PURISMUS

Základní

Soubor hledisek regulujících kodifikaci a kulturu spisovného jazyka ve shodě s ideálním modelem „čistého“ jazyka eliminováním prvků, které jsou s tímto modelem v rozporu (↗čistota jazyka). Přehled a kritiku definic p. z lingvistické literatury podal ✍Thomas (1991). Sám vymezil p. jako snahu části jaz. společenství (n. jisté jeho skupiny) zbavovat jaz. domnělých cizích prvků n. jiných prvků považovaných za nežádoucí (včetně těch, které pocházejí z dialektů, sociolektů n. stylů téhož jaz.). Může být zaměřen na všechny jaz. roviny, ale je orientován zejména na slovní zásobu. P. je především aspekt kodifikace, kultivace a plánování standardních jaz. Jednotlivé puristické myšlenky najdeme porůznu u mnoha starších (i současných) postřehů o stavu jaz. a o úrovni vyjadřování jednotlivých osobností, typů textů atd. Týkají se pak jazyka v užití, tedy mluvy, od nich se ovšem mohou odvíjet formulace hodnotící i celý jazyk jako nadindividuální dorozumívací prostředek a jeho vyjadřovací tendence.

V dějinách spis.č. měl p. především funkci obrannou: očišťování jaz. mělo zabránit postupnému rozrušování jeho systému jaz. cizím, který se dostal do postavení dominantního. Tak lze vysvětlit Husovo brojení proti ↗germanismům jako hantuch (z Handtuch) místo ubrusec, šorc (z nář. Schurz) místo zástěrka n. dokonce knedlík (z nář. Knödel) místo šiška. Stejný důvod vedl k tomu, že germanismy pranýřoval Blahoslav v gramatice z r. 1571 (viz ✍Blahoslav, 1991); odsoudil např. slovo truc (z Trotz), hantlík (z Handschuh), farkle (z Ferkel). V období barokním (17.–18. stol.) sice odpor vůči germanismům trvá, ale puristické zásahy do jaz. jsou zaměřeny zvláště proti řeckolatinským termínům. Zdá se, že barokní autoři chtěli podat důkazy o výrazových schopnostech č. a při neznalosti slovotvorných pravidel a malém citu pro ně jaz. spíše škodili, než prospívali (viz ↗neologismy jako učna místo škola, ohybatelka místo deklinace, dovtípilka místo metonymie). I za germanismy vznikají v tomto období slovotvorně nepřijatelné neologismy (např. slovo strožok ze Strohsack je nahrazeno složeninou slamotrus). Ne všechny předobrozenské neologismy byly ovšem takto podivně tvořené a z dnešního hlediska nejen komické, ale i zbytečné; součástí dnešní č. se staly např. už některé nově vytvořené termíny z Klaretova Glossaria (kolem pol. 14. stol.) n. některé mluvnické termíny z mluvnice ✍Rosy (1672). Neumělé barokní neologizování pokračovalo v počátečním období obrozenském: z jaz. byly vymycovány nejen germanismy, které vnikly do jaz. konverzačního, ale především internacionální termíny, vytvořené většinou z ř.lat. základů. Teprve popis slovotvorného systému spis. češtiny od ✍Dobrovského (1799), ✍Dobrovského (1809) vnesl do obrozenského lexikálního novotaření potřebný řád. Přesto vzniká řada nových slov, která jsou sice utvořena z č. základů a afixů, ale po stránce významové a někdy i slovotvorné imitují řecké, latinské n. německé vzory. Platí to zejména o mnoha odborných termínech, v nichž byly napodobeny cizí složeniny: zeměpis – geographia, dušesloví – psychologia, přírodozkum n. přírodozpyt – Naturforschung, chvalořeč – Lobrede, vlastnoručně – eigenhändig atd. Toto původně puristicky motivované počešťování termínů trvalo až do pol. 19. stol. a vinou tradice dožívá i dnes (např. vytváření č. názvů pro nově objevené n. u nás nově pěstované živočichy n. rostliny: Phyllobates pralesničky ‘rod výrazně zbarvených pralesních žabek’, Schizanthus klanokvět ‘druh pokojové, event. i zahradní bohatě kvetoucí letničky’); termíny z oblasti výpočetní techniky jako windows okno, computer počítač, výrazy ze světa módy, stravování; některé z nových č. výrazů zobecněly, jiné jsou jen součástí příslušné č. nomenklatury. Č. se postupně vracela k internacionální terminologii řeckolatinské, jak o tom svědčí už Německo‑český slovník vědeckého názvosloví (1853), na němž měl značný podíl P. Šafařík. Č. termíny se však dodnes užívají např. při výuce č. na základních školách. P. doby obrozenské byl sice zaměřen proti cizojazyčným prvkům ve spis.č., ale zároveň měl poslání širší: měl doplnit č. slovní zásobu o chybějící odborné termíny a jejich vytvářením z domácích zdrojů (i když se to dálo často podle cizích vzorů) měl podat důkaz o rovnocennosti č.jaz. užívanými v mezinárodní odborné komunikaci.

Jiný charakter měla vlna p. objevující se v 70.–90. letech 19. stol. podnícená č. nacionalismem, který se utkával s nacionalismem německým. V tomto období už nešlo o doplňování č. slovní zásoby, nýbrž o vymycování cizích výpůjček, a to i takových, které byly v č.spis. úzu už víceméně přijaty. Je paradoxní, že vzedmutí vlny č. p. podnítil p. německý, který byl zaměřen zejména proti prvkům francouzským (galicismům), ale obracel se i proti prostředkům internacionálním. Podnět k českému p. vyšel z Matice české. Ta vydala v r. 1870 provolání, v němž sice pochválila soudobý rozvoj č. literatury, ale zároveň bila na poplach proti tomu, že č. „pořád více pozbývá původního rázu“ a že se z ní vytrácí „pravý duch český“. Očišťování č. od cizích, zvláště německých, prvků a vlivů se zúčastnilo několik desítek č. intelektuálů. Byla vydána řada brusů („oprávců“, „rádců“, „kazimluvů“) a jiných příruček, které podávaly seznamy výrazových prostředků v č. nepřípustných a k nim připojovaly prostředky „správné“. Počet těchto konkrétních intervencí do spis.jaz. lze odhadnout asi na pět tisíc případů. Nejvýznamnější postavení měl Brus jazyka českého, vydaný Maticí českou poprvé v r. 1877 (pak vyšla ještě dvě vydání, z nichž poslední z r. 1894 repertoár vymycovaných prostředků značně rozšířilo).

V dlouhé řadě puristů je ovšem třeba odlišovat filology s poměrně dobrým jaz. vzděláním, např. Kotta, Bílého, Bačkovského, Bartoše, Vorovku, od zřejmých diletantů. Prací na matičním Brusu se účastnil i Gebauer, ale ten později z komise pro jeho přípravu vystoupil. Za nejdůležitější kritérium správnosti jaz. prostředků považovali brusiči jejich historickou kontinuitu. Nenašli‑li pro cizostí podezřelý prostředek doklad nejpozději v jaz.poč. 17. stol. a zjistili‑li podobný prvek v němčině, doporučili jeho nahrazení nějakým prostředkem, jehož historická kontinuita byla mimo jakoukoli pochybnost. Dalším kritériem byl výskyt prostředku v „obecné mluvě lidu českoslovanského“, zejména v nářečích moravských a slovenských, o nichž se soudilo, že zůstala ušetřena cizích vlivů. Jen výjimečně brusiči uplatňovali třetí kritérium: výrazovému prostředku bylo přiznáno v č. domovské právo, bylo‑li možné ho doložit z jiných jazyků slovanských. Zvlášť přísně posuzovali brusiči shody s němčinou. Důsledně se stavěli proti kompozitům, neboť v nich viděli německý import do č.: místo stromořadí (srov. něm. Baumreihe n. Baumgang) doporučovali zdomácnělý galicismus alej(e), místo malorolník (Kleinbauer) malý rolník, místo bleskurychlý (blitzschnell) rychlý jako blesk. Žádali vymycování lexikálních prostředků, jejichž význam se posunul vlivem německých slov: předhazovat komu co (vorwerfen) nahrazovali slovesy vyčítat, vytýkat; přehánět co (übertreiben) slovesy nadsazovat, zveličovat, přemnožovat, přepínat; místo slovesa platit ve významu náš soused platí za učeného (srov. gelten) doporučovali pokládá se, má se za učeného; adverbium otevřeně ve spojeních jako mluvit, jednat otevřeně (offen) vyměňovali za „čistější“ upřímně, bez obalu, nepokrytě apod. Brusiči se obraceli zvlášť proti frazémům, v nichž se č. ztotožnila s němčinou (ale v mnoha případech vlastně přijala prostřednictvím němčiny idiomy evropské). Tak se brusičům znelíbil frazém něco nepadá na váhu (füllt nicht in die Waagschale) a místo něho žádali užívání prostředků doložených v 16. stol. něco mnoho n. nic neváží, něco není důležito; ve spojení brát podíl na čem odsoudili volbu slovesa brát (teilnehmen) a doporučili frazémy doložené z jaz. 15. a 16. stol.: účastnu býti čeho, účastenství míti čeho // v čem // při čem n. díl míti v čem atd. Jako nečeské označili řadu vazeb, které ve spis.č. už zakotvily: místo zvykat na co (gewöhnen an) dávali přednost dat. (zvykat čemu); slovesa z významového okruhu ‘bát se’ přijala prý z němčiny vazbu před kým, čím (vor jemandem, vor etwas furchten) a měla by se vrátit k původní vazbě gen.: bát se koho, čeho; jako germanismus brusiči označili sloveso zodpovídat otázky (Fragen beantworten) a doporučili starší způsob vyjadřování: odpovídat na otázky, k otázkám. Často odmítali zcela běžné výrazové prostředky jen proto, že k nim našli paralely v něm. Otázka jak jsi stár? (wie alt bist du?) prý odporuje duchu č. a musí být nahrazena správným výrazem kolik je ti let? Zcela běžné spojení dostat strach bylo odsouzeno jako imitace německého Angst bekommen a místo něho byla doporučena kniž.arch. spojení napadl n. pojal mě strach, připadl na mne strach aj. Pro podezření z německých vlivů brusiči odmítali užívání substantiv verbálních (např. počíti s vydáváním spisů, knihy jsou k dostání v našem knihkupectví). Vyslovili dokonce nesmyslnou tezi o tom, že „německý jazyk tíhne k abstraktnímu vyjadřování, kdežto jazyk český miluje konkrétní slova a obraty“ (matiční Brus, 1894). Pro podezření z německého původu nechtěli v č. připouštět spojení verbo‑nominální, např. radili nahrazovat spojení dělat dojem (Eindruck machen) slovesem působit, dojímat aj.; neobstála ani spojení typu přijít do hněvu (in Zorn kommen), za která prý č. nabízí inchoativní slovesa s prefixem roz‑: rozzlobit se. Jako nečeský byl odmítnut typ adj. odvozených z předložkového pádu bez čeho (např. bez důvodu > bezdůvodný), protože ho brusiči považovali za imitaci německého typu se sufixem ‑los (grundlos). Nepřízeň vyvolaly i nové výrazy předložkové povahy jako ohledně čeho (hinsichtlich einer Sache), během času (im Laufe der Zeit), k účelu oslavy (zum Zwecke der Feier), u porovnání s čím (im Vergleich mit etwas) atd.

Dobře míněné snahy puristů o očištění č. od cizích vlivů přinesly mnohem víc škody než užitku. Spis. čeština byla zbavována výrazových prostředků, které potřebovala zejména při vyjadřování abstraktních pojmů a vztahů, vymycovány byly prostředky sloužící k jemnějšímu rozlišování významů a jaz. přicházel o potřebné výrazy synonymní. Nahrazování jaz. prostředků ve spis.č. už ustálených výrazovými prostředky ze starších období vývoje č. zvyšovalo archaizaci spis. normy a zbavovalo jaz. potřebné stability. Navíc puristé postupovali dosti nejednotně, jejich zákazy a příkazy se od sebe lišily. Proto se brzy zvláště proti diletantskému broušení češtiny zvedl odpor a řada č. spisovatelů přestala brát brusy na vědomí (např. Hálek, Durdík). V 2. pol. 90. let pak puristická činnost hlavně zásluhou Gebauerovou takřka ustala. Po založení časopisu Naše řeč koncem r. 1916 se sice p. zase poněkud oživil, ale za redakce Gebauerových žáků Zubatého a Ertla měl povahu mnohem umírněnější a opíral se také o vědečtější argumenty. Autoři častěji prostředky nařčené z cizího původu obhajovali, než odsuzovali. Ertl dokonce proti p. postavil teorii „dobrého autora“, v níž vlastně za nejvyšší kriterium jaz. správnosti prohlásil literární úzus. Bohužel po Ertlově smrti (1929) se vrátila k fundamentálnímu p. 70. až 90. let. Velký podíl na tom měl hlavní redaktor časopisu J. Haller, který byl sice vybaven značnými jazykovědnými znalostmi, ale v jaz. kultuře byl přesvědčen o nutnosti hájit č. před germanismy. nejen převzala z poslední třetiny 19. stol. značnou část puristických zákazů a příkazů, ale připojila k nim mnoho dalších. Princip historické kontinuity brzdil další obohacování spis.jaz. prvky potřebnými k plnění nových komunikativních cílů. Shoda těchto prvků s německými se často vykládala jako další podléhání němčině. V jaz. kritikách nových knih (originálních i překladů) bezduše vypočítávala „jazykové poklesky“ autorů, aniž by přihlížela k funkci těchto jaz. prvků v textu. Haller a jiní puristicky zaměření lingvisté vyžadovali u sloves starobylé vazby gen. místo běžných vazeb akuz. (užívati čeho, dobývali čeho), trvali na původním významu slov místo obecně rozšířeného významu nového (sporá pomoc ‘velká, vydatná’ místo ‘nevelká, slabá’), odmítali celou vrstvu nových výrazů předložkové povahy (včetně čeho, na základě čeho, pod vlivem čeho, s ohledem nač, za účelem čeho), zakazovali další adj. vzniklá z předložkového pádu bez čeho (bezúčelný, bezpodmínečný, bezvýsledný) atd. Puristická praxe vyvolala odpor u uživatelů spis.jaz. a dala podnět jazykovědcům sdruženým v Pražském lingvistickém kroužku (viz ↗Pražská škola) k ostrému vystoupení proti p. Přednášky uspořádané na poč.r. 1932 vyšly ještě v témže roce ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (proti p. v něm vystoupili V. Mathesius, B. Havránek, R. Jakobson, J. Mukařovský a M. Weingart); viz ✍Havránek & Weingart (eds.) (1932). V praxi sice p. hlavně u části starší generace přežíval, ale teoreticky byl jako princip jaz. kultury vyřazen. Autoři Pražské školy navíc prokázali, že četné odmítané germanismy jsou vlastně evropeismy a že jejich vymycování zbavuje č. výrazových schopností, kterých nabyly jiné evrop. jaz. ✍Jakobson (1932) to dokumentoval na několika výrazech, které patřily k stálému repertoáru puristických zákazů, např. dík(y) + dat. grâce à dank + dat. blagodarja + dat.; následkem + gen. en conséquence de infolge + gen. vsledstvije + gen.; bezúspěšný bezuspešnyj erfolglos; vyloučeno exclu ausgeschlossen isključeno; listovati feuilleter blättern listať //perelistyvať aj. Pražská škola zformulovala místo puristických principů nové zásady pro ↗kulturu spisovného jazyka. Proti principu historickému byl zdůrazněn princip synchronní (o spisovnosti výrazového prostředku rozhoduje synchronní úzus) a proti principu lidovosti princip funkční (spis. jazyku nelze dávat za vzor lidová nář.). Vágní pojem „ducha jazyka“ (puristé odmítali výrazové prostředky odporující „duchu jazyka“) byl nahrazen požadavkem, aby se správnost prostředku hodnotila jeho vztahem k jaz. systému.

Na teoretické úrovni a v návaznosti na to i v lingvistickém uchopení a aplikaci lze pokládat puristické tendence za definitivně opuštěné. Dnešní ↗teorie spisovného jazyka pokládá otázku pomyslné čistoty jazyka za irelevantní a při hodnocení vhodnosti či nevhodnosti některých výrazových prostředků, zejména lexémů, se v posledních desetiletích vychází při tvorbě kodifikace z funkčního hlediska, což umožnilo rozšíření repertoáru spisovných lexémů. V nejnovějších slovnících se – s oporou o ↗ČNK – o rozhodování o spisovnosti slov, zejména nových, autoři nepokoušejí a spíše informují o typech komunikace, kde se užívají.

Překonání p. na teoretické úrovni neznamená, že jeho myšlenky zcela vymizely. V době nacistické okupace znovu ožily v popularizujících knížečkách (✍Opravil, 1945) a stopy puristických zásad zůstaly v povědomí i dnes. Ukázaly to výsledky výzkumu postoje k cizím slovům z r. 1970 (viz ✍Tejnor a kol., 1972), podobný mladší výzkum (shrnuje zejména ✍Svobodová & Adámková ad., 2011) n. různé připomínky k novým slovům, které uživatelé, většinou starší, vyjadřují v médiích.

Rozšiřující
Literatura
  • Auty, R. The Role of Purism in the Development of the Slavonic Literary Languages. SEER 51, 1973, 335–343.
  • Bartoš, F. Rukověť správné češtiny, 1893.
  • Blahoslav, J. Gramatika česká Jana Blahoslava. Čejka, M. & D. Šlosar ad. (eds.), 1991.
  • Čmejrková, S. Postoje k jazyku: výzkumy a interpretace. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Užívání a prožívání jazyka, 2010, 297–303.
  • Daneš, F. Teorie spisovného jazyka Pražského lingvistického kroužku: pro a proti. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, 19–27.
  • Dobrovský, J. Die Bildsamkeit der slawischen Sprache, an der Bildung der Substantive und Adjective in der böhmischen Sprache dargestellt, 1799.
  • Dobrovský, J. Ausfuehrliches Lehrgebaeude der Boehmischen Sprache, zur gruendlichen Erlernung derselben fuer Deutsche, zur vollkommenern Kenntniß fuer Boehmen, 1809.
  • Douglas, M. Purity and Danger: An Analysis of Concept of Pollution and Taboo, 1966.
  • Ertl, V. Časové úvahy o naší mateřštině, 1929.
  • Gebauer, J. Šetřme jazyka spisovného. In Teppe, J. (ed.), Kalendář učitelstva českoslovanského na r. 1893, 1893, 114–122.
  • Halaga, O. R. Zámery jazykových puristov a integráda Európy. In Kučerová, S. (ed.), Českoslovenství – součást evropanství, 1996, 306–311.
  • Haller, J. Spisovný jazyk český. In Weingart, M. (ed.), Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, 1937, 11–59.
  • Haller, J. Dar jazyka: deset statí o češtině, 2007, 11–160.
  • Hausenblas, K. O kultuře jazyka a brusičském purismu. 35, 1951, 41–45.
  • Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
  • Havránek, B. & M. Weingart. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932.
  • Jakobson, R. O dnešním brusičství českém. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 85–123.
  • Jakubec, J. Gebauer brusičem. 1, 1917, 11–13.
  • Jedlička, A. Na okraj pochybených názorů jazykových „oprávců“. SaS 11, 1949, 95–96.
  • Jelínek, M. O českém purismu. In Přednášky v XIV. běhu LŠSS v r. 1970, 18–37.
  • Jelínek, M. Český jazykový purismus a jeho překonání. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z XXVII. běhu LŠSS, 1994, 9–15.
  • Jelínek, M. Puristické tažení proti kompozitům. Slovo 4, 1997, 8–17.
  • Jelínek, M. Dilemme d'européisation de la langue tchèque littéraire ou de sa purification. In Fukač, J. (ed.), The Crossroads of European Culture, 1999a, 257–265.
  • Jelínek, M. Tažení českých puristů proti novým výrazům s předložkovou funkcí. Sborník prací Filosofické fakulty Ostravské univerzity – Jazykověda 3, 1999b, 101–110.
  • Jelínek, M. Der Purismus in der Entwicklung der tschechischen Schriftsprache im 19. und 20. Jahrhundert. In Trost, K. (ed.), Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen. Germanismen, Personenamen, Ortsnamen, 2000, 9–63.
  • Jelínek, M. Václav Ertl jako kritik jazykového purismu. Sborník prací Filozoficko–přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, D1, 2001, 86–94.
  • Jelínek, M. Hallerova teorie jazykové správnosti. Usta ad Albim Bohemica 1, 2002, 21–28.
  • Jelínek, M. Über den Purismus in der tschechischen Sprachkultur im 19. und im ersten Drittel des 20. Jahrhunderts. In Ernst, J. (ed.), 250 Jahre Fremdsprachenausbildung im österreichischen Militär am Beispiel des Tschechischen, 2003, 112–122.
  • Jelínek, M. Vztah historika češtiny Jana Gebauera k českému purismu. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z XXXVII. běhu LŠSS, 2004, 61–72.
  • Jelínek, M. O českém jazykovém purismu v 19. a v první třetině 20. století. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z XXXVIII. běhu LŠSS, 2005, 43–52.
  • Jelínek, M. Ertlova teorie jazykové správnosti a jeho vztah k purismu. In Hoskovec, T. & O. Šefčík ad. (eds.), Teorie a empirie, 2006a, 9–16.
  • Jelínek, M. O češskom jazykovom purizme novogo vremeni. In Neščimenko, G. P. (ed.), Globalizacija – etnizacija. Etnokulʼturnyje i etnojazykovye processy, sv. 2, 2006b, 30–36.
  • Jelínek, M. Purismus. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z české jazykovědné bohemistiky, 2007, 540–573.
  • Jernudd, B. H. & M. J. Shapiro. (eds.) The Politics of Language Purism, 1989.
  • Kamiš, A. Die Germanismen im Tschechischen und der tschechische Purismus im 19. Jahrhundert, 1983.
  • Komárek, M. K problematice cizích slov a purismu v národním jazyce. Sl 22, 1953, 215–219.
  • Kraus, J. Jazyková správnost a jazyková kultura v paradigmatu současné vědy. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, 48–52.
  • Kraus, J. K problematice jazykového purismu. In Karlík, P. & M. Krčmová (eds.), Jazyk a kultura vyjadřování, 1998, 91–95.
  • Opravil, A. Nikoli ..., nýbrž ... : Kopa hříchů proti dobré mateřštině, 1945.
  • Pfalzgraf, F. Neopurismus in Deutschland nach der Wende, 2006.
  • Rosa, V. J. Grammatica linguae Bohemicae, 1672.
  • Strejček, F. Olověné boty včerejška, 1945.
  • Svobodová, J. & I. Adámková ad. Fenomén spisovnost v české jazykové situaci, 2011.
  • Ševčík, O. [= Jelínek, M.] Český jazykový purismus z hlediska funkční teorie spisovného jazyka. SPFFBU A 22/23, 1974/1975, 49–58.
  • Tejnor, A. a kol. Přejatá slova a veřejné mínění. 55, 1972, 185–202.
  • Thomas, G. The Role of Calques in the Early Czech Language Revival. SEER 56, 1978, 481–506.
  • Thomas, G. Towards a Typology of Lexical Purism in the Slavic Literary Languages. Canadian Slavonic Papers 30, 1988, 95–111.
  • Thomas, G. The Relationship between Slavic Nationalism and Linguistic Purism. Canadian Review of Studies in Nationalism 16, 1989, 5–13.
  • Thomas, G. Linguistic Purism, 1991.
  • Venediktov, G. K. & F. B. Ljudogovskij. (eds.) Purističeskije tendencii v istorii slavjanskich literaturnych jazykov, 2005.
  • Weingart, M. Český jazyk v přítomnosti, 1934, 22–36, 56–62.
  • Zubatý, J. O úpadku našeho knižního jazyka. 4, 1920, 1–9.

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny online | Všechna práva vyhrazena, © 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka