DEPALATALIZACE

Základní

Zánik příznaku palatalizovanosti (změkčenosti) u konsonantů. V č. se dála ve dvou obdobích.

(a) Pračeská d. byla změnou kombinatorní, která se odehrávala před následující dentálou v těchto případech (K’ = jakýkoli palatalizovaný konsonant, K = nepalatalizovaný konsonant, D = dentála): (KьD >) K’D > KD, K’eD > KeD (týká se pouze slabik s ‑e‑ původním), K’äD > KäD, například plát’no > plátno, p’ät’ero > p’ätero > pätero (později > patero, ale p’ät’p’ět’, později > pět). Pračeská d. snížila frekvenci palatalizovaných konsonantů, avšak paradoxně korelaci palatalizovanost : nepalatalizovanost posílila, protože dala vzniknout tvrdému c, které bylo předtím jen palatalizované. Na jejích výsledcích byly závislé vokalické změny 12.–14. stol.: V’ǟc’eslav > Vǟceslav (později > Váceslav, Václav), ale v’ǟc’e > v’iec’e (později > více).

(b) Hlavní historická d. byla změnou fonologickou. Jejím počátkem byl zánik palatalizovanosti před e (K’e > Ke), např. n’es’e > nese. Po provedení změn ’a > ě, ’ä > ě, ’o > ě, ’u > i (viz ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. stol.) se příznak palatalizovanosti konsonantů stal většinou jen kombinatorní záležitostí (před předními vokály) a v ostatních případech (např. před někdejším lichým ь) ustupoval (např. han’ba > hanba, kost’ > kost, hus’ > hus, …). Ještě předtím však došlo k zjednodušení trojího n (tj. palatálního ň z psl. nj, palatalizovaného n’ před předními vokály a n nepalatalizovaného) tak, že n’ před i a ě splynulo s ň palatálním, kdežto v ostatních pozicích se depalatalizovalo v n (tzn. ňic, ňěmý, kóň, ale nesu, den, …) a ň další depalatalizaci už nepodléhalo; stejným vývojem prošly konsonanty t’d’ (t’icho, ďiv, ťě, ďěd, ale tenký, den, …). Tak do pol. 14. stol. zanikla fonologická korelace palatalizovanost : nepalatalizovanost. (Dodatečně pak zanikl rozdíl mezi ł a l’ jejich splynutím v l střední.) Od té doby má č. pouze čtyři palatální konsonanty: ď, ť, ň a j. Zbytky a reflexy palatalizovaných konsonantů se uchovaly v různé míře v okrajových dial., zejména slezských (viz ↗slezská nářeční skupina, ↗východomoravská nářeční skupina). D. měla důsledky i v systému vokálů (viz ↗čeština 14. stol.).

Viz i ↗palatalizace a ↗sekundární artikulace.

Rozšiřující
Literatura
  • HMČ, 1986, 60–62, 86–97.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 1958, 43–48, 107–108.
  • Komárek, M. Dějiny českého jazyka, 2012, 86–87, 94.
  • Lehr‑Spławiński, T. & Z. Stieber. Gramatyka historyczna języka czeskiego, 1957, 87, 91–94.
  • Trávníček. F. Historická mluvnice československá, 1935, 196–206.
  • Vintr, J. Depalatalizace staročeských vokálů. Sl 61, 1992, 441–446.
Citace
Dušan Šlosar (2017): DEPALATALIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DEPALATALIZACE (poslední přístup: 21. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka