pád jí udělovaný jménu v předložkové skupině je selektována, nikoli sémanticky motivována, takže je desémantizována (Petr myslel [na matku // *na matce // *vedle matky // *před matku] × Petr si lehl [na zahradu // na zahradě // vedle zahrady // před zahradu], proto se v této pozici nemohou objevit sekundární předložky (Petr myslel [na matku // *uprostřed matky] × Petr si lehl [na zahradu // uprostřed zahrady], proto spojka ve vedlejší větě je selektována, nikoli sémanticky motivována, a proto je spojkou „elementární“ (Petr tvrdí, že přišel // *zda přišel // *aby přišel včas × Petr se ptá, *že přišel // zda přišel // *aby přišel pozdě × Petr přikazuje, *že přišel // *zda přišel // aby přišel včas), proto se ve vedlejších větách neobjevují „sémantické“ spojky: Petr tvrdí, že přišel včas // *protože přišel včas // *když přišel včas // *ačkoli přišel včas × Petr neusnul, *že přišel včas // protože přišel včas // když přišel včas // ačkoli přišel včas. Zásadní rozdíl je taky v tom, že počet komplementů ve větě závisí na selekci, např. sloveso může mít maximálně dva (Petr dal [matce růži]), zcela výjimečně (podle některých teorií) možná tři (Holič vpletl [dívce do vlasů stuhu]), zatímco počet a. takto omezen není: Petr zdravil [včera na nádraží unaveně z dlouhé chvíle naschvál …] spolucestující; ve větě může být dokonce více základních a. (viz dále) jednoho typu: Petr zdravil [v Praze na nádraží u pokladny] spolucestující.

(c) A. by měly mít relativně distribuční volnost, tj. (c1) ve struktuře by měly být členy potenciální: Petr usnul (na zahradě) × Petr se ocitl *(na zahradě), a (c2) měly by se moci objevit v kombinaci s jakýmkoli slovesem, adj.n. adv., resp. větou a jejími částmi. Tato predikce však platí jen pro a. základní, tj. takové, které mají k dispozici zájmenná adverbia: místo (kde/tu a deriváty), čas (kdy/tehdy a deriváty), způsob (jak/tak), míra (kolik/tolik) a příčina (proč/proto), i když i jejich distribuce může být omezovaná gramatickými rysy ve struktuře, do níž je a. přidáván. Např. některá adv. mohou modifikovat adj. / adv. (velmi rychlý / rychle; zvláště rychlý / rychle), ale některá z nich nemohou modifikovat klasická adv. (*velmi doma / dnes × zvláště doma / dnes) a žádná z nich nemohou modifikovat slovesa (*velmi / *zvláště čte × rychle čte). Adv. místa a času mohou modifikovat některá adj. v sponově‑adj. komplexu (Petr byl včera / tam opilý), jiná nikoli (Petr byl *včera / *tam inteligentní); viz stage level predikát × individual level predikát. Další typické příklady: Pokud je do věty, která obsahuje sloveso neimplikující rys „změna lokalizace něčeho/někoho“ přidán a. s významem místa, sloveso je sémanticky kompatibilní s a. typu „kde“ (Spal doma / v práci) a a. typu „kam“ / „odkud“ spouští reinterpretaci slovesa, tj. sémantickou akomodaci jeho významu a.: Spal do Prahy (= ‘přemísťoval se (např. ve vlaku) do Prahy a při tom spal’). Ve větách obsahujících sloveso implikujících rys „změna lokalizace něčeho/někoho“ není v případě a. typu „kam“ taková akomodace ničím spouštěna: Prší v Praze – Prší do pokoje. Čítankovým příkladem a., jejichž distribuce je řízena ryze gramatickými rysy struktury, do níž je a. přidán, jsou časové a. typu „jak dlouhou dobu“ a „za jak dlouhou dobu“. Jejich distribuce je řízena rysem ↗telicita: atelic. → a. „jak dlouhou dobu“ × telic. → a. „za jak dlouhou dobu“: psal (dopis) hodinu // *za hodinu × napsal (dopis) *hodinu // za hodinu (nikoli videm, jak ukazují data: seděl hodinu // *za hodinu // poseděl hodinu / *za hodinu; sedět = impf. (bude sedět), posedět = pf. (*bude posedět). Pro tradiční mluvnice je problém vysvětlit distribuci časových a., kterou ukazuje dvojice vět Včera / *Zítra jsem četl × *Včera / Zítra budu číst, neboť má možnost reprezentovat vztah a. ke strukturám minimálně se statusem větného členu, nikoli k rysu času. (Viděno z hlediska jiného typu gramatiky, než je gramatika klasická, jsou ovšem i věty typu Včera budu číst gramaticky správné, protože základní typy a. jako výrazy opcionální nejsou ničím vyžadovány, a tedy nemají ani žádné restrikce. Co je na uvedené větě problém, je její interpretace: jen těžko si člověk dovede představit svět, v němž je ona věta pravdivá. V uměleckém diskurzu to nicméně jde, srov. název filmu Probudím se včera (rež. M. Šmídmajer).) „Druhořadé“ a., tj. které nemají k dispozici zájmenná adverbia, mají omezenou distribuci. Např. a. původce se může objevit jen v pasivních větách (Petr byl vyslýchán policií × Petr se vyslýchal *policií), jiné a. jen v kombinaci s určitými třídami sloves; např. slovesa tancovat, zblednout, věnovat, říct … se s a. původu nekombinují (Vyndal z krabice vlaštovku, kde z krabice = místo), sestavil, vytvořil, vyrobil … ano (Vyrobil z krabice vlaštovku, kde z krabice = původ) atd.

Typický a. je tedy pozice ve struktuře, která (a) není ničím selektována a (b) jíž tedy není žádným výrazem přidělována gramatická forma; rozšíření struktury o a. s vlastnostmi (a) a (b) se v klasické mluvnici nazývá přimykání, v novějších adjunkce. Existují ovšem teorie, které jako a. analyzují syntaktické pozice mající alespoň jednu z obou vlastností. Vlastnost (a) je vlastností a. např. pro Karlíka v  (1998). Rozlišuje a. typu cirkumstant, jestliže a. vyjadřuje různé „okolnosti“, které děj/stav označený slovesem z velmi různých hledisek charakterizují (Petr leží na válendě // tady (místo), Petr se holí ráno // teď (čas), Holí se rychle // tak (způsob), Nepřišel kvůli Pavlovi // proto (příčina) a mnoho dalších; viz ↗příslovečné určení), a a. typu kopredikát, jestliže a. vyjadřuje děje/stavy predikované nevyjádřenému, ale interpretovanému aktantu/participantu (je dále označen jako „e“) identickému s aktantem/participantem sémantické struktury maticového predikátu věty (odpovídají v zásadě ↗doplňku po slovesech plnovýznamových a některým typům příslovečného určení): Dívkai se vrátila ei zklamaná (časově omezený stav aktantu e za děje označeného slovesem), Pivoi je dobře ei chlazené (stav aktantu e, který je podmínkou platnosti stavu, který je tomuto aktantu predikován), i jsem hoj vyfotografoval ei/j/i+j na pláži (lokalizace aktantu, buď subjektového, n. objektového, n. obou, za děje označeného slovesem), Obarvil vajíčkai ei na zeleno // nazeleno (stav aktantu e, který je výsledkem děje vykonávaného jiným aktantem a označeného slovesem), Dívkai odcházela ei usmívajíc se na nás (průvodní děj/stav aktantu e za děje vykonávaného tímtéž aktantem a označeného slovesem) apod. Pozici e valenční české gramatiky syntakticky neanalyzují, v ↗MVT je analyzována jako subjekt. Za a. Karlík nepokládá atribut (zelený stůl), ač vyhovuje definici: je to neselektovaná pozice.

Je‑li vlastností a. vlastnost (b), je nutno analyzovat jako a. nejen adv. a předložkové skupiny neselektované (tedy nevalenční a fakultativní), tj. Křičel / Dupal / Mával rukama (naštvaně), Prší (do pokoje), ale i adverbia a předložkové skupiny selektované, a to jak obligátně realizované: Tvářil se / působil / vypadal *(naštvaně), Vnikl *(do bytu), tak realizované potenciálně: Přišel (domů / do školy). Test pro rozlišení valenčních potenciálně realizovaných adverbií a předložkových skupin od adverbií a adverbiálních skupin nevalenčních u ✍Panevové (1980).

Chronickou potíží valenční teorie je rozlišení a. od komplementů, tj. výrazů selektovaných (valenčních). V rámci valenční syntaxe bylo navrženo mnoho testů na jejich rozlišení, žádný z nich ani všechny dohromady se neukázaly jako spolehlivé. Extrémní závěr z toho vyvozuje ✍Čech (2013), který navrhuje dělení pravých doplnění na a. a komplementy opustit; jiné valenční teorie se ovšem této kruciální distinkce nevzdávají, protože rozdíly mezi a. a komplementy jsou víc než evidentní; viz taky ↗příslovečné určení.

V klasických školních gramatikách koncept adjunktu neexistuje. Standardní rozbor větněčlenské pozice odpovídající pozicím adjunktu analyzuje podle syntaktických vztahů: (a) příslovečné určení je tvarově neřízené doplnění slovesa, adj.n. adv., takže do této kategorie patří tvarově neurčené a. (Pěkně zpívá, Sedí vzpřímeně, Přišla bosky // naboso, hodně starý, velmi mnoho), ale taky tvarově neurčené komplementy (Vypadal naštvaně, Tvářil se jako kakabus). A. shodné pokládá za doplněk, protože se vztahují k subjektu / objektu i slovesu (Přišla bosá). A. vztahující se k větě se za větný člen vůbec nepokládají (Možná Petr přijde). Viz též ↗adverbiále, ↗adverbium, ↗hierarchie adverbiálií; ↗komitativní adjunkt; ↗příslovečné určení, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗větné adverbiále.

Rozšiřující

3. V generativní gramatice označení pro frázový konstituent mající strukturní vlastnosti jako YP v (1):

Na rozdíl od specifikátoru (WP v (1)) a. nezvyšuje strukturu, proto adjunkcí vzniká dvousegmentová kategorie; viz dvě XP. A. se tedy liší od specifikátoru tím, že není dominován kategorií, do níž je vnořen; ale pouze jedním jejím segmentem (✍May, 1988). Konkrétní přístupy k a. se liší vzhledem k tomu, zda připouštějí adjunkci doprava (✍Ernst, 2002; ✍Ernst, 2004), n. ne (✍Costa, 2004).

Na rozdíl od frázových konstituentů, jako je specifikátor (WP) a komplement (ZP), není a. nikdy selektován příslušnou hlavou (X), proto se a. dává do kontrastu s argumenty a u některých autorů je a. definován jako ‚neargument‘ (např. ✍Ernst, 2002); a. zároveň syntakticky neselektuje frázi, do níž je vnořen. To dělá z adjunkce velice volnou operaci, proto se ji různí autoři pokusili omezit. Podle ✍Chomského (1986) je adjunkce možná pouze na neargumentové konstituenty a pouze na maximální projekci, ne na intermediární projekci, tj. X’ v (1); později však ✍Chomsky (1995) používá adjunkci při posunu hlav. Podle ✍Kaynea (1994) dokonce a. vůbec neexistují a frázová struktura obsahuje jenom specifikátor.

A. může být reprezentován adjektivní frází (1), adverbiální frází (2), předložkovou frází (3), determinační/nominální frází (4), komplementizerovou frází (5) n. také participiální/verbální frází (6):

(1)

[NP [AP Krásná] [NP procházka]]

(2)

František se [vP [AdvP pomalu] [vP procházel]]

(3)

František se [vP [PP v lese] [vP procházel]]

(4)

František se [vP [DP (to) [NP odpoledne]] [vP procházel]]

(5)

František se [vP [vP procházel] [CP když zpívali ptáci]]

(6)

František se [vP [vP procházel] [vP zpívaje písničku]]

Ze sémantického hlediska jsou a. modifikátorem a z hlediska větněčlenského plní ve větě funkci ↗atributu (1), ↗adverbiále (2)–(6), n. ↗doplňku (7):

(7)

[NP t1 [NP Bratr]] se procházel shrbený1

A. vykazují následující syntaktické vlastnosti: Jsou opcionální (8). A. nemůže být u hlavy blíž než komplement, srov. (9a) a (9b). A. se mohou vyskytovat u dané fráze vícekrát (10a) na rozdíl od komplementu (10b), a to dokonce i a. stejného typu, viz (11), kde a. z vedlejší ulice může modifikovat (přímo) učitele. Vedle zachovávání výšky etikety (label) modifikované fráze a. zachovávají také kategoriální status příslušné fráze (fráze vzniklá adjunkcí má stejnou hlavu jako fráze před adjunkcí), jak ukazují uspokojené selekční požadavky slovesa v (12b), vyžadujícího nominální komplement. A. též nemění gramatické vlastnosti modifikované fráze. Pokud např. fráze bez a. může být ve větě posunuta, tak to platí i pro frázi s a. (13):

(8)

Potkal učitele (z vedlejší ulice)

(9)

a.

Potkal učitele matematiky z vedlejší ulice

b.

*Potkal učitele z vedlejší ulice matematiky

(10)

a.

Potkal učitele z vedlejší ulice s jeho starou aktovkou

b.

*Potkal učitele matematiky češtiny

(11)

Potkal učitele ze základky z vedlejší ulice

(12)

a.

Potkal [DP (toho) [NP učitele]]

b.

Potkal [DP (toho) [NP učitele [PP z vedlejší ulice]]]

(13)

a.

Už nebude potkávat učitele

b.

Učitele už nebude potkávat

c.

Učitele z vedlejší ulice už nebude potkávat

A. může být do struktury vnořen buď operací přímého/externího vnoření (external merge), viz z vedlejší ulice v (12b), n. interním vnořením (internal merge), tj. posunem. Tento posun může být buď zjevný jako např. v (14), kde posunutý a. často je ve skopusu negace, n. skrytý jako v případě nadzvednutí kvantifikátoru (quantifier raising; QR); viz (15), v níž kvantifikátor každé vánoční prázdniny z prvního konjunktu váže zájmeno nich v druhém konjunktu. Tzn. že každé vánoční prázdniny se musí skrytě adjungovat přinejmenším na frázi &P, aby c‑ovládal nich:

(14)

Tehdy už tak často Jirka svého kocoura nenechával běhat po celé čtvrti

(15)

Podle Jirky Pavel [&P [jezdil domů každé vánoční prázdniny] [&’ a [hrál u nich za místní hokejový klub třetí ligu]]]

A. mají některé zvláštní vlastnosti, např. většinou blokují extrakci (16). Tím se podobají subjektům, proto někteří badatelé navrhují pro oba fenomény jednotná pravidla, viz např. ✍Huangovu (1982) condition on extraction domain (CED):

(16)

a.

Honza mluvil se ženou předtím, než potkal Jirku

b.

*Koho1 Honza mluvil se ženou předtím, než potkal t1?

A. se také dokážou vyhnout efektům principu C (↗teorie vázání), viz rozdíl mezi a. v (17a) a argumentem v (17b):

(17)

a.

Které oznámení, které Pavel1 včera udělal, pro1 považoval za nejvtipnější?

b.

*Které oznámení, že Pavel1 porušuje zákon, pro1 považoval za nejvtipnější?

Toto chování bývá vysvětlováno různě, např. generováním a. ve zvláštní syntaktické úrovni (✍Åfarli, 1997), necyklickým vnořením a. do struktury (✍Lebeaux, 1988), n. postulováním nového typu vnoření (pair merge), které činí a. až do spell outu neviditelné pro syntaktické operace (✍Chomsky, 2004). ✍Biskup (2006)✍Biskup (2011) však ukázal, že efekty principu C netvoří jednolitý fenomén a mohou vznikat porušením několika různých syntaktických pravidel. Navíc je nutné rozlišovat mezi větnými a nevětnými a., protože tyto typy vykazují odlišné chování (viz ↗adverbiále). V literatuře lze najít tvrzení, že a. – oproti argumentům – neprojektují fokus (např. ✍Selkirk(ová), 1986), tudíž (18a) – s nepříznakovými prozodickými vlastnostmi a větným přízvukem na argumentu hokej – může být odpovědí jak na otázku Co Jirka hrál?, tak na otázku Co Jirka dělal?; naproti tomu věta (18b) – mající větný přízvuk na adjunktu včera – může být odpovědí pouze na otázku Kdy hrál Jirka hokej?, avšak nikoli na otázku Co Jirka dělal?:

(18)

a.

Jirka hrál hokej

b.

Jirka hrál hokej včera

Zvláštní chování a. bývá často dáváno do souvislosti se specifickými vlastnostmi (etikety) výsledného konstituentu. Např. ✍Chomsky (1995) pojímá adjunkci jako operaci produkující konstituenty se zvláštní etiketou, viz (19), kde etiketa výsledného konstituentu s adjunktem α je tvořena uspořádanou dvojicí hlav původního konstituentu K:

(19)

{<H(K), H(K)>, {α, K}}

✍Chomsky (2004) naproti tomu pro adjunkci předpokládá zvláštní syntaktickou operaci párového vnoření (pair merge; viz též výše), která na rozdíl od množinového vnoření (set merge) produkuje uspořádanou dvojici. Podle jiných autorů adjunkce sice není zvláštní operace, ale je specifická tím, že vytváří konstituent, který není etiketovaný; viz ✍Uriagereka (1998), ✍Chametzky (2000), ✍Hornstein & Nunes (2008). Viz též ↗adverbiále, ↗adverbium, ↗hierarchie adverbiálií, ↗sémantická klasifikace adverbiálií.

Literatura
  • Åfarli, T. A. Dimensions of Phrase Structure: The Representation of Sentence Adverbials. Motskrift 2, 1997, 91–113.
  • Beckmann, F. Untersuchungen zur Grammatik der Adjunkte, 1997.
  • Biskup, P. Adjunction, Condition C, and the Background Adjunct Coreference Principle. In Baumer, D. & D. Montero ad. (eds.), Proceedings of WCCFL 25, 2006, 96–104.
  • Biskup, P. Adverbials and the Phase Model, 2011.
  • Costa, J. A Multifactorial Approach to Adverb Placement: Assumptions, Facts, and Problems. Lga 114, 2004, 711–753.
  • Čech, R. Valence versus plná valence – obecnělingvistická analýza. In Faltýnek, D. & V. Gvoždiak (eds.), Tygramatika, 2013, 120–130.
  • Ernst, T. The Syntax of Adjuncts, 2002.
  • Ernst, T. Principles of Adverbial Distribution in the Lower Clause. Lga 114, 2004, 755–777.
  • Harris, Z. S. String Analysis of Sentence Structure, 1962.
  • Hornstein, N. & J. Nunes. Adjunction, Labeling, and Bare Phrase Structure. Biolinguistics 2.1, 2008, 57–86.
  • Huang, C.‑T. J. Logical Relations in Chinese and the Theory of Grammar. PhD. diss., MIT, 1982.
  • Chametzky, R. Phrase Structure: From GB to Minimalism, 2000.
  • Chomsky, N. Barriers, 1986.
  • Chomsky, N. The Minimalist Program, 1995.
  • Chomsky, N. Beyond Explanatory Adequacy. In Belletti, A. (ed.), Structures and Beyond, 2004, 104–131.
  • Jespersen, O. A Modern English Grammar on Historical Principles II. Syntax, 1913, 1949.
  • Karlík, P. Od Tesnièra k ... SPFFBU A 46, 2000, 31–39.
  • Kayne, R. The Antisymmetry of Syntax, 1994.
  • Lebeaux, D. Language Acquisition and the Form of Grammar. PhD. diss., University of Massachusetts at Amherst, 1988.
  • May, R. Bound Variable Anaphora. In Kempson, R. M. (ed.), Mental Representations: The Interface between Language and Reality, 1988, 85–110.
  • 3, 1987.
  • Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
  • PČM, 1978.
  • , 1998.
  • Selkirk, E. Phonology and Syntax: The Relationship between Sound and Structure, 1986.
  • Sommers, Η. On the Validity of the Complement‑Adjunct Distinction in the Valency Grammar. Lgs 22, 1984, 507–530.
  • Uriagereka, J. Rhyme and Reason: An Introduction to Minimalist Syntax, 1998.
  • Viz též Adverbiále, Adverbium, Hierarchie adverbiálií, Komitativní adjunkt, Příslovečné určení, Sémantická klasifikace adverbiálií, Větné adverbiále.
Citace
Petr Karlík (1,2), Petr Biskup (3) (2017): ADJUNKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ADJUNKT (poslední přístup: 23. 7. 2019)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka