ČEŠTINA DOBY HUSITSKÉ

Základní

Jaz. období od počátku Husova kazatelského působení až do sklonku 15. stol., doby nástupu českého humanismu; viz ↗periodizace vývoje češtiny. V tomto období se rozšířil okruh uživatelů spis.č., zejména pasivních, tzn. těch, kteří uměli číst. Dvojjazyčná č.-něm. města byla počeštěna. Č. plně pronikla do oblasti administrativní. V literatuře vznikly nové žánry spjaté s revoluční dobou. Ty využívaly prvků ↗řečnického stylu, který byl vypracován s rozvojem kazatelského umění: široké užívání synonym jako důležitého prostředku jaz. projevu uplývajícího s časem, navazování kontaktu s adresátem projevu jeho oslovením, užívání úsloví a rčení. Literární jazyk se poněkud sblížil s kultivovaným územ mluveným. Č. se uplatňuje i jako jazyk vědy. Protiváhou nových žánrů a nového stylu bylo literární dědictví předchozího století. Spis. jaz. se díky tomu vyvíjel plynule jako syntéza obojího.

Na začátku století se objevil návrh na změnu pravopisu, jehož autorem byl patrně Jan Hus, viz ↗diakritický pravopis. Protože návrh byl dílem jedince, vžívala se nová grafická soustava zvolna a nebyla aplikována důsledně. Během 15. stol. tedy koexistovaly v psané č. dva pravopisné systémy, tj. diakritický pravopis a ↗spřežkový pravopis, a kompromisní podoby přechodné.

1 Hláskosloví

Splynutí y a i. Krátké y, původně zadní varianta i-ová, začalo po hlavní historické ↗depalatalizaci splývat s i. Tato změna se v grafice neprojevila, o výslovnosti však máme svědectví Husovo. Změna se rozšířila jen v Čechách, do dialektů střmor. (↗středomoravská nářeční skupina), slez. (↗slezská nářeční skupina) a vmor. (↗východomoravská nářeční skupina) nepronikla. V již. části vmor. dialektů se prosadila samostatně, nezávisle na vývoji v Čechách.

Splynutí l’ a ł. Po hlavní historické ↗depalatalizaci začal mizet výslovnostní rozdíl mezi tvrdým ł a jeho měkkým protějškem tak, že obě hlásky splynuly v jedno l výslovnostně střední. Svědectví o začátku změny podává Hus. Změna se rozšířila na území Čech; na záp. Moravě se prosadila později, na vých. polovině Moravy se neprovedla.

Diftongizace ý > ej. Začátkem 15. stol. se zadní ý začalo vyslovovat jako diftong, který zprvu spojoval neurčitý vokál + j. Jeho grafickým projevem bylo nejčastěji spojení ay. Změna se provedla jak v slovních základech, tak v koncovkách (ps. mlayn, zlatay). Do grafiky však pronikala zvolna a sporadicky. Převládalo psaní ý, i když bylo později v rozporu s běžnou výslovností. Příčinou změny byla potřeba odlišit obě dlouhé i-ové hlásky po splynutí jejich krátkých protějšků (nom.sg. m. slabej, nom.pl. m. slabí). Změna se v následujícím stol. postupně rozšířila na většinu území, jen arch. část dialektů vmor. a dialekty slez. jí nebyly zasaženy (podrobněji ↗východomoravská nářeční skupina, ↗slezská nářeční skupina).

Diftongizace ú > ou. Začátkem stol. se začalo diftongizovat původní ú. Grafickým projevem změny bylo nejčastěji spojení au. Ve výslovnosti nebyl diftong hned totožný s dnešním ou; jeho součástí byl neurčitý vokál, který se až v následujícím stol. ↗asimilací přizpůsobil následujícímu zaokrouhlenému u. Změna se provedla ve slovních základech a koncovkách (ps. tauzenye, nad hlawau), ale i na začátku slova (ps. z Austye). V této pozici však pronikala do grafiky nesoustavně. Diftong ou se stal systémovým protějškem diftongu ej vzniklého z ý. Zeměpisné rozšíření diftongizace úou bylo obdobné diftongizaci ýej.

Monoftongizace ie > í. Během 15. stol. se diftong ie, vzniklý po hlavní historické depalatalizaci z dlouhého ě̄, postupně měnil v jednoduchý vokál. Grafika někdy podává svědectví o průběhu změny: zprvu se délka sporadicky označuje nad e-ovou složkou (ps. myésta), pak nad i-ovou (míesta) a posléze í převládlo zcela (místa). Změna zasáhla ie uprostřed slova i v koncovkách (miera > míra, vzieti > vzíti, znamenie > znamení, 3.os. pl. prosie > prosí). Rozšířila se po celém území, ale do grafiky pronikala zvolna: ještě v 16. stol. je ie v některých textech běžné.

Monoftongizace uo > ú (ps. ů). Během 15. stol. se začalo monoftongizovat i uo, vzniklé z pův. ó: kuoňkúň (ps. kůň), dat. pl. bratruombratrům a také (v óči >) v uočiv úči (nč. předložka vůči), tedy v pozicích uprostřed slov, v koncovkách a vzácně i na začátku. Obdobně jako změna ieí se monoftongizace uoú rozšířila na celé území. Grafém ů, jímž se výsledek monoftongizace označuje v písmě, je grafickým reliktem, původně jeden z možných způsobů psaní diftongu uo. Po provedení změny vlivem opožďování grafiky za výslovností se o nadepsané nad u začalo považovat za diakritické znaménko označující délku. O ↗diftongizaci ó > uo viz ↗čeština 14. století.

Hláskové změny, zejména z pokročilejšího 15. stol., mívaly větší zeměpisný rozsah než předchozí, zřejmě v důsledku dočasného zmírnění feudální vázanosti obyvatelstva k místu. Do písma však pronikaly se zpožděním a nedůsledně. To byl důsledek rozšíření znalosti písma v tehdejší společnosti. Znalost písma se projevila jako retardační faktor. V důsledku existujících rozdílů mezi psaným a mluveným jaz. se psaný jazyk už jeví jako svébytný útvar, jaz. spisovný.

K vývoji názorů o případném vlivu něm. na stč. hláskosloví viz ✍Rejzek (2003:251–264), ✍Berger (2008:21–28).

2 Morfologie

Protiklad životnost × neživotnost není ještě zcela vyhraněn, protože u maskulinních jmen zvířat ještě plně nepronikl genitiv-akuzativ (vidím pána × vidím pes). Začíná ustupovat duál (↗číslo) jak v konjugaci, tak v deklinaci. V důsledku provedených hláskových změn došlo k značné, resp. úplné, pádové homonymii sg. tvarů u dekl. typů řebřílaní. Proto tyto deklinace zanikly a jména sem patřící přešla k typům jiným (např. řebřížebřík, lanílaň). Deklinační typ znamení, stižený obdobnou pádovou homonymií jako řebří, se však díky své slovotvorné produktivitě zachoval. Po ↗diftongizaci óuo začalo v gen.pl. z artikulačních příčin zanikat tehdy ještě bilabiální koncové ‑v (pánuovpánuo) a tak se vytvořil základ tvaru dnešního (pánů).

↗Sigmatický aorist a ↗imperfektum do konce 15. stol. zanikly i v psaném jazyce. V préteritu se v 3. os.sg.pl. přestávalo užívat tvarů ↗auxiliáru býti (dělal místo dělal jest, dělali místo dělali sou); viz ↗slovesný čas ve starší češtině. Šíří se užívání ↗opisného pasiva, ale protože spojením participia trpného s prézentními tvary slovesa býti se vyjadřuje minulý čas (chován jsem = byl jsem chován) (viz ↗čeština 14. století), jsou nesnáze s vyjádřením opisného pasiva v prézentu. Užívá se tvarů slovesa bývati (bývám chován) i prézentních tvarů býti (jsem chován); ty však jsou nejednoznačné.

Místo ↗imperativu 3. os. tvarově shodného s imperativem 2. os. se šíří opis (nechť) + ind.: (nechť) vede, (nechť) vedou.

3 Tvoření slov

V 15. stol. se dále vyhranily ↗názvy prostředků činnosti odvozeninami se sufixem ‑č, který dříve odvozoval jen ↗jména činitelská, protože postupná diferenciace maskulin osobních a neosobních dovolila jména činitelská odlišit od názvů prostředků morfologicky. V této funkci se začal uplatňovat také sufix ‑čka (kolebačka). Kompozita se zadním členem deverbálním byla produktivní, jejich přední člen míval zřídka i gen. podobu (okamženie), u typu s předním členem verbálním se vedle původního ↗konektu ‑i‑ uplatňovaly i konekty jiné (Husův výtvor kydochlév); častý byl i přední člen v podobě imperativu (lupškříně). Pokračuje diferenciace adjektiv dějových; ke konci 15. stol. se konstituují odvozeniny vyjadřující účel: odvozují se sufixem ‑cí připojeným k inf. kmeni slovesa: léhací, krycí. Zesilování významu adjektiv se děje prefixem pře‑ (předrahý), zeslabování prefixem při‑ (přiobhrúblý) a nově prefixem ná‑ (nábledý, nákulhavý). Nově se rozvíjí typ adj. kompozit se zadním členem deverbálním (bělostkvúcí, dvornomluvný); jejich subst. přední člen může mít i gen. podobu (pravdymluvný), začínají se skládat i dva adj. základy (horkosuchý), převážně k účelům terminologickým.

Novem v tvoření vidových protikladů je vznik imperfektiv typu přecházeti, odvázeti, která nahradila starší nejednoznačné formace typu přechoditi, odvoditi. Po úpadku futurálního prefixu vz‑ se začal uplatňovat futurální neperfektivizující prefix po‑, zprvu jen u několika sloves pohybu.

4 Syntax

Zanikají případy, kdy se zápor vyjadřoval jednou záporkou (ni sě s kým o to potáza ʻs nikým se o tom neporadil’). Pouze po spojce ani, která vznikla ze záporky, se užívá kladného slovesa déle: ptáci nesejí ani žnou. Ustoupilo užívání ↗supina a na jeho místo pronikl infinitiv. Ve vedlejších ↗větách obsahových s dějem nereálným (nejistým) byl pův. pouhý ↗kondicionál doplněn spojkou že (Saracéni nadiechu se, že by ihned měl vešken sklep toho kostela padnúti). Ve ↗vedlejších větách časových byly spojky vytvořené ze zájmenného základu j‑ vytlačeny obdobnými útvary ze základu k‑ (např. donidždokudž, ponidžpokudž). Ve ↗vedlejších větách účinkových se začala ustalovat spojka takže na místě starší tak jakž. Splynutím funkčně nevyhraněné spojky že s odkazovacím výrazem pro to vzniklo jednoznačné protože. Ve ↗vedlejších větách podmínkových reálných splynulo ‑li s výrazem jest a vznikla jednoznačná spojka jestliže; v nereálných byl původní pouhý kondicionál spojen se základem spojky kdy(ž) a vznikla jednoznačná spojka kdyby. Od souvětí podmínkového se oddělilo ↗přípustkové souvětí: původně podmínková a přípustková spojka omezila svou funkci na přípustkovou. V ↗souvětí souřadném stupňovacím došlo k přeměně částic anoba ve spojky. Pod vlivem lat. non solumsed etiam se vyvinul č. spojovací výraz netolikoale, nejenale. V 15. stol. tedy značně pokročil proces konstituování jednoznačných spojovacích prostředků pro každý typ souvětí.

5 Slovní zásoba

Charakteristický je růst počtu abstraktních pojmenování a rozvoj právní terminologie; dobové právní termíny pronikají i do krásné literatury. Z husitské válečné terminologie se rozšířily do řady jaz. názvy zbraní píšťala (fr. pistolet), houfnice (něm. Haubitze, r. гаубица, fr. obus, it. obice), hákovnice (něm. Hakenbüchse, fr. arquebuse), tábor aj.; viz též ↗prameny češtiny.

6 Charakteristika jazyka J. Husa

Díky své autoritě výrazně ovlivnil úzus své doby. V hláskosloví byl konzervativní: nepřijímal ↗diftongizaci ó > uo ani ↗monoftongizaci ie > í, byl zastáncem rozlišování dvojího l (łl’) a iy. Jeho odpor k dobovým hláskovým inovacím plynul z jeho jihočeského původu: hláskové podoby, které neznal z rodného kraje, považoval za důsledek pražského č.-něm. bilingvismu, a proto je odmítal. Morfologie jeho č. spisů je blízká mluvenému úzu: neužíval jednoduchých min. časů, zřídka užíval jmenných tvarů adjektiv, l. os.sg. sloves typu prosititrpěti má novou koncovku -ím (prosím, trpím místo staršího proši, trpi). Syntax jeho lat. spisů odrážela prostředí vysoké formální kultury, jaká se pěstovala na Karlově univerzitě, s prvními symptomy syntaxe humanistické (↗humanistická čeština). Syntax jeho č. psaných spisů byla prostší, ovlivněná řečnickým stylem. Souvětí je méně symetrické, protože bývá přerušováno vsuvkami. Avšak i v č. souvětí Husově najdeme větné ↗interpozice, které pak byly charakteristické pro č. humanistické souvětí. Ve slovní zásobě Husově je řada individuálních neologismů; jsou to slova odvozovaná nejčastěji sufixy ‑ník (chlubník), ‑č (domněvač), adj. se suf. ‑dlný (nekúpedlný), neprefigovaná slovesa odvozená ze subst. (biskupiti) a adj. (nažiti). Řada jeho neologismů jsou kompozita: břichoplnec, smilnomluvec, hnojikyd, domustav. Projevy ↗purismu jsou u Husa obráceny proti slovům původu něm. Na Husův spis. jazyk konzervativní hláskoslovně, ale blízký mluvenému jazyku v morfologii, syntaxi a slovní zásobě, záměrně navazovali i jeho přívrženci a následovníci.

Hus byl i jazykovým teoretikem: spis Orthographia Bohemica, jehož je pravděpodobným autorem, je originálním popisem č. hláskosloví spojeným s návrhem na reformu pravopisu. Z textu je zřejmé, že autor byl obeznámen s církevněslovanským prostředím Emauzského kláštera, s nářečími na Moravě, s polštinou a maďarštinou; podrobněji viz ↗diakritický pravopis✍Večerka (1998).

Rozšiřující
Literatura
  • Bauer, J. Vývoj českého souvětí, 1960.
  • Berger, T. Studien zur historischen Grammatik des Tschechischen. Bohemistische Beiträge zur Kontaktlinguistik, 2008.
  • Bromová, V. Textová struktura nejstarších českých listin se zvláštním zřetelem k vývoji formuláře, 2009.
  • Cuřín, F. Vývoj spisovné češtiny, 1985, 33–37.
  • Černá, A. M. Názvy částí lidského těla (nejen) ve staré češtině. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 37–44.
  • Dittmann, R. K integraci korelace samohláskové délky ve staré češtině. In Nejedlý, P. & M. Vajdlová (eds.), Cesty slov, 2012, 43–53.
  • Dostál, A. Historická mluvnice česká II. Tvarosloví 2. Časování, 1967.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví, 1894.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého III, 1. Tvarosloví – skloňování, 1896.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého III, 2. Tvarosloví – časování, 1898.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého IV. Skladba (ed. F. Trávníček), 1929.
  • Gebauer, J. Slovník staročeský, 1970 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Hujer, O. (ed.), Československá vlastivěda, řada 2, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 1–144.
  • Havránek, B. Český jazyk Husův. SaS 27, 1966, 1–16.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 1980.
  • HMČ, 1986.
  • Homolková, M. Slovo čtenář ve staré češtině. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 64–69.
  • Karlík, P. Slovotvorba adjektiv na ‑(teln)ý: případ pro diachronní pohled. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 86–100.
  • Komárek, K. Osobní jména v českých biblích, 2000.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 2., upravené vyd., 1962.
  • Komárek, M. Nástin morfologického vývoje českého jazyka, 1981.
  • Komárek, M. Nástin fonologického vývoje českého jazyka, 1982.
  • Komárek, M. Dějiny českého jazyka, 2012.
  • Kyas, V. Česká bible v dějinách národního písemnictví, 1997.
  • Marvan, J. Cesty ke spisovné češtině – prvních tisíc let (800–1800): malý průvodce dějinami české lingvoekologie, 2006.
  • Michálek, E. K frazeologické složce v Husově slovní zásobě. LF 88, 1965, 192–197.
  • Michálek, E. Adjektivní neologismy v Husově jazyce. LF 90, 1967, 247–250.
  • Michálek, E. Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, 1970.
  • Michálek, E. K obohacování české slovní zásoby v 15. století. LF 114, 1991, 256–258.
  • Němec, I. Husův podíl na slovním bohatství staré češtiny v oblasti slovesa. LF 88, 1965, 198–203.
  • Němec, I. Nová slova Husova a. J. A. Komenského. SaS 31, 1970, 313–324.
  • Rejzek, J. Ještě k fonetickým vlivům staré němčiny na starou češtinu. Bohemistyka 3, 2003, 251–264.
  • Scheirichová, V. Jazyk listin na Moravě v letech 1381–1410. Vlastivědný věstník moravský 51, 1999, 276–284.
  • Scheirichová, V. Styl nejstarších českých listin. Časopis Matice moravské 119, 2000, 355–367.
  • Schröpfer, J. Hussens Traktat ”Orthographia Bohemica”, 1968.
  • Skála, E. Vznik a vývoj česko-německého bilingvismu. SaS 28, 1977, 197–207.
  • Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, 1968 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Staročeský slovník I, 1977 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Staročeský slovník II, 1984 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Staročeský slovník III, 1996 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Staročeský slovník IV, 1998–2008 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Šlosar, D. Slovotvorný vývoj českého slovesa, 1981.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šlosar, D. K relativní chronologii ve vývoji českého dlouhého vokalismu. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 224–228.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice československá, 1935.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice česká 3. Skladba, 1956.
  • Vážný, V. Historická mluvnice česká II. Tvarosloví 1 – Skloňování, 1970.
  • Večerka, R. Předchůdci slavistiky: Jan Hus. In Česká slavistika 1998: české přednášky pro XII. mezinárodní sjezd slavistů Krakov 27.8.–2.9.1998, Sl 67, 1998, 283–288.
  • Vidmanová, A. Ke spisku Orthographia Bohemica. LF 105, 1982, 75–89.
  • Vintr, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2005.
Citace
Dušan Šlosar (2017): ČEŠTINA DOBY HUSITSKÉ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČEŠTINA DOBY HUSITSKÉ (poslední přístup: 23. 5. 2018)

Další pojmy:

dějiny češtiny diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka